Synci se na mě dívali, jako bych si z nich srandu robil. A já se díval na ně, jako by si tu legraci dělali oni ze mě. No, nepůjdeme dnes do tělocvičny! Byť by nehezké počasí bylo. (Nemluvě o těch pověstných trakařích). Vždyť jsem o tom psal v doplňcích! Děláte si ze mě srandu? (jak by řekl Švejk). Zítra pořádá oddíl maličkých gymnastek nějaké důležité závody a Milan, jeden z trenérů, (mj. – jako chlapec chodil do Lesanů), mě žádal, abychom zrušili oddílovku, že má hlavu v „pejru“, rozuměj „v pýru“, abychom vůbec do školy nechodili.

Už když jsem dorazil do té školy, byl tu frmol. Po chodbách se stoly a židličky přesouvaly, pulty na potraviny, zrobené z knihovniček, lednička a vařič, kastrol a kýho výra? Mezitím – snaživé maminky malých gymnastek, malé gymnastky, boso cupitající po chodbě, a „Lesan“ s otázkou, co tu robíme? Malí zápasníci zde nejsou, ani staří stolní tenisté dnes nedorazí!

„Neboj se, Milane. Ihned vypadneme ven, pod vrbičky, na chlupaté hřiště, nebo pod altán!“ Na nástupu v našem trojúhelníku jsem šokován. Je nás zde plný počet. 100% účast! Tento tábornický rok poprvé! Pro každého vedoucího oddílu naprostý svátek, razítko smysluplnosti. Něco neobvyklého, něco naprosto posvátného. Už se mi lépe dýchá.

Sypeme se ven. Hned do altánu. Dopadá pár kapek, takový májový deštík, takový májový protivný lijavec. Karamba, to je průtrž. Pěkně se „konalo“! Ale sluníčko už praží, pan školník kolem proletěl, dobře se dýchá, a z „šapitó“ altánu stoupá pára. První závod do OZANABu → vychytávaná mezi lavičkami a stoly. Soutěž zcela „morbidní“! Tu může zařadit do programu „naprostý idiot“. A tak jsem ji zařadil, ze slovy: „Co mě nezabije, to mě posílí!!“
Nesmí se na stoly, nesmí se po lavicích. Žádná stopa nesmí být otisknuta, žádná paní učitelka si nesmí stěžovat! „Och, bolí to!“ Kolik holenních kostí a kolen trefilo desky lavic, desky stolů. Synci, dávejte si pozor! Tož, jste normální? Karamba, to je „maso“, viďte?!! Dle mých záznamů přežili čistku Rysů pouze dva borci, Lišáci měli o jednoho více a Vydrám utekli čtyři.

Už neprší. Kolem proběhl pan školník. Rozdáváme blankety na matematico. Starší si musí tabulku zrobit, neboť jsem s tak velkou účastí nepočítal. Moc se jim to nelíbí. A už vytahujeme čísla na kartách, už se zapisují do tabulek. Občas sice foukne větřík a zle mi pocuchá vyložené karty na velitelském stole, ale už otáčíme poslední a hráči křičí, neboť byla vytažena všechny čísla s jedničkou – nejsilnější kombinace. Pokud si ji vepsal ještě do úhlopříčky, máš naději na dobré umístněni. Sčítáme si body. Mladší hoši mi nosí blankety, abych jim je spočítal, zatímco starší si už výsledek sečetli a já mám v ruce už sedmý blanket, a o ni se vesele baví a škádlí se. Přestalo pršet, už dávno svítí sluníčko.

Hrneme se ven na velké hřiště, protože zde nikdo není. Hoši si rozhodli, že budeme hrát pasáka. Shreka a Sébu strčili j Vydrám, Páťa posilnil Lišáky. Zprvu dramatický zápas se postupně mění na selankový dýchánek. Vydry jasně vedou a Lišáci se už hře nevěnují. Sobík a Sysel loví motýly, Júňo hází kamínky, Tříska a Jack komentují zápas.  A Vydry, když vidí, že Lišáci zápas pustili, přidávají se k ním. Zápas musím ukončit. Vydry zvítězili 25:15 nad Lišáky.

Zkoušíme indickou přebíhanou, přeci je nás dnes největší počet. Rysům proběhlo pět lidiček, Lišákům dva a Vydrám jeden. Na malém hřišti, kde střečkuje zámek v brance, jsme ještě odehráli tři kola „jiráska“ a hurá do klubovny.

Areál školy je už opuštěn. Všude zhasnuto. Před klubovnou mají rodiče malých gymnastek zrobený bufet, i hrnec na párky je připraven. Vklouzáváme do klubovny. Rozdávám šifrovací klíče a 29. úsek radistické olympiády. Tříska Saly, Dodo, Runy, Švejk – prvních pět, povětšinou odkojených semaforem na táborech. Zapisuji body do tabulky, ukončujeme a pod mým dozorem vypouštím Trojkaře ven. Neriskuji, že by si někdo něco vzal.

                                                                                                                                                        MOna