V noci jsem se probudil před třetí hodinou, a už jsem nezabral. Jen jsem se převaloval a přemýšlel kam vyrazíme na květnové cyklobraní, když jsme to „prvomájové“ prošvihli. Buď tradičně do Louckého lesa, Albrechtic a k hradu Darkov (rozuměj – důl Darkov) nebo na pevnostní srub MO-S 5 „Na trati“ – když je dnes ten „Den vítězství“. Hvězdy na nebi svítily, když jsem stál bosky na balkoně. A co kdybychom udělali jen takové kolo okolo Karviné? To je ono. Vrátil jsem se do postele, ale už jsem nezabral. Venku se pomalu rozednívá, první ptáci se probouzejí.

Ráno jsem měl tolik času, že jsem si taktak stačil vyměnit zadní plášť, který jsem prorazil před měsícem (funglovku) – a už začal „kopat“, protože z trhlin se tlačila ven duše. Sbalil nářadí – ještě přemýšlím zda mám vzít klíč č. 15, ale mávl jsem rukou, což se nám později, jak bude patrno z dalšího textu, vymstí. A hurá na sraz. Do lesoparku v Ráji, k našemu kameni.

Lehký chladivý větřík mě ovíjí, když šlapu do pedálů, tachometr ukazuje 15,7 °C, sluníčko svítí, provoz titěrný. Projíždím podchod do lesoparku. Kolem plotu spodního hřiště se pohybuje několik figur. Je tu i Shrek, ale více než polovina oddílu chybí. (To, že s námi nejede Infin, ale Vítek, jsem zaregistroval až o několik kilometrů později). Stále čekám, kdy přijede někdo z Racků, třeba Maco, Harry nebo Fili. Nic. Je zde se mnou pouze Dino – starý Ossi. Přijíždí „šílený“ Cecil.
Donut se mi svěřuje, že si v knihovně chtěl půjčit knihu, mnou proklamovanou – „Trhlina“, ale knihovnice mu ji nechtěla dát. „Se divíš, když nevracíš knihy?“ kontruje Startér. „Ale já je vracím!“, hájí se Donut. „Tak to je asi mládeži nepřístupno!“ „Ne, ne, ne, Mona. Film je přístupný už od dvanácti let. A v Karviné se bude promítat až 30. května“, informuje mě Vítek (Infin).

Kontrola platanů, nezbytné školení před jízdou, nejdůležitější dopravní značka, hlasování o trase putování, apod. Dino nás zvěčnil a bušíme do pedálů nad stadion, kolečko kolem naší – dnes už neexistující bývalé klubovny a vzhůru do kopce, kolem restaurace „Ovečka“, podél hřbitova až nahoru na točnu, abychom se podívali na ty naše karvinské „hrady“.

Ale z točny nic vidět není, protože stromy jsou vysoké. Tak jen pár hltů z bidonů a kolem statku (dnes se tomu říká „farma“), k nejvyššímu bodu statutárního města Karviná. Ale ouha. Triangulační věž je již v soukromé zahradě, tak se k nejvyššímu bodu, tj. 306 m n. m., nedostaneme. Nevadí, výhled na okolní „hrady“ je úchvatný. Ale bikery to vůbec nezajímá, kochám se tedy sám. Zjišťuji, že Infin je ve skutečnosti Vítek. Jiným poznatkem je vyfiltrování a označení trojice „divočáků“ – Júňo, Cecil a Sobík. Obzvláště poslední výtečník je postrachem slušného cyklisty.

U restaurace „Ščerba“ hovoří Mona o Josefu Ščerbovi, radiotelegrafistovi 311.čs. bombardovací perutě ve Velké Británii. 28. prosince 1941 se jejich Wellington „KX-B“ vracel z náletu na Wilhelmshaven a byl sestřelen nad Severním mořem. Kromě zadního střelce se celá zbývající posádka (5 mužů), zachránila v nafukovacím člunu. Když je po šestidenním utrpení vyplavilo moře v Holandsku, byli při vědomí pouze Alois Šiška – kapitán, přední střelec Pavel Svoboda a náš hrdina, před jehož deskou nyní stojíme.

Z asfaltky sjíždíme na občas struskou vyzbrojenu, lesní šotolinu a spouštíme se k brodu. (Já to v těchto místech pokaždé píšu, musím to napsat i nyní – mně vám to tu připomíná legendární „Hadovku“ v Lužických horách. A že se oddíl po ní něco najezdil). Tak se tu těším okolím a zvolna dobrzďujeme před prvními „houpačkami“.

Sobík se kasá jak to rozpálí, Júňo ho kategorický žádá, aby se nedral kupředu a Cecil se diví, proč mu ohnutá sedlovka nejde („Mona, a dalo by se to tady nějak opravit?“ „Jo, když přineseš ponk se svěrákem!“), zasunout do rámu. Neboť všichni „bikeři“, mající nějaký ten „trailerek“ za sebou, ví, že občas musí jezdec za sedlo, aby nešel přes řidítka.

Nebudu popisovat všechny ty taškařice, pády, výběhy a sběhy, popadané řetězy, přetočená řidítka, upadnuté bidony a zapomenuté batohy, setkání se staviteli tratě, se sběrači dřeva apod. Nebo to, jak vždycky při sjezdu do dolíku huláká Cecil: „Pozdravujte moji maminku a řekněte ji, že jsem ji měl rád!“ Zmíním se pouze o jednom momentu, jehož jsem byl očitým svědkem.

Drama na lávce
Už ke konci traileru, kdy jsou páteřnice Černého lesa a kasárenské zdi v dohledu, „had“ bikerů se houpal objízdnou trasou vlevo od jednoho z protékajících potůčků, kde je to nyní neprůjezdné, jak shodně tvrdí bratři Křížovi – častí proháněči zdejších cest. Pokud se zařadíš třeba za Donuta, bojujícího se svým splašeným „celopérem“, tak to zavání krchovem. A pokud jsi Šunka, tak dvojnásob. Donut překonal mostek a zastavil, snad narazil do před sebou jedoucího, či mu sklouzla noha z betaile – zkrátka – Šunka byl přinucen zabrzdit přímo na té úzké lávce a vidím to jako ve zpomaleném filmu – sundaná noha šlápla do prázdna a překvapený Šunka padá, pod úhlem 120°, do líně se protahujícího jarního potůčku. Voda se rozstřikuje a překvapený jezdec zjišťuje, že je někde jinde, než kde zamýšlel být.

Na břeh mu pomáhá Dino, tvořící uzavírací persónu. A protože zde není rádce Vyder, ani podrádce Vyder, ani šestník Vyder, pomáhá Šunkovi Dino. Šunka se převléká, akorát boty nemá náhradní. Bicykl je naštěstí v pořádku a když o nechvíli později doráží do klubka bikerů, už se vtipkuje na jeho účet. „Šunka, nechtěl jsi dnes navštívit aquapark? Vždyť tobě se to podařilo!!“, zubí se se Séba.

Z páteřnice po několik desítkách metrů odbočujeme doleva, (na rybníčku není ani jeden rozkvetlý leknín), a za zadní kasárenskou zdí se houpeme lesem k posedu na kopečku a dolů pod závěrečný svah. Je to zde už poměrně pěkně zarostlé, husté koberce lesní traviny tuřice třeslicovité – Cecil nás varuje před útokem klíšťat (tak se doma mrkněte, zda jste si nějaké přítulné nepřinesli s sebou!), a už tlačíme kola do předposledního kopce, protože nám zbývá už jenom jeden.

Rozkládáme se pod majestátný buk, jemuž dřevokazná houba a některých z následných větrovanů trochu počechrala korunu. Ale pořád je to jeden z největších solitérů na Karvinsku. Jen doufám, že neskončí jako Tobiášova borovice! Oběd. Cecil hraje jakési lesní divadlo, když si vytáhl elasťáky až ke krku a ruce si zasunul do nohavic – a pod vedením režiséra Júňa poskakuje kolem obědvajících. Ossi, Donut a Sysel rokují stranou o důležitých věcech, dalece vzdálených od přízemní zábavy ostatních. Startér si zkouší Shrekovo kolo, Shrek shání křížový šroubováček, protože mu nejde vypnout blikačka na přilbě. Sobík z alobalu vyloupává další rohlík, aby se vzápětí pustil do „klackového“ souboje proti Cecilovi, a už lítá salám po lese. Pak jsou tu ještě bikeři Séba, Vítek a Šunka, o němž jsem se už zmínil. Necelá polovina oddílu. Ale o tom jsem se už také zmínil.

Těsně před polednem vyjíždíme ze Schwarzwaldu a vilovou zástavbou se dostáváme k restauraci „U Tesarčíka“. Následuje putování kolem křížku do Dolních Marklovic. Nějak dobře to jede. Nejenom, že je to kapánek z kopečka, ale do zad nám fouká lehký vánek. Překračujeme hlavní silnici v Petrovicích a loudáme se mezi řepkovými poli až za železniční přejezd. Ha, na Závadu cesta zatarasena. 

Několik nerozumných, vesměs mladších nezletilců, navrhuje abychom to riskli s tím, že když nás někdo chytne, budeme tvrdit, že jsme si žádného zákazu nevšimli. Hm! A protože nevidím nic a nikoho, že by se po cestě pohyboval(o), směrem k nám, či od nás, rozhoduji pokračovat po cestě do Olšin. Jen jsem několikrát dupnul do pedálů a už mě předjíždí Sobík, s harpyjím výrazem ve tváři, pronásledovaný ječícím Júněm a v závěsu za ním hýkajícím Cecilem. Já je asi „zabiju!!“.

Hlavně pravá strana Oblázku – les, přes nějž zrovna projíždíme, vykazuje naprosté „avonovské“ rysy. Nasvícené kmeny v různých odstínech šedi, zelenkavé koruny, probité modrobílou oblohou a všude tráva tuřice – ostřice – třeslicovitá. Já mám takovou radost. Ale smečka, co odbočila u konírny v Olšinách doleva, místo doprava, už mou radost nesdílí. Po levé straně míjíme rybníky Šafář, Sirotek, Mělčina a Čerpák. Je zde vybudovaná nová asfaltka. Po pravé straně potkáváme „čerpačku“ fabriky v níž robím.

A jsme v Závadě. Odbočujeme doleva a vjíždíme na hráz. Odhazujeme kola do trávy a chvíli besedujeme. Ale to, jak jsme hráli jednou v zimě kyrling na ledě Čerpáku a na hrázi vařili ve sněhu žampiónovou polévku, to jsem jim neprozradil. A třeba by je to ani nezajímalo.
Poslední pohyb po pozemní komunikaci. U hřiště Lokomotivy Závada vjíždíme na silnici a pokračujeme až do Koukolné, kde před nadjezdem nad železniční tratí se dostáváme na staveniště přemostění řeky Olše. Chvíli pozorujeme cvrkot na stavbě (a to je dnes státní svátek!). Z karvinské strany je druhá mostovka postupně vysouvaná na dětmarovickou část břehu. Přijíždí Shrek a Dino.

Má domněnka se potvrzuje. Shrek píchl! Uchází mu zadní duše. Ale zatím je vše v pořádku, stačí trochu připumpovat a můžeme pokračovat dále. Přejíždíme přes staveniště, dbaje při tom zvýšené pozornosti, neboť tak nás k tomu nabádala ta dopravní cedule visící před vstupem na staveniště. Dostáváme se konečně na cyklostezku, co nás dovede až do cíle našeho dnešního putování.

Shrekova duše (zadní) vypověděla službu a už se nenechala nahustit. Zírám, Shrek má na náboji matice. A jak dopředu předpokládám, a protože zde není zámečník Vendy se svoji dobře vyzbrojenou maringotkou, z nás nikdo klíč č. 15 mít nebude. Nezmýlil jsem se. Dino oslovuje opodál zevlujícího traktoristu s cisternou nějakého chemického hnojiva, ale ten ho odbývá slovy, že takové malé klíče nemá. V mysli se mi vybavila vzpomínka, že to zadní kolo, aniž by se vyndalo z rámu, se dá opravit – už jsme to kdysi dělali. Ale v tento okamžik si nemohu vzpomenout jak? (To až později, při psaní tohoto zápisu se mi v palici rozsvítilo!)
Ale nás nakonec zachraňuje nějak kouzelný děde…, ehm starší pán, projíždějící kolem na kolech se svou paní. Prvně nabízí ty klíče, kde jsou všechny možné velikosti, ale ani jeden se nedá použít, protože Dino má strach, že klíč ohne nebo ulomí. Až si chlapík vzpomene, že má v sabatorce ještě jeden starý rezavý poctivý klíč. A to ten nejmenší. A tím to jde. Bleskově měníme zadní duši, manželům děkujeme a už nic nám nebrání vyrazit na poslední díl našeho putování. To je ale dnes pěkně.

Jedem po náspu řeky proti proudu, občas nás míjí cyklisté nebo bruslaři. Vše kolem kvete a pučí. První zastávku máme až u bývalé lávky Sovinec. Dojídáme poslední zbytky poživatin. Slyším jak Cecil vykládá jakousi historku až… „Co to bylo za školní akci jak jsem tam šel za „slepce“ ?“ Musel jsem dávat velký pozor, abych se nezakuckal. Půldruhé hodiny po poledni vyrážíme na poslední díl cesty. Prvně podjíždíme silniční most výpadovky na Ostravu následuje opětné křížení železniční tratě, řeky Olše s naší trasou.

Pod starým splavem stojí ve vodě nezvyklý objekt, co to jen… karamba! Vždyť je to nákupní vozík. Jak ten se tam dostal? (Asi ho tam odhodil nějaký nezodpovědný člověk, k přírodě se ne zrovna dvakrát pěkně chovající! Hovado!!) Posledních pár stovek metrů a jsme v cíli. Darkovský most. Je 14 hodin. Rozjíždíme se k domovu, akorát Šunka se ještě vrací a přebírá si od Dina své mokré svršky, co mu Dino celou dobu vezl ve svém batohu. To aby se Šunka nevyčerpal.

                                                                                                                                       MOna©foto Dino a Mona

Josef Ščerba, příslušník 311. čs. bombardovací perutě  → ZDE.