Toto je zpráva o tom, jak jsme nedosáhli vytouženého cíle. Zkrátka o tom, jak jsme nedobyli Chlupáče, jinak pěchotního srubu MO-S 23*. A to jsem chtěl naším hochům, v předvečer výročí květnové mobilizace z roku 1938, ukázat - do bojové stěny tohoto "bunkru" - vytesané nápisy francouzských zajatců. A téměř morbidní fragmenty po otočné kulometné věži prozkoumat (pro elévy stavební průmyslovky velmi inspirativní!!).
Ráno je nebe skoro vymetené, jen pár záclon řasosloh - vysokých oblak, pluje po nebi. Přijíždím k PRIORU. A nikde nikdo. Až po chvíli přijíždí tlupička bikerů, Aidi peláší zpět pro bicygel Švejka, který zrovinka prozkoumává regály marketu BILLA.
Před osmou je nás už deset. Chybí Dalmi od Rysů; Rendy, Tříska a Jack od Lišáků. A Boruta od Vyder taky neprozradil, proč dnes s námi nebude "cykloputovat". Jsem už smířen, že sám budu muset tento podnik odřídit, když doráží Kulajda s manželkou Kikinou.

A za svým kolem táhne "vozejček" s Vojtou - a strašlivě krvelačným psem – Gryzzlim. (No, ta krvelačná bestie až tak krvelačná není! Dnes je to už hodná, kultivovaná čivava jménem Endži (Enjy), statečný pejsek, těžce podroben několika náročným – ehm, pracím veterináře. Hned mne radostně oslintal, cyklobraní z jeho požehnáním – poslintáním, tak může začít).

Na začátek několik nezbytných informací o pravidlech silničního provozu, trase cyklobraní, rozdělení do rojů, technice jízdy a "sčotka" cyklovercajku a zdravotnického vybavení a v 8:15 hodin vyrážíme po cyklostezce k bývalému kinu Panorama. A následně přes Hlíny dál do polí. V povětří zpívá skřivan a nás obkličuje "Vontská žluť" řepky, a pach rybiny když si to frčíme pod hrází Větrova. A pak po silnici Závadou až k železničnímu mostu přes Olši.
Rádcům připomínám, že družina nesmí na svých podnicích zkracovat si cestu přes železniční mosty ani přes tunely. Přesto si troufám s oddílem železničák překonat. S největší obezřetností se nám tak daří. (Ale vždy mi srdce bije na poplach, s vidinou všech možných následků účinkováni v hlavních zprávách na NOVĚ). Kulajda s rodinkou nás už očekává v Koukolné u křížku. Šineme si to mezi poli až k železničnímu přejezdu před nádražím Dětmarovice, (při putování kochaje se krajinou, ztrácí Skype kontakt s vozovkou a končí v kopřivách - naštěstí se kolu nic nestalo!) a po cyklostezce za elektrárnou dorážíme k nově zbudovanému mostku u levobřežní navigace Olše.

K překonání vodního toku nás láká nový železný most, ale Mona přejíždí skrz vodu pod mostem. A my všichni za ním, v domnění, že to bude první závod do Finské stezky. No, nebyl. (Zde nutno poznamenat, že přes vodu přejele i Kikina, zatímco Kulajda zbaběle použil mostku, byť za sebou táhne "vozejček" s Vojtou a strašlivým psem Grizzlym.)
Tak si alespoň vytáhneme sušenku, pár hltů z bidonu a druhý závod o známky do Finské stezky. Pouze tři borci ví, na kterou stranu jde kůň na dopravní značce. Následně si Mona zavazuje oči a naším úkolem je dostat se po mostě zpátky ke kolům, aniž by nás medvěd chytil. Pár fiškusů (Švejk, Honza a Koumes) byli pozorováni, kterak se sápou po zábradlí vně mostovky. Ale pozorný Kulajda je včas umravňuje a posílá zpět. Mona nikoho nechytil, všichni získávají bod. Ještě chvíli se kocháme líně tekoucím proudem Olše a jdeme do sedel.

Prvně si to šlapeme alejí vzrostlých dubů a javorů. Pak uhýbáme vpravo mezi pole a ještě jednou a najíždíme na škvárovou cestu do Věřnovic. Minulý týden zde putovala snad stovka (nebo více) cyklistů. To když byla slavnostně otvíráná cyklostezka Karviná - Bohumín. Kromě několika nově instalovaných cedulí zde nevidím žádný pokrok. A to zde jezdíme už drahnou řadu let. Až před Věřnovicemi je nově zbudované bytelné cykloodpočívadlo. Odkládáme "biky" do trávy. Co kdyby jel traktor?
Další doplnění živin. V trámoví střechy nachází Mona prázdnou PETku od kofoly. Hej hola, další závod. Hod kofolou do dáli. Prvně se vetřel Roman a zmaten odhazuje PETku požadovaným směrem. Nejslabší výkon. Rádce Vyder komentuje svůj vrh nejapnou výmluvou, že si myslel že se bude házet na druhou stranu a on tak počítal s podporou větru. Tůdle! Všichni závodníci ho přehodili. Bacha, jede traktor.

Roman za odměnu odnáší láhev do kontejnéru k tomu určeném a my jdeme opět do sedel. Kousek po silnici a opět vpravo mezi lány. Ano, zde je položen nový koberec asfaltu. Po levé i pravé straně se zjevují "řopíky", před námi se rozlétává dravec. "Káně!", huláká Švejk. (Ještě netuší, že za chvíli mu bude ouvej). Druhá část této kalvárie má však původní povrch, jedeme ve trojicích vedle sebe, proto opatrně objíždět výtluky. Po pravé straně se rýsuje nové těleso ještě nezprovozněné dálnice. Vyjíždíme na silnici. Jsme v Šunychlu.

Nepojedeme pátrat po MO-S 2 "Šunychl", ani po "MO-S 3 "U starého mlýna", podjíždíme cyklotunelem dálnici, když nás zabržďuje Švejkův zoufalý výkřik. Vracím se k němu. S popotahováním mne vyzývá, abych s nim někoho poslal domů, protože se mu na zadním kole udělal "osmina" jak prase. Kontrolujeme s Kulajdou výplet. Ten je v pořádku. Ne už tak plášť. "Švejkovi se telí zadní kolo!!", kdosi suše poznamenává. Letitý přehuštěný mantl nevydržel ujeté kilometry a tak trošičku "zboulovatěl" a Švejkův velocipéd divoce střečkuje. Tak nad tím bicyklem stojíme jako družina Lišáků nad právě uvařeným obědem. Hm, takových věcí jsem už viděl. Trochu upouštíme tlak v zadním kole, pak ještě jednou. A Švejk může s námi pokračovat dál - na tanky. 

Opět překračujeme dálnici, tentokrát po mostě pro pěší a cyklisty. Je zavěšen na ocelových tyčích, tlustých jak moje ruka. Ne, nebudeme po nich šplhat. Jen pozorujeme pěchotní srub MO-S 5 "Na trati". Pěkne ho páni projektanti dokaličili. Když ale zase vezmu, že měl nově skončit v náspu dálnice, diky alespoň za tuto variantu.

Kolem nemocnice a mezi vilkami se dostáváme na původní cestu k bunkru a polské hranici a dál pokračujeme až k bývalé hospodě "U Flóry". Odbočujeme mezi nízké domky a bludištěm uliček přijíždíme pod Antošovickou lávku přes Odru. Za lávkou ukládáme kola do trávy. Pár dobrodruhů odchází vyzkoušet teplotu vody rybníka Mžíkovec. Koumes vzpomíná, jak jsme tady v zimě před dvěma roky hráli takový zajímavý závod. Posloužily nám k tomu šátek a již zmiňovaná lávka. Výborně. Další závod do Finské stezky je připraven.

Závodník se zavázanýma očima musí přejít lávku přes Odru. Mona měří čas na druhém konci a Kulajda vysílá jednotlivé borce na lávku ve třiceti sekundových intervalech z Antošovické strany. Naštěstí se objevil pouze jeden cyklistický pár, který byl upozorněn na „nebezpečí“.
Vše klaplo, jdeme do sedel a přesouváme se Lopuchovou ulicí ke třetímu nadjezdu nad dálnicí. Z jeho vrchu sledujeme MO-S 7 „Antošovice“, kde nám před dvěma roky spadl Evans do studny. Zvolna sjíždíme ke dvoru „Paseky“. Kulajda pořizuje několik snímečku projíždějícího „stádečka“ bikerů a roztomilou dopravní značku.  

Lipovou alejí se dostáváme ke cvičnému „greenu“ šilheřovického golfu. Netroufáme si jet skrz golf po červené značce, protože je zamalovaná a kdo ví, zda bychom se se zlou nepotázali. Tak se ubíráme po hraniční cestě do Šilheřovic. Za námi zůstávají typické stavby bývalé německé celnice. Přijíždíme k restauraci „Dolní Dvůr“. Je zde plno jízdních kol. Své stroje odkládáme do trávy, obsazujeme dva volné stoly. Švejk navrhuje, abychom se schovali do stínu verandy, ale tam nikdo nechce jít. Tak se Švejk odebral uklidnit se na houpačku. Mona objednává pro celý oddíl hovězí vývar, což slečnu číšnici krapet vyděsilo, neboť nepředpokládala, že by Kulajda s Monou snědli 13 polévek. (Oddíl, vyjma Švejka, seděl u jiného stolu!). Tak jsme s chutí pojedli a vyrazili zdolat poslední stoupání před křižovatkou na Markvartovice.

U MO-S 16 „Rozcestí“ narážíme na čtveřici „airsofťáku“, kterak si to mašírují přes oranici. Mladíci jsou vystrojeni a vyzbrojeni v plné polní. Doprovází je v maskáčích vz.60 kameraman. Snad se s nimi ještě potkáme. Od křižovatky už zvolna sjíždíme k Areálu čs. opevnění. U MO-S 18  „Obora“ je Švejkovi vycvaknuta zadní brzda, to aby se mu lépe jelo. Ale Švejk nás hned vzápětí přesvědčuje, že neumí brzdit pouze přední brzdou. Raději proto uvádíme vše do původního stavu.

Rozbíjíme tábor vedle vojenské kadibudky. To abychom se posilnili. Mona jde obhlédnout výši vstupného a návštěvní čas. Nakonec se rozezlen vrací a navrhuje, abychom vyrazili raději k „Jarošovi“. Tak se přesouváme po pevnostní cestě k „Orlovi“. Zde odhazujeme kola a výzbroj a šplháme na stropnici MO-S 20 „Orel“. Je zde nádherný výhled do kraje. A pak hurá dolů na tanky. Před nimi řádí kolesový nakládač a zásobuje kmitající „tatrovky“ kamením z mobilní skládky štěrku. Blíže k nám stojí T 815 UDS. Chvíli pozorujeme jejich činnost, ale potom už slézáme tanky T 34/85 a houfnice SU 85. Mona tvrdí, že do tanku se dá dostat i spodem (protože vrchní poklopy jsou zavařeny!), což potvrzuje  Dodo, který se promptně nasoukal pod tank a našel otevřený vlez. Ještě pár „fotoček“ na obrněné technice a pod vedením Kulajdy popojíždíme k „dvacet jedničce“.

Jízda je to hrozná. Polní cesta je odbagrována, zavezena kamením a uválcována. Vzpomněl jsem si na dělníky u Orla. Tady se „vyrábí“ nová cyklistická stezka. Dojíždíme k „Jarošovi“. Nikde žádný návštěvník, vlajka nevlaje na stožáru, pouze venku běží elektrocentrála a jakýsi chlapík v maskáčových kalhotách čistí okolí před pravým křídlem srubu. Po chvíli se nás nenápadně ptá, zda chceme dovnitř. No to se ví, že ano! Odkládá tedy lopatu a zve nás do srubu. Kikina se uvoluje, že pohlídá kola, Gryzzliho a Vojtu. Nic nám tak nebrání vstoupit.

Bunkrák si nás nechává nastoupit hned za protiplynovou předsíní a zvolna vypráví. Nejde sice o erudovaný výklad výřečného znalce, ale postupně nám odpovídá na Švejkovy všetečné dotazy a protahuje nás jednotlivými místnostmi srubu. Můžeme si na všechno šáhnout, sednout, vzít do ruky. To by nám na „Aleji“ nebylo dovoleno. Sestupujeme do týlového patra. Kolem nás se protahuje starší, zarostlý a značně omšelý chlápek. Vzápětí zjišťujeme, že se jedná o „místního“ bezdomovce. Kluci ze srubu ho tady nechávají přes zimu bydlet. On se jim za to odvděčuje „hlídací“ službou a občas i ruce k dílu přiloží. Teď, protože je už teplo, žije venku za kamenným záhozem. Takovou malou chýši má mezi stromy zrobenou. Bunkrák to zakončuje slovy, že i takovým lidem je třeba pomáhat.
Zajímavý přístup od chlapců z „Jaroše“! Nedostávají od nikoho žádné dotace a vše si dělají a pořizují sami za své peníze. Část jich vyberou na „dobrovolném“ vstupném, něco získají při pořádání vojenských ukázek a prodejem suvenýrů a pohlednic. Tak proto sami dobrovolně vhazujeme mince do bedny s nápisem „pokladna“ u východu. Bunkrák nám děkuje. Mona dostává do ruky zvadlo na zářijovou ukázku a venku si s bunkrákem podává ruku.

Vracíme se nazpět k „Aleji“. Poslední jídlo – svačina. Fasujeme lístečky s radistickou olympiádou – šifra zlomky. Mona si zapisuje výsledky a následně pořizuje snímek náhle se zjevujících „airsofťáků“. Dává se s nimi do řeči, ale my se už balíme a jdeme do sedel. Je 16.00 hodin.

Valíme si to kolem Obory. Na MO-S 17 „Štípky“ se nechce nikdo podívat. No, nebudu vás hoši zdržovat. Objíždíme „šestnáctku“ a po nové cyklostezce stoupáme k „patnáctce“. Mona se ptá jak by se mohl tenhle srub jmenovat. Nevíme, i když… Ani Mona nemá pravdu (Až doma zjišťuje, že to není „U vodojemu“, ale „Na výhledech“. Ať hodí Roman kamenem…

Kolem křížku v polích se noříme do lesa a po staré pevnostní cestě si to hasíme hustým lesem dolů. Bunkry vyrůstají po naši levici i pravici. Není čas se u nich zastavovat. Brzdíme pouze u „jedenáctky“. Mona nám ukazuje minometnou střílnu. Přejíždíme asfaltku a po značce vjíždíme do bažantnice. Zastavujeme u jednopodlažního srubu shodného názvu. Dříve se sem nedalo dostat. Tak vytahujeme čelovky a pátráme v labyrintu bunkru po studni a záchodech. WC se nám nedaří najít. Až před opuštěním srubu ji nalézají Mona s Kulajdou. Celá nádrž OMS je zasypaná sutinou. Čeho jsme si ale všichni všimli, je velké množství airsoftových kuliček ve srubu i před ním. To by mohl být vzrušující podnik!!

Hoši, utrženi vpředu, kufrují. Hvizd je vrací nazpátek. Projíždíme místem dlouhého odpočinku při loňském pěším putování a vjíždíme mezi pole. Po levé straně se zjevuje prvně vybetonovaný objekt těžkého opevnění MO-S 8 „Dvůr Paseky“. Poslední kousek polní cesty a u statku vjíždíme na asfalt a mažeme si to do Antošovic. Před lávkou se domlouváme, že koupat se nepůjdeme, byť máme plavky. Pohled na hodinky hovoří za vše. Po poradě s Kulajdou volíme kratší cestu domů. Po zelené značce k Masarykově škole a tovární čtvrtí Bohumína k Bille.

Zde si doplňujeme tekutiny a jakási chytrá hlava objevuje cukrátka s hroznovým cukrem, což mnozí nakupují. PETky vyhazujeme do žlutého kontejnéru a rozjíždíme se kolem nádraží na výpadovku z Bohumína. Po novém mostě a dál do kopce k Dolní Lutyni. Hrozen bikerů tahá vpředu Kulajda. Vzadu zůstávají pouze Švejk a Mona. Švejkovi se jede už těžce. Plášť sice drží, ale… Ufff! Projíždíme Lutyní . Oddíl je kdesi v trapu. Tak si povídáme – a jsme u kostela v Dětmarovicích. Primky na zápěstí ukazují šest hodin. Oddíl asi už bude u Prioru, přemítám. Jaké je však mé překvapení, když za mostem v Koukolné narážíme na celý oddíl. Čekají na nás. No nic. Jenom si domlouváme, kde odbočíme na Staré Město a celý oddíl okamžitě ujíždí poslední dvojici na místo ranního srazu.

Se Švejkem dojíždíme těsně před sedmou hodinou večerní až ke vchodu jeho domu. Loučím se s ním a mažu si to na Mizerov. S Kulajdou se následně setkávám „U mrtvoly“. Je zde vymeteno. Všichni návštěvníci sledují uvnitř hokejový zápas Česko versus Slovensko – právě probíhajícího Mistrovství světa. Venku na lavičkách pojídáme uzená žebra a hodnotíme dnešní cyklovýpravu. Na tachometru mám 82 kilometrů. Čeští hokejisté nakonec podlehli Slovákům 1:3.

                                                                                                                                                             MOna

Slíbil jsem, že se podíváme na "Chlupáče", kde jsou do bojové stěny vyryty nápisy francouzských zajatců z roku 1941. Ti zde "těžili" kámen na stavbu silnic v okolí. Protože nás tlačil čas, rozhodli jsme se, že se tam podíváme někdy jindy - až bude nová cyklostezka "zasfaltována"!
Předkládám pár snímku z června 2006, kdy jsme zde podnikli průzkum s Kulajdou a Bučivojem.

* Všechny objekty těžkého opevnění mají přísnou "hiearchii" značení. Stavební úseky od Bohumína až po Krkonoše, a následně jižní Morava a Bratislava, byly Ředitelstvím opevňovacích prací (ŘOP), systematicky značeny. První úsek, nám nejbližší, je označen "MO", což znamené "Moravská Ostrava". Písmeno "S" deklaruje, že se jedná o samostaný objekt, nepatřící do žádně dělostřelecké TVRZE. Následuje pořadové číslo v linii a krycí název pěchotního srubu.