Ouvertura

Poslední dva roky při povídání o právě ukončených oddílových táborech, zde – v tomto odstavci, píši o počasí. Ať už to byly „Sluneční tábor“ v roce 2013, nebo „Voltův tábor“ v roce 2014. A koneckonců, i „Tábor Na úvazku“ 2012, nebo „Tábor s Miladou“ v roce 2011, proběhly po stránce klimatické v naprosté pohodě. Kde že jsou ty tábory „Ve Dvojce“ 1979, „Na blatech“ 2001 – kde tři dny nepršelo? Nepíši, že bylo pěkně, zkrátka nepršelo! Letos jsme tento problém nikterak neřešili, i když – Jizerské hory mají největší srážkový úhrn v celé České republice. Jinak řečeno, neprší-li nikde v Česku, tak v Jizerkách určitě ano! A já to vím, protože do Jizerek nejedu poprvé, a ani podruhé – jako Jaryn, Vitas a Harry (účastníci tábora v roce 2008). A proč jsme ten problém neřešili? Protože budeme „tábořit“ v chaloupce.

Jedná se o objekt našeho mateřského spolku „A-TOM“ (Asociace Turistických oddílů mládeže České republiky). Bývalá zájezdní hospoda v Janově nad Nisou, kde svého času několikrát přenocoval i náš pan president Tomáš G. Masaryk. (Alespoň se to dá vyčíst z dokumentů rozvěšených po jídelně, i když se člověk při jejich čtení neubrání zdání určitého „cimrmanovskému“ ducha). V současnosti je chalupa přizpůsobena především k zimním pobytům (lyžárna, rozmrazovací spirály na střeše, dva krby a teplovzdušné vyhřívání ložnic, speciální místnost pro sušení lyžařských bot – neboť několik kilometrů od chalupy se nachází věhlasná lyžařská střediska v Bedřichově a „Severák“ v Hraběticích).
Ale dole, pod hospodou, je velký kamenný sklep, kdysi zde možná stály sudy s pivem, ale dnes se zde vleze, bratru, na čtyřicet bicyklů. Troufnu si říct, že když jsme zde v roce 2008 „tábořili“ přes léto, a objevili zde kouzlo této možnosti – ne lyžovat, ale na bicyklu sjíždět Jizerské hory, byli jsme ojedinělým případem. Ale to se, k mé pozdější hrůze, změnilo. Ale nepředbíhejme.

Už na posledním táboře padl návrh, že příští rok Věžnický potok ne. Že Jizerské hory volají. Na „Záležitosti mužů“ (zimní tábor), Kassa potvrzuje, že tedy ty severské hory se svým oddílem, a s námi, zkusí. Antek hlásí, že tentokrát bez něho, dává přednost dovolené s manželkou. Nu což, nějak to zrobíme, nějak to vydržíme. I když nevím jak, a ani nevím s kým.

Prvním šokem bylo, že když jsem začátkem února otevřel kalendář obsazenosti chalupy v Janově, náš termín byl už zablokován. A i další prázdninové týdny byly taktéž sporadicky obsazeny. Věc, před sedmi roky, naprosto nevídaná!! Nakonec se mi podařilo přeci jenom najít skulinu dvou týdnů, kde jsme náš tábor vměstnali. Tak jsem napsal na ústředí, chalupu objednal, přesný termín uvedl a Antkovi přišlo, že máme zaplatit zálohu 3 000,- Kč, což Antek promptně učinil. Paráda!! Naprostá idyla. I jakási smlouva s uvedenými termíny, počtem osob a cenou také přišla.

Týdny a měsíce běžely, tábor se blížil a já dostávám z ústředí vzkaz, jestli ten termín našeho tábora platí, nebo co? A zírám do toho formuláře a nevěřím vlastním očím! Tábor od 25.7. do 26.7. – cena 36 000,- Kč. Mě vám tak „oblilo“, že jsem měl z toho málem smrt. (Ale já mám vždy před každým táborem ze všeho „málem smrt“, a když mi dcera řekne, že se na tábor těší, tak bych ji nejraději „zabil“). Už předtím jsem byl těžce rozhozený se zajišťováním dopravy materiálu na tábor, protože Antek mi řekl, ať nepočítám s dopravou našeho tradičního dopravce, protože „kovář“ mne pošle, ehm, jak bych to spisovně napsal, zkrátka – do míst, kde záda přechází v nohy. Ale Fili potkává Jiříka „Nádvoru“, slovo dává slovo, a Jiřík potvrzuje, že naši žádost o dopravu tak nějak očekával. To mě rozveselilo, byť jsem měl už dvě alternativy zajištěny. Ale Jiřík je Jiřík. Blahoslaveni buďte příznivci oddílu. Nakonec se úkolu dopravy zhostil Kuba (alias „Major“ – účastník „Bitvy o Arnhemský les“ – Jiříkův syn), k mé naprosté spokojenosti. Oběma touto cestou nesmírně děkuji!!
I věc ohledně termínu je vzápětí vyřešena, když mi slečna z ústředí odepsala, že je všechno v pořádku, pouze systém udělá občas nějakou tu chybu. Ale ty nervy, ty nervy!! Lidičky, kdo to nezažil, tak si to neumí vůbec představit!!

Táboříme
Mohu-li to tak napsat, od soboty 25. července do neděle 9. srpna 2015, opět oba oddíly Grifinovy TROJKY společně, na naší spolkové chalupě v Janově nad Nisou, (ale to jistě pozorný čtenář už zjistil!). Starobylé městečko, s neklamnou známkou německé architektury, rozložené na svazích úzkého údolí, leží přímo v podhůří Jizerských hor a na hřebeny to je od chalupy přes Velký Semerink, ehm, co by Bučivoj granátem dohodil. Cca – 20 minut pekelného očistce. (Najdi takovou lokalitu v Beskydách!) Chalupa od našeho posledního pobytu byla vkusně revitalizována – nová WC, nové obložení na koupelnách, přistavěna lyžárna, kde se parkovaly bicykly určené na opravu, povlečeny všechny matrace maskáčovou látkou. Na zahradě přemístěn dřevník. Pouze ta myčka v kuchyni, tak ta nefungovala. A to jsem ji tolik sliboval, na tu jsem se nejvíce spoléhal. Inu, nemůže mít člověk všechno. Jo, a kontejnery na separovaný odpad byly přemístěny o nějakých 300 metrů níže po Velkém Semerinku. Tak se kuchyňská občas pěkně prošla.

Složení družin
Z našich Rysů jedou všichni, tedy: Koumes, Dalmi, Páťa a Shrek. (Sid na poslední schůzce ukončil činnost.) Olomoucké Rysy vede Xury, dále jsou zde Čedar, Mink, Sigi a Luky. Naši Lišáci, (v Olomouci družina Lišáků ještě nepracuje), jedou ve složení: Saly, Runy, Tříska (jedoucí až na mé naléhání!), Sysel a Júňo. Opět chybí Jack, chodící tři roky do oddílu a ještě, drže se máminy sukně, nezkusil ani jeden tábor. Sobíkovi zamítnul účast na táboře Antek. Karvinské Vydry vede Švejk, dále jsou v družině – Dodo, Mates a Vítek. (Štěpka na poslední chvíli účast na táboře ruší – dovolená u moře, Spider, Špejlíka a Vendy mají jiný program). Olomoucké Vydry nastupují ve složení: Nadík, Qéčko, Gorka (přijel o den později), Twist, Rafan, Sky (přijel o týden později) a Maty.
Modré racky reprezentovali: Kassa a Kavka – proviantní a zásobovací služba; Fili, Sochor – cyklomechanici, Jaryn – semafor, bodování regálů a tábornická stezka, a hlavně klaun a spřízněná duše, Aidy – práce všeho druhu. Vitas a Ludva – těžba dřeva (po týdnu odjeli – těžit dřevo na Sibiř). Naopak, Maroš – domácí kutil, Maco a Harry – po týdnu přijeli. No, a pak ještě Lála a já.
Svou návštěvou nás poctili: Bubák v prvních čtyřech dnech (obzvláště jeho výkon při opravě Páťova kola je zaznamenání hodný!), o středním víkendu se ukázal Dalík, Pat s přítelkyní a Rybařík s rodinkou.    

Oddílová dlouhodobá hra (ODH) - „20 tisíc mil pod mořem“
Když napíšu, že na dlouhodobé hře Kassa „kategoricky“ trval, nebudu daleko od pravdy. Protože jsem byl už na několika táborech podobného ražení, ne zcela jsem s ním souhlasil. Když totiž ráno vyjedete na svém kole, na tom „věrném železném psu“, do hor, nemáte čas se někde zastavovat a hledat místo na odehrání úseku, byť byste krajinu znali sebelépe. A večer, po návratu, už vám zase chybí síla a často ani chuti se nedostává úsek odehrát. Ale maje na paměti, že Jizerské hory jsou nejdrsnějším pohořím v Česku, musel jsem si položit otázku: „A co když začne pršet? Pak by se dlouhodobá hra hodila!“

Sáhl jsem tedy k Verneově knize „20 tisíc mil pod mořem“. Hra se podle tohoto románu v oddíle uskutečnila už třikrát, z toho jednou dokonce na táboře (Tábor Na Malé Skále – 2004). A letošní systém putování v rojích (malá skupina čítající 3–4 cyklisty), se k tomu přímo nabízel, neboť hlavní hrdinové románu jsou také tři: profesor Arronax, jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land. 

Libreto*: Děj románu začíná roku 1866, kdy se v novinách objevuje zmínka o jakémsi mořském netvoru ohromných rozměrů, který napadá lodě. Tímto úkazem se zabývají i vědci. Jedni říkají, že je to ponorka a druzí tvrdí, že se jedná o dosud neznámého tvora. Nakonec Američané vysílají na moře fregatu Abraham Lincoln, která má za úkol záhadu vyjasnit. Výpravy se zúčastňuje také francouzský přírodovědec profesor Aronnax se svým sluhou Conseilem, kteří se na lodi seznamují s kanadským harpunářem Nedem Landem.
Výprava byla neúspěšná, a nakonec, za dramatické situace, se naší tři hrdinové ocitají na palubě podmořské lodi „Nautilus“ a stávají se tak nedobrovolnými vězni kapitána Nema a jeho posádky, neboť Nemo nehodlá dopustit, aby vyzradili jejich tajemství. Jako nedobrovolní cestující prožívají při podmořské plavbě neuvěřitelné příhody, poznávají netušené krásy mořského dna a získávají nové vědomosti o přírodních zvláštnostech oceánů.
Přes tyto zážitky se zejména harpunář Ned Land nesmiřuje s tím, že by měli v ponorce strávit zbytek života. Vhodná chvíle k útěku nastává až nedaleko norských břehů. Ned přemluví k útěku i profesora a jeho sluhu. Všichni tři zajatci prchají z ponorky na člunu v okamžiku, kdy Nautilus zachvátí malström a zachrání je místní rybáři. Otázka, zda Nautilus a jeho posádka vedená kapitánem Nemem přežila obrovský vodní vír, tak zůstává nadále záhadou.

Hra započala takto: to se z oddílů vybere jedna třetina nejchytřejších chlapců – tedy osm (toto byl velmi těžký úkol!). Ti budou naším profesorem Aronnaxem. Další třetina bude představovat silného a vzpurného, téměř neovladatelného, harpunáře Neda Landa, věčného reptala. A do poslední třetiny se zařadí zbylých osm chlapců, co se nedostali do prvních dvou skupin. Z kuchyně byly vzaty dva nerezové džbány na čaj, do jednoho se vhodilo osm lístků se jmény harpunářů, do džbánu druhého putovaly jména sluhů profesora Aronnaxe.

Prvně si Arronax vybral z druhého džbánu svého sluhu Conseila, což probíhalo před zraky všech „podmořských vlků“ za neobyčejného vzrušení. Co ovšem následovalo po té, kdy si Conseil z prvního džbánu vybíral Neda Landa, se nedá popsat. To se musí zkrátka zažít. Ano, byly i takové případy, kdy Aronnax s Landem na rukou svého sluhu nosili. Na závěr bylo konstatováno, že výběr, v dané chvíli nemohl dopadnout lépe, pouze Koumes byl oddělen od Doda, neboť dva bratři na jedné lodi, byť by to byla ponorka, býti nemohou!!

Útěk z Nautilu
Úkolem našich tří hrdinů bylo utéci z Nautilusu ve zvláštním člunu kpt. Nema. Aby se jim to podařilo, museli si opatřit čtyři předměty: proviant, plachtu, sextant a francouzský klíč, (pomocí něhož provedl Ned Land odpoutání od mateřské ponorky). Což nebyl úkol (to obstarání), jednoduchý. Uvedu příklad kolik úsilí muselo být vynaloženo, aby si roj opatřil plachtu.
Vše je dobře patrno z druhého snímku nad předchozím odstavcem. Váš roj musel v úsecích vybojovat třicet bodů (to jsou ty malé kartičky „surovin“ – komodit). V případě plachty to jsou: kopra (kokos), sisal, ruda, inkoust (ze zvláštního druhu mořských sépií). Za tři inkousty jste si pořídili papír nebo pero. Za jedno pero a jeden papír jste získali deník, a za dva deníky jednu mapu. Pokud jste takhle vyobchodovali ještě lano a vesla, už nic vám nebránilo, aby jste je vyměnili za onu plachtu. Vlastně bránilo, či lépe – bránil.
Kpt. Nemo se neustále vymlouval, že nemá dostatek inkoustu, jestli za něj nechcete vodu. Tu si můžete vyměnit s jiným rojem, který má zase nedostatek vody a inkoustu má nadbytek. Jaká radost pak nastala, když si roj za své komodity odnášel vyšší kartu.

Zde bych chtěl vzpomenout jednu kuriózní situaci. Hned na začátku tábora obdrželi všichni účastníci oddílové TTT, kde bylo vše podrobně vysvětleno, i systém výměny karet náležitě popsán. A několik starších výtečníků nepovažovalo za nutné cokoliv číst, natož pak studovat, a to až do okamžiku, kdy se začaly rozdávat základní suroviny. Zářným příkladem toho byl Dalmi. Horko těžko pak pátral po svém TTT, nakonec ho vylovil z pod matrace, či kde se povalovalo a zuřivě se zapojil do výměnného obchodu. Jiným případem byl Koumes. Ten se nejraději zdržoval v lyžárně a na zahradě mezi mechaniky a útěk z Nautilu ho vůbec nezajímal. Vše musel tak řešit profesor Arronax v podání Sysla. Nutno však poznamenat, že Koumes, co by Ned Land, přinesl svému roji dvě bonusové karty. To se podařilo už jenom Švejkovi.

Poslední úsek ODH:
Vlastně neexistuje poslední úsek. Oddílová dlouhodobá hra je ošetřena tak, aby jednotlivé trojice nashromáždily dostatečné množství bodů, ty vymění za vstupní suroviny, a za ně si „koupí“ vyšší karty a to až do okamžiku, kdy dorazí k vedoucímu se čtyřmi nejvyššími kartami a to jsou: francouzský klíč, proviant, plachta, sextant a se zvláštním bonusem Neda Landa (vorvaň, drop, klokan a chobotnice). Podle počtu bonusových karet se určují čísla na hrací kostce (liché nebo sudé) a počet hodů kostkou.
A tak v poslední pátek večer, po návratu z bobové dráhy v Janově, se v jídelně chalupy konal velký bazar (organizovaný chaos).

Narychlo se dokupovaly nejvyšší karty, roje měnily suroviny s kpt. Nemem i mezi sebou. Objevily se i případy, že roj, který neměl šanci získat „člun kpt. Nema“ daroval bonusovou kartu roji jinému, který tu šanci měl. Bohužel i případy, že roji tolik potřebná karta ze stolu záhadně zmizela. Nakonec, po 23. odehraných úsecích, před kpt. Nema předstoupilo pět rojů. Bílý, zelený, hnědý, rudý a šedý. Vše splňovaly, vše předložily. Ale po hodu kostkou dokázaly z Nautilu utéci pouze roje: rudý (Tříska, Sigy, Saly) a hnědý (Shrek, Vítek, Runy).
Třešničkou na dortu je pak posledněsobotní návštěva Jabloneckých Pasek, kde na zahradě jednoho z cykloservisů jakýsi „parostrojní spolek“, maje svoji klubovnu ve stejném činžáku jako výše zmíněný servis, měl na zahradě hotový poklad, což dosvědčují následující fotografie.

A aby toho nebylo málo, jako díkůvzdání neznámému „parostrojnímu spolku“ zveřejňuji další snímky ze zahrady, kde měli své exponáty dány ke všeobecnému blahu. Pánové, popř. dámy, děkuji Vám. Neboť který strůjce dlouhodobé hry najde v podhůří Jizerských hor na zahradě ponorku „Nautilus"? A jak ti šikovní lidé věděli, že miluji parní lokomotivy a hrady? (Dík patří i naším cyklomechanikům, vedeným Filim, kteří mě o této atrakci ihned informovali!)      

Gladiátorské zápasy
Letos se nijak neřešily. Hřiště na ringo u kdysi zavřeného hotelu „Semerink“ nepřicházelo v úvahu, neboť hotel je nově opraven a v provozu. A z lesního hřišťátka, které se změnilo na „in exklusive“, bychom byli zajisté vypuzeni. Zkusili jsme tedy (stejně jako před sedmi roky), místní Sokolovnu. Za celkem slušný poplatek nám pronajali škvárovopískové hřiště, snad jedinou souvisle rovnou plochu v celém Janově. Zde se odehrálo několik zápasů v pasáku. Prvně mezi roji, ačkoliv Mona navrhoval hrát pasáka chorvatským způsobem – na družiny, ale byl za své návrhy vyloučen z hřiště (vydali jsme se tedy se Sochorem a Lálou hledat dětský koutek – hřiště. Bylo nalezeno). Ale systém mezi roji byl snad natolik chaotický, že při další návštěvě Sokola, se mně z neznámých důvodů, hrál pasák chorvatským způsobem. Výsledky jsou někde zaznamenány. Ale kde?
Na kopanou, indiánskou házenou, lagori, či jiné úpolové zápasy nezbyl prostor, což nikterak nevadilo.

Tradiční bodovací závody:
Bodování stanů se letos muselo přejmenovat na „bodování regálů“, protože jsme v žádných stanech nespali. Bodovalo se ustlání regálu, uložení komínků výstroje v osobní poličce, kontrola obsahu a uložení kletrů a batohů, celkový stav pořádku na cimře. Vždy se toho zmocnil Jaryn, neboť to byla jeho parketa. Odchytl bezprizorně se motajícího Modrého racka a spolu vyrazili na „lov“. Bezkonkurenčně vedla ložnice Vyder. Ostatně bodování regálů vyhrává Qéčko před Nadíkem, Dodem, Lukym a Matym. Až na šestém místě je Lišák Runy. Naopak – největší chlív si na své ložnici opečovávali karvinští Rysové. Jejich ložnice musela být nakonec „rozprášena“! Dalmi a Páťa spali u Vyder, Shrek u Lišáků a pantáta Koumes nocoval na chodbě – na pérovém gauči promítače letního kina. Tabulku lze shlédnout v dokumentech. Dokonce jedenáct táborníků získalo malé orlí pero – vzorný stan na táboře, ale skutečný stav tomu neodpovídal. Vždyť už za několik desítek minut byl na všech ložnicích brajgl jak v tanku. A protože jsem u tankistů sloužil dva roky, vím o čem píšu.

Tábornickou stezku vyhrál Nadík před Matym, Lukym, Qéčkem, Vítkem a Runym. Nadíkovi bych nasolil za 13. den (bude zmíněno později), 0 známek, ale budiž!! Jedno pochybení, byť těžce fatální, nemůže narušit celkový obraz bezproblémového jedince. Qéčko, a další chlapci v čele tábornické stezky, to je takový balzám pro duši pro každého vůdce, pro každého vedoucího. Vlastně nevíte, že na táboře jsou. Nemáte s nimi žádné problémy, při žádném protivení proti táborovém řádu jste je nenachytali, nic nezapomínají, a ani nepostrádají. Na žádné taškařici, na hraně oddílových zákonů, je nenachytáte. Tak je rodiče vychovali, takoví jsou. Psát o tábornicích, co se ocitli na opačné straně chvostu, není účelem, a ani výčitkou. Zkrátka jsou takoví. Vzpurní, nepořádní, lehkomyslní, hašteřiví – no sví. Vše je možno vysledovat z tabulky v příslušných dokumentech.

Mně se líbilo, když jsme každý večer (po chutné večeři), a po zaznění „kravského“zvonu, přivezeného až ze Švýcarska (zasloužili se o to bratři Rebidášovi (Elvi a Růža), Kulajda a Rejsek - ale to už jsem kdysi psal), stáli v síni janovské chalupy. Venkovní dveře otevřeny, protože bylo takové vedro, že i mouchy vyčerpáním padaly. A padaly i známky, co zpětně rozdávali Sochor a Aidy – výtečníkům, kteří v daném dni určitý počet známek, za své kocourkovské kousky, ztratili. To všechno bylo zapsáno do tabulky, to všechno bylo náležitě „odměněno“. Blahoslaven buď Grifinův vynález „Tábornické stezky“.   

Kyrík – lov domácí zvěře se tentokrát nekonal. Neumím si představit, vlastně naopak – umím si dost dobře představit, jak by to dopadlo, kdybychom na zvonu zazvonili budíček a oddíl by se úprkem řítil po schodech přes síň a lyžárnu na zahradu. To by nemuselo vydržet zařízení chalupy, schody, zábradlí, dveře.
Tak se vstávalo za zvuku Zimmerovy skladby z filmu „Tenká červená linie“, tak jako na táborech v roce 2002, 2006, 2008, 2012. Pouze karvinští Rysové se několikrát nedostavili na ranní nástup, protože, snad zaveleni bezpočtem matrací, nic neslyšeli, nikdo je nevzbudil. Ale to se později (viz předcházející odstavce), změnilo!

Semafor se stává tradicí našich táborů. I když letos se nevysílalo praporky, tak jako na klasickém táboře, ale každý člen dostal vždy pře každým úsekem lístek se semaforovou zprávou, jak je zvykem při radistických olympiádách. Celkem bylo připraveno 18 úseků, odehrálo se jich však pouze 14. Většinou se tak dělo v jídelně chalupy, ale luštilo se i na venkovních stolech u „Šámalky“ nebo na asfaltu před Kneipou s výhledem na Jizeru. Zpráva popisovala (celkem silně naturalisticky) ekologickou katastrofu, co zachvátila na konci osmdesátých let Jizerské hory. Jejím autorem je sám Náčelník (viz jinde!) a byla převzata z jeho knihy „Nejkrásnější sbírka“.
Prvních šest bodovaných: Dodo, Tříska, Saly, Runy, Qéčko, Nadík. Další pořadí a výsledky jsou uvedeny v příslušné tabulce, v příslušných dokumentech.

Kuchyňskou s přehledem vyhrávají Kavka a Kassa, neboť oni se „zmocnili“ přípravy jídel a zásobování proviantem. A to jak jídel na chalupě, tak neseným proviantem na výpravách. (Akorát ten salám mohl být o nějaký ten centimetr delší!). Ale jak všichni víme, Modří racci nemohou být bodováni v systému družin. Takže se klasická kuchyňská klasicky nebodovala.
Ale Kavka a Kassa měli k ruce vždy jeden roj, jejichž pravidelné střídání ve 14.00 hodin bylo později přesunuto na čas od budíčku do večerky. Ten roj prováděl přípravu a roznos nádobí, talířů, následný úklid do kuchyně, mytí a uskladnění do kredenců. Úklid jídelny a kuchyně, urovnání potravin. A roje, které svůj úkol ke spokojenosti výše jmenované dvojice vzorně splnily, byl ve večerním rozkaze pochváleny. Totéž platí o dalších dvou rojích, které měly službu rajónů. První roj uklízel chodbu a schody, roj druhý měl na starosti WC a sprchy. I tyto roje odměňoval hospodář oddílu, neboť nad čistotou chalupy bděl okem ostřížím a neúplatným, a jiné roje, co svou práci nedotáhly do naprosté dokonalosti, zpětně vracel a přinutil je tak učinit.    

Jiná kratochvilná povyražení:

Noční hlídky se neprováděly. Taky co bychom hlídali? Dveře do sklepa bránil spolehlivý zámek, a ten strážil tři desítky bicyklů. Pohyb po ztemnělých chodbách a síních až tak ztemnělý nebyl, protože z pouličních lamp ze silnice Velkého Semerinku dopadalo do prostorů chalupy dostatečné množství světla, aby se dalo bez čelovky dojít na WC.  

Čtení na pokračování je dnes velmi v módě! Spisovatelé a básníci čtou dětem na předem připravených setkáních, (dokonce se i nocuje s dávno mrtvým spisovatelem!), politici čtou dětem a někdy i rodiče, pokud mají čas, čtou dětem. Tak je to správné! My si pravidelně čteme už od dřevních dob oddílové historie. Ať už to byly knihy „zakázané“, nesehnatelné, či jinak dobrodružné. Četlo se při škrabání brambor, četlo se na expedicích, zimních táborech, i na oddílovkách se četlo. Letos byla, a ne náhodně, zvolena kniha „Stezka odvahy“ Miloše Zapletala.

Děj se odehrává, (hele – vždyť tu krajinu poznávám!), v Jizerských horách! Vypráví o putování šestnáctiletého chlapce horskou divočinou. Během své cesty zažije nespočet dobrodružství. Ještě více příhod, vše co už se svým tábornickým oddílem a vedoucím Náčelníkem prožil, nám vypráví ve svých vzpomínkách, které cestou v horách ve své hlavě promílá. Ježek, jak se náš hrdina jmenuje, se během oddílové zkoušky (můžeme ji přirovnat k Velkému Orlímu peru osamělosti), dostane do situace, kterou by těžce řešil i dospělý člověk. A na správnosti jeho rozhodnutí a schopnostech závisí lidský život. Víc nebudu prozrazovat. Snad jen to, že Ježek se vrací do tábora v nezvyklém dopravním prostředku – na palubě vrtulníku záchranné služby.

Několik poznámek ke knize skautského spisovatele Miloše Zapletala (ZET). ZET Jizerské hory zná, žije v Liberci. Zná i Náčelníka (tato postava není vymyšlená!). Náčelník opravdu vedl oddíl starších chlapců a všechny ty „skutečnosti“, o který se v knize píše, se staly. Tedy – téměř všechny. Knihu ilustroval fenomenální malíř Gustav Krum – čestný člen našeho oddílu. Není bez zajímavosti, že několik originálů obrázků z této knihy oddíl vlastní. (Byli jimi obdarování Modří rackové při návštěvě mistrova ateliéru v Praze).

Zápalkové hlavolamy zdaleka nedosáhly takového úspěchu jako při premiéře před sedmi roky. A tak dobře to bylo „ ošéfované“, i barevná dřívka místo zápalek – to aby všeteční výtečníci nezaložili někde oheň, byla k mání – a nic. U prvního sešitu se chytli Nadík, Qéčko, Xury, Sysel a ještě několik Trojčat, ale zájem klesal a klesal, až se zcela vytratil. Proto jsme se rozhodli, že další dva sešity rozdávat nebudeme (nechali jsme je nakonec volně k dispozici v knihovně jídelny jiným oddílům), a až dokonce tábora jsme sbírali při úklidu už jen barevná dřívka. A tak jediným vysvětlením, když se nad tím zamýšlím a hledám příčinu neúspěchu, je… ale to až na konci povídání.

Koupání bylo letos luxusní. Už před táborem jsem totiž zkoumal v mapě a v leteckých snímcích, zda neexistuje v Janově nějaká vodní plocha, nebo alespoň řeka, konec konců osada leží „nad Nisou“. Pár nádrží jsem našel, ale když jsem je později viděl… ehm, nedalo by se tam koupat. Když jsme však hned první den kráčeli z nádraží a stoupali pod vedením Jaryna z Jabloneckých Pasek do Janova, v polích u lesa jsme v Jindřichově zahlédli nějaký bazén, či lépe řečeno, snad už velmi dávno vybudovanou, požární nádrž. A dokonce i pár koupajících se lidiček.

Hned první cyklovýjezd Modrých racků do Jablonce měl za úkol, mimo jiné, vypátrat, zda se jedná o veřejně přístupnou vodní plochu, či nikoliv. S dobrou zprávou se vrátili. Jedná se o požární nádrž s první republiky, snad i starší. Je na obecním pozemku, dno i stěny jsou vyloženy opracovanými balvany, tráva kolem pokosená. Hurá! Stálí návštěvníci s okolních chalup a chat možná s naší přítomnosti nadšení nebyli. Ale my jsme se vždy snažili chovat se slušně, zbytečně nekřičet a nikoho svévolně nerušit. Kouzelné chvíle jsme zde strávili. Vždyť, co může být blahodárnějšího, než po příjezdu z výpravy zchladit svá zmučená těla v nádrži? Dokonce i několik úseků ODH jsme zde odehráli. (O hledání ztracených petanqueových koulí se mi ještě občas v noci zdá!)                       

Oddílové kino se poprvé objevilo na táboře před sedmi roky, a bylo to právě zde. Tzv. Janovický filmový festival. Kinosál byl ovšem z podkroví přesunut dolů do jídelny, neboť „divánek“ vrchního promítacího technika (tenkrát to byl Pitrís), obsadil pantáta Koumes. A ten k promítací technice neměl žádný kladný vztah. (Pravdou je však, že na chodbě podkroví bylo nesnesitelné vedro!). Kino připravovali vesměs Vitas a Švejk. A o co šlo? Především se pravidelně nepravidelně promítali pořízené fotografie, či filmy z cyklobraní právě končícího dne. I několik starších oddílových filmů bylo z archívu vytaženo, nechyběly ani „ovečky“. Novinkou bylo letos promítání textů právě zpívaných písniček nebo brouzdání po mapě hvězdné oblohy. (Dodnes jsem nenašel zvukovou techniku. Nevím, kde je.)

Klavír jsme na táboře ještě neměli. (Ale už na „Záležitosti mužů“ v lednu na TVRZI, či dokonce dříve, jsem naznačoval, že by se nadcházejíc tábor mohl jmenovat „s klavírem“). Pravda, nejednalo se o klasický klavír – ten by se špatně stěhoval, ale o „elektrický“ zn. YAMAHA. Bohužel, klavír byl pouze dvakrát plně zapojen do oddílových zpívánek. Ale to ne proto, že by se Lále hrát nechtělo, nebo dokonce proto, že nám by se nechtělo zpívat. Ale přes den bylo v chalupě nesnesitelné vedro, nemluvě tak o večeru. A považte, dráždit naším krákoráním domorodce, tak to jsme nechtěli. Škoda, přeškoda.

4. oddílový zákon – nemocnost nulová – až na nějaký ten úžeh, či opruzeninu. Úrazovost – těžký otřes mozku, zlomená klíční kost Nadíka a šestnáct „štychů v obličeji Sochora. Tolik lakonický výčet. Ale abych se přiznal, tu předcházející větu (a to se značným odstupem) jsem ještě nevstřebal. A mám dojem, že i další Rackové, kteří rozhodují o táborovém programu, mají stejný problém. I skutečnost, že jsem se rozhodl vypsat jak to tedy bylo toho nešťastného 13. dne až teď, v předvečer následujícího tábora, hovoří za vše.     

Nešťastný 13. den – Na našich táborech se 13. den slaví jako den plný taškařic. Probíhá rej masek, pasují se noví táborníci do zálesáckého stavu. Provádí se různé opičiny, soutěže, smíchem břichabolná klání a večer je zakončen slavnostním táborovým ohněm. Ne tak tomu bylo letos.
Už ráno bylo vedro, když jsme se na daleké putování (nejdelší cyklobraní) připravovali. Dvě věci, které se později ukázaly jako zásadní se staly. Kassa se rozhodl, že se svoji rodinkou nepojede s námi, ale autem se vydají na Jizerku, kola si připevní na „hagusy“ a tam se potom setkáme. Druhou věcí bylo, že jsem si vzal s sebou mobil.

Zdolání Semerinku proběhlo ještě v pohodě. I sešup do Josefova dolu. Ale stoupání k Mariánským boudám se neskutečně zašmodrchalo. Borci včele pelotonu u starých chalup čekají a čekají. Oddíl postupně dojíždí, a posiluje se před dalším putováním. Ale stále nám chybí koncová skupina, roje pomíchané. Čedar, Páťa, Shrek, Rafan, Sigi. To je zkrátka na zabití. Zabloudili, nebo co? Dorazili téměř po hodině od prvních. Oddíl je vykřečován. Začíná nás tlačit čas. Míříme k „Protržence“.

Páťa, Shrek, Sigi a Rafan jsou naprosto vyčerpaní. (S Páťovo a Shrekovou diagnozou jsem obeznámeny, uz Trojčat si nejsem jistý.) Rozhoduji se je poslat k Pařízkově smrti a potom Kristiánovskou cestou domů. Páťa dostává instrukce a klíče od chalupy. Oddíle je už vpředu. Na vrcholu štěrkové cesty Nadík zvolal: „A teďka to pěkné rozpálíme!“, a rozšlapal to pěkně dolů. Jenomže do cesty byly vsazeny kovové žlaby, s čímž Nadík nepočítal a ve vysoké rychlosti, když předjel Harryho, jej mulda vykopla ze sedla a Nadík přeletěl přes řidítka a bicykl v kotrmelcích za ním jej následoval. Sochor, stojící nahoře se za ním rozjel, aby ho snad stopl, neboť člen roje nesmí předjet z kopce dolů Racka, ale už bylo pozdě. Nadík skončil v příkopě vedle cesty. Harry u něho zastavil, ale s tím nepočítal Sochor a zavadil o něho a šel rovněž přes řidítka – a přímo na štěrk, aniž by před sebe stačil natáhnout ruce. Byl to strašlivý pád. Sochor obličejem hobloval cestu. („Ako ta červená myš budětě  ryť rypákom zem!“) A další hoši se spouštěli za nimi, už bez Racků. A tak když jsem se dostal s posledními na hranu kopce, běžel proti mně Xury a volal, že se stala strašná bouračka.

Nadík evidentně není zraněný, neteče mu žádná krev, ale začíná drmolit totální nesmysly. Ptal se kolik je hodin a jaký je den, že mu nic není, že je mu děsná zima, a jestli umím nahazovat vykloubené rameno. Okamžitě k němu přiřazuji Aidiho s nařízením, že ho nesmí opustit, protože Nadík se shání po kole, že jedeme dál. Ze Sochorova obličeje pulsuje krev, jsou ale u něho už Maco a Švejk, který pohotově vytáhl lékárničku a snaží se krvácení zastavit. Přijíždí Fili a Koumes. Odklizený oddíl okamžitě posílám pod vedením Filiho na Jizerku. Spojuji se s Kassou – jsou právě u Hnojového domu. Jaký zázrak! Já i on máme signál. Informuji ho o situaci. Kassa se promptně vrací na parkoviště a frčí na místo mnou udané. Parkuje mimo cestu u toho proklatého železného mostu. Vyhazuje Kassátka, dále budou pokračovat s námi. Na hagusy připíná kola Nadíka a Sochora. Ten je už omytý, krvácení je zastaveno. U Nadíka mám podezření na těžký otřes mozku a jedno z ramen je očividně níž než druhé. Tedy zlomená klíční kost – nejčastější cyklistický úraz. Kassa s Kavkou a zraněnými odjíždí do Tanvaldu.

Zde obdrží Sochor 16 štychů do obličeje, ovšem po dvou hodinách ležení na zákrokovém sálku! Nicméně, operaci provádí nějaký borec doktor. Štychy jsou totiž šity zevnitř. (Později nám maminka Sochora sdělila, že na karvinské „chíře“ se o práci pana doktora vyjádřili velmi pochvalně!) S Nadíkem je to horší, převáží ho do Jablonce na dětskou JIP na pozorování. Paradoxně pak působí skutečnost, že když se následující den chce Kassa informovat o jeho zdravotním stavu, ačkoliv má toto podepsané rodiči v přihlášce na tábor, informace mu nemohou poskytnout, protože vedoucí oddílu není rodinným příslušníkem. Ale to už do hry vstupuje Dym, fotřík Nadíka, který celou situaci plně chápe, neboť se jedná o veterána Olomoucké Trojky a své si v oddíle prožil. Problém byl i s propuštěním Nadíka. Nakonec bylo vše vytelefonováno a Nadík mohl s námi odjet domů. Na závěr pak zbývá už jenom dodat, že oba dva „cykloborci“ jsou dnes v pořádku. Ufff!!  A perlička na závěr: ošetřující lékařkou Nadíka v Jablonecké nemocnici byla MUDr. Sochorová.              

Výpravy letos byly podniknuty pouze dvě. Ta v předposlední den na bobovou dráhu dolů, do Janova a ta v den poslední – „na houby“. Jedná se o výpravu na skalní hřib, ležící kousek od chalupy. A chybou bylo, že jsme se tam vypravili poslední den před odjezdem. Les okolo skal byl totiž vykácen a skály se tak objevily v celé své nepoznané kráse. Na jejich průzkum ale už nezbyl čas. Příště to musí být zrobeno jinak. Prvně „výprava na houby“, až potom na hřebeny severských hor.
Také sklárnu jsme nenavštívili, protože sklářské pece už dávno vyhasly. A ani do Českého ráje jsme se nevydali, jak tomu bylo posledně. Inu, nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky…

Dostáváme se k závěrečným odstavcům a to je název tábora. Vždy ke konci našeho táboření, pod vlivem prožitých příhod, okolní krajiny, počasí – a já ještě nevím čeho, se navrhuje název a znak. Děláme to už od nepaměti podle vzoru Hochů od Bobří řeky. To se ponejprv posbírají všechny návrhy, vyškrtnou se dětinské, posměšné, nic neříkající, či opakující se anebo příliš dlouhé, které by se „nevlezly na nálepku“, a potom se hlasuje. Letos zvítězil Kassův název, aniž by Kassa nějak vědomě svůj návrh prosazoval. Zkrátka při jedné rozjívené snídani, kdy mužstvo hovořilo více než hlasitě, tábor přeřval slovy, že takhle uřvaný tábor nepamatuje!

Dohra – nazval-li jsem předehru „ouverturou“, pak přirozeně musí být povídání ukončeno názvem stejného ražení – a ona je to „dohra“. Tak tedy dohráno, ukončeno, konec dobrý – všechno dobrý! Ale ono to až zase tak není pravda. Pozorný čtenář ví jistě proč. Jak moc objektivně bude působit názor Trojkaře, majícího za sebou 37 oddílových táborů s názorem nadšeného nováčka, poprvé sedlajícího své kolo a vyrážejícího do severských lesů? A co ta dlouhodobá hra, která se letos konečně odehrála se všemi náležitostmi, jak byla stvořena? A to kouzelné koupání, které jsme neznali.

Ve znaku tábora je digitalis purpurea, na každém kroku Jizerských hor nás provázel. Nejoblíbenější travičská rostlina středověku. Jak Rybařík poznamenal – lidé, kteří jed této rostliny pozřeli, zajisté, ve smrtelných křečích, křičeli. Nevím, zda to byly: příšerné teplo (nemám ho rád), naplněná kapacita chalupy, nešťastné pády v třináctý den, a znovu se musím vrátit k tomu horku, kdy chlapci uléhali na bidla pouze v trenkách a po spáncích jím sjížděli kapky potu, to rozhicovaný dach je nechtěl pustit spát. A nepomohly ani otevřená okna, ani dveře venkovní…

Ten tábor byl zkrátka ukřičený…

                                                                                                                                                                                                      MOna

* použito odkazu z Wikipedie

původní kresby: Ferdyš POLDA, Gustav KRUM, Alphonse de NEUVILLE, Édouard RIOU, Zdeněk BURIAN