Ráno je pošmourno a zima. Slunce nevidět. Valíme si to s Antkem na srazoviště k Lídlu a přemítáme kolik že se nás to sejde. Jsme překvapeni. Je zde osm Trojkařů. Sněžka, Aidy a Švejk mají nové bicykly. Je zde i malý Šimi na „špeslu“. Chybí Koumes. Zapomněl si doma přílbu, tak švihal zpátky domů.
Zjevuje se i Fili. Každý z Racků tak fasuje jednu družinu. Antek i Fili se zřekli družiny Lišáků. "Scarbowy" si kupuje nějaké pečivo, čekáme na příjezd Koumese a vyrážíme do lázeňského parku. První zastavení je na místě bývalého rájeckého zámku, následně lelkujeme na Darkovském mostě a pak již nic nebrání odbočit na cyklostezku a kolem několika splavů proti proudu řeky Olše míříme do Louk.

U „nového“ splavu je vzpomenuta knižní historka, kdy se zde u nově budovaného mostu na Těšín, družina Lišáků, pod vedením Arzena, utkala s Barryho tlupou a Zoli zde utopil svého „favorita“ a dalekohled. U stavidla je zase vzpomenuto 5. oddílové rodeo. Zvolna přijíždíme k cyklo přístřešku do Louk. Následuje radistická olympiáda – zlomky. Luští pouze ti, co se nezúčastnili poslední oddílovky, (účast byla těžce tristní – pouze pět Trojkařů! ), protože Švejk rozhlásil, že schůzka není. Rackové prý odjeli stavět kamna na Věznickou TVRZ (to ano, ale až v sobotu!!). Ještě menší přednáška o horském kole, protože část výtečníků neumí s horským bicyklem zacházet a potom Antek rozdává čokoládové zajíčky. Ty na TVRZ přivezl Elvi ze Švýcarska. Zajíčků je pouze sedm. Antek nepředpokládal takovou vysokou účast. Bratři proto fasují jednoho, s tím že zbytek přinese Antek na oddílovku*. Švejka děsně rozzuřilo, že Aidy ukousl čokoládové figurce hlavu a on teď nemůže doma mamince ukázat, co dostal od Antka.

Přejíždíme hlavní cestu, povinné kolečko kolem nového kostela sv. Barbory a zastavujeme pod slovanským hradištěm – na Podoboře. Dodo se nějak zasnil, narazil do zadního kola před sebou jedoucího bikera a šel k zemi. Taktak to vybral. Po schodech nahoru se valí hrozen návštěvníků. Jakási slečna z pokladny nás odchytává, zda nemáme zájem podniknout prohlídku. Což o to, zájem by byl. Ale vůbec jsme s tím nepočítali, snad příště. Zrovinka přifrčelo nějaké "esúvéčko" a dobře živený synek vyzvídá, kde je tu "Dinopark". Slečna se bleskurychle přeorientovala a zatímco vysvětluje "kudy tudy" vede cesta, my nenápadně ujíždíme.
Přes Zpupnou Lhotu se dostáváme až pod hájenku, k prvnímu řopíku. (Já tedy nevím jestli je první. Vím, že za ním, směrem na Těšín, jsou další. Ale co je směrem na Karvinou, to netuším. Každopádně by to chtělo podniknout průzkum!). Jedná se o atypický objekt – pro čelní palbu. Práh vchodu je vyvýšený proti vodě, což je matoucí, když zde na kopci žádný potok neteče.

Pokračujeme po asfaltce. Všude kolem cesty jsou složené kmeny pokácených stromů, vesměs borovic. Nasáváme vůni pryskyřice. Míříme pod hasičskou zbrojnici, kousek od chotěbuzského zámku. Výjezd byl hotovým martyriem pro Třísku, Švejka a Jacka. Šimi kopec vyšlapal. V areálu zámku se pohybuje jakýsi bodrý chlapík. Mona si s ním vyměnil pár slov.
Objekt je uzavřen, určen k demolici. Nabádá nás, abychom zámek objeli. A jestli chceme, sežene nám kastelána. Ten nám ukáže alespoň věž. Stojíme před vstupní bránou a nic. Tak si alespoň prohlížíme v pískovci vytesané erby a zdevastované okolí bývalého pracoviště střední zemědělské školy a pokračujeme k cíli cyklobraní. Po modré značce, přes urousané louky a polní cesty se dostáváme na asfaltku a k památníku je – coby Bučivoj kamenem dohodil.

Jsme na místě. Je vyhlášen oběd. Část bikerů studuje naučné cedule. Švejk rozvíjí své vojenské teorie. Ti, co pozřeli čokoládu, si na řidítka přivazují rolničku. Vydáváme se k mohyle padlých polských letců Źwirka a Wigury. Na soklu, zakončeném sochou opírající se o leteckou vrtuli, je vytesána nejenom polská orlice, ale i starý znak Republiky československé. Kolem jsou položeny věnce, dole pod mohylou se nachází i symbolické hroby těchto polských národních hrdinů. Zrovinka přijíždí auto s polskou SPZ-etkou. Tatík a dva malí synci. Taky si pročítají naučné cedule a odchází k mohyle. Balíme.

Sjíždíme dolů pod svah a míříme po cestách do Albrechtic. Zde zastavujeme u dřevěného kostela, kola opíráme o plot hřbitova. Obcházíme kostelík. Prohlížíme si hřbitovní náhrobky. Těžko najít hrob s českým jménem. Kajman volá Antkovi, že se jede projet na kole a míří k nám. Domlouváme si sraz u starého železničního viaduktu.

Zde odhazujeme kola do trávy a hurá na kamenné pilíře. Opuštěný viadukt je dnes totiž cvičnou horolezeckou stěnou. Kdysi jsme zde s Antkem a Větroněm lozili. Část Trojkařů se dostává po svahu nahoru a zírá na ty, co si zkouší hmaty a visy. Antek kdesi pátrá po „kešce“. Přijíždí Kajman na červeném „špeslu“ a živě diskutuje s Monou. Antek se vrací a nestačí se divit. Část výtečníků si vykračuje, pod vedením Švejka, po současném, vyšším, železničním viaduktu. Okamžitě je odvolává zpět dolů, kde jim náležitě vyplísnil.

Zvedáme z trávy své stroje, ploužíme se do kopce a podél železniční trati pokračujeme do Louckého lesa. Přejíždíme most. Hoši mávají na projíždějící soupravy. Fírové nám houkají a taktéž mávají. Sjíždíme k bývalému nádraží v Loukách a po dnes už nepoužívané silnici, pod dolem ČSM, pokračujeme k Darkovu. Rozpraskaná a těžce zvlněná vozovka mnohé bikery přivádí v úžas. Přejíždíme železniční přejezd pod šachtou. Antek tvrdí, že by zde měla být cyklostezka. Protože jsem zde už kdysi jel s Kulajdou, vedu hrozen podél trati k darkovskému nádraží. Hromady hlušiny, úzká stezka, houpačky, sjezdy a výjezdy… no, zkrátka – tento úsek cyklobraní byl následně zvolen jako nejzáživnější.

Projíždíme přes peróny darkovského nádraží, ano mnozí už poznávají kde jsou. Na Darkovském mostě mají dobrovolní hasiči nějaké cvičení, tak jen opatrně. Loučíme se na kruháku pod mostem. Blíží se šestnáctá hodina. Sněžka vede část bikerů přes lázeňský park k TESCU, ostatní pokračujeme k sauně. Tady se trhá Sid a Fili, Koumes a Dodo jedoucí na „šestku“. Antek s Monou vedou kolem karvinského nádraží a ČOVky Třísku až na zahradu do Olšin. Zde ho předávají šťastným rodičům. Najeto cca 35 kilometrů. Jo, a abych nezapomněl, Marťane – nezmokli jsme!!

* Čokoládové figurky Antek opravdu přichystal na oddílovku, ale já jsem odjel do práce podstatně dříve, takže jsem je nevzal. Tak až příště!