Lanovka začíná provoz v 9 hodin. Jsme zde akorát. Raději nebudu vzpomínat, kdy jsem jel touto lanovkou naposled. Jen mne udivuje, jak jede pomalu a nízko. Startér po celou dobu huláká. Zřejmě nikdy nebyl na lanovce. Chvílemi dává nálet, občas heká, mluví německy. Stydím se za něj víc než za Poláky. Ti dokážou být podobně hluční.
První nástup na trase. Okamžitě nabádám Startéra, aby nadále postupoval tiše a nenápadně, neboť nejsme v přírodě sami. Občas se ještě vymknul kontrole, ale kdo jiný by nás tak skvěle bavil? Kašpar jeden. Syslova komanda ve složení Sobík a Kubka přerušila svůj dračák jen na lanovce, a pak až na konci trasy, kdy už byli unaveni. S těmi se moc bavit nedá.
Kolem chaty Javorový jen projdeme. Nabídku nákupu turistické známky nebo razítka nikdo nevyužil. První zastavení plánuji až na vrcholu Javorový.
Javorový (1032 m n.m.) – nejvyšší vrchol dnešního přechodu. Je zde vybudován nový žulový pomník. Asi nejvíce lidem vadí, že jej vytvořili Poláci a jsou na něm polské nápisy. A pak také samotné dílo, neboť na horách prý nemá co dělat. Mě se naopak líbí hodně. Ještě předloni turisté chodili přes vrchol a ani nevěděli, že na nějakém vrcholu jsou. Mnozí mylně považují chatu Javorový, na Javorovém vrchu, za vrchol. Ten je ale od chaty 1,5 km vzdálený. Poznali jste ho, mimo jiné, podle betonové skruže plné odpadků. Uprostřed byla triangulační tyč. Nyní je na skruži položena žulová deska s rytinou azimutu.
První svačina, nějaké to focení a zahájení her. Hra štafetový skok do dálky a potvrzení vzdálenosti hodem a chycením tenisáku. Z místa, kam doskočila družina štafetově do dálky, musí hodit tenisák nejstarší nejmladšímu. Ten jej musí chytit. Lišáci doskočili dál a Infinův hod Kubka chytil.
Zahajuji poznávání stromů a rostlin (na družiny). Celkem rychle ale ukončuji. Rysi nepoznají nic. Možná, kdybych vytáhl z batohu pomeranč, tvrdili by, že je to citron. Nepoznají smrk, vrbu jívu, šťavel kyselý ani břízu. Lišáci poznali vše. Později ještě zkouším na jednotlivce pomněnku, nepoznal nikdo. Ale Donut říkal, že ví, jak se to píše, což mne nadchlo. Tvrdil také, že jehličnany jsou strašně těžké a prý se je nejde naučit. Zjistil jsem, že není sám, kdo v tom plave. A tak mu cestou vysvětluji a ukazuji všechny čtyři zástupce (nepočítám-li poddruhy) s tím, že možná narazíme i na douglasku. Smrk – roste všude kolem a všude se kácí. Borovice – dlouhé jehlice. Jedle – uhlazené jehlice na placato, nepíchá a má hladkou šedou kůru. Snad jediná se dá zaměnit se smrkem, když neznám... Modřín – jediný opadavý jehličnan, chomáčky jehličí při sobě. Nakonec narazíme cestou i na tu douglasku. Ta se dá pro neznalé také zaměnit. Poznáš ji podle šišek a kůry.
A tak ukrajujeme kilometr za kilometrem. Nechtěl jsem dávat nálety, ale hoši si je vyžádali. Občas uvolňujeme cestu cyklistům a elektrocyklistům. Vždy to proběhlo ve stylu ahoj, děkujeme. Čekal jsem v tomto počasí větší frmol.
Druhá a poslední hra na družiny. Hod, každý dvěmi šiškami, na cíl. Smrk u Lišáků trefil jednou Sysel a to všichni známe jeho házecí šikovnost. Ostatní z družiny nic. Vyhrávají Rysi. Trefili čtyřikrát.
Chata Ostrý. K mému překvapení, lidí poskromnu. Dokonce i venku jsou volné stoly. Kofolu pro každého hradí oddíl. Jídlo ne. Někteří si kupují polévku, někdo hranolky. Já si zde dávám vždycky bramborové placky se škvarkama. Dobře to vyřešil Sobík. Koupil si hranolky s tatarkou a k tomu pak přikusoval vlastní hambáč. Startér si objednal dvakrát tatarky. Chatař na něj čučí, pak se teda opravil, dvakrát hranolky. Talík nechal na pultu peněženku. Plný talíř čočkové polévky, který si měl odnést sám ven, ho tak moc rozhodil. Nakonec raději odnáším polévku Vránovi i Talíkovi sám.
Venku mi hoši hlásí nějaký divný počet kofol. Místo dvanácti jich máme patnáct. Jdu za „barmanem“ zjistit, kde se stala chyba. Pokladní slyšela a zaúčtovala dvanáct. On ale slyšel patnáct. Nabízím doplatek. Vzal to s úsměvem, dal mi slevu a kávu. Tak to má být, tak je to správně.
Cesta z lanovky sem, nám trvala tři hodiny. Hodinku posedíme a odcházíme kolem 14 hodiny. Jsme lehce za polovinou trasy.
Další zastavení je v sedle pod Ostrým. Pro mne jedno z nejpěknějších sedel v Beskydech. Mockrát jsem zde byl. Vždy zkontroluji dva duby, jestli stále stojí. Už desítku let je jeden z nich úplně vykotlaný. Hoši zde vyzkouší své lezecké schopnosti. Pasou se zde krávy – skotské plemeno highland. Vypadají velmi zajímavě, chlupaté, rohaté. To by byla lebka do klubovny. Objevuji pamětní desku beskydským salašníkům, horalům a bačům. Vůbec jsem o ní nevěděl. Je vidno, že pasení v tomto místě už trvá několik staletí.
Posledních pět kilometrů začíná být znát lehká únava, dáváme svačinovou pauzu u potůčku. Začínají na nás lézt klíšťata. Mrchy jedny.
Přicházíme k Olši, k místu asi nejhezčímu. Skála a peřeje u Belka. Do odjezdu vlaku máme dvacet minut. Nechávám rozhodnout hochy, zda se chtějí na místě zdržet hodinu a jet pozdějším vlakem. Všichni volí raději rychlou čumendu a přesun na nádraží. V podchodu k nádraží spustí Startér povyk jako pavián. Postupně se přidávají všichni. Řvu také, však jsem ještě mladej, hravej. Zní to bombasticky, jako v ZOO, v pavilonu opic. Odbočíme na schodiště k perónu a dolů kouká několik vyděšených lidí. Myslel jsem, že na nádraží budeme sami. Tak snad jsme je moc nevyděsili, ale spíše pobavili.
Nastupujeme netradičně do posledního vozu. Startér prohledal odpadkový koš, hned jak si sednul, neboť on to dělá vždy. Co kdyby se něco hodilo. Nachází obal z bonboniéry, který tam hodil ráno.
Pěkná výprava to byla, Sobík navíc stihnul i grilovačku na zahradě. Když se chce, jde všechno.

Mapa trasy - zde