V sedm hodin ráno jsem přišel z noční směny, vyměnil duši v zadním kole svého horského bicyklu, převlékl se a s nabitým fotoaparátem jsem valil k Oblázku, k místu, kde železniční trať kříží polní cestu, protože v 8.40 hodin má z Petrovického nádraží vyrazit parní vlak do stanice Karviná Město (jsou Dny Karviné – a tato atrakce je už několik let pravidelným počinem města). Leč, vlak vyjel dříve, a kouř z komína „Matěje“ (řada 433.002), mi mával zpoza lánu fousatého ječmene ještě daleko od přejezdu u Oblázku.
Tak jsem tiše koukal, jak se vlak spouští k městu, ke Kovoně, a pomalu se rozjel na místo dnešního srazu. Tachometr chvíli střečkuje, ale potom si dá říci, a tak už nic nebrání dostavit se místo včas. Je pod mrakem, teplo přijatelné, doufám, že nebude pršet.
Na parkovišti v našem koutě je už chumel bikerů a na zemi ještě větší množství kol. Od „kaflandu“ se trousí další borci, s koblihem v ruce, či jinak.

Před devátou doráží Rybařík s Matesem a Julčou. Sláva, alespoň jeden Racek, který mi pomůže při časomíře. Po nezbytném povídání o tom, jak se chovat na silnici a kam to vlastně jedeme, hromadně vyrážíme nahoru k rehabilitačnímu ústavu. Kolem lázeňského parku dojíždíme k hasičské zbrojnici naproti restaurace „U Tesarčíka“. Dále pokračujeme po družinách. Rysové jsou tři, vesměs rozumné figury, alespoň se to tak jeví. Připletl jsem se k Lišákům a už si to valíme kolem Černého lesa po nově položeném asfaltu nahoru, k jiné restauraci, ke Štěrbě.

Lišáci nasadili pekelné tempo. A všichni se drží. Tak se musím taky držet, protože za námi funí osm Vyder pod vedením Rybaříka. Rysové si jedou sólo. Nepředpokládám, že by se ztratili, i když Dalmi umí také překvapit, což se v zápětí potvrzuje, to když se spouštíme slepou ulicí k lesu a musíme odbočit k železné závoře zabraňující vjezd do lesa. Stromy jsou zde pokácené, celé se to tady změnilo a tak mám co dělat, abych sám trefil tu správnou odbočku. Ale podařilo se. Rysům však nikoliv. Míří kamsi k hranicím, kde cesta končí a následuje už jenom lesní rokle. Nakonec jsme se však sešli, neboť ztracení Rysové narazili na Vydry a tak přijeli současně.

Pár technických poznámek před vjezdem na „trail“ a spouštíme se přes hliněné muldy mezi stromy. Krása, mnozí výskají nadšením, jiní úzkostí, občas se někdo svalí, či alespoň zakleje. Je zde postaveno několik nových překážek a technických pasáží, za to chybí před úvozem „psí lávka“. Na hlíně to občas ustřelí, a to je ještě na těch náročných místech porostlá zeleným povlakem mechu či rzi. Dostáváme se do údolí bezejmenného potoka, který ještě ke všemu nikam neteče. Alespoň jsem tak později vyčetl z mapy. Srážíme se na rozbité asfaltce pod kasárnami. Na lesní křižovatce jsou patrny už jenom zbytky „perníkové chaloupky“, která byla – snad myslivci, rozebrána. Páťa mi ukazuje uvolněný disk zadní brzdy. Tak ho přesvědčuji, že dnes brzdu nebude potřebovat, protože zvítězí ten nejrychlejší jezdec, ten, který nebude brzdit. Šplháme, část oddílu v pedálech, jiní pěšky, do kopce směrem k Tabákové pasece.

Lesní dělníci zde obžínají stromky. Sámovi, pod tíhou dojmů, podkluzuje na hraně vyjeté koleje přední kolo. Na nic nečeká a jde okamžitě k zemi. Ale vyskakuje zpět na nohy, čistí si ruce a pokračuje dál, jako by se nic nestalo. (Později zjišťuji, že to nebyl náš první pád, protože několik výtečníků se svalilo již na první „trailerku“, ale před ostatními to tají). Míjíme křižovatku k brodu a pokračujeme směrem k hraničním kamenům. Páťa mi ukazuje, že mu cosi drnčí na zadním náboji. Má úplně volný disk brzdy. Švejk se nabízí, že mu to na místě startu spraví, protože má nejenom lékárničku, ale i dílničku.

Na prvním, jak to jen nazvat – bikeparku, naštěstí nikdo není. Odkládáme bicykly a přilby, do ruky krajíc chleba a hurá na trať. Prvně ovšem pěšky. „Jé, nové muldy, to tady minule nebylo. A nové „skokánky“! Tak tudy určitě nepojedu!“ Ano, areál ke krapet pozměněn. Procházíme pod zelenou klenbou první, hliněnou část, abychom se dostali do mladého lesa přes oboru, jejíž drátěný plot je dávno stržený a odvezený. Povrchu tratě je vlhký, na mnoha místech krytý zeleným povlakem rzi, či mechu. Docházíme do cíle na cestu vedoucí sem od brodu a vracíme se zpátky po trati. Nastává druhá fáze tréninku – projetí tratě na kole.

Pár holedbajících borců bylo umravněno hned na začátku trati, ne mnou, ale přímo tratí. Zrovna Páťa, s teď už zprovozněnou brzdou, dostal hned v první pasáži za vyučenou. Za sebou, s určitým odstupem se další a další jezdci pouští na trať a zjišťuji, že Vendy jede už druhé kolo a tvrdí mi, že mu toi nevadí, tak se rychle vracím na start, abych další závodníky zadržel. Přeci jenom zde nemůžeme trénovat do večera. Na to jste měli celý rok.
Domlouváme se s Rybaříkem, už si píše seznam jezdců a pořadí v jakém vyrazí do lesa. Je deset hodin, dvoje stopky se rozbíhají a já sjíždím cestou k cíli.

A samotný závod? Tak ten jsme neviděl. Sedím v cíli, s foťákem v ruce a vždy, když se na hraně svahu objeví jezde mezi stromy, snažím se zaostřit objektivem na něho a okem na stopky. Po projetí cílovou čárou zapisuji čas na Runyho papír s nějakým elktroschématem, dosažený čas. Pokud se v cíli sejde více závodníků, přestože mají hned odjíždět cestou na start, vykládají si své dojmy z jízdy. Musíme je hnát nazpět, protože je domluveno, že druhé kolo bude pokračovat v již spuštěné časomíře. Před jedenáctou hodinou dokonáno jest. Vracím se na start.

Mnohým se ještě třesou kolenou a vydýchávají se. Zjišťuji, že druhé kolo bylo rychlejší a také, že se nikomu nic nestalo, pes nikoho nepokousal. Loučí se s námi Rybařík, Julča a Tříska. Rybařík vyzvídá, kudy se dostane z Černého lesa ven, protože to tady nezná, což mě překvapuje. Vyhlašuji výsledky. Zatím neoficiální. Dnešní závod opanovávají Rysové se stejným nejrychlejším časem. Nakonec vyhrává Páťa. Protože na prvních třech pozicích jsme nuceni přihlédnout i k druhém času, je Dalmi zaskočen. Druhé kolo totiž vypustil – nejel zkrátka naplno. Čtu další výsledky. Runy je předposlední, což vyvolává salvu smíchu. Obzvláště když jsem se spletl a vyhlásil, že Julča – žákyně druhé třídy obecné školy, byla rychlejší než on, starší hoši se svíjí smíchy. Osobitý jízdní projev Runyho je totiž neopakovatelný a nepřehlédnutelný. Maně jsem si vzpomněl na jednu písničku, která na Runyho cyklistické umění naprosto pasuje.

A pak už nic. Vlastně ano. Je rozhodnuto vyzkoušet ještě několik trailových pasáží Schwarzwaldu, daleko těžších, což u značné části pelotonu vyvolává bouřlivé nadšení, i když jejich umění jízdy na kole je nedostačující nárokům dalších tratí. Doslova u vytržení jsou bratři Křížovi. Vyrážíme. Potkáváme bloudící Rybaříka, Třísku a Julču. Nabírají správný směr a mizí nám z dohledu. Pohupujeme se k nejtěžší části. Slabší povahy jdou ze sedla na zem a záludnosti tratě překonávají pěšky. Sjíždíme k rozebrané perníkové chaloupce a pokračujeme až na místo bývalých kasáren. Zde je takový malý pokec a rozdělení cest domů. Je půl hodiny po poledni, když se rozjíždíme na oběd. Za několik desítek minut se slabě rozemžilo.   

                                                                                                                                                                         MOna