Frčíme si to motorákem ze Studénky.  Pryč tam jsou ty davy, které se hrnuly z nádraží do přistavených autobusů směřujících na mošnovské letiště. (Jsou „Dny NATO“). Jsme zde oba oddíly, v poloprázdném vagóně. Za okny se míhá krajina babího léta s pichlavým sluncem. Obloha je zatažená šedým flórem a sluneční kotouč prosvítá skrz jednolitou vrstvu. Pokosená pole, jen vítr fouká přes strniště, stromořadím lemované asfaltové okrsky, obtěžkáné zrajícím ovocem, vesničky a opět hájky a lesíky s volně žloutnoucími stromy. Podzim se plíží do lašského podhůří Beskyd.
Jedeme do Kopřivnice za „Drobečkem“, tak jak jsme se domluvili při posledním táborovém ohni na Voltově táboře. Ruku jsme si na to dali.
A teď tu sedím v kodrcavém motoráků, za okny ubíhá krajina babího léta a já přemítám, proč jen jsem si myslel, že nás bude víc? Proč jen šest Trojkařů z Karviné? Hochů z Olomouce je devět!! Zkrátka, z naší naší strany žádná sláva.

V Kopřivnici vystupujeme a hasíme si to přes přilehlý parčík, ale koná se zde nějaký předvolební mítink či co, parčík je opásán výstražnými páskami, asi nějaké běžecké závody pro dětičky, tak jen opatrně. K muzeu dorážíme těsně po otevření. Zatímco si prohlížíme motorový vůz (zajišťoval expresní prvorepublikové spojení Bratislavy s Prahou) „Slovenskou strelu“ – exponát, který se nevlezl dovnitř musea, kupuje Kassa biletky.

Následují nezbytné informace kterak se chovat v museu, aby nás paní kurátorky nevyvlekly za „flígr“ ven před budovu, kde se ke všemu ještě hrozivě setmělo! V šatně si odkládáme loapy a rozcházíme se po skupinkách – vlastně ještě ne – následuje obligátní fotografování u jediného exponátu, po kterém se může i lozit. Ale pak už nic nebrání tomu, abychom se vydali po jednotlivých patrech rozsáhlé expozice kopřivnického musea automobilky „Tatra“ s tím, že nakonec se sejdeme u „Drobečka“.

Po několika desítkách minut nadšeného bloumání mezi jednotlivými automobily, motory, modely a já ještě nevím čeho (třeba letadlo a lednička), jsem nucen vrátit se do šatny pro krabici s naším „Drobečkem“. To už Trojkaři opatrně, aby nás nezahlédla obezřetná kurátorka, šplhají po žebříčcích a  nakukují do nádstavby stříbrného vozu Tatra 138 VN „Expedice Lambaréné“. Pár všetečných družiníků se proplazilo i pod podvozkem „Drobečka“, jak osm vysokoškoláků svůj expediční vůz poeticky pojmenovali.
Náš model „Drobečka“ opatrně pokládáme na kapotu skutečného „Drobečka“, Kassa, Kulajda i Lála cvakají fotoaparáty a nakonec se seskupujeme před kapotou tatrovky a pořizujeme společný dokumentační snímek.

Hromadně odcházíme k východu už zcela zaplněného musea. Část oddílu navštěvuje ještě výstavu manželů Zátopkových, (zde bych chtěl poznamenat, že paní Dana Zátopková – zlatá olympijská medailistka v hodu oštěpem (Helsinky 1952) – se podle všech dostupných informací, které se mi podařilo na NETu vyhledat, narodila ve Fryštátu u Karvinné (dnes Karviná), a ne jak je v expozici uvedeno – ve Vacenovicích u Hodonína! Tam se rodina přestěhoval až po šesti letech!! To jen tak na vysvětlenou! Kdyby se ale našel někdo, kdo má jiné informace, rád si je vyslechnu a svůj omyl napravím).

Jiní si kupují suvenýry a na automatu si razí plechové štítky na turistické hole. Venku vyhrává kapela, všude plno lidí. A všude se také pohybují tlupy atletů v teplácích, to nebude předvolební mítink. A taky že jo. Na jedné z plakátových ploch je oznamováno, že dnes se koná „Běh rodným krajem Emila Zátopka“. Start je směrován na jedenáctou hodinu. Povel k běhu – až do Rožnova pod Radhoštěm, vydá samotná „paní Dana“ (92 roků)! Protože nedokážeme určit, do jaké míry by na naše chlapce tato skutečnost zanechala dojem, pronesl Kassa šalamounský výrok: „Holt, start se bude muset odehrát bez naší účasti!“ A taky že jo! 

Vyrážíme po asfaltové silnici, kudy se poběží výše zmiňovaný běh, však to má městská policie obšancované, směrem k fojtství Ignáce Šustaly – zakladatele „Tatrovky“, a dál – a u božích muk doprava nahoru po modré značce. Šplháme se do kopce nad Kopřivnici, skrz zarostlé louky a impozantní hlohové háje. Zíráme na Kopřivnici a po asfaltu pádí první běžci už odstartovaného závodu. A v čele pádí „černá gazela“ jehož „špajchličky“ nás udivovaly, když jsme stáli u „Slovenské strely“ a on se na trávníku rozcvičoval. Sobík to však nezaznamenává, odkvačil do blízkého remízku vyprázdnit si střeva. A s chutí pak zakusuje plané jablko, ostatně jak to učinil celý oddíl před ním. Dorážíme, s jazykem na vestě, pod Váňův kámen.    

Jsou zde nějaké tlupičky skálolezců a po pavučině lanoví šplhají na vrchol. Na ten vrchol, kam se dá z druhé strany od svahu normálně vystoupit, ale to oni nechtějí. Šplhají a pachtí se po vápencové skále, prsty si od magnézia špiní. Pozorujeme sympatickou ženu, kterak se snaží překonat kritické místo, kdy několikrát spadne do lan, ale zatne zuby a opět nastoupí do stěny.
Pod statným jilmem rozehráváme fousatou hru. Jeden z družiny se snaží pouze posuňky vysvětlit své družině, že horolezec co leze na skále má červené lano.

Protože jsem se dostal do situace, kdy (zatím) nedokáži tento článek dokončit (a prodlevá s jeho zveřejněním se stává trapnou), nabízím alespoň fotografie Kassy a Lály. (Dvě jsou od Kulise).