Chtěl jsem, a teď si musím přeměnit brýle, abych viděl na to, co hodlám napsat – použít nějaký snímek, který by adresně dokumentoval naší účast na „monstrózní akci“ pořádané k výročí květnové mobilisace v roce 1938. Jenomže se to letos neslo podle jiného scénáře, ale o tom dále. Říkali mi mnozí, nepiš tu omáčku, dnes to nikdo nečte, protože v dnešní uspěchané době nemá na to nikdo čas. Jiní mě přesvědčovali, piš to omáčku, vždy nás to vrátí do „kouzelných let“ našeho mládí. A já to píši s tou „omáčkou“, protože to tak cítím, že tak by to mělo být!
Když mi Skyppy v Ostravici předával pozvánku na „Dětmarovičky“ – promiňte mi ten zkomolený název, to Koumes se ptal při cestě z jarního RODEA, zda pojedeme na „Dětmarovičky“. A já jsem vytušil, že to jsou „Darkovičky“. Přesně tak, jak to bylo uvedeno v té pozvánce. No, pojedeme, protože bychom se zprotivili „zasvěceným“, že Mona potřebuje ke štěstí parní lokomotivu a bunkr. A skály, a horské kolo, a já ještě nevím co, snad zapékané brambory...?

Ráno je téměř bezmračné, vlahé povětří a teplota příjemná. A my si to, z Petrovic, mažeme s Lálou a Matesem, kterého nám předal Rybařík, na sraz. Kolem Jiráskovy školy, (zde mi, karamba, praskl drát v zadním kole – pěkně to začíná!), si to směrujeme k OD PRIOR, a když tam dorážíme, několik minut před sedmou, seznáváme, že jsme zde sami. Nikde nic, nikde nikdo. Nejsou Trojkaři někde – někde jinde? Lála hlásí, že nejsou! Hm, co naděláš?
Ale pak se to kumpačí, tam jede Sněžka, tam samorost Koumes, který kdesi ztratil svého bratra Doda, tam se přibližuje vláček pána Kulajdy, z jiné strany zde směruje Cubic na svém „biku snů“, a Fili. Ten jediný dopředu oznámil, že pojede. Děkuji mu, protože není nic tak dehonestující jako pocit, že na všechno budu sám (a taky děkuji Macovi, který napsal, že by rád jel, ale nemůže protože je na Frýdě). A kde jsou ti ostatní, kde jsou ta Trojčata, pro která jsem připravil speciální „itinerář“ přesunu? Nikde nejsou, nikam nejedou. Snad rodičové usoudili, že to pro jejich syny není, ale já jsem to všechno připravil tak, že to pro ně je! Hm!!

Čekáme a čekáme, a po sedmnácti minutách vyrážíme. Obrovská chyba, hned jsme měli vyrazit! Nikdo se neomluvil, nikdo Monovi nenapsal – i když má mobil „nabufaný“! Frčíme si to přes „Stalingrad“, dozadu za střelnici a přes Hlíny do Závady. Kolem rybníka Větrova a skrz Koukolnou se napojujeme na hlavní tah na Bohumín, abychom vzápětí odbočili na cyklostezku k „EDĚ“. Zde jsme poprvé zakempovali. Kulajda opravuje uchycení svého stroje na stroj Kulíška. A Matesovi i Dodovi jsou vytaženy sedlové trubky do požadované délky. U železničních závor stojíme, a Mona nám názorně ukazuje – co dělat, když bychom jako řidiči (to v dospělém věku), byli lapeni závory na železničním přejezdu, jak si počínat, abychom nebyli v hlavních zprávách na TV NOVA.

A šustíme si to kolem chladících věží, a dál do polí, kde skřivan zpívá a sací bagry hltají štěrkopísky a vrhají je na pohyblivé pásy. My, přes zabahněnou alej (přírodní památka), křemeláků a klenů, směrujeme dál – do zapovězeného území vesnice s nejvyšším ovzduší zamořením – do Věřňovic. A jen  chvilku, kdy drozd, či kos zpívá, a žežulka kuká. A taky čejka chocholatá volá, a Mates tatranku od „Sedity“ pucuje, tak tu chvilku věnujeme plánované přestávce. Roky minulé, jsme zde házeli kofolou, to závod do Finské stezky se zde odehrával, ale dnes zde není tolik Trojkařů, aby se takový závod uskutečnil, byť by byl připravený. A že byl připravený. A pak Skřečoň, a Šunychl, a v tunelu pod dálnici potkáváme rodinku na kolech jedoucí. Nevím proč, ale okamžitě jsem si vybavil, že jedou na Darkovičky. Jak velké překvapení později následovalo!!

U bohumínské nemocnice nepokračujeme jak jsme roky zvyklí směrem k MO-S 5 – Na trati, ale Kulajda nás vede po nové cyklostezce do Starého Bohumína, přímo ke státní hranici. S Koumesem a Dodem už najíždíme na hraniční „německý“ most, když pro nás přijíždí Fili. Tam tudy ne! Vracíme se k oddílu a po novém asfaltu cyklostezky, která se klikatí mezi poli jedeme proti proudu Odry až k Antošovické lávce. Přestože jedeme stále ve vysokém tempu, (třeťák Mates naštěstí stačí), zjišťuji, že nemůžeme přijet včas na zahájení. Bude nám chybět těch prokletých 15 minut. U Dvora Paseky je vyměněna dopravní značka. Už zde není kráva v trojúhelníku, s přídavnou cedulkou „koně“, ale pěkně nakreslený koník ve skoku. Prolétáváme Šilheřovicemi a nastává táhlé, závěrečné stoupání. Pot se z nás lije. Fili se vzdaluje Koumesovi, který ho pronásleduje, protože se vsadili o prvenství ve výjezdu. Koumes, jak bude patrné z přiložených snímků, po urputném snažení na své „měsíční huse“ prohrává.

U výjezdu z lesa mně málem ranila mrtvice. Před námi je ta rodinka, co jsme ji předjeli v šunychlovském tunelu. Protože jedu vedle funícího Kulajdy, navzájem se ubezpečujeme, že to jsou skutečně oni. (Kulajdovi to později nedalo a přímo se hlavy rodiny zeptal, jak to že nás předjeli. Myslel jsem si to. Jeli přes Polsko, tak jak jsem původně zamýšlel S Koumesem a Dodem – ale bez pasů a občanek, hm...).

Na křižovatce už stojí policejní oktávka, cesta na Darkovičky je pro automobily uzavřena. Všude se hrnou zástupy lidí. Spouštíme se k hájence, když se na horizontu objevují dva letouny Saab JAS 39 Gripen Armády České republiky. Majestátně prolétávají nad Alejí a točí se nad Darkovice. Až teď je slyšet obrovské burácení tryskových motorů. Na další křižovatce za MO-S 18 Obora, stojí bojový vrtulník Mi 24 – Hind. Vpravo od cesty jsou seřazena vozidla AČR, tank, obrněnci i malá vozidla. Hrozny lidí se valí sem a tam. Zahájení je ukončeno. Na stožáru vlaje Česká vlajka a pevnostní rota se vrací bez bojové zástavy.

Kulajda vybral dobrý flek. Kousek od protitankového okopu. Skládáme kola a řadíme je k trubce dopravní značky. Poslední kola jsou zamknuta. Pole, kde se bude odehrávat ukázka, je ohraničeno červenobílou páskou a prostor hlídají rozestavění vojáci AČR. A tak stačí jen pár kroků a pozorujeme zakopané německé vojáky. I u lesa směrem ke Štípkám je rušno. Asi se už začne, protože T-34 startuje a zasouvá se do lesa. Blíží se půl jedenácté a německá hlídka zadržuje prchající civily, muži jsou podrobeni tvrdému výslechu. Škoda, že neslyšíme komentář z tribuny  zbudované na srubu Alej. Z lesa vyjíždí hlídka Rudé armády na koních. Zaznívá pár výstřelů z německé strany. Hlídka se stahuje do lesa, ale co bych to dál komentoval, rozklikněte si následující fotografie.

Němci se srdnatě brání. Panceřovníci střílí po tanku z bazuky. Rudoarmějci seskakují z tanku a přidávají se k pěchotě a „Uraáá!“ Minomety pálí ostošest, i polní kanón se činí. Teď dokonce vypálil i ruský tank. Bojištěm se pohybuje ruská zdravotnice a ošetřuje raněného vojáka. Zkrátka, člověk neví, kam se dříve dívat. A to vše je doplněno nepřetržitou střelbou a výbuchy, které umocňuje hradba lesa a ozvěnou se vrací mezi diváky. Nad polem se tetelí horký vzduch a prach. Je dobojováno. Němci zvedají ruky nad hlavu a vylézají ze zákopů. Zajatá je i osádka hakla. „Uraáá!“ Diváci tleskají, diváci jsou nadšení.

Nastává závěrečné defilé. Rudoarmějci se řadí, vpravo bok a pochodují do výchozího tábora ke Štípkám. Lidé mávají a vzdávají jim poctu. Být po ruce keř šeříku, neváhal bych a jeden ulomil a hodil po Rudoarmějcích. Za jednotkou pochodují koně a za nimi technika. A už si to šlape i nepřítel. První panceřovníci. Lituji ty chlapy, v tom horku a v těch kopřivových kousajících uniformách, na nohách těžké půllitry, na hlavě helmu a přes rameno kvér. I jim lidé mávají, i jim tleskají. Za to, jakým způsobem odehráli scénář napsaný historií. Je to poprvé, co zde nevidím, že proti sobě bojují červení a modří.
Ale Koumes se nedívá, protože má za úkol sníst list z kaštanu koňského, všechny pampelišky jsou už odkvetlé. Tak chvíli sledujeme jeho bodré počínání a vracíme se zpět k válečné scéně. Dobrou chuť! Sníst stopku mu Fili prominul.

Hlavní bod programu: simulace „Ostravské operace z dubna 1945“ je ukončena. Co budeme dělat? Mates chce jít do bunkru. Rozcházíme se s tím, že každý si prohlédne to, co ho nejvíce zajímá. Přesto se domlouváme, že zde vždy zůstane hlídka. První se hlásí Cubic a Fili. S Lálou, Kulajdou a Kulíškem jsme se vydali směrem k Orlu. Po cestě se hrnou davy lidiček, kolem stánků fronty koupěchtivých. Pivo, kofola, striky, klobásy, marcipán, balónky na gumičce i ty nafukovací, hračky, trička, barevné paruky (by mě tedy zajímalo, zda si ji někdo z návštěvníků koupil, takového člověka bych chtěl poznat). Koupil jsem si turecký med.

A technika soudobé Armády ČR. I hasičský traktor mi musel Lála vyfotit. U Orla je ASF střelnice i laserová. Chlapík nás láká, ať si jdeme zastřílet. Velmi důrazně musí Kulajda Kulíškovi vysvětlovat, že stejnou zbraň mají doma a až nabije baterku, mohou si zastřílet a nemusí za to vysolit 25,- korun. V tom vidíme, jak se vlnícím obilím k nám blíží tři němečtí vojáci a zdravotní sestra. Okamžitě přilákali pozornost i ostatních návštěvníků. Prvně naznačují útok na ruský tank stojící u Orla, i granát chtějí dovnitř hodit, ale tank má zavařené poklopy. Malý Kulíšek se s nim fotí. Pak usedají před samohybnou houfnici, aby si odpočinuli a zakouřili si. Jsou to členové Klubu vojenské historie z Polska. A Lála má problémy se s nimi domluvit, zda si je může vyfotit. Vracíme se zpět. Je opravdu děsné vedro a od Ostravy se přibližuje černá hradba mraků. Po cestě si Lála i Kulíšek kupují rudoarmějské lodičky, u jiného stánku rozdává slečna časopisy zabývající se vojenstvím, a už Lála jednu plnou igelitku s sebou smyčí. No, kdo to asi tak na svých zádech poveze?

Umývám si ruky od tureckého medu ve vodě protitankového příkopu a střídám hlídku u kol. Hoši se s fotografkou rozebíhají po technice vystavené u lesa. Před tribunou probíhají další ukázky. Psovodi a já ještě nevím co tam bylo, protože když jsme byli u Orla, ozývaly se další výbuchy a černý dým se z pole valil. Šance dostat se do „Hindu“ jsou téměř nulové, tak se malý a velký Kulajda vyfotili pouze před ním a hurá do parku vojenských vozidel k lesu. Zde oddíl nejvíce uchvátil zabahněný landrover. Žádný tank, žádné BVP, žádný pandur. Od Ostravy hřmí, nebe se zatahuje, nad Bobrovníky temně ocelovou oblohu křižují blesky. Lidé zvolna odchází. I oddíl se vrací. Pojedeme? Pak se ozvala taková suchá šlupka, až jsem pocítil na hlavě tlak vzduchu a závan ozónu. Pojedeme, pokud se rozprší, schováme se v nějakém bunkru po cestě. Počíná pokrapovat. Oddíl nasazuje přilby, batohy na záda a mizí za prvním jedoucím Kulajdou. Pouze Dodo se nemůže dostat do dresu. Snad tři, čtyři minuty zápasí s rukávy než se mu podaří dostat ho na tělo. Zvedá se vítr, lidé utíkají ke svým autům. Z ampliónu ještě slyším, jak se organizátoři s námi loučí a děkují za účast. Počínají padat kapky jak pětikoruny. Masa lidí se rozbíhá do vojenských stanů a pod přístřešky, příslušníci KVH skáčou na korby svých vozů pod plachty. Vítr zesiluje. Vzduchem létají stébla trávy a prach a hlína. Další a další blesk a dunivé hřmění.    

Zažil jsem na kole už hodně. Sníh, i to, kdy mi mrazem odlezly flastry z duše a já nemohl mluvit, protože při -22°C mi zmrzly vousy. I horko, kdy se jazyk na patro lepil a my jsme s oddílem trhali zelené švestky, abychom nějak zahnali žízeň. Tak silný protivítr, že jsme za hodinu ujeli 2,8 kilometrů. I daleká putování s plnou polní – za dva dny 400 kilometrů, ale to co následovalo v zápětí, tak to jsem ještě nezažil!      

Déšť zesiluje a hřmění se mění v jednolitý zvuk. Blesky ozařují les, lidé se schovávají pod stromy a vytahují pláštěnky a deštníky. Stíháme zbytek oddílu vedený Kulajdou. Prý se schováme v bunkru po cestě. Karamba, vždyť mi nestačíme k žádnému objektu dojet, pokud neberu v úvahu MO S-17 Štípky. Ale ten má výbuchem odtrženou stropnici. Pravda do spodního patra by se dalo schovat. A pak se to stalo.
Při výjezdu z lesa do nás zprava udeřila doslova vodní clona, hnána takovou silou, že jsem se málem srazil s Dodem. Nemohu se ani nadechnout. Lidé přeskakují příkopy a schovávají se za živou stěnou z tújí jedné ze zahrad. Auta zastavují a berou dovnitř matku s dětmi a úplně cizí lidi, přes cestu se kutálí vytržený deštník. A po asfaltu tečou potoky vody. Vzduch se chvěje duněním hromu. Auú. Kroupy bubnují do přilby a další poryv větru a vody, snítky větví lítají vzduchem. V mžiku jsem promoklý skrznaskrz. Ale chce se mi řvát radostí, a uvědomuji si, že tak činím! Na asfaltu se dělají bubliny po dešťových kapkách. Říkal Kassa, že když se tak děje, bude pěkně.

Mažeme si to za Filim, přes brýle vůbec nevidím, schovávám je – jsou k nepotřebě a do očí mě bije déšť, policajti na křižovatce se snaží řídit odjezd. Služební oktávka bliká modrými majáky a stěrače šlapou na plné pecky. Docela se jim to daří. Stále nevidíme oddíl. Točíme se kolem MO-S 16 Rozcestí a vjíždíme na polní cestu. Oddíl nikde. Snažíme se vybrat stopu, kudy neteče voda, ale ona teče všude. Teprve až za vodojemem (ve vchodu MO-S 15 „Na výhledech“ jsou namačkáni lidé), déšť zvolna polevuje a je slyšet, že bouře odchází někam k Opavě. Nešlapeme. Volně sjíždíme nově vysázenou alejí do lesa, na starou pevnostní silnici. Přeci nebudeme prohledávat každý objekt v pevnostní linii, zda zde není oddíl.

A tak míjíme 14-ku, a 13-ku a desítku – Pískovnu, ale ani zde nikdo není, a přitom je objekt otevřen. Nic, žádná kola. Lesem začínají prosvítat sluneční paprsky, ptáci se rozezpívávají a pod mnohými stromy u cesty se objevují suché půlkruhy. Přijíždíme na křižovatku cest vedoucí k Landeku a zpět do Šilheřovic. Od Landeku zde po suché cestě míří cyklista a zírá na nás. Jsme promočení a od bahna, a od jehličí. Vyjíždíme z lesa na suchou cestu mezi poli. Občas se sice objeví pás mokré vozovky, ale u hnojiště je už úplně sucho. Jen vzdálené hřmění a pocit, že máme mokro v botách, nás přesvědčuje: „Vždyť my jsme zmokli.“ A oddíl stále nikde. Není možné, aby byli před námi. A tak se zvolna vyjíždíme a nechám ovívat teplým vzduchem, který vydechuje asfalt. V Antošovicích, na mostě přes dálnici, sundáváme dresy a rukavice a vše se snažíme vyždímat. Volám Kulajdovi kde jsou? A on mi klidně odpovídá, že jsou schovaní v bunkru na Rozcestí. No vida, tak i Mates se dočkal. Byl, vlastně stále ještě je, v bunkru a to ne ledajakém. (MO S – 16 Rozcestí byl druhým srubem, který měl být vyzbrojen otočnou kulometnou věží).

Spouštíme se z mostu a Lopuchovou ulicí dojíždíme k rybníku Mžikovec. Odhazujeme kola na štěrk, i batohy, vysvlékáme se – a ponožky ždímáme, a dresy ždímáme, a kraťasy taky ždímáme, a pak si sundáváme úplně všechno, i hodinky a skáčeme do vyhřáté vody a pěkně si tam lebedíme, protože v té vodě je tepleji než venku, na břehu.

A pak jsme vylezli ven a nechali se osušit a oblékli se do vlhkých svršků a to už se po hrázi žene oddíl. Pár soust a hltů zbytků čaje a šlapeme si to k bohumínské nemocnici, a do Šunychlu. Ale zde neodbočujeme do polí, ale pokračujeme do Skřečoně a zadem přes Dolní Lutyni. Vidím, jak se Mates motá, vyhlašuji přestávku u restaurace naproti hasičské zbrojnice. Kupujeme si kofoly a dojídáme poslední zbytky potravin. Sluníčko už zase pěkně pere, tak sedíme venku. Jsou tři hodiny. A domů to máme už jen kousek.
Frčíme si to přes Dětmarovice a v Koukolné se od nás odtrhuje Mates a pod vedením Filliho a Cubica jede domů. Volám Rybaříkovi. A my přes Staré Město a Nové Město, a taky domů. Kulajda volá ženě jestli si nechce s námi zajít na žebra k Mrtvole? Tak jsme to tradičně zapíchli, i žebírka pojedli, a celý podnik vyhodnotili: Cubic, Fili, Kulajda, Kulíšek, Lála a já. A přesto jsme s Lálou ten den ještě jednou zmokli. Ale to už byl jenom takový májový deštík.                                                                                                                                                                           MOna, foto Lála

P.S. Ještě jsem zapomněl dodat, že čin do malého orlího pera za 8 km/rok věku si splnil Mates. Koumesovi chybělo 32 kilometru. Když jsme později seděli v zahradní restauraci, viděli jsme jak těch 32 kilometrů najíždí okolo Karviné. Musím se zeptat, zda se mu to podařilo.

Na další oddílovce Koumes oznamuje, že najel do večera těch kýžených 34 kilometrů. I jemu uděluji čin do malého orlího pera červené barvy.