„Hele, mohl by jsi napsat povídání o oddíle, ty to umíš! A my to potom necháme vytisknout na ten pamětní list!“ Tak toto mi starší hoši navrhují, takto žadoní. Ale já nemám vůbec potuchy, co bych jako měl napsat. Neumím si představit okamžik, kdy veterán oddílu ráno vstane a zamíří ke stěně, kde visí zapaspartovaný pamětní list. Přečte si povídání o oddíle, a den bude krásnější. Ale pěkné by to bylo.  
Někdy si připadám, jako ten starý havran. Společně jsme s Antkem v oddíle už 38 let. Antek o nějaký ten pátek navíc. A už něco pamatujeme. Já, údajně (alespoň se to tak mezi Modrými racky traduje), o něco více – nevýhoda sloní paměti.

Pohádka o jednom podivném záhlaví

Tak, a teď bych měl napsat něco o tom, jak oddíl vznikl. O Grifinovi a o Saše, o duchu Pipifárkovi, o Strži strachu, o raketových posádkách časopisu ABC, o první klubovně, o druhé klubovně, o třetí, o čtvrté... O první dlouhodobé hře – a kde jsou ty další? Vždyť oddílové dlouhodobé hry patří k našemu „rodinnému stříbru“ - bez ohledu na to, zda byly někde prezentovány, či nikoliv. O oddílových nálepkách, zkouškách, odborkách; o oddílovém kroji, výzbroji a výstroji; o časopisech Radar, Echo; o časopisu „TTT“*.

A tradiční turnaje: radistická olympiáda, Družinový Olympijský Desetiboj  (píše se o něm i v druhém díle knihy o našem oddíle). Zimní třináctka a oddílová jarní a podzimní RODEA – to poslední se odehrálo s číslem 90. v listopadu minulého roku v Rychlebských horách. A pak je tu první tábor – Tábor Žlutého vlka - 66‘, druhý, třetí... až ten, (zatím), poslední – 45. tábor Sluneční - 13'. A nějaké ty tábory zimní; a expedice do krajů vzdálených a cizích, jarní Robinsonády, ledové Antarktiriády, letní Slunovraty.

I organizace, rozličné jsou, pod kterými jsme pracovali. Ta poslední – Asociace TOM ČR – je našim srdcím nejbližší, naše křídla nikterak nepřistřihávající! A taky vzpomenout přátelé, stojících při nás nejenom v dobách dobrých, ale i zlých. O tom přeci nebudu psát, kdo chce, najde si. V archívu našeho oddílu. Hodně tam sice chybí, ale značná část tam je. A snad i přibude.   

Shrnuto – 581. měsíc oddílové činnosti. Stovky výprav, expedic a klubovních podniků – tělocvičen, bazénů, oddílových kin a pařenišť; ještě více oddílových schůzek, na tisíce schůzek družinových. A kolik chlapců oddílem vůbec prošlo? No, hodně. Horko, pracně se to snaží dát Antek dohromady. Ale celkem úspěšně si vede!

Nemám rád statistiky – pokorně skláním hlavu před matematikou. S čísly, pokud to umíš – se dají dělat kouzla. Na druhou stranu – je to jediné měřítko jakéhokoliv porovnání. Ale já nechci porovnávat, to nechť si každý učiní sám. Trojkaři – na základě své oddílové činnosti, na základě prožitých dobrodružství, zážitků, vjemů a pocitů. A fotografií, důkazů a diplomků, pamětních lístků nalepených v „pracácích“, a v oddílových filmech. A vy ostatní? To nechám na vás. Do toho vám mluvit nebudu.

Co je to „záhlaví“?
Záhlaví je oblast na stránce s textem, kde není hlavní tok textu. V této oblasti se většinou objevují názvy kapitol a dokumentů. Záhlaví je vždy nahoře. Co se šířky týče, tak záhlaví nebývá užší než blok textu. Bývá stejně široké, nebo širší. Do záhlaví můžeme vložit text nebo grafiku.

„Grifin přišel!“, tak volali hoši z nástupovky a oddíl se tlačil do předsíně, aby se přivítal s vedoucím. Aby mu každý podal ruku a slovem „Nazdar!“ se ohlásil, že je zde. Se všemi se Grifin vítá, odemyká sklad a na starou knihovnu pokládá svoji černou koženou tašku. Část hochů vrací knihy a kreslené seriály – komiksy. Jiní hoši si od Grifina kupují Echa – oddílové časopisy. I já žmoulám v ruce 50 dinů ze své první výplaty. A zírám do bývalé kuchyně.

Místo sporáku a špajzky byly zrobeny bytelné police, kde od země až ke stropu spočívají narovnány slamníky, spacáky, stanové dílce a teletiny – oddílové torny. A hangárové plachty z drsné šedé celtoviny. Lecjaká maminka, či jiný nezasvěcený člověk, by mohli poznamenat, že to zde páchne zatuchlinou. Ale já jsem nasával tu zvláštní vůni kouře a sena, smůly a dehtu. Doslova děsivě na mne však působily začouzené kotle a hrnce narovnané v jednom patře polic.

Grifin z kredence vytáhl ještě vlhké listy Echa číslo 1, vyinkasoval ode mne diny, odškrtl si mě ze seznamu a já se pln radosti rval ze skladu do zasedačky, k našemu družinovému stolu.
Kolem rokovali členové družiny, ano, někteří i na stolech seděli a já si prohlížel jednotlivé listy kroniky prvního a druhého roku oddílové činnosti. Na titulní straně byl vlevo nahoře vyveden stylizovaný nápis „Echo“ a bílý sokol přistával na erbu, v němž byla redisperem vykreslena číslice 1. Střed strany vyplňovala kresba Indiána, vedle něho stál chlapec v oddílovém kroji s junáckým kloboukem v ruce. Na dalším listu byl Grifinovým úhledným písmem psán text kroniky od října 1963, ale další list byl už posetý strojopisem. Historie TROJKY v datech tam bylo vyvedeno. Ale to už zazněl signál a my jsme se hrnuli do nástupovky. Oddílovka byla zahájena. V zasedačce se se následně řešily administrativní věci. Rádcové hlásili stav zkoušek a plnění oddílových stupňů, převážně jsem nerozuměl tomu, o čem se hovoří. Tak jsem ze stolu vytáhl další list a tam byl nahoře vykreslen obrázek zapadajícího slunce a pod ním nápis „KARVINSKÁ Trojka pokračuje…“ Ještě jednou jsem si nápis přečetl a příznávám, že mi smysl těch slov unikal. Jako kam pokračuje? Na další stránku? Do dalšího sešitu Echa? Proč tu není uvedeno, že historie pokračuje, nebo kronika pokračuje? Ale to už směrem ke mně zlostně loupal očima Fantom, náš rádce, protože Grifin vysvětloval nějakou novou hru a třetina oddílu mu nevěnovala pozornost a pročítala si pod stolem kreslené seriály.

Byl jsem zahanben. Nedával jsem pozor a nedokázal jsem zopakovat poslední Grifinova slova. Uši mi hořely a s potulným úsměvem jsem zasunul listy Echa zpět do stolu. Schůzka pak pokračovala a já jsem se už neodvážil nakouknout do dalších listů.

Doma, venku se už setmělo, přeci jen už byl pozdní podzim, matka připravovala večeři. Otec byl na odpolední směně, v obývacím pokoji hrála televize a bratr si v kuchyni do pracáku lepil kanagonem oddílové nálepky. Zlobil jsem se na něho. Své diny vyměnil za barevné lístečky, místo toho aby pro nás koupil další číslo kroniky. Řezal jsem jednotlivé listy Echa, abych je mohl seřadit a secvaknout koníkem. Když jsem se umýval v koupelně, zaslechl jsem bratra, jak si stěžuje mamince, že se mu slepily listy pracáku. No co, založí si nový deník; a vytratil jsem se do ložnice, kde jsme s bratrem spali v jedné posteli. Z nočního stolku jsem vytáhl baterku a znovu pročítal Echo magazín č. 1 – kroniku prvního a druhé roku oddílové činnosti.

A opět jsem přemýšlel nad podivným textem v kresbě. Starý oddílový znak, zapadající slunce mezi stromy a nápis „KARVINSKÁ Trojka pokračuje“. Ani nevím, kdy vedle mne zalehl bratr, dávno jsem byl v říši snů. A zdálo se mně o našem oddíle, o Trojce, o sluncem zalité pasece. Tráva vydechovala silně kořeněnou vůni, od ohňů ke mně doléhal hovor kuchařů, co připravovali družinový oběd a na hřišti se odehrával turnaj v jakési úpolové hře, přerušovaný Grifinovou trojhlasou píšťalou. „Zdar, zdar, zdar!!“, hoši se vrací mezi stany a do trávy dopadají lasa a signální praporky. Je vyhlášena příprava na oběd. Pavouk brnká na kytaru, Špagát roztáčí krinolínu a Flint vysílá ze skály semaforové znaky. Od studánky se vrací Ferda a Šmik, přináší kotlíky s vodou. Arzen si z Grifinova notesu opisuje výsledky mezidružinových zápasů. Bobr a Myšák s mladšími hochy přitahují z lesa otepi suchého klestí. Mařena, pomocí kanadské sekyrky a dýky s rukojetí z paroží, tesá kmínek. První oddílový totem. Štika ho pozoruje a pojídá suchý chleba. Od potoka, kde se část oddílu myje před obědem, přichází Jirka Šebestík a ukazuje novou, neznámou rostlinu – kyčelnici žláznatou.

Ve mně se najednou probudila silná touha. Touha octnout se mezi nimi, tábořit s nimi, změřit síly své družiny s jejich družinami. Zase budou po modrém nebi plout hrady mraků, tráva vonět řebříčkem a mateřídouškou a nad korunami smrků kroužit kejhající káně. Ale ti hoši tu už nebudou. Už pominula doba jejich chlapectví, jinošství. Ale budu tu já a mí družiníci. Nové tváře, nové osudy chlapectví, další a další generace bude pokračovat. Karvinská TROJKA pokračuje, pokračuje… I já budu pokračovat! Pokračovat v činnosti, kterou mí předchůdci – Trojkaři, zapálili. A dokud bude činností družin hořet oheň, co přináší teplo a světlo do kruhů Trojkařů kolem něho sedících, pak bude TROJKA pokračovat. Už 38 let pokračuji.

                                                                                                       MOna, kresby Dalík

* – ten se dostal tak daleko, že si o něm můžete přečíst v doslovu knihy Jaroslava Foglara – „Jestřábe vypravuj!“ Stačí si zajít do kteréhokoliv knihkupectví, knihu si otevřít a v doslovu se dočtete o oddíle Karvinská TROJKA.

Ještě mne napadla jedna, ehm, jak bych tak řekl, rouhající myšlenka – mohla by na pravou míru uvést jeden verš kultovní písničky „Chvíle“ od Hop-Tropáků, kde se zpívá: „...holkám se vočích svítí...“. Kdysi dávno, a bylo to na Kateřinské TVRZI, se Grifin zmínil, ne-li podřekl, že v určitém období oddílu (naprostý pravěk!! – tipuji to na říjen - listopad 1963), bylo v „kroužku“ více děvčat než chlapců!! Protože v kronikách není tato epizoda nikterak vzpomenuta (pouze jediná suchá věta), bytostně by mě zajímalo, zda by se ještě dnes našla nějaká žena, co se může pochlubit, že kdysi chodila do Zálesáků!! Pavouku, nechceš se k tomu vyjádřit?
A zde musím připomenout příhodu, co se mi stala před více než 25-ti lety, když jsem dělal nábor na jedné ZDŠ (úmyslně nenapíši, která to byla), a velmi sympatická „soudružka“ ředitelka mi vyčetla, že vždy chtěla chodit do Karvinské TROJKY, ale my jsme děvčata nebrali!!