Scházíme se před nádražní halou o hodinu dříve, než je naším dobrým zvykem. Že by nás proto bylo pouze dvanáct? Dalmi údajně prohlásil že nejede, protože by musel vstávat velmi brzy. Ale nám chybí například i rádce Lišáků Šnek, o němž samotná družina začíná šířit "zaručené" zprávy, že asi usnul v autobusu a jezdí z konečné na konečnou. A kde je pyrotechnik Runy, a všetečný Kubula, a zajíček Páťa? Ještě chvíli čeká MOna, zda se někdo neobjeví, ale každý další autobus přijíždí bez Trojkaře, tak rezignovaně odchází koupit lístek.
Nastupujeme na druhém nástupišti. Panťák si to žene po hrázích rybníků. Sluneční paprsky prosvítají stoupající opar držící se na hladině. Dostáváme 30. úsek radistické olympiády - semafor II. Prvně s výsledkem zametl Roman, vzápětí následován Peggym a Dannym. Za Lutyní přebírá vedoucí poslední zprávu od Doda. Orel se převléká do krojové košile. Dnes jsme všichni v krojových košilích. Mona je rád.

Přestupujeme ve Svinově. Už na nás čeká "městský slon". Plni očekávání radostných prožitků se naloďujeme do motorového vozu a šlapeme si to po schodech nahoru. Mona nám však kalí radost a stahuje nás z 1. oddílu, kam nemáme koupený lístek. Tak se jakýmsi bludištěm prodíráme do druhého vagónu a hrneme se opět na "hambalky".

V této soupravě se nějaké další organizované počiny ze strany Mony nědějí, tak se kocháme pohledy z oken, ale to už nějaký pán hlásí, že bude Děhylov, tak si bereme svých pět švestek a páskujeme se v nástupním prostoru, aby nás po zastavení soupravy "slon" vyplivnul ven. Vystupují s námi i karvinští Hraničáři - vodní skauti. Je nádherné ráno. Sluníčko už připaluje. Mona nás nabádá, abychom shodili mikiny (což několik zatvrzelých figur neučinilo!), a chvíli vyčkali před budovou zastávky, poněvadž se bude pořizovat snímek pro Jóňu.

Mašírujeme si to silnici na Hlučín. Před námi operují Hraničaři a další lidičky. Ne, vodní skauti nejdou shlédnout - jako my, "bojové" ukázky do areálu "Musea československého opevnění". To se jen na hlučínské štěrkovně určitě konají nějaké závody vodních skautů. Ano, vodácí opouštějí hlavní silnici na Hlučín. Dál kráčíme už "sóloˇ.
"Jé, vozejčky... !" Dříve než mohl Mona, už hodnou chvíli pátraje po důlním vláčku, připojit nějakou veselou historku z poslední výpravy do těchto končin (16. 10. 99' - pozn. MOny), vzal oddíl útokem vystavenou soupravu. Zprvu jsem měl obavy, zda se oddíl nasouká do vagónků, lokomotivu zokupovali už Rendy a Danny. No, nasoukal se, i když několik problému neznalých "haviřu" bylo přiskřípnuto zabezpečovací mříží. Sochor si zvolil "hunt" - otevřený vozík na převážení "vyrubaného uhla", kde nebyl nikým obtěžován a sám nikomu nepřekážel. Ale pak jakýsí výtečník - jakási "chytrá hlava", přišla na geniální nápad - vláček rozkolébat. Ale to už Mona neriskoval, byť byla souprava přivařena ke kolejnicím, a zavelel k ústupu. No tak jo. Ještě jsme zde zahájili všímačku, ovšem tato soutěž do OZANABu dopadla úplně stejně jako později zmiňované nálety. Tříska se úlisně zmocnil role značkaře a vede oddíl přes zámecký park směrem k náměstí. Zde u kostela je vyhlášen první nálet (a nutno poznamenat - pokud nebudeme započítávat skutečný nálety letadel na linii těžkého opevnění) - taky poslední! Ale o tom až dále. Na chvost pochodu se opět propracovala notoricky známá "tlupa výtečníků" - Evans, Orel a Koumes. Skupinka, oddílu působíci nemalé problémy, se nepravidelně pravidelně obměňovala, ale vždy ji velel Evans! (No, taky jsem si musel dávat pozor, abych v ní neskončil! pozn. MOny). Na náměstí provádíme "opičky" u kašny. Vždy nějaký výtečník prstem zaslepí jednu trysku, druhý druhou trysku a vzápětí je oddíl postříkán ze zbývajích trysek, umně nasměrovaných "obsluhou". (Tuto koninu vymyslel Mona!) Osvěženi, pod vedením Třísky, vyrážíme - přes hlučínské nádraží, dál.      

Za Hlučínem houstne provoz aut. Je evidentní, kam vozy jedou. Teď se mezI nimi dokonce mihl i jeep s "československou" vlajkou (to je ten vůz, u kterého je oddíl zvěčněn na titulní fotografii tohoto článku přímo v areálu musea). Svačíme na stezce vedoucí bokem hlavní cesty do Darkoviček. Jacíci postarší manželé, po odstavení vozu, zde venčí dvě čivavy ("Takovou veverku mám doma!" - haleká Sochor, přičemž mladší hoši ostentativně drží své chleby). Deset minut na občerstvení a makáme dál, protože Mona chce letos vidět přelet gripenů. Jenomže trojice plantážníků, plazících se kdesi vzadu, hodlá jeho předsevzetí, doufám že nevědomky, zhatit. Vcházíme do Darkoviček. Dopravu zde řídí už policisté. Kolem cest se řadí kolony aut. Mona předává velení Romanovi, aby počkal, přestože se pohybujeme na modré značce, na posledníčky - ty pravé vojáky (jak se později tato tlupička vyprofilovala!). V okamžiku, kdy se na odbočce zjevuje Koumes, naznačuje mu další směr pochodu a vyráží za oddílem. V okamžiku setkání s Trojkou, je nastolena otázka, co bylo dřív, zda vejce, nebo slepice? Mluvčími oddílu jsou Rendy a Danny, jenomže Mona rozvádí toto "profláknuté" dilema na jiné téma a to stojí za zaznamenání. Lovec Órion měl psa Lailapsose, který uštval a chytil každou zvěř, zkrátka mu nic neuteklo. Proti němu byla postavena chytrá liška krále Amfitryóna - nevlastní otec Hérakla. Ta měla do vínku dáno, že ji nikdo nikdy nechytí. Jak dopadne štvanice? Starořečtí bohové to vymysleli kulantně. Když vychází Velký pes, zapadá liška. Lailapsos tedy lišku nikdy nevidí. My taky Evanse, Koumese a Orla nevidíme. Ale už vidíme srub U Jaroše (MO-S 21) a v poli stojí vrtulníky Mi-24 a Mi -17 a na obzoru se zjevil majestátný MO-S 20 Orel. Tak kde je ten náš Orel?

Stoupáme pevnostní silnicí na horizont. Po stropnici "Orla" chodí pyrotechnik, dole hlídkuje uzavíračka. Mijíme vystavené tanky T-34 a samohybnou houfnici SU 100. Tříska ječí, že takovou má doma. U křižovatky v poli stojí další Hind obklopený diváky. Mona nás ujišťuje, že se později k němu dostaneme, tak kráčíme dál. Počínáme míjet stánky s rozličnými předměty, poživatinami, nápoji a dokonce i knihami. Vzduch je prosycen vůněmi smažených strik, pečených klobásek a steaků, prodávají se i halušky se zelím nebo smažené nudle. Pár nedočkavých Trojkařů, které pálí penízky v dlaních, žadoní o povolení si něco koupit, protože je pronásleduje "strašný" hlad. Ale to už Sochor vedoucího informuje, že si Dodo koupil kuličkovku. Mona kupodivu svoluje, ať si tedy každý koupí, co "hrdlo ráčí", ale až po úvodní ukázce, což už o všem Orel, Koumes a Evans neslyšeli, protože tato informace jim vlila do noh novou sílu a prodírají se ke stánkům s hračkami. Je rozhodnuto, že se oddíl usadí na kamenném záhozu, chránicím Alej od "nepřítele". Blíží se desátá hodina. Na čestnou tribunu jsou doprovazeni hosté nejčestnější. 

Pět minut před desátou se na obzoru objevili čtyři stříbrné, rychle se přibližující, body. Od Šilheřovic se podzvukovou rychlostí nad naše hlavy přiřítily dva stroje JAS 39 Gripen následovány letouny L 159 Alca. Přelet byl naprosto impozantní. Tryskáče, sledované několika tisícihlavým davem, zvolna provedly třičtvrtě oblouk a kolmo nalétávaly na týlovou stranu Aleje, aby se nad námi opět přehnaly a zmizely zpátky na domovské letiště v Čáslavi. Následuje vynesení bojové zástavy 221. roty aktivních záloh a ta je dekorována stuhou plk. Josefa Otiska, za zvuku České státní hymny je vztyčena státní vlajka a pevnostní rota zaujímá pozice ve srubech MO-S 18 Obora a MO-S 19 Alej. To je dobře, protože Tříska je už pln nedočkavosti a počíná se nudit.

20 minut po desáté hodině započala historická ukázka napadení linie objektů těžkého opevnění německým Wehrmachtem. Nejprve se nad lesem Štípky vyhouply dva průzkumné letouny Luftwaffe, mající za úkol rozkrýt obranu. Palbu na ně zahájila kulometná rota. Letouny shodily „bomby“ jejíž detonace na diváky silně zapůsobila. Z lesa vyjely německé transportéry „hakl“ obklopené vojáky wehrmachtu s cílem provést průchody v liniových zátarasech. V té chvíli zahájila svou činnost osádka srubu MO-S 20 Orel. Výbuch stíhal výbuch, vše doprovázené střelbou ze samopalů a kouřem z dýmovnic. Když se německým vojákům průchod podařil, přidala se palba z Obory a „probudila“ se i osádka na Aleji. Ta začala pálit z protitankových kulometů, následována hromovou "peckou" z kanónu, na obrněná vozidla nepřítele. A další výstřel z pevnostního „děla“, vyvolávající nepopsatelné pocity. Do půl hodiny byl nepřítel zcela zneškodněn a zbytky udatné armády byly zahnány zpět na své území. Druhá předváděčka skončila, ale to už se na poli schylovalo k dalším. Prvně si v ornici zařádil obrněný transportér Pandur II., pak následovala ukázka MUSADO – bojového umění a služební výcvik psů. Přepadové komando AČR v landroveru, ani operaci tanku T-72 s BVP naši hoši už neviděli, protože se rozhodli okupovat další stánky s laskominami a jinými pouťovými atrakcemi. Potkali jsme se až u předváděčky pilotáže bojového vrtulníku Mi 24 Hind (V kódovém znaku NATO - sršeň, i když "hind" je "laň"). Zvolna se mezi davem přesouváme k Oboře. Před nástupní plochou se celá Trojka, pod vojenským dozorem, vecpala na korbu štábní tatrovky T-810. To už polovina oddílu cucá cukrátka, kterými bylo několik jedinců obdarováno u různých stánků s vojenským materiálem. Dívám se, že Dodo vyfasoval celou krabici. Ještě jsme si osahali americký jeep s II. sv. války (majitel nám ho chtěl prodat za 30 000 €) a obsadili přepadový landrover.  

Končíme až u lesa, kde je další výstava techniky. K vidění je mimo jiné i dingo, BVP i T-72. Stojí zde i další Mi 17 l, kam nemáme šanci se prodrat. Nakonec oddíl naskákal do upraveného hakla a nechal se Monou zvěčnit. Ale to už nás vedoucí tahá k Oboře, kde výstava pokračuje. Zde vévodí „DANA“ - 150 mm houfnice na podvozku Tatra 815 a výstava ručních zbraní, na které se nedá ovšem sáhnout, protože jsou pod skleněnou deskou. Lvíče a Rendy se vytratili za 20,- Kč do objektu MO-S 18 Obora. Ostatní si alespoň prohlédli ve vstupu pamětní desku npor. Jaroslava Schwarze, velitele Obory, který se později zúčastnil atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Padá otázka, zda se budeme vracet zpátky na Alej a kolem Orla do Děhylova, nebo zvolíme druhou trasu – po linii těžkého opevnění až do Bohumína. Kupodivu oddíl souhlasil, snad s vidinou koupání, s druhou variantou. Odcházíme tedy k MO-S 17 Štípky. Zde je rozhodnuto pořádně se najíst a pak prozkoumat rozvaliny srubu. Oběd.

Část oddílu obědvá ve stínu rozbitého srubu, ostatní prolézají výbuchem kořistní munice zdemolovaný objekt. Pomocí čelovek zdoláváme nástrahy zřícené stropnice. Mona nás nabádá, ať si dáme pozor na roztrhanou armaturu, protože z betonu ční dráty a kulatina. A že v půl druhé vyrážíme. Dostáváme se do spodního týlového patra. Naopak – po stropnici pobíhají Lvíče a Evans se samopalem Thompson. Svolává nás píšťalka. Balíme loapy. Nastává křížová cesta o níž zatím nemáme tušení. Víte co je to Křížová cesta? XIV. zastavení Ježíše Krista, neboli kalvárie. Aniž bychom to tušili, opouštíme IV. zastavení MO-S 17 Štípky. To už máme za sebou MO-S 20 Orel, MO-S 19 Alej a MO-S 18 Obora. Vyrážíme po asfaltu k rozcestí na Šilheřovice.  Na křižovatce ještě stojí policejní vůz, jehož osádka nás se zájmem pozoruje. Míjíme zalesněný pahorek s MO-S 16 Rozcestí, jeden ze srubů s kulometnou otočnou věží a vracíme se téměř do protisměru zpět na Markvartovice a hned točíme doleva, do polí. Před léty zde zablokoval dopravu zlatý Sir. Vzadu jsou opět Evans, Orel a Koumes. Ti si zkracují, pod dozorem policistů, cestu přes obilné pole, aby nás dostihli. Monovi se jejich počínání nelíbí. Procházíme kolem MO-S 15 Na výhledech. Lvíče hodlá prozkoumat tento objekt, ale vchod je zavřen. Vcházíme na nově vybudovanou cyklostezku, kolem niž jsou vysázeny mladé stromy. A slunce pere jako divé. Po hliněné cestě zde nenajdeš ani památku. Tak to tady krásně šustilo, když jsme se zde s oddílem v oblacích prachu spouštěli na kolech, kolem božích muk, k lesu – po staré pevnostní cestě. Je povoleno sundat si košile, což více jak polovina oddílu učinila. Dohání nás Koumes. Na správné vojáky čekáme u objektu MO-S 14 Juliánka.

Obcházíme ho. Nikdo není doma. Dochází nám pití. Jsme už pohromadě a pokračujeme dál po zelené naučné stezce. Sruby jsou střídavě nalevo i napravo pevnostní cesty. Do poslední chvíle nejdou vidět. Jejich přítomnost nejdříve zvěstuje protitankový příkop a pak se z přítmí lesa vyloupne srub MO-S 13 Černý les, MO-S 12 U pramene a MO-S 11 U posedu. Zde je osádka. Cedule z papundeklu zvěstuje, že mají otevřeno, ale my pokračujeme dál. Roman objevil u cesty rostoucí svízel přítulu. Rendy a Lvíče ho nenápadně trhají a hází jiným na loap, aby vzápětí pohmatem zjistili, že už sami mají na batohu menší květinářství. Nejvíce je ověšen veselý Koumes. Ten jako jediný z nás vytrvale šlape v dlouhých kalhotách! Prý mu to nevadí! Na převlečení má pouze plavky. Tříska se neustále ubezpečuje, zda se budeme koupat. Dorážíme na křižovatku pod MO-S 10 U Pískovny. Potkáváme skupinky bikerů jedoucích od Landeku. Mona vysvětluje, že pokud bychom šli doleva, narazíme na hnojiště, a potom bychom pokračovali vpravo jezdeckou cestou až ke dvoru Paseky. Ale nově vybudovaná zelená stezka nás zve rovným směrem do bažantnice. Vlevo od nás je slyšet hřmění. Co to, když bojové ukázky už dávno skončily? Vcházíme do kdysi zapovězeného území bažantnice. Téměř po kilometru narážíme na jednopatrový MO-S 9 V bažantnici. Mona je nadšen. Toto je poslední objekt který mu chyběl do „sbírky“ celého úseku TO – Moravská Ostrava. Polovina oddílu, pod vedením Peggyho, k němu podniká spanilou jízdu. Tříska vyzvídá, zda se opravdu budeme koupat. Ano, pokud dříve nezmokneme, protože to vzdálené hřmění ohlašuje bouřku. Pořizujeme několik snímků a pokračujeme dále. Zelená odbočuje doprava. Nemíří tedy přímo k MO-S 8 Dvůr Paseky.

Další lesní křižovatka. A u cesty skládka poražených kmenů buků a dubů. Svačina. Obsazujeme kmeny a dolujeme z loapů poslední jídlo. Škoda že tu není s námi Dalmi. Ten by nás určitě obdaroval ještě nějakým tím řízkem. Ne tak správní vojáci. Evans dopil zbytek minerálky a uspořádal palbu na cíl. Zprvu se mu bidon, postavený na kládách, kácí. "Máchale, asi vítr, ne?" Pak na radu vedoucího zapíchne do země klacek a petku na něho nasadí. Orel, Koumes a Dodo se ihned přidali. Ostatní svačící střelce častují radami. Ani jsme nepostřehli, ale alejí se k nám blíží dvě sličné slečny na koních. Až přeskakující hlas jedné z nich: „Děcka, přestaňte střílet! Jste normální?“ zvedl naše zraky. Ne tak správné vojáky, kteří pálí o sto šest na petku. Peggy rázným hlasem zastavuje střelbu udiveným vojákům. Slečny nás obloukem objíždějí a jedna z nich nám vysvětluje, že její kůň se plaší při střelbě. Ale to už nás Mona nabádá ke sbalení loapu a ustrojení do krojů. Vyrážíme za jezdkyněmi. Vycházíme z lesa.

Na obou stranách cesty rostou v příkopech fešácké kopřivy. Roman rozumuje, že kdyby teď Mona pískl nálet, tak sebou praští rovnou na štěrk, protože už se mu nedostává sil k překonání kopřiv. Naštěstí ani vedoucí nemá chuť pískat nálet, poněvadž by se polovina oddílu po zalehnutí už nezvedla. Po levé ruce v polích lze zahlédnout MO-S 8 Dvůr Paseky – prvně vybetonovaný srub těžkého opevnění  (stalo se tak ve dnech 15. - 22. 12. 1935). Zvolna kolem něj přecházíme. Ano, zde jsme byli minulý rok v zimě. Opět se trháme. Dorážíme k hospodářskému dvoru Paseky. Celý severní obzor nějak ztmavl. Už víme odkud se bere to vzdálené hřmění. Výtečníci na chvostu si opět zkracují cestu přes pole. Míříme k nadjezdu nad dálnicí. Starší hoši poznávají, že jsme zde už kdysi byli. Ne, nepůjdeme kanálovou propustí pod dálnicí jako tenkrát v zimě, ale šlapeme si to pěkně po asfaltu nahoru. Na mostě sledujeme poslední srub MO-S 7 Antošovice. XIV. a poslední zastavení křížové cesty. Tříska už ví, že se budeme koupat, hurá! Ale ještě dříve chceme v Antošovicích najít nějakou hospodu, abychom se napojili, protože nás drahnou dobu pronásleduje žízeň. Taky cítím, že jsme pěkně „chyceni“ sluníčkem. Ve vesnici ještě pokračujeme asi 300 metrů dál, ale žádnou restauraci nevidět. Tak se vracíme zpátky na křižovatku k zelené značce, což mnohé slabé povahy, vesměs se jedná o neinformované jedince, těžce nesou. „Tak alespoň řekneme těm „správnejm" vojákům, že jsme byli na kofole za oddílové peníze,“ navrhuje Rendy a ostatní s nadšením souhlasí. Kráčíme mezi domky po ulici Lopuchová k antošovickým jezerům. Ze stromu prší, ale není to voda, ale jakási míza. Ta na nás padala i tenkrát v zimě. Sochor se snaží z Mony vypáčit, jestli je v jezeru bahno. Že by předvedl s Koumesem zase nějakou scénku. Sbíháme k vodní hladině, loapy letí do trávy a dolujeme plavky. Převlékáme se, bez jakých koliv skrupulí, přímo na místě. Je tady sice nějaká rodinka s koupajícími se teenagery (mezi nimi i slečna), ale jak říkal Hafan, stejně je už nikdy neuvidíme, a pádíme do vody.

Pouze Orel chvíli bloumá po břehu, hledaje nějaké vhodné rákosí, kde by se mohl převléct, aby ho nikdo neviděl a pak se za námi vrhá do jezera. Voda je jako kafe. Mona nás varuje ať neplaveme daleko od břehu, že nemíní nikoho zachraňovat. A taky nás nabádá ať si odpustíme opičky s bahnem, protože Sochor už zjistil, že dno je pokryto blátíčkem, i když ne tak kvalitním jako na Třebůvce. Ale Lvíče si stálo asi na uších, nebo co, a už vesele vrhá po kamarádech maras ze dna. Přidává se i Tříska, Sochor a právě dorazivší Koumes, který se převléká z kalhot do pestrých kraťas – mně to připadá jako koberec, o nichž tvrdí že to jsou plavky. Vida, i Evans ožil a přidává se k vrhačům s takovou vervou, že ho musí Peggy umravňovat. Na břehu zůstali akorát bratři Sniežkové. Danny si zapomněl plavky a Roman tvrdí, že má malý ručník. Mezi nimi běhá poštěkávající jezevčík a na břehu si hraje asi čtyřletá dívenka. Fotřík sedí o kus dále ve stínu stromu a pozoruje dalekohledem zvolna připlouvající zvědavé kačky. A vysvětluje dcerce, že to nejsou kačeny ale roháči. Nádherný párek. (Až doma, při úpravě fotek na pecku, zjišťuji, že jsou mezi nimi malí "roháčci".) Téměř půlhodinku řádíme ve vodě a potom nás Mona žene ven. Převlékáme se a jdeme do sedel. Je půl páté odpoledne.

Překonáváme Odru po antošovické lávce a dál se valíme po zelené. Orel se ptá, zda jsme tady náhodou nebyli tenkrát v zimě, kdy jsme lávku překonávali poslepu. No, byli. Přecházíme hlavní silnici. Usedáme do trávy, do stínu hlohů. Pouze Rendy a Sochor se "vycapili" na rozpálené schody opravovaného domu, o němž Mona tvrdí, že to kdysi mohla být hospoda, nebo určitě obchod. Marně čekají, že jim někdo otevře a nějaké pití, či nanuka, podá. Doráží Evans, Koumes a Dodo, který toho má už evidentně dost. Doda obdivuji, protože je z nás nejmladší a ještě si sebou nese v loapu rozloženou automatickou pušku M16. Míjíme Masarykovu školu, překonáváme koleje a vcházíme do tovární čtvrti Bohumína. Mona si u jednoho domu bere šišku ze stromu, o němž tvrdí, že by to mohl být smrk omorika. Kolem garáží se dostáváme na hlavní silnici. Je zde nově vystavěn Kaufland, ale vedoucí navrhuje abychom pokračovali až k autobusovému nádraží, kde je Billa. Protože pak to budeme mít blíž k nádraží vlakovému. Chvatným krokem si to tedy mažeme k Bille. Odhazujeme loapy na  trávník a třesoucíma rukama strkáme pětikačky do košíků a hurá do prodejny. Následuje třicet minut slastného bytí. Mezi řečí Evans informuje Koumesovo počínání v "zajišťovací" skupině (tlupička odpadlíků našeho pochodu). Já to nemíním komentovat! Pouze vězte, že poslední snímek tohoto zápisu je určen právě Koumesovi! Už napojeni, zvedáme se z obrubníku parkoviště a zvolna se přesouváme k železniční stanici. Není to daleko, tak co by Bučivoj kamenem dohodil. Zde obsazujeme několik laviček a dolujeme z loapu poslední zbytky potravin. Několik hochů zahlédlo a poznalo Mária, vylézajícího z večerky před nádražím. Ten se k nám nezná. Buď to nás nevidí nebo to není on. Mona posílá do našich řad zápisník, kde si zaškrtáváme v tabulce svoji výstroj a výzbroj. Blíží se půl sedmé. Uklízíme „tábořiště“. Peggy přinutil Koumese aby šel vyhodit petku do žlutého kontejneru, asi 50 metrů od nás, a necpal flašku do odpadkového koše.

Vcházíme do nádražní haly. Informační tabule nás posílá na třetí nástupiště. Ale vlak je mimořádně vypravován z nástupiště druhého, tak s vypětím posledních sil přecházíme na správný perón. Naloďujeme se do právě přijíždějícího pantografu. Vlak si to fičí setmělou krajinou, zaduní most přes Olši a přijíždíme domů, do Karviné. Na nástupu Mona potvrzuje, že příští víkend je volný. Podáváme si ruce a rozcházíme se k východu. Lvíče a Sochor (?) jdou domů pěšky. Na další oddílovce jsou odměněni třemi známkami.   

                                                                                                                                                                                                                                                                Nemo