Den podmračený – takový, u kterého nevíš, co máš od něj očekávat. Z dusného povětří nádražní haly nás valí necelá poloviny oddílu na první perón. Práce na karvinském úseku „Optimalizace železničního koridoru“ stále pokračují. Sledujeme cvrkot. Náš vlak je ohlášen na druhé nástupiště. A už je tu, páskujeme se do vrchního patra. Antek zjišťuje velmi nepříjemnou věc. Do batohu se mu vylila káva z jakési té moderní bandasky s komplikovaným uzávěrem, či kýho výra, a zasáhla i fotoaparát. Ten je naprosto zneschopněn, ne-li přímo vyřazen z činnosti. To je nemilé. To je velmi nemilé!
Vedle nás se usalašil Sobík. Mám podezření, že je nemocný, protože postrádám „základní vitální funkce“ jako jsou řev, hýkot, hlasitý smích, dokúčaní kamarádů, rozlévání nápojů po podlaze, navazovaní volné konverzace s neznámými spolucestujícími. Jak mi ale Antek prozrazuje, Sobík se vsadil, že bude dnes hodný!! Studuje jakýsi časopis („Chvilka pro tebe“, či – karamba, já nevím co to bylo?). Ale je opravdu hodný, až mě tím děsí!

Ve vlaku se odbyl další úsek radistické olympiády, uff – horko těžko se blížíme k závěru. A pak už souprava uhání k Jablunkovskému průsmyku. V Mostech nás vlak vysypal do chladivé nicoty. Ani slunce ani zataženo, ani zima ani teplo. Spolu s námi vystoupilo ze soupravy i několik posledních figur turistů. Míříme k obchodu, kde jsme doplnili proviant. (By mě tedy zajímalo, kde Rysové nakoupili ty uzenky, (kdy na jednoho vyšly tři špekáčky), a půl kila hořčice. Bylo to zde nebo si to vezou z domu?) Každopádně to neskončilo dobře. Ale o tom až později.

Stoupáme kolem vrbiček, pod páteřnicí na Čadcu, a pak, s vyplazeným jazykem, vzhůru  pod Fojtským grúň. Kráčející se rozdělili. Vytvořili skupinky a promílají vše. Mates pokračuje v debatě o jakési PC hře, nabalujíc na sebe další hráče. Pes zmizel kdesi vpředu, Shrekova tlupa opanovala zadní voj. Míjíme sběrače borůvek, ano – už zrají.

U chaty „Studeničné“ hraje na hřišti mládež volejbal. „To je Kamil!“, prozrazuje Shrek jméno chlapce pátrajícího po zaběhnutém míči. To ovšem neměl dělat, protože Startér se okamžitě chápe příležitosti a hýká: „Nazdar, Kamile!“ Čehož využil zbytek oddílu a přidává se sborovým: „Nazdar, Kamile!!“ Což Kamila náležitě vyděsilo a přimělo k vyklizení prostoru. Doufám, že Shrek to v pondělí ve škole slízne.

Kráčíme dál, přes poloniny. Jsou nádherné výhledy na okolní hory. Lze spatřit i oba Rozsutce, společně s Fatrovým Kriváněm, v pohoří Malé Fatry na Slovensku. Docházíme pod jižní svah samotné Gírové. 18. na 19. května 2010, po vytrvalých deštích, zde došlo k velkému sesuvu hornin. Obrovské množství zeminy se utrhlo na skalnatém podloží a se vším, s bylinným patrem, keři, mohutnými stromy – s celým vzrostlým lesem, se dalo do pohybu. Zmizela i cesta červené turistické značky. Samota, několik desítek metrů od utržení, zůstala naštěstí zachována. Stojíme nad okrajem kotle. Pod námi se otevírá území zmaru.

Obnažené svahy však pomalu zarůstají, křivé kmeny stromu se počínají napřimovat. Matka příroda se umí postarat. Už to není tak děsivé, jako v ty dny, když jsme zde hned po katastrofě tudy kráčeli. Osobně si nepamatuji, že by se v Beskydách něco podobného stalo. Rád bych se vydal tam dolů, po svazích šupinaté břidlice, či kýho výra? Třeba bychom mohli měřit úhly vzrůstu kmenů stromů. Ale hoši nahoře klábosí, žádná přírodní katastrofa je nezajímá, snad jen to, kdy rozděláme oheň a opečeme uzenky.

Dorážíme k chatě Gírová. Mužstvo je rozradostněno, že si může utratit peníze, co dostali od rodičů. A pak už se plazíme na samotný vrchol „gyrosu, ehm, Gírové. Stará triangulační věž už dávno zmizela, za to je zde zroben přístřešek. Ale nebudeme se jídlem posilovat, kráčíme do lesa a spouštíme se po naznačkované cestě k Obřímu dolu. Stezka do hrdla dolu je nalezena. Prodíráme se kapradím a šlahouny ostružiní, mezi balvany, pod majestátnou galérii stěny godulského pískovce, na skalnatý ostroh tohoto legendárního tábořiště. Loapy dolů, hurá na dřevo.

A už hoří „hovínek“. Na pruty napichujeme párečky a klobásky, ataké slaninu. Shrek zjišťuje, že ten půl kila hořčice, či kolik to bylo, se mu v loapu nějak neplánovaně otevřel. Naštěstí měl kelímek v igelitovém sáčku. Ale kuchyň Rysů je zbabraná od hořčice a papírových kapesníků. Infin nabízí uzenky, protože pánové Infin, Shrek, Séba a Véna seznávají, že nebudou schopni všechny zásoby pozřít. Čilý zájem projevil pes Sir. (Ovšem bez hořčice!). Kdosi se shání po papírových táccích. Taková drzost, když je Antek nemá. Po najezení a napojení (Mona si lehl do hromady přineseného dřeva, ale ne, že by chtěl, ale protože uklouzl a nikdo mu (nikdo mi!) nepřispěchal na pomoc.
Je zorganizována průzkumná výprava do jedné ze skalních „jeskyní“. Ve skutečnosti se jedná o puklinu a dále navazující štěrbiny mezi skalními bloky. Zprvu po hlinité svážnici, a pak musí průzkumník prolézt skalním prahem do dalšího systému bludiště.

A tak, když mi „špinavec“ Véna, zbabraný od bahna, hlásí, že po několika desítkách metrů se nedá dále dostat nikam dál, nevěřím mu. Nevěřím, že by došlo k sesuvu klenby. Tak je naviguji, ano, opravdu nalevo na konci je úzká průrva, a tou se dá pokračovat dále do nižších pater skalního masívu. Ale tam už se naším dobrodruhům nechce. Nejenom, že nejsou náležitě vybavení, ale chybí jim „lídr“, co by je kopal stále níž a níže. A že jsem tam už kdysi byl, více jak dvě hodiny strávil pod zemí s baterkou v ruce. A tak tu teď stojí, zamazaní od bláta. Ale neví, že nedošli až na konec – tam, kde by se podle pověsti mohl ukrývat… *

Na plotně stěny, kousek od vstupu do štěrbiny, je nově připevněna mosazná tabulka, věnované nějakému kamarádovi z Ostravy, a pod ní několik vyhořelých zbytků svíček. Nevíme, jestli zde zahynul nebo měl toto tábořiště natolik rád, že mu zde jeho přátelé vzdávají poslední pozdrav. Každopádně je to varovné memento před naší další činností v Obřím dole.

První soutěž je ještě v poklidu. Jedná se o legendární „Bludiště Lewise Carrolla“. Hoši luští tajemnou cestu z jednoho slova na jiné záměnou pouze jediné hlásky. A do toho se nám do dolu spouští nějaká skupinka starších turistů, co pátrají po „kešce“, ukryté již ve výše zmiňované jeskyni. Dvě ze starších dam odmítají sestoupit po skalních blocích, jako jsme to my kdysi před léty v zimě, na zmrzlé půdě mezi ledovými krápníky podnikli – a velmi nebezpečné to tehdy bylo! Antek je naviguje dál, po hraně dolu až k soutěsce, kudy jsme dnes přišli my. Nakonec jim prozrazuje i úkryt „pokladu“, protože partička marně tápe. Mimo „keškařů“ se zde objevilo i několik jiných návštěvníků. Patrně toto místo navštívili již dávno, kdy po nebi letěly divoké husy a zpívaly své jarní písně. Teď si sem přišli sáhnout do vzpomínek a s úsměvem a porozuměním sledují naší činnost.

Druhá hra je už nebezpečnější: pátráni po mayských znacích. Každý „hledač“ obdrží tabulku dvanácti znaků a v terénu Obřího dolu má najít dvanáct cedulek s mayskými znaky a nápisy, které musí doplnit do své tabulky. Oddíl se rozprchává mezi skalní bloky, spouští se do slují a roklinek, šplhá na skalky a skály. Jako první překvapivě doráží a předkládá všech dvanáct znamení správně pojmenovaných Shrek.

Dohráno. Převlékáme se, tedy jak kdo, protože někteří výtečníci si kroj převrátili naruby a teď jej mají, i kraťasy, zablácené usychající hlínou. Ale není problém. Hlína se odstraní, košile se opět naruby převrátí a všechno je v pořádku. Ehm, alespoň se to tak jeví. Upravujeme oheň, kde skončila i rysí hořčice, jdeme do sedel a opouštíme Obří důl, jedno z nejstarších oddílových tábořišť. Snímky z tohoto putování se nepovedly. Inu, můj „zapalovač“ nedokáže to, co Antkův přístroj. Dnes, bohužel, naprosto vyřazený z oddílové činnosti.

Scházíme kolem utrženého území až k usedlosti, kde matka se synem převrací seno. Synek je ve věku našich chlapců. Nedokážu si představit, že by někdo od nás byl schopen zastat stejnou práci. Jo, řádění s myší na obrazovce, to by nám šlo. Ale nijak to nekomentuji, a ani na to neupozorňuji. Snad se vám to vybaví později.

Kamil už nehraje volejbal, míjíme Studeničné a spouštíme se do areálu „Grúň“, kde je kromě bobové kolejnicové dráhy, spousta dalších atrakcí. Nafukovací hrad nikoho neláká, to je pro malé dětičky. Hurá na „bobovku“ a potom Séba, Startér, Júňo, Véna a další, co nebyli na přiložených snímcích rozpoznáni, peláší na trampolíny, kde provádí rozličná alotria. Véna při doskoku několikrát dopadá na ochrannou síť. Až mi krev tuhne v žilách. Protože atrakci hlídají dvě děvčata, co mezi sebou živě klábosí a do mobilů čumí, vyhrazený čas pro naše „cirkusáky“ se podezřele natahuje, což nikomu, tím méně nám, nevadí.

Na odpočívadle, kde jsme měli uloženy loapy, provedl Sobík neuvěřitelnou „krabárnu“. Ocitl se tam znenadání sám, (každý byl někde jinde), načež usoudil, že tady nebude sám, a v poklidu se vytratil. A tak batohy zůstaly nikým nehlídány, a i volně pohozená stokoruna Vénovi směrovaná, tak naprosto osiřela - osiřely. To je hrubé porušení nepsaných oddílových zákonů – poslední zůstane! Naštěstí vše dopadlo dobře, nikdo nic nešlohnul, nikomu se nic neztratilo. Čas odjezdu našeho vlaku se blíží, tak se houfujeme a odebíráme  se k železniční stanici.

A to je snad všechno. Na nádraží ještě hoši lezou na zeď, za kterou se odehrává nějaká zahradní slavnost pro dětičky. Ale už je tu naše souprava, páskujeme se dovnitř a za nedlouho se spouštíme do kotliny k Třincu. Ve vlaku se ještě vylil obsah čisté vody z Antkova „velbloudího vaku“, ale to už jen byla špička dnešních nesnází! A zážitků?

                                                                                                                  MOna, foto Mona