Ráno, po páté hodině, se nad poli – tam u nás, vznáší zlatý prach. To slunce vyšlo a jeho paprsky prosvěcují cáry mlhy, která se trhá. Ale Sira to nezajímá, šmejdí podél remízků a značkuje lopuchy.
Teď sedím ve vlaku a Vitas na proti mě vypráví o své maturitě. Za okny ubíhá krajina nad níž, jako velká poklička, visí olověná mračna. Dnes určitě zmokneme. Ne nadarmo jsem včera na oddílovce připomínal pláštěnku.
Pod nohama leží Sir a bezelstně pouští větříky. Okno máme otevřené. Čtveřice Trojkařů se baví tiše za námi. Ano, je nás pouze šest. Ale v Bocanovicích nás bude čekat Sochor. Bude?
Je tu! Vyskakujeme na panely "čapovické" zastávky. Sochorova sestra se ubezpečuje, kudy že se to budeme vracet z hřebene. Odjíždí. A jsme tu sami. Panťák si to pádí k průsmyku a Sir do blízkých bylin, kde si vyprazdňuje střeva. To jsme si všichni oddechli.

Procházíme lesem. Mezi vzrostlými smrky stojí několik stejně vysokých exemplářů douglasky tisolisté. Jak ty se sem dostaly? U železničního viaduktu dávám k dobru historku z tábora Volnosti (1984), kdy družiny měly za úkol odminovat most. Švejk potřebuje doplnit několik podrobností a následně si to šlapeme po nové cyklostezce až téměř k obchodu. Ta je zakončena bytelným dřevěným mostem, kdy nosné oblouky jsou lepené z několika dřevěných desek. Nad touto prací musí zaplesat srdce každého "technika".    

Na lavičkách u obchodu svačíme, (Mona se jde podívat jak moc se obchod za ty roky změnil). Skype prvně vytahuje amoletku a po jejím zhltnutí, lepeňák plněný karbenátky. Sir si našel nového kamaráda. Zapínáme loapy. Švejk sice zrovinka projevuje přání jít si něco koupit, což ale není schváleno.

Kráčíme si to po asfaltce. Co zde přibylo nových domů. Škola i pošta jsou opraveny. Nová hasičská zbrojnice i tělocvična za školou. Před kovárnou je malá pila. Ale louky pod Polanou jsou stejné jako tenkrát před dvaceti čtyřmi roky. Přecházíme Lomňanku a odbočujeme k Jestřábímu potoku. Na točně si u velké mapy ukazujeme další cestu a zvolna šlapeme podél potoka nahoru. Už žádná značka, žádná GPS. Jen mapa a moje vzpomínky. A pevné odhodlání, o němž hoši ještě netuší, že pokud budeme pochodovat kolmo na hřeben, na Tetřev se musíme dostat. 

Po pravé i levé straně jsou podhorské louky, tráva je plná květin – zvonky, pryskyřníky, kohoutky, pomněnky, vlčí boby, hvozdíky – na táborech v Lomné se kytkám hravě učilo. Na Věžnici roste akorát jedna kytka a tou je lebeda.
Přicházíme k usedlosti, snad poslední v tomto údolí. Ženy obrací v sadu mokré seno, chlapík vyváží hlínu v kolečkách k potoku. Cesta se rozdvojuje. Nahoru nebo rovně? Doráží k nám chlapík. Prvně jsem se domníval, že nám chce poradit kudy se máme ubírat. Ale on mne varuje, ať si psa přivážu nebo mu dám na mordu koš, protože vstupujeme do honitby.

A tak okolo vodárenských objektů postupujme po asfaltu, Sir na vodítku. Šlapeme si to mírně vlevo a po chvíli i nahoru, což se dalo čekat. Na žádném stromě není kotva. Že nevíme kde jsme, seznáváme po chvíli. To když asfaltka se prudce vrací do leva. Nad námi se táhne pavučina 22kV. V mapě však nic takového nemůžeme najít. Je dusno. Ale ještě neprší. Po krátké poradě se rozhodneme k putování po cestě. Komu by se taky chtělo tahat se po rozbité kamenité svážnici?

Začíná pokrapkávat. Potok se ztrácí po pravé ruce hluboko v rokli. Ale stále kopírujeme jeho koryto. Cesta se stáčí po vrstevnici do přijatelnějšího směru. Cedí. Navlékáme pláštěny, pouze Sochor je zaskočen. Vitas mu však vytahuje pověstný trn z paty a půjčuje mu své žluté pončo s tím, že mu ho už nemusí vracet. Stačí když mu přinese z TESCA nové. (Taky nosím v loapu pončo z TESCA, teď mám ovšem nad hlavou parazolek). Napravo jsou nádherné výhledy do údolí. Škoda, kdyby nestoupala z lesů pára, viděli bychom Ostrý, Kozubovou i Slezské Beskydy.

"Celý oddíl" se roztáhl na stovku metrů. Vpředu Sir, vymetající kde jakou mlaku, či smrdutou kaluž, sledován Monou. Ten svádí vnitřní boj kudy se ubírat dál, když hřebene nevidět, a ani žádnou kotvu nevidět. Za nimi rozpráví Skype o jakési "ulétlé" počítačové hře. Na rtech mu visí Roman a Švejk. Pak dlouho nic a za tím nic – Sochor, Danny a Vitas. O čem se baví oni, nevím. Tak daleko neslyším.   

Zastavujeme se na křižovatce – točenici. Zpevněná štěrková silnice opět točí, téměř o 180° doleva nahoru, mírně do kopce. Ale tam my nechceme. My bychom rádi úplně nahoru, na hřeben, na Velký Polom. Tak si vybíráme druhou cestu – snadná volba, protože třetí cesta tu, naštěstí, není. Po pravé i levé ruce roste devětsil, ale potok se nám ztratil. Po chvíli i kamenitý podklad cesty. Karamba, kam nás to ten Sir vede? Déšť ustává, pouze slabě mrholí. Nebo to se jen vodní pára sráží a vrací se zpět k zemi?

Přecházíme potůček, pádí si to odněkud z vrchů kamsi dolů. „Už bychom mohli být pod Tetřevem, je totiž čas na oběd", myslím si, ale nahlas neříkám nic. Stojíme opět v rozpacích před dalším křížením cest. Vybíráme si tu ošklivější, rozbitou, zetlelými kmínky a kusy větví sypanou. V krajní stopě crčí voda. Ale cesta se drápe kamsi do hory, do Beskyda. Tak vzhůru nahoru. Ale co budeme dělat, až se nám svážnice ztratí mezi stromy?
Švejk se mně ptá, kdy už tam budeme. "Asi tak za tři a půl hodiny!", nechávám si časovou rezervu. Po několika minutách se stalo to, co jsem předpokládal. Cesta, pokud se to, po čem šlapeme tak dá nazvat, se opět rozdvojuje. Jedna doleva po vrstevnici, druhá přímo nahoru. Tak čekáme, pro kterou se Sir rozhodne. Hoši preferují tu po vrstevnici. Nejenom že tam v mlžném oparu prosvítá světlo, ale není to do kopce, že ano. Já bych chtěl ale kolmo na hřeben. Už už to vypadalo, že Sir splní přání většiny, ale ta černá, bosá a zmoklá hlava si to po pár metrech rozmyslela a počala se sápat na druhou, tu příkřejší cestu. „Hurá!!", zajásal jsem. Ale jen tak po tichu, v duchu, to aby to nikdo neslyšel. Skype vyzvídá, jestli nahoře na Kamenné chatě je záchod.

Cesta se mění v pěšinu a ta se vzápětí ztrácí mezi stromy. A jsme... No, domnívám se, že kousek pod hřebenem. Světlý pruh v mlze vysoko před námi snad ukazuje hranici lesa. Plazíme se mezi pokroucenými stromy, vývraty, padlými kmeny, kolem balvanů s kapradím, a srnčími stezkami v borůvčí. Stále vidíme zvětšující se jasný pás nebe. Vycházíme na mýtinu. Kolem je plno pokácených stromků, kulatiny. Stezka se ztrácí pod hromadami větví. Hřeben se začíná narovnávat. Ještě kousek musíme popojít, než se hora začne překlápět na druhou stranu. Dorážíme na rozbahněnou, od koly těžké techniky děsně rozježděnou, cestu. Na stromě žádná značka. Vlevo v průseku cesty mlha, vpravo taky mlha. Nikde nikdo, jen mezi otisky kol "žravých oblud" jsem narazil na stopy horských kol. Ať do mne blesk uděří, jestli nejsme na hřebenovce Skalka, Velký Polom, Muřinkův vrch.

Přichází poslední hoši. Ani nemusím vyzvídat kudy dále. Opatrně se spouštíme do leva dolů. Po stranách cesty, po níž se nedá jít, jsou vysoké řady nařezané kulatiny. Abych pravdu řekl, nic podobného jsem ještě neviděl. Stěna je vysoká téměř tři metry a nějakých dvacet třicet metrů dlouhá. Po chvíli další. Mezi stromy konečně narážíme na uzamčené lesní stroje. Stroje, které svým ramenem uchopí strom, u kořenů ho odřežou, od větví oklestí a na polena podělí, aby je mohly poskládat do úhledných řad. Voní, ty čerstvě poražené kmeny.
Vcházíme na planinu. Z mlhy se vynořuje Kamenná chata. Hurá. Jdeme na polívku.  

Bez povšimnutí necháváme dětské hřiště, pouze Švejk a Danny hodlají prozkoumat plastové domečky pro malé dětičky. Odkládáme pláštěnky a Sira, protože dovnitř nesmí, pod střechu garáží mezi bývalým hotelem Tetřev a Kamennou chatou. Opatrně se hrneme dovnitř. Skype se vytratil na WC. Objednáváme si. Někteří čaj, jiní kofolu, ale všichni polévku – česnekovou. Pouze Vitas si nechal přinést zelňačku. Tak jsme popili, pojedli a zaplatili a vyhrnuli se ven. Neprší, dokonce slunce prosvítá cáry mlhy.

Balíme pláštěny i Sira a vystupujeme nad desku hotelu Tetřev k rozhledně. Je pěkně opravena. Vcházíme dovnitř. Nikde žádné vstupné, žádný správce. Prohlížíme si informační cedule a po schodišti stoupáme nahoru. Obcházíme vyhlídkovou plošinu. Díky uslimpanému počasí lze spatřit pouze koruny smrků. Škoda, snad někdy příště. Musím se vrátit dolů. Sir se chce taky podívat, což dokazuje zběsilým štěkotem.

Vycházíme ještě za rozhlednu. Před mnoha lety zde stály železné sáně, snad pro dvanáct osob. Tahalo je koňské spřežení. Nic tu není. Jen zpola pokosená louka zbrocená vodou. Ukazuji Trojkařům, kde bylo veřejné tábořiště – jednou jsem tam dokonce i stanoval, to když jsme ještě chodil do Pionýra. Scházíme na červenou spojnici Tetřev, Kostelky, Skalka. Letitý asfalt je na mnoha místech vydrolený. Jak by ne? Od té doby, kdy jsem tady šlapal jako malý hošík se nic nezměnilo. Pouze ty stromy po stranách vyrostly.
Přicházíme na Kostelky. Opuštěné sjezdovky, jen pilíře lyžařských vleků ční proti olověným mračnům jako obří kříže na polorozpadlém hřbitově. Ale severní svahy proti nám se obnažují. Zastavujeme se. Z lesů stoupá pára. Hřebeny Kozubové a Ostrého jsou téměř na dosah ruky. Jasně jde vidět i pás Slezských Beskyd s rozhlednou na Velké Čantoryi. Co kdybychom vystoupili k Severce? Možná dohlédneme až k Fatranským Vetrným holím.

U Severky jsme však viděli pouze impozantní venkovní bazén a na zasklené verandě chaty se pohyboval nějaký velký jedovatý pes. Tak kráčíme ke Skalce. Přestože máme fůru času dovnitř nejdeme a scházíme po červené do Mostů.
Už to bude asi velmi dlouho, kdy jsem tudy šel dolů a nešlapal přitom po sněhu. Ani se mi nechce věřit, že jsme po této stezce, plné vazovitých kořenů, balvanů a rygolů kdysi sjížděli na horských kolech. Dnes by to už asi nešlo. Ale moc pěkná stezka je to.
Rozhodujeme se, že se zastavíme u Mohyly. Pátráme po lesní cestě vedoucí na Hrnčín. Tu je! Vcházíme tunelem listnáčů na horskou louku. Tráva je nad kolena vysoká, ani se nechce věřit, že jsme se zde před půldruhým měsícem plazili, po zuby ozbrojení a dobývali polorozbořené chlévy. Pod králem smrků, naproti novému posedu, dojídáme zbytky proviantu a do tabulek vypisujeme svoji výzbroj a výstroj.         

Pak už jen přes hranu louky, kolem lizu scházíme k Mohyle. Ani teď nevidíme fatranský hřeben. Napojujeme se zpět na červenou a sbíháme k chatě Zuzana. Tady se loučíme se Sochorem. Vypráví nám, že budou večer grilovat. Hm!

Na nádraží v Mostech dorážíme necelých patnáct minut před odjezdem vlaku. Vylezlo slunce. Sirovi vytahuji z "kožucha" chrastí, které si hodlá přivézt domů, do pelíšku. Vlak přijíždí. Páskujeme se do předního vozu panťáku. Ještě vydávám "úřední pokyn" – vzbudit ostatní nejpozději na železničáku přes Olši. 
Moc podařená výprava to byla! Vitas řekl: „Není důležitý cíl, ale cesta!"  Tak asi tak nějak!!

                                                                                                                         MOna   
 

Nikdo z nás neměl na výpravě fotoaparát. Pouze Švejk cosi kutil s mobilem. Pokud mi nějaké snímky zašle, rád je dodatečně zveřejním.

* Zveřejněné fotografie jsem použil z této adresy → http://rozhlednatetrev.cz/pages/cz/o-rozhledne.php . Je zde i trocha té historie.