Doufám, že nikoho nerozhodí nadpis! Ne, nejedná se o pohoří v jihozápadním Německu. Je to jenom „transkripce“ našeho Černého lesa, táhnoucího se od Ráje až po Mizerov. Někdy používáme i – Black forest, nebo spojeně – Blackwood. Možná bychom mohli použit i francouzsky – Forêt-Noire, nebo rusky – Черный лес, (ale je zajímavé, že po překladu „Černý les“ do ruštiny mi vypadlo toto: Шварцвальд). Tak doufám, že to nikoho nerozhodí.
Ale mne rozhodila účast na dnešním podniku. A to mne Antek varoval (vedl včerejší oddílovku). Je čas školních výletů a škol v přírodě, a já ještě nevím čeho – rodinných dovolených? Však si určitě všichni vybavíte, že už roky hlásám, že oddílový žebříček by měl končit 31. květnem. Naštěstí se valná část omluvila dopředu, tak víme s kým nemáme počítat. A tak tu sedíme, na srazovišti u „SPORTBARU“, a čekáme. Víme tedy, kdo nepřijde, ale nevíme kdo může dorazit. Kde jsou ti, co se neomluvili? Nepsaný oddílový zákon: Dej o sobě zprávu! Tohle vám nikdy neodpustím!!

Sraz v 9.00 hodin, vyrážíme až v 9.30 hodin, tak dlouho jsme čekali, a po různých čertech-ďáblech se sháněli. Ale podařilo se – alespoň Runyho, který zaspal, Lišáci zmobilizovali. O ostatních se nebudu vyjadřovat, nebylo by to v rámci slušnosti. Ale ono se vám to jednou vrátí. Nebojte se!!
Je nás sedm – z dvaceti čtyř Trojkařů, (to už se dá, vzhledem k DOD, kdy prvních deset je bodovaných, akceptovat), plus já – a šlapeme si to do rájeckého kopce. K nejvyššímu bodu našeho města. A kdo to vyšlape až nahoru, má dvě známky. Nejprudší kopec našeho města! Jenom Jack, Vendy a Špejlík byli poraženi! Ostatní to dali.
A spouštíme se od „Ščerby“ k Černému lesu a přes závoru až k brodu, jen opatrně, všechno je kluzké, a to tak, že úvozem nevyjeli ani Mona, ani Koumes. A to jenom proto, že poslední dny moc pršelo a drapáky našich plášťů kloužou tak, že by to nedal ani Fili. Alespoň si to myslíme. A funíme pod hradbou zelených korun a do chřípí nám čpí „vůně“ smržů, či co to je. Ne, zdechlina to není!

Tak tu sedíme, na hraniční čáře, vlastně už v Polsku. Hele, Sid dorazil. Tak je už osm bodovaných. No, paráda! Vše vysvětluji, jakým způsobem se bude poslední závod DOD odbývat. Všichni rozumí. Vendy se chlubí, že tu často jezdí. Vím, že zde „tajně“ trénuje Koumes, ale Vendy? 

Bikeři si jdou projet trať, vrací se, já rozepisuji pořadí, a na bukový pařez je položen můj tachometr. Rozběhl se ve stejný čas jako mé stopky, a já pádím naokolo blíž do cíle, a v první minutě vyráží na trať Koumes. Další závodníky bude po minutě pouštět Sid . A pak to frčí jako másle. Jenom Vendy po startu nezvládl první muldu a přeletěl přes řidítka. Dále nepokračoval. Stroji se naštěstí nic nestalo, a ani krev nevidět, tak je vše v pořádku.
Startujeme druhé kolo, a tak zatímco prvně dorazivší Koumes zapisuje časy, já „plantážím“ po trati, a snažím se pořídit nějaké snímky. Ale asi se málo snažím, či co (?), jenom minimum snímků stojí za zveřejnění, a to ještě s přimhouřením obou očí.

Dojeto, sbaleno, a přesouváme se do Dubiny pod Kaufland. Vede nás Koumes. Mažeme si to „páteřnici“ Černého lesa, kolem zrušených kasáren a dál po asfaltu a mezi poli k pískovně. Podél stěny Urnového háje se spouštíme k potoku, kde údajně žijí raci, ale já jsem tam ještě žádného neviděl.

A tak zatímco jsem odkvačil do „kaflandu“ koupit tužkové baterky a každé družině jednu minerálku, protože vedro je opravdu k zalknutí, trénují závodníci vrhy talíři. V okamžiku kdy jsem dorazil k mostku přes potok, měli odházeno první hřiště a přesunujeme se dál po proudu. Myslel jsem si, že odehrajeme tak tři čtyři koše, ale tempo je vysoké. Závodník odhodí kolo a loap, postaví se na startovní místo a když se konečně trefí do koše, oznamuje mi výsledek. Jelikož je málo rozhodčích, musím závodníkům důvěřovat. A protože u mnohých mám pochyby o jejich počtářských schopnostech, nejsem si tak zcela jistý v případě konečných výsledků. Například Dodo na můj dotaz na kolikáté trefil koš, mi vždy s úsměvem odvětil, že asi na počtvrté! Asi!!

Nakonec zjišťuji, že vrhat talíři umí téměř všichni, akorát Koumes občas vyčistí odhazovací plochu (jako jediný hodil dvouciferné číslo). Nelíbí se mi, že po hřišti se ti, co odházeli, pohybují jako spací vozy a nesledují hru. Naštěstí nikdo nebyl trefený talířem! Všichni se v držení originál nářadí střídají, pouze Jack hází klasickými talíři. Hřiště je pěkně trasováno a vede nás do míst, kde bychom jinak nikdy nevstoupili. Blíží se jedna hodina a část hráčů už sedí na kmeni vyvráceného dubu a obědvá. Zapisuji konečné výsledky a zjišťuji, že nováček Roman a Špejlík mají stejný počet bodů. Proto opakují hříště č. 9 a opět shodně. Až na podruhé vítězí Špejlík a radostně poskakuje a povykuje.

Vyhodnocujeme červnový závod do DOD – jízdu zručnosti a následně i dohraný závod discgolf, pojatý jako náhrada za DOD prosinec. A to je všechno. Rozcházíme se několik minut před 13. hodinou.

                                                                                                                                                                                                  MOna