„ ... Patříš-li mezi turistické chrty, kteří po horách chodí výlučně nebo alespoň nejraději po hlavním hřebeni, pak je Malá Fatra tvým pohořím. Když si dobře namastíš nohy a vyjdeš v létě brzy ráno z údolí Zázrivky, můžeš uhánět celý den červenou hřebenovou značkou 0802 k jihozápadu.

Hřeben bude místy úplně ostrý a strmý, třeba na Stěnách mezi Poľudňovým Grúněm a Chlebem. Cestou překonáš mnohatisímetrové převýšení a večer padneš se skleněnýma očima pod Starým hradem na břehu Váhu do spacáku a celou noc nebudeš moci usnout, v nohách ti bude škubat únavou...“   

                                                   RNDr. Miloslav Nevrlý - Náčelník, kniha „Nejkrásnější sbírka“

Chtěl bych se setkat s Náčelníkem, legendárním skautským vůdcem libereckých junáků, autorem mnoha poetických a fundovaných vyprávění, sepsaných do literárních skvostů - jako je výše zmiňovaní kniha - "Nejkrásnější sbírka" (putování po všech CHKO Československa), nebo "bible" generace "náctiletých" - "Karpatské hry" - kdo tuto knihu nečetl, jako by nežil! (Jeho kniha "Kniha o Jizerských horách" patří mezi fenomenální výtvory - mimochodem, upozornil mě na ni Hafan). Moc času mi nezbývá. Náčelník oslaví letos osmdesátiny.

Ale proč tak mlžně předesílám? Náčelník vtisknul pečeť zážitkům. Všemu, co můžeme zažít v jednotlivých kapitolách "Nejkrásnější sbírky". A když shrnu své návštěvy Malé Fatry (poprvé v roce 1978 - ještě pamatuji chatu "Pod Rozsutcom"), musím mu dát za pravdu. Snad, asi jako vy všichni, co jste se zúčastnili "kapesní expedice - Malá Fatra" 8. června.
Pravda, nastupovali jsme v polovině hřebene, v sedle pod Veĺkým Fatrovým Kriváňom a nešli jsme směrem k jihozápadu, ale k severovýchodu. Přesně na opačnou stranu, než píše Náčelník. (Veľky Fatrový Kriváň - 1 709 m/m → pro značnou část expedičního výsadku zatím, ve svém životě, nejvýše dosažený bod. Jen tak namátkou - nejvyšší bod Česka - Sněžka 1 602 m/m). Zde bych chtěl poznamenat, že v "odborkách" se nachází "malé orlí pero", kde se uděluje "čin" za dosažení nadmořské výšky). A taky bych chtěl podotknout, že mezi námi byl jeden Trojkař, co mu výška "Fatrového Kriváňa" sahala tak nad kolena. Rybařík má na svém kontě nejvyšší horu Evropy - Mont Blanck - 4 807 m/m).

Ale zážitky jsou stejně silné. Mlha, mračna "hradů", slunce, kořeněná vůně medvědího česneku, nadité kalichy "Clusiova hořce - erbovní to květiny Tomíků", teplý vítr vanoucí z bezedných dolin, vybělené balvany vápence a daleké, podmračné rozhledy pod hradbou nízkých mraků. Ano, i deštík přišel. Nesluší se označení "májový", když je červen - pardon, jún. Přesně tak, jak předpověděli meteorologové, přesně tak jak prorokovala maminka jednoho z Trojkařů a svému synovi nedovolila možnost vychutnat si "jako silný čaj" - silný zážitek. Taková letní přeháňka to byla, a hrbatí zlobři kutáleli sudy někde nad "Obšívankami" nebo to byly "Baraniarky? (Rozuměj - zahřmělo... a "hrbatý" zvuk se nesl kotlem Vrátné doliny, přes Fatrový Kriváň, Chleb, Poľudňový Gruň, ke Stohu a nad Rozsutec). Není však radno pokoušet přírodu! Před několika lety zabil blesk polské turisty na "Medzirozstutce" - týden po této tragédiii jsme tenkrát kráčeli osudným místem.

"Antku, proč nefotíš?", ptá se jeden z Trojkařů. "Na co?", dí Antek. "Je zde tolik fotografů, že..."
Ano, "ŽE"!  Já zde "fóknu" nějaké "fotéčky" ze "zapalovače" a něco mám i na kameře. Možná, že se ke mně dostanou i jné snímky. To potom zde všechno "zaplacatíme". Naše konzervy zážitků, velmi silných zážitků. A nakonec zde "frknu" Náčelníkův zápis z Malé Fatry - z Kriváňských Vetrných holí - je to silný záznam. Jako ten silný čaj, co jsem již výše vzpomínal.

Severním hřebenem Kriváňských Vetrných holí

Ženeme se Marťanovým „citrónem“ přes Těšín a kolem železáren začouzeného Třince k prvnímu rondlu a potom se noříme do lesů za nemocnicí na Sosně. Marťan mi ukazuje, že volant se mu sice točí, ale srdce řízení je stále ve stejné poloze. A taky mi přisvědčuje, že to co tu voní, je jejich sekaná. Je nás tu pět: Marťan, já, Lála, Jack a Fili. Před námi jedou další dvě desítky

Ráno jsme se srazili před Lídlem. Hafan na poslední chvíli odkvačil do TESCA doplnit zásoby „tatranek“ a mohli jsme vyjet podle plánu. Z Trojkařů jsou zde: za Rysi pouze Aidy, u Lišáků Tříska a Jack a Vyder je jak malých psů – Mates, Dodo, Štěpka, Hrášek a dva velcí psi – Sochor se Sněžkou. Švejk si zle pochroumal nohu, Shrek a Véna nemají pas. Spidera nepustila maminka, Koumes je na školním výletě, (ale má zde náhradu v podobě rodičů). Z Racků jedou Fili, Marťan, Miki i s manželkou a Danny, Kamo, Rybařík, Patka, Kelvin s Renčou, Hafan, Mour, Harry, Vitas, Antek a já s Lálou.

Dobře, že jsme jeli přes Sosnu, protože u Vendryně je děsná kolona aut, kdo ví jak dlouho bychom čekali. Překračujeme hranici, projíždíme Čadcu a před Krásnem odbočujeme na Starú Bystricu. Projíždíme mezi horami slovenskými dědinami. Obloha se roztrhala a z lesů a polí stoupá pára. To vodou nasáklá slovenská zem se ohřívá. Celý týden vydatně pršelo, v Čechách jsou škaredé záplavy. Vlastně do poslední chvíle jsme nevěděli, zda tuto kapesní expedici podnikneme. Třeba v diskusi na našich stránkách se objevilo i několik panických příspěvků. Antka však, naštěstí, nepřesvědčily.

Přejíždíme Kysucké Beskydy a klesáme do doliny jejíž pás lemují hřebeny Fatranských Vetrných holí. Výraz „hole“ zde však neznamená hůl, ale holinu. Něco na tom bude. Zřetelně vidíme holý hřeben, z něhož občas vystupuje skalní bradlo běloskvoucího vápence. Odbočujeme na Terchovou, do kraje zbojníka Juraje Jánošíka. Ten se v Terchové v roce 1688 narodil. I betonová skulptura čtyř zbojnických čakanů na křižovatce o tom vypovídá.

Hodně se za ty roky, kdy jsem byl zde poprvé, tento kraj změnil. Staré domy a dřevěnice jsou potlačeny a novostavby lyžařských vleků, penziónů a hotelů zde rostou jako houby po dešti. Odbočujeme do Vrátné doliny, míjíme nablýskanou sochu Jánošíka a skrz „vrata“ mezi skalními masivy Bobot a Sokolie, stoupáme novou asfaltkou až na parkoviště pod lanovku. Už zde parkuje několik aut. Je něco po osmé hodině a lanovka je v provozu. Patrně vyváží na horní stanici proviant. Antek organizuje převoz jednoho auta do Štefanové, mnozí si mění lehkou obuv za treky, nahazujeme na sebe další svršky, kontrolujeme loapy a pomalu se přesouvám k dolní stanici lanovky.

Skarbowy vybírá peníze, a aby se neřeklo – více jak polovinu expedice obdarovává větrovým cukrátkem. Rozbalíš si bonbón, prohlídneš obrázek s ledním medvídkem a šup do pusy a … Slabší povahy z toho mají těžký šok. Jedná se totiž o tablety soli, sloužící k úpravě kotelní vody. A tak bonbón končí v odpadkovém koši. Nevděčníci. Neví, že tělo musí být připraveno k šetření s vodou. Několik racků doplňuje tekutiny. Jakási slečna sličná zde „ponúka“ jízdy na raftech. Ano, už jsme jejich služeb před několika lety využili. Tenkrát Maco utopil foťák, to když jsme najeli na loupák při splavování Oravy.

Blíží se devátá hodina. Páskujeme se ve vestibulu a kabinky lanovky nás hltají a vyváží nahoru. Nádherný rozhled, slunce se sice občas schová za hradbu mraků, ale po chvíli opět vykoukne. Dole pod lanovou dráhou se několik zoufalců snaží dosáhnout sedla pěšky. Jejich mokrá trika svědčí o tom, že stoupání je přímo vražedné. Vzpomněl jsem si na slova, že jednodušší je vylézt nahoru pěšky a dolů se svézt lanovkou. Protože jsem už několikrát kráčel po hřebeni, vím, že je to pravda.

Na horné stanici nás kabina lanovky vyplivla. Shromažďujeme se na terase. Pouze Fili neodolal a na nástup přichází s klasem vařené kukuřice. Krátké zahájení expedice, a zvolna se rozcházíme směrem k nejvyššímu bodu Malé Fatry. Je to Veľký Fatrový Kriváň 1 708 m/m. Úmyslně používám starý název, který mi jako třináctiletému žáku učaroval. To když jsem po sestupu, ze sedla Medziholie, v bufetu ve Štefanové pátral po tom, kde že jsme to vlastně byli. (Mimochodem, ta mapa tam visí dodnes!)

Lála zrovna tento týden odevzdala ve škole herbář, tak se rozplýváme u každé kytičky. Všechno dokumentujeme, nad vším se radujeme. Kolem jsou koberce hořce jarního. Stále zíráme na vrchol Chlebu, je zahalen peřinou mraků. Jasně jde vidět stezka na Hromové a dál na Poľudňové steny (psáno slovensky), už se po ní pohybuje několik figur poutníků. Vrcholy Rozsutců jsou zahaleny oparem. Ani jsem si nevšiml, že se nám oddíl ztratil. Nahoře jsme dostali od Antka kartáč, že takovýmto tempem se nikam nedostaneme.

Na Veľkém Kriváňu, ve výšce 1 708 m/m, jsme téměř sami. Zíráme na druhou stranu červené hřebenovky. Vrchol Malého Kriváňa je ozářen sluncem. Zřetelně lze spatřit betonový monolit na jeho hřbetu. Zde, na nejvyšším bodě Malé Fatry, je pouze kupa kamení. Napájíme se. Dodo a Mates si staví kamennou věžičku. Zíráme do údolí Šútovské doliny. Také je zalitá sluncem. Na druhé straně rozeznáváme Sokolie a „chýrné“ Baraniarky. Na ty mám obzvlášť silné vzpomínky. Na nástupu zjišťujeme, že část chlapců je ve svém dosavadním životě na nejvyšším bodě. Ukazujeme si nadité kalichy ocelově modrého Clůsiova hořce. Roste ho zde požehnaně. Pro nás –Tomíky má zvláštní význam. Zrovna tuto květinu máme ve spolkovém znaku. Je čas odejít, přichází další skupiny chodců. Scházíme nazpět do sedla Príslopu a napojujeme se na hlavní hřebenovku.

Po kamenném chodníku, mezi horskou klečí se dostáváme na Chleb. Chleb nám nabízí přívětivější tvář než Kriváň. Pryč jsou mraky. Vápencové skalisko je zalité sluncem. Zíráme na chatu pod Chlebom. Několik záběrů, několik metrů filmu a několik doušků čaje. Spouštíme se dolů a podél tyčí, co v zimě ukazují, když zde leží metrová vrstva sněhu a značky na kamenných plotnách nevidět – cestu běžkařům.

Hromové překonáváme bez zastavení. Dokonce několik silných mužů (Mates a Tříska) běží poklusem za Lálou. Na Južnom vrchole Poľudňových sten je vyhlášen oběd. Obkličujeme skalní ostroh a plníme žaludky. Dohnala nás skupinka Slovenek. „Mária, čo ti šibe?“, plísní starší sestra mladší – jak libozvučně zní slovenská řeč. Rozradostněný Marťan se, opět, chlubí, že zde byl s oddílem před třiceti roky. Ano – existuje vrcholová fotografie z Chlebu. I s oddílovou vlajkou. Ale vlajka tenkrát musela být ve futrálu, protože vítr byl tak silný, že žádný z vlajkonošů s ní nehodlal zápasit. Zřetelně si pamatuji na Ježka a Roba objímající vrcholovou ceduli. Balíme. Od západu se valí tmavé mraky.

Dvě a půl hodiny nám trvala cesta z Kriváňa až sem, na Poľudňový Grúň, kde uleháme do trávy. Před námi jsou skalní monumenty Veľkého Rozsutca a Skalného mesta. To je už několik desítek let uzavřeno. Vpravo se vypíná chrbát Stohu. Celá Fatra se dělí na dvě části: Fatranské Vetrné hole a Lúčanské hole – známější pod jménem Martinské hole. Skalnaté je pouze severní část. Je to spletenec dolomitů a vápenců.

Doráží zadní voj oddílu. Padá návrh o zdolání Stohu. Začíná však pokrapovat. Domlouváme se, že se rozhodneme až na hraně Stohu. Ploužíme se přes zarostlé louky, už dávno se zde nepasou ovce, do listnatého lesa. Převažují jeřabiny a mi stoupáme po mazlavé stezce k rozcestníku. Teplý déšť zesiluje. Tak nějak si představuji deštný prales, když expedice Lambaréné kráčela na Mandara Hut. Dechu lze sotva popadnout, vše je zamlženo, do listí bubnují kapky deště. Dva kroky dopředu a jeden dozadu. Dorážíme k balvanu na křižovatku. Padá rozhodnutí dobýt vrcholu. Jack má sice zaječí úmysly, chce se  vydat s druhou skupinou, ale fotřík zasahuje. A tak po úbočí postupují Koumesovi, Sněžkovi, Patka, Dodo, Štěpka a Mona s Lálou. Vesměs ti, co na vrcholu už někdy byli. Ostatní vyráží na Stoh.

Cesta úbočím Stohu byla hotovým martýriem. Tak rozblácenou stezku jsem zde ještě nezažil. Dopředu utekla čtveřice, ta se dává do řeči s nějakými zkušenými českými horaly, jdoucí proti nám. „Hoši, hotový Saigon!“, varují nás. Pravdu měli ti chlapci. Zahřmělo, to hrbatí zlotři nad Obšívankami valí dřevěné sudy. Doufám, že bouře nechytne naší vrcholovou skupinu. Proplétáme se houštím, přes kamenné plotny, bezedným blátem, zakopáváme o spletité kořeny. Alespoň přestalo pršet, jen drobně pokrapuje a dokonce i sluníčko vylézá. Na stezce jdou zřetelně rozeznat stopy vysoké zvěře. Z lesa na Medziholi vycházíme děsně zablácení. U přístřešku v sedle Medziholie je několik turistů. Zrovna odchází. Padáme na lavičky, dopíjím poslední čaj. Doráží Sněžka, první dobyvatel Stohu. Po chvíli se z lesa vynořuje další hrozen poutníků. Jsou mezi nimi účastníci obou skupin a nějak slovenská třída nezletilých.

„Stohovníci“ si pochvalují „výlet“ na horu. Hafan s Antkem mají v úmyslu zdolat ještě Veľký Rozutec, protože několik turistů, přicházející z druhé strany, přisvědčuje, že nahoře byli. Ale z nás nemá nikdo zájem. A není to jen proto, že Rozsutec je stále zavřený. Později, to už doma, jsem si přečetl na NETu, proč by se nařízení ochranářů nemělo porušovat. Bylo to tak pěkně napsáno, že jsem nelitoval dodržení zákazu.

Po občerstvení se vydáváme na cestu do doliny, do Štefanové. Přestalo pršet a slunce odpařuje spadlou vodu. Z luk stoupá pára, kapky deště se lesknou na listech a jehličí. Zvolna a mnohdy sykaje bolestí, scházíme – prvně lesem a pak opět přes louky kolem potoka.  

V zahradě, za kamenným bufetem se dáváme do pořádku. Převlíkáme se, svršky sušíme na slunci, v potoce si boty myjeme. Z Vrátné dorazili řidiči. Dojídáme poslední zbytky proviantu. Nástup, krátké zhodnocení expedice a páskujeme se do aut. Nechci zde výpravu nijak hodnotit. Silné zážitky si odnáší každý. Ať je to slané cukrátko, Clusiův hořec nebo nadmořskou výšku. Kdo si přečte poslední dva odstavce, snad pochopí všechno.

                                                                                                                                                                                                     MOna 

Ale krásné a dobré věci je možno prožít i pod fatranskými horami. Loudal jsem se kdysi od Váhu k Šútovu, poslední vsi pod horami, které se tam zvedají téměř z řeky. Stmívalo se a studeně pršelo. Byl jsem promoklý, tehdy jsem ještě nenosil na cesty bytelný deštník, ale jen větrovku, nebo pogumovaný plášť či pončo, každý rok jsem zkoušel něco jiného, ale nakonec vždycky stejně všechno promoklo nebo se roztrhalo. Vesnice i noc se pochmurně blížily, šel jsem blátivou cestou co noha nohu minula. Došel mě starší, unavený muž, dali jsme se do řeči. Vracel se domů po celodenní práci v kamenolomu. O nic jsem mu neříkal, poznal všechno a pozval mne domů. Nízký tmavý dům na konci vsi. Chudý a dřevěný. Uvnitř snad osm dětí, matka hospodyně, staří rodiče. Všichni ztichli, uvítali otce, petrolejka tiše svítila. Muž se posadil ke stolu proti mně, pokřižoval se. Žena přinesla velkou dřevěnou mísu omaštěných brambor a dvě dřevěné, ručně vydlabané lžíce. Beze slova jsme jedli, děti tiše přihlížely s koutů, vážně hleděly na otce i na hosta. Nasytili jsme se, vstali od stolu. Teprve potom přišly děti s matkou a stejně tiše jedly z téže mísy. Brambory, které zbyly na dně, pak pomalu dojedli prarodiče. Stařec měl copánky, stařena kroj. Všechno v tom domě bylo poctivé, úctyhodné, starodávné. Pak mne hospodář zavedl do stáje a ukázal na čistou slámu. Toho večera mi dal všechno, co měl.

Když jsem se ráno probudil, bylo slunce už vysoko nad východním obzorem. Po včerejším dešti se jen kouřilo z pastvin. Do přepadávající stěny vod čtyřicetimetrového Šútovského vodopádu vlétl vodní skorec, měl asi za vodou vysoko ve skále hnízdo. V těch místech se k nebi zvedá Malá Fatra nejstrměji.

                                                                                                                                    RNDr. Miloslav Nevrlý - Náčelník, kniha „Nejkrásnější sbírka“

Další podařené snímky z kapesní expedice "Veľký Fatrový Kriváň". Foto Mikki a paní Sněžková, nebo to byli Danny a Sněžka?

Mapa:

Malá Fatra