Tento podnik byl připravován na minulou sobotu, ale počasí tehdy rozhodlo jinak. Tak mi bylo navrženo, prý bude pěkně, abychom podnik zopakovali o týden později. V doplňcích jsem tuto možnost naznačil, ale ozval se pouze Júňo. Na oddílovce zvedli ruce ještě Mates a Sysel – a snad, tak trochu nerozhodně, dívaje se přitom na své soukmenovce, Švejk – ale ostatní na mě rozpačitě zírali. Nu což! Podnik už není bodovaný!
Ráno si pro mě před osmou hodinou přijel Mates. Spolu, zadem kolem bývalé panelárny, kde svého času pracovali vězni, valíme na „Stalingrad“. Je osm hodin, stojíme na červené, a před PRIOREM se kočkují Sysel a Júňo. Pro vedoucího cyklobraní – naprostá „sebevražda“! Bez Racků, bez starších Trojkařů, zkrátka bez nikoho. Leč, skutečnost, jak se později ukáže, bude zcela odlišná od prvotních pocitů, a to bylo to, co toto cyklobraní pozvedlo na jedno z těch mých nejlepších, co jsem zatím „zažil“. Ale nepředbíhejme.

Úvodem pár instrukcí, kontrola výzbroje (to jako jestli hoši mají náhradní duši, protože všichni tři používají velikost 24 palců – a Sysel nemá rychloupínáky), dopadla uspokojivě. A tak nám nic nebrání, abychom „zvedli kotvy“ a vyrazili na štreku, která,  pakliže ji zdoláme, přinese Trojčatům splnění zkoušky Malého orlího pera – osm kilometrů na rok svého věku. Protože všichni mají 10 roků (Sysel a Mates jsou dokonce narozeni ve stejný den, měsíc i rok!), musíme do 19.00 urazit přinejmenším 80 kilometrů. He, he!

Počasí je příjemné, slunce pod mrakem, lehounký chladný větřík, nikterak silný, pofukuje. Frčíme si to přes „Stalingrad“ kolem bývalého kina Panorama, ven do polí na Hlíny. Zde upravuji bikerům výšku sedla. Sysel má malou velikost rámu! A dál, kolem rybníků k čerpačce Jäkla, a pod hrází Větrova do Závady. Překonáváme „železníčák“ a projíždíme Koukolnou až za závory (zrovna se spustily) před elektrárnou. První napájecí zastávka a pár „opiček“ se staženými závorami, aneb jak dostat uvízlý automobil (nebo jiné vozidlo), pryč z kolejí.

Pod chladícími věžemi, přes elektrárnu až k fabrice, kde se mele štěrk a pod kolejištěm s odtavenými „cibuláky“ a jinými „silo“ vozy, frčíme dubovou alejí k prvnímu rozcestníku cyklostezky, kam se máme napojit. Nemám Kulajdu, tak tápu, ale všechno dobře dopadlo. Júňo vyzvídá, kdy budeme jíst. Dívám se na hodinky a určuji čas 9.45 hodin – 20. kilometr, což Júňo ostražitě sleduje a průběžně mě informuje. A houpeme se mezi poli, po zarostlých stezkách, vybafl na nás i traktor FENDT, s přívěsem fekálií (Mates vyzvídá, zda to byl Zetor – no, nebyl!!), si to valíme do vesnice s nejvíce znečistěným ovzduším v  České republice – do Věřňovic.

Sedíme v cykloaltánu (kde se při Finské stezce hází kofolou), hoši do sebe ládují rohlíky se salámem a tatranky. Sysel pucuje ostrouhanou okurku zabalenou v alobalu – vida, to mě ještě nenapadlo! Pořád čekám, že mi někdo z Trojčat řekne, že už nemůže, a ono nic! Od Sysla, u něhož mám největší obavy, zní zvonový smích – jedeme. No tož, jedeme. Čas je vynikající, průměr cyklobraní 17 km/h, excelentní. Suneme se poli za Lutyní, v osení jsou „řopíky“, první ostny proti „Hitlerovskému Německu“. Vidíme dálnici, odbočujeme na Šunychl a valíme si to k bohumínské nemocnici. Cestou ukazuji těžké sruby MO-S 2 „Šunychl“ a MO-S 3 „U starého mlýna“. Ale nejdou vidět v přebujelé zeleni. Přejíždíme dálnici a spouštíme se k bývalému podniku „Rybena Bohumín“, a ještě kousek po cestě a pak na cyklostezku k Antošovické lávce.

Překvápko. Lávka je zbavena pokroucených pochozích dřevěných fošen. Podlaha je nahrazena jakýmisi hliníkovými rošty. Fotíme se, abychom to ukázali naším chlapcům (v zimě zde bude podniknuta „Adventní výprava“!), sedícím doma u „pecka“, nebo zabývající se jinou bohulibou činností, a nevědomky tak blokujeme (my),  projíždějící rodinku bikerů. Tu následně pronásledujeme až do Šilheřovic. U „Dvora Paseky“, poblíž něhož se nachází prvně vybetonovaný „bunkr“ prvorepublikového československého opevnění, zírám na novou dopravní značku. Drahné roky jsme si z ní dělali legraci, protože ve výstražném trojúhelníku byla „kráva“ a pod ní dodatková tabulka „KONĚ“. Teď nám silničáři zatnuli tipec. Ve výstražném trojúhelníku je „kůň ve skoku“ a pod ním tabulka „KONĚ“. Jak nápadité! Ale hoši už nic neregistrují. Čichaje vůní kvetoucích lip, šlapou k „německé“ hranici do Šilheřovic. Karamba, jak mně se dobře – jak nám se dobře, jede. Je 10.45 hodin, když vjíždíme do zahrady restaurace „Starý dvůr“ v Šilheřovicích.

Naprostá idyla. Od vedlejšího stolu mne zdraví Karel, cyklolmechanik z cykloobchodu u kina Centrum. Jen tak si s kamrády vyjeli do Šilheřovic. Ve dvanáct musí být zpátky. V Závadě mají vystoupení (Karel trénuje judo! A proč ne cyklistický oddíl? Aha, ten máme my!!). Maně si vzpomínám, že v Závadě na hřišti se opravdu cosi chystá. Trojčata, plna nedočkavosti, odbíhají do restaurace nakoupit si, co hrdlo ráčí, protože jsem to dovolil. A už jsou tu brambůrky, a zmrzlinové kornouty. Ale všichni tři si nesou kofolu – oddílový nápoj. I já se tedy vydávám dovnitř k výčepu.
Tam se na mne sesypaly: paní vrchní, slečna číšnice a kuchařka. Zda je to pravda, že jedeme až z Karviné? Když jsem to potvrdil, kuchařka z toho měla málem exitus. Tak jsem se ji zeptal, jestli má nějaké polévky. Vývar a dršťkovou. Tak tedy pro mě dršťkovou a pro dětičky tradičně vývar. Paní vrchní, i kuchařka, se rozplývají, jak jsou dětičky vychované. Hned se tedy musím ohradit, že nejsou moje, že „doma“ mám ještě sedmnáct dalších, které se rozhodly, že dnes se mnou nepojedou, protože nemají čas! A v ten okamžik mi došlo, že zde mám tři nejmladší hochy, co pojedou s námi na tábor do Jizerských hor. Že se jedná vlastně o takovou zkoušku, zda zvládnou putování po těch Jizerských horách. Kuchařka, co mi nabízí dršťkovou, tvrdí, že pro ni by to byla naprostá smrt. Ona, že má problém dojet na kole do konzumu. Když jsem vylezl ven, tak ty „hodné dětičky“ řádily na houpačkách.

Počasí se tak trochu kaboní, svolávám Trojčata z dětských atrakcí (houpačky, prolézačky a „šmýkačka“, o které se dělí s českočínským děvčátkem), sedláme „biky“ a vyrážíme k patě největšího kopce dnešního putování. On zase tak velký není, ale je strašně dlouhý, vlastně není až tak strašně dlouhý. Kdysi jsem zde nahoru tahal Lálu na švihadle. To ještě nechodila do školy. Nahoře jsme v cuku letu, což mne doslova šokuje, (co ta kuchařka do toho vývaru dala?). Spouštíme se ke srubu „MO-S 16 – Rozcestí“ – ještě bude účinkovat v našem cyklobraní!!
Přes les „Štípky“ dojíždíme k „Oboře“. To je ten „bunkr“, kde při mobilisaci v roce 1938 velel ppor. Jaroslav Švarc. Jaroslav Švarc padl 18. 6. 1942 v pravoslavném kostele Sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Zemřel společně s chlapy, kteří provedli atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha.

Když si prohlédneš vrchní řadu snímků, poznáš, že jsme už na Chlupáči. V cíli naši cesty. Trojčata jsou prvními Trojkaři, nepočítaje Kulajdu a Bučivoje, kteří „Chlupáč“ navštívili před několika léty. Ale Chlupáč mne zklamal. To pokousání od kopřiv, od trní draní, to jsem překousl. Ale to, že vstupní dveře jsou zamčeny, a na jejich povrchu je postelové pružinové síto, aby se nadaly dveře vyrazit, to mě dostalo. A nebyl jsem sám. Nějaký „bunkrák“ bílým fixem to napsal na rám dveří. Tož, též děkujeme neznámým dobrodincům, kteří svůj „soukromý“ majetek přivedou do stavu, kdy veřejnost bude schopna seznámit se s neobvyklým objektem čs. opevnění. Co těm Trojčatům jen ukážu? Čím je překvapím, když „bungr“ je zamčený? Vzpomněl jsem si na jeden artefakt. Na bojové straně, kryté svého času kamenným záhozem, jsou do betonu „Chlupáče“ vysekaná jména francouzských zajatých vojáků, kteří zde v roce 1941 (21. 4.) rozebírali kamenný zához a materiál následně posloužil k budování cest v okolí.

Je hodina po poledni. Prodíráme se od Chlupáče mlázím, kopřivami a ostružiním vzrostlým lesem zpátky na asfalt a sjíždíme od vysílače k hlavní cestě. Po levé straně se cosi děje i u srubu MO-S 22 – František. To už jsme minuli ceduli, která nás zvala k návštěvě MO-S 24 – U Signálu. A když si k tomu přidáme ještě „Jaroše“ (MO-S 21), kde jak vzápětí zjistíme, bunkráci už taktéž dorazili a státní vlajku vyvěsili, rýsuje se nám tu celá linie těžkého opevnění. Škoda jen, že na Orlu se zatím nic neděje. Alespoň tomu nic nenasvědčuje.

Pod Orlem, na nátlak Trojčat, jsem donucen zatočit po cyklostezce doleva a sjet táhlým svahem až dolů do Darkovic. Trojčata za mnou, protože se půjde na koupaliště. Ale na přírodním koupališti není ani noha. Ve vodě. Pod dřevěným přístřeškem sedí štamgasti a připravují se na odpolední zápas místního týmu v kopané. Nevím, jestli stav všem dovolí zápas navštívit, protože jeden z borců má problém udržet se na nohou, o to více burácivým hlasem pronáší povzbuzující hesla. Hoši jsou zklamaní, do vody nepůjdeme, chtějí za to 15 Kč. Kupují si tedy nanuky, prochází areálem – až končí vzadu na kolotoči, a potom na houpačkách.

Jsou dvě hodiny po poledni, svolávám je, vyjíždíme z areálu a snažíme se dostat vpravo na kopec, kde tuším vodojem. A taky že jo! „Hele, Orel!“ Odhazujeme kola do trávy a dáváme si oběd. S gáblíkem v ruce se šplháme na stropnici objektu. Mračí se a vítr nese občas jemnou spršku kapek. Ale stále to nevypadá na nějaký otravný déšť. Při sestupu jsem se pěkně natáhl, když mi kufr ujel po ocelovém prutu a pěkně jsem se rukou nabodl na jiný prut. Ale nikdo to naštěstí neviděl, ani Trojčata, už dole lezoucí po tancích, ani motorkář a motorkářka, co jsou ještě navrchu. Zvedáme kotvy, ale ne na dlouho. Na křižovatce nás lákají stromy obsypané třešněmi. Hoši si je cpou do pusy, ale není jich mnoho, protože výš nedosáhnou. Spouštíme se kolem Aleje do lesa ke Štíplýma pokračujeme až ke srubu MO-S 16 Rozcestí. Hurá, je otevřeno. Nic nám tedy nebrání prohlédnout si „téměř“ stejný srub jako je Chlupáč, kam jsme se nedostali. Šachta pro kulometnou otočnou věž je impozantní.

Nevím jak na mladší hochy, ale na mne to vždy zapůsobí velkým dojmem. Prolézáme bojové patro, abych si uvědomil, že nemám s sebou foťák, tak vedu Trojčata do týlového patra, aby nikam nespadla a pádím ven pro přístroj. Tak se mi cosi podařilo pořídit, i když blesk dělá neplechu a škrábeme se zvonovou šachtou na stropnici. venku zase svítí slunce. Opatrně přistupujeme k šachtě v níž měla být osazena kulometná otočná věž a zíráme dolů. Opatrně se vracíme. Ve vchodu nacházíme známky po jakési bohulibé činnosti. Jsou zde košťata, pilka a nůžky na větve a další věcičky (vevnitř jsme nalezli čerstvé rohlíky), které svědčí o tom, že nějaká parta nadšených bunkráků se to tu pokouší zvelebit, pokud se tedy nejedná o „airsofťáky“ připravující si neobvyklý bojový scénář, protože jsme kolem našli dost vypálených kuliček a v otvoru po ventilaci poškozenou plastovou pistoli čínské provenience, což chlapce velmi zaujalo. Opouštíme „Rozcestí“ s tím, že už se zde nemusíme příště dostat.

Frčíme si to po polní cestě. Pravda, díky EU je opravena téměř do naprosté dokonalosti. Po levé straně ječmen, po pravé pšenice a nad námi švitoří skřivan. Míjíme otevřený srub s číslem 15 – Výhledy, a pěkně s kopce dolů ke staré pevnostní silnici. A můžeš pustit nohy z pedálů, stromy se kolem tebe míhají, vpravo srub „Juliánka“ a vlevo bunkr „Černý les“. Pěkná krycí jména jim ti naši předkové dali. A následuje „U pramene“, „U posedu“, „U pískovny“ – jak nápadité. Ale pořád lepší narukovat do srubu „Bažantnice“, než být příslušníkem srubu s poetickým názvem „Hrobka“. Ale k Bažantnici už nejedeme (před několika lety jsme šli pěšky – nepředstavitelná kalvárie!), točíme doleva, do polí. Mladou alejí, kde po levé ruce jsou nasázeny kleny a po ruce pravé křemeláky. Točíme opět doprava a lípovou alejí dojíždíme ke dvoru Paseky.

Přejíždíme dálnici a Lopuchovou ulicí v Antošovicích sjíždíme k rybníku Mžikovec. Padá takový lehounký deštíček, ale hoši se chtějí koupat a protože jsem to slíbil, rezignuji. Voda je nádherně teplá. Musím je hnát ven, je čas vyrazit dále. Na lávce Mates zírá do proudu Odry tak urputně, že naráží předním kolem do zábradlí, a rozplácává se jak dlouhý, tak široký. Při sjezdu na cyklostezku se totéž daří Júňovi. Naštěstí kola jsou pořádku, krev také neteče. (Všimněte si posloupnosti kontroly!) Navrhuji, že bychom mohli dojet na bohumínské nádraží a domů dojet vlakem, což je rezolutně zamítnuto. Mažeme si to tedy po zelené značce k Masarykově škole a zastavujeme až u „kaflandu“ za tovární čtvrtí. Hoši se posilňují zmrzlinou.

Nastupujeme na hlavní cestu a pozvolným stoupáním (Júňo mi hlásí, že už má na tachometru najeto 60 km) se dostáváme za Bohumín a sjíždíme do Dolní Lutyně. Opět vylezlo slunce. V Dětmarovicích, na té největší křižovatce, brnknul Júňo Matesovi do zadního kola a jde ihned k zemi. Musím se pro něho vrátit. Nedokáže sednout na kolo a přijet k nám. Ale na vině není zranění, ale pootočené sedlo. Domů je to už kousek – Koukolná, Závada, Petrovice. Hoši mají strach, že se nám kýžených 80 kilometrů nepodaří dosáhnout. „Nebojte se, přejedeme tady ten „nekonečný“ lán, ale Malé orlí pero máte splněné“. A opravdu. Na křižovatce u „červeného kaštanu“ ukazuje displej Júňova tachometru 80,27 km. Mates má o několik stovek metrů více. Oznamuji Rybaříkovi, že Mates pojede domů kolem Dakolu a přes kruhák na Prstnou. Rybařík souhlasí. Júňa a Sysla vyprovázím až k Tyčonce. Zde už to znají. Loučíme se a valíme domů. Je 17.30 hodin. Jedno z nejpěknějších cyklobraní skončilo. Chlapci, děkuji!

                                                                                                                                                                                    MOna

npor. Jaroslav Švarc → zde.