„Promiňte pane presidente, že s vámi nesouhlasíme. Na tomto hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy.
Zde na tomto hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opustí pozice?
K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní nás zradili, ale my zrazujeme sami sebe.“

                            Výbor na obranu republiky             Ladislav Rašín – 30. září 1938

Ráno bylo chladno, ale když vítr rozehnal chuchvalce mlhy a ukázalo se sluníčko, začalo být příjemně. Sjíždíme se na 9. hodinu k Lídlu. Na nástup přibíhají ještě Aidi, Tomáš a Runy, co šmejdili v Lídlu. Z Racků jsou zde Marťan, fotograf Bobr a Kulajda s malým Vojtou. Marťan dostal na starost upovídaného Ondru od Lišáků. Vyrážíme v družinách po hlavní silnici, ačkoliv se mi to moc nelíbí, ale ušetříme minimálně dvacet minut. Odbočujeme na prvním možném místě a najíždíme na cyklostezku do Louk.Prvním srazovištěm se tak stává náš známý altánek v Loukách za fotbalovým hřištěm, až na mne Aidy vyzvídá zda bude radistická olympiáda (?). V posledním klubku dojíždí Ondra, Marťan a já s Kulajdou. Oddíl je už po svačině.

Ukecaný Ondra, (mezitím na sebe prozradil, že otec chodil do podobného oddílu a měl přezdívku „Sobík“), po spatření značky „konec cyklistické stezky“, slezl z kola a začal nás přesvědčovat, že dál se na kole nesmí, protože je kolo na značce přeškrtnuto!! Upravujeme mu výšku sedla, Marťan se zrovinka vrací pro svůj zapomenutý batoh a mažeme si to všichni k louckému kostelu, kde oddíl neodolal a střihl si, za všeobecného údivu Bobra, několik koleček kolem „chrámové lodi“. Už v hroznu míjíme opuštěný prasečák a pokračujeme k Rybímu domu. Na hradiště se šplhá skupinka dětí, asi jdou na prohlídku. V zahradě Rybího domu vrčí motorové pily. Koná se zde „plenér“ dřevoumělců. Ne, nebudeme zastavovat, protože se blíží 10 hodina. Po družinách překonáváme poslední úsek frekventované cesty a zatáčíme na cestu mezi zahradami. Ke spodnímu řopíku LO vz. 37 D přijíždíme několik minut před desátou hodinou.

Pohybuje se tu několik mužů v prvorepublikových uniformách československé armády a pár návštěvníků. Jejich velitel je zaskočen naším počtem, ale bere do ruky sololitovou desku s mapou Republiky československé a seznamuje nás s historií lehkého opevnění, politickou situací roku 1938 i samotnou mobilisací.   

Ukládáme si kola do soukromé zahrady, kde jsou už zaparkována auta. Setkáváme se s Norkem, Irčou a malým Vítkem. Prvně se tedy podíváme do levostranného řopíku, který je uveden do stavu z roku 1938. Všetečný Sobík vyškemral na jednom z vojáků pušku vz. 24 a teď se dožaduje zvěčnění. Kdybych nezasáhl, následně by mu z opasku sundal i sumky. S vojákem živě diskutuje Bobr, který v něm poznal kamaráda. Z vrchu po silnici si to vojenským krokem mašíruje voják wehrmachtu a my v něm seznáváme Skypyho, bývalého rádce Lišáků. Tak jsme se s ním srdečně přivítali a Švejk se i vyfotil. Po skupinkách, maje venku batohy, si prohlížíme při svíčkách vnitřek vybaveného a vyzbrojeného řopíku, a jsme zahlceni nezbytnými informacemi. Ti, co už prohlídku absolvovali, pokračují k dalším řopíku v linii. Právě dorazili další dva vojáci wehrmachtu, jeden z nich je důstojník. Ty přemlouváme, aby se společně vyfotili s „našimi“ vojáky, což se ke všeobecné spokojenosti taky stalo.

U následného řopíku LO vz. 37 A - Z, kam jsme se dostali vyrytými schody ve svahu (tedy jak kdo), se seznamujeme s reaktivovanou verzí lehkého opevnění. Přednášku provádí příslušník Pohraniční stráže (jiný kamarád Bobra) a sekunduje mu voják ČSLA (Československá lidová armáda) v maskáčích vz. 60. Oba mají čs. samopaly vz. 58 se sklopnou pažbou. I ty si můžeme půjčit. Před objektem jsou názorné cedule, odmořovací a detekční souprava při použití zbraní hromadného ničení. Norek nám ukazuje jak se pracuje s protitankovou střelou, či co to je. Vnitřek „bunkru“ je vybaven novějšími čs. zbraněmi, přesně jako pásmo na jižní a západní hranici v dobách studené války. Vhazujeme do pokladničky peníze. Každý kolik uznává za vhodné. Tak jsem se konečně zbavil eur, co mi zůstali ze Slovinska. Později zjišťuji, že i Kulajda hodil do pokladničky stejné mince. Marťan mi neopomněl ukázat svoji naditou peněženku, co byla v tom batohu, který si zapomněl na odpočívadle v Loukách. To by byl mazec!

Posledním objektem je řopík v polích – LO vz. 37 A . Ten, kde před léty našel Dodo zásobníky (prázdné) a dodnes se válí v policích pod stoly. To už má polovina oddílu plné kapsy hilsen (vystřelené nábojnice), které si v hrstech nabrali u reaktivovaného řopíku. Tento „bunkr“, zpola zastřešen maskovací sítí, je zasazen do jara roku 1945, kdy opevnění obsadil wehrmacht a bránil se postupující Rudé armádě. Prohlídku provádí feldvébl Skypy. Venku je zřízená i střelnice, kde jsme zastříleli ze sportovní vzduchové pistole, vybavené optikou, i z nám dobře známé vzduchovky vz. 47. U stěny bunkru je lékařská výbava a chirurgické nástroje polního doktora (jde z toho až strach), o kus dále na pytlích se znakem wehrmachtu je „panzerfaust“.

Můžeš si koupit pohlednice, do pracáku otisknout německé i sovětské razítko, potěžkat legendární ruský „špagin“ nebo německý granát, či již výše zmiňovanou pancéřovou pěst. A taky si můžeš pokecat s ruským komisařem. A to se nám ještě Skyppy zmínil o tom, že zde měli mít německý motocykl se sajdkou, ale řidič nedostal volno v práci. Když jsme si všechno prohlédli a osahali, doplnili jsme živiny a zvolna scházíme po cestě k prvnímu řopíku, loučíme se s osádkou. Mnozí se ještě odstrojují, protože je příjemné teplo. Nasedáme na kola a vyrážíme, půl hodiny po dvanácté, k domovu.

U Rybího domu finišují práce na dřevěných skulpturách, ale my pokračujeme dále k prasečím domečkům a po staré vozovce pod důl ČSM – na léta uzavřenou propadající se cestu. Zde se Bobr snaží udělat společný snímeček, což se vydařilo, vyfotil si i rakytník řešetlákový. Překonáváme koleje pod šachtou. Při přejíždění silnice na Havířov se vymázl Véna. Nedával pozor a narazil do odbočujícího Mony. Zašpinil si naštěstí pouze ruce a tak můžeme pokračovat dál – lehce trailovou cestou až na darkovské nádraží. Za darkovským mostem si dáváme nástup, je 14 hodin, a rozjíždíme se domů. Škoda, že nás bylo tak málo.

Až si dočtete tento článek a prohlédnete fotografie Bobra a moje, možná vás napadne otázka, zda jsme se neměli přeci jenom bránit. Tak se podívejte na tento (fousatý - a přesto velmi silně emotivní!), odkaz: → zde! Ale pozor, trvá to 55 minut. Pro ty, co to ještě neviděli přikládám oficiální komentář:

Dokumentární vize se pokouší hledat odpovědi na věčnou, bolestivou a stále se opakující "osmičkovou" otázku: Měli jsme se v roce 1938 bránit útoku nacistického Německa? Jaké by to bylo a jak by to asi dopadlo, kdybychom se bránili? Scénář vychází z existujících vojenskohistorických studií na toto téma a opírá se o odborníky, především vojenské historiky. Jedná se o vizi, avšak dokumentárně erudovanou a respektující realitu. Prostřednictvím rekonstrukce nikdy neuskutečněných rozhovorů, rozhodnutí i situací a s využitím virtuálních realizací bojových scén se pouštíme na led spekulativní historie, led možná tenký, protože v historii kondicionál neplatí - ale co kdyby?

Zajímavá je i diskuse pod zmíněným dokumentem.

                                                                                                                                                     MOna, foto © BoBr, Mona

P.S. Nenechte si ujít ani tento odkaz. → zde.