21. dubna oslaví Antek kulaté jubileum. U muže není neslušné uvést, že to budou 50. narozeniny. (O sedm dnů je Antek starší než náš oddíl!) Já bych rád našemu „horskému vůdci“, který nás vede po cestách nepoznaných, do zemí blízkých i vzdálených, ten co nám otevírá prostor za krajinou – ano, za krajinou – neboť „krajina“ – je prostor toho, co známe, a nemusí to být řeka, les, hrad, či horské štíty. Je to herní svět deskových her a hlavolamů, vonící pára valící se z táborových hrnců, okamžiky zachycené na fotografických snímcích, organizace sportovních klání a setkání – a to nejenom veteránů TROJKY, pečlivost při opatrování oddílového materiálu, bezchybné fungování černobílého světa čísel a písmen (oddílové účetnictví), preciznost při obstarávání, či výrobě věciček pro oddíl a systematičnost při katalogizaci čehokoli a kohokoliv.

Já bych mu rád popřál, ale co mu mám přát? Hodně štěstí, zdraví a spokojenosti v rodinném i pracovním životě? To mu dozajista budou přát jeho spolupracovníci, blízcí, jeho nejbližší. To vše mu přeji samozřejmě i já. A taky „běh, česnek, střídmost, čistou mysl a víru ve vlastní zdraví“, jak řekl jeden pastýř z náhorních planin etiopských.

Ale já mu přeji, aby se mu nesplnil jeho největší sen, jeho největší přání! Snad ho to, jako i vás ostatní překvapí, možná si i položíte otázku, zda to míním vážně, zda jsem při smyslech, zda jsem se nepřepsal ? No, nepřepsal! Ale pro klid vaši duše, i té svojí, se vám to všem pokusím vysvětlit.

Po letech jsem se setkal s člověkem, kterého si vážím. Nejenom v tom, že běhá, pojídá česnek, žije střídmě, v čisté mysli a ve víře ve vlastní zdraví. Ten člověk měl sen. Už od dob, kdy začal rozum brát. Žil v podhůří Beskyd, okusil jak chutná život horala. A už od dob, kdy chlapec touží změnit svět k obrazu svému, měl jedno jediné přání. Chtěl vylézt na Mt. Blanc. Nelákaly ho himalájské štíty, ani americké Kordillery, netoužil po mayských pyramidách, nechtěl šlapat ledovou krustu Jižního pólu, ani se mačetou prosekávat amazonským pralesem. A už vůbec netoužil stá se kosmonautem, pilotem F1, nebo popelářem.

Chtěl na nejvyšší horu Evropy. Upíral se k tomu cíli, jako vzhlíží námořníci k hvězdě Fomalhaut, zářící nad jižním obzorem. Byl tím doslova unesen, fascinován. Obětoval by cokoliv, aby se mu jeho přání vyplnilo. Věděl však, že se mu to nikdy nepodaří! O to více toužil poklonit se na vrcholu hory bohu, že mu dopřál stanout na místě, po kterém prahnul. Pak se však časy změnily. Už jsme mohli za hranice.

Začal shromažďovat informace (nebyl ještě internet), mapy, letáky nově vznikajících cestovních agentur, zkrátka všechno, co by mu pomohlo splnit si svůj dětský sen. Ten zapovězený, ten největší, ten životní. A když nastal den, kdy měl jízdenku do francouzského Chamonix, myslel si, že se radostí zblázní. Vše měl sbaleno, vše měl připraveno, i on sám byl připraven. A pak nastal den, kdy s dalšími stoupal pod vedením horského vůdce na nejvyšší horu Evropy. Vstříc svému snu. Svému životnímu snu. Srdce mu bušilo a v plících, potažmo v celém těle, cítil tlak, že si myslel, že se štěstím roztrhne. A když stanul nahoře, ve výšce 4 807 m nad mořem, byl nejšťastnějším člověkem na světě.

Uplynuly dny a týdny a když si potom doma prohlížel vrcholové fotografie, a euforie pomalu odeznívala, počal si uvědomovat, že se mu už všechno splnilo, a on už nemá žádný cíl, žádný sen, protože ten největší co měl, ten se mu splnil. A teď, když seděl přede mnou a toto vše mi vyprávěl, ohořelou sirkou jezdil po bílém ubrusu, poznal jsem, že přede mnou sedí zlomený člověk, člověk, kterého si nesmírně vážím! Pracuje v obecní radě, píše kroniku obce, chodí do kostela, jí česnek a svou práci, své životní poslání se snaží plnit co nejlépe. A to se mu daří. Ale on už ztratil smysl života, protože si splnil svůj největší sen.

A já jsem v té chvíli poznal, že člověk, který už nemá žádný cíl, a to jenom proto, že si svůj největší sen, svůj největší cíl už splnil..., no – není to dobrý! Tak toto Antkovi nepřeji! Protože člověk si má dávat pouze nesplnitelné cíle. A ten zápas o to, abych se k tomu cíli co nejvíce přiblížil, to je ta radost, to je ten smysl života. A to, pevně věřím, Antek má! Tak to mu přeji!! Přeji mu, aby si dával nesplnitelné, nedostižetelné cíle, ale aby se k nim co nejvíce přiblížil!! A to, aby mu přinášelo radost, jako ten běh, česnek, střídmost, čístá mysl a víra ve vlastní zdraví.

                                                                                                                                                             MOna