Odkazy do jednotlivých fotogalerií:

Türkensturz, Canin, bivak Tarvisio, Jalovec, Mangart, Cima di Terra Rossa, Vintgar a Peričnik

Nechtěl jsem z tohoto podniku psát žádné zápisy, dělal jsem si pouze základní poznámky. A ty jsou připojeny k fotografiím, které nebyly prezentovány na výše zmíněných odkazech. Proto mi přišlo, že přeci jenom nějakým textem navíc bych je měl doplnit, abych účastníkům paměť oživil. Mrzí mě, že nemáme žádné snímky z bývalého tábořiště u hotelu Špik, nebo z objektu lehkého opevnění na konci obce, kde jsme byli ubytováni. Z těžkého italského opevnění v průsmyku Vršič je pořízen pouze několika minutový film, který v roce 2013 vyšel daleko lépe.
Taky snímků z města Cave del Predil, pevnosti u jezere Lago del Predil, rakouských kasáren Fort at Predel, nebo z italské pevnosti o kus dále (v názvu je samozřejmě Predil, nebo chcete-li, česky – předěl, nebo-li průsmyk), se nedočkáte, protože nebyly nikým pořízeny, popř. se ke mně nedostaly. Buď na to nebyl už čas, nebo chuť, nebo kamsi odlétla ta síla, co nutí člověka zachytit okamžiky, které – jak poznamenal jeden klasik – otřásly jeho duší.
Přesto všechno vám přeji dobré pokoukání. 

1. den, pátek - 18. září 2015 - Türkensturz (Rakousko) 
Přesun do Slovinska, spojený s jednou krásnou ferratou – po rozpálené vápencové skále na strážní hrad v Rakousku. Výstupu se nezúčastnili Lála, Patka a Mona. (Fotografie na výše zmíněném odkazu).

2. den, sobota - 19. září 2015 - Monte Canin - 2 587 m n.m., (Psí hora - Itálie) 
Jediná výprava za účasti všech členů expedice. Hora, kde se lámaly charaktery. (Původní fotografie na výše zmíněném odkazu).
Prvně jsem zde žádné snímky z aparátu Lály (ne Laury!), nechtěl dávat, ale potom mi to bylo líto. Tak jsem je zde dodatečně vsunul. Nádherná výprava. Kdo viděl Scottův „Interstellar“, snad pochopí.

3. den, neděle - 20. září 2015 - spodní vodopád na potoku Martuljek, Brunarica pri Ingotu (Slovinsko) 
Ráno bylo zataženo, ale ani to neodradilo Kassu, Ludvu, Maroše, Pepína, Jóňu a Antka, aby vyrazili na vysněnou cestu na Jalovec. Hned po snídani je Jiřík nalodil a odvezl pod Mangart. A my ostatní? My jsme měli neděli. Nevím, co dělali oni – myslím tím zbytek výpravy, já jsem s Lálou navštívil kostel v Kranjske Goře, kam nás hodil Patka, jedoucí do Merkatoru nakupovat.

Zpátky jsme se vraceli pěšky, po cyklostezce, která je zbudována na tělese, dnes už zrušené tratě – údajně úzkorozchodce. Před obědem jsme vyrazili na vodopád na potoku Martuljek. Chtěli jsme kráčet dál, až k hornímu. Ale jak kdosi prohlásil, na co bychom se tam plahočili, když tam ještě všichni půjdeme? Samozřejmě, že jsme tam už nešli, protože počasí zhatilo naše plány. Ale teď stojíme za milířem na louce pana „Vulkanoviče“ a stoupáme vzhůru proti proudu. Dokonce vychází i slunce. A jak to dopadlo? Tak to si prohlédněte fotografie.    

4. den, pondělí - 21. září 2015 - Malá a Velká Mojstrovka (první skupina zdolala Jalovec - 2 645 m n.m.), (Slovinsko)
Nádherné ráno, obloha bez mráčků, zatím nejpěknější den, co jsem ve Slovinsku zažil. Nespěcháme, máme v úmyslu vyrazit co nejpozději, abychom se při zpáteční cestě setkali s poutníky 1. skupiny, co se budou vracet z Jalovce. (Přesto byl výjezd bez mého vědomí o půl hodiny dříve!)
Ještě před snídaní jsem si neodpustil vycházku za humna, do polí a luk, což je patrno z první série obrázků. Vyrážíme o půl deváté a z parkoviště v průsmyku Vrčič (1  610 m n. m.) se vydáváme na dnešní cíl – Malá Mojstrovka.

Při zpáteční cestě se klečovým polem od parkovištrě sápeme pod západní stěnu průsmyku, kde je do skály vyrubaná v meziválečných letech italská vojenská tvrz (součást opevnění Vallo Alpino). Její návštěvu si, přes různá naříkání, nemůžeme nechat ujít. Večer valí zpět do průsmyku Jiřík pro skupinu Antek, Jóňa, Kassa, Ludva a Maroš. Pepík byl odchycen v Kranjske Goře, když ráno rozumně vyhodnotil své síly (a nebylo to určitě nic snadného), a z bivaku Tarvisio se vydal pěšky přes Planiku domů, do Gozdu, do pensiónu Blenkušových.   

5. den, úterý - 22. září 2015 - Mangart 2 677 m n.m., (Slovinsko, Itálie)

Jestliže byly předcházející výpravy pečlivě plánovany, tak výstup na Mangart byl pravým opakem – úprkem na divoko. Vše bylo zapříčiněno nádherným počasím, s jehož přízní zde není radno laškovat. Také hoši z Jalovce byli plní síly, nezbývalo než vykopat z postele Lálu a přesvědčit ji, že dnes, dá-li bůh, vystoupá zatím na nejvyšší bod (ve svém životě?). 

Na parkovišti jsem v autě zapomněl kameru. Přišel jsem na to poměrně brzy, ale nenašel jsem sílu se pro ni vrátit, nenašel jsem odvahu někoho oslovit, aby mi ji přinesl. Však co, točí i Kassa a nějaký film z vrcholu Mangartu snad bude. Tak mi Lála vnutila fotoaparát. Větší a těžší břemeno, než kamera. Výhodou tak pouze zůstane, že na přiložených snímcích neuslyšíte mé funění.

Výstup se odvaluje v luxusním pocitovém prostředí, Canes Venatici jsou kdesi daleko pod námi. (Na začátku výstupu se totiž Antek, Kassa a Ludva rozhodli nejprve sestoupit pod Malý Mangart a potom ferratou vystoupat z italské strany). Ve dvou třetinách hory své zraky upíráme na italskou část Julských Alp a ukazujeme si Monte Canin.
Těsně pod vrcholem nás dostihli honící psi. Nahoře je několik (dost) lidiček. I nějací běžci. A taky nějaký chlapík s dronem, s nimž Mour okamžitě navázal živý rozhovor a vzal si jeho adresu s tím, že létací záběry na něm vyloudí.  
Dnešní výprav se nezúčastnil Jóňa, stejně jako v roce 2013.   

Na zpáteční cestě stavíme v průsmyku Paso del Predil a prozkoumáváme italskou pevnost. Mikiho auto tak neučinilo. Valí do Kranjske Gory koupit nějaké pohlednice, či co? (Nakonec jsme se v Merkátoru sešli všichni). Maroš, Mona a Patka snědli přímo před obchodem flašku okurek se slovy:„Nač to tahat do pensiónu, když to můžeme sníst tady!“)

6. den, středa - 23. září 2015

První podzimní den. V noci sněžilo. Pásmo hor nad lesem je bílé, vrcholky hor nejdou vůbec vidět. Prší a je děsně chladno. Celý tábor vytuhnul jako osádka Nautila po útoku na nepřítele. Kpt. Nemo přestal psát svůj deník, osádku zachvátila naprostá apatie. Celý den jsem prospal, a když jsem se probudil, otočil jsem se a v posteli vedle sebe jsem nalezl spící Lálu. Večer jsme se sešli ve srazovém pokoji, a bylo určeno, že pokud počasí nepovolí, vydáme se na výlet na Vingar a na vodopád Peričník. A tak se i stalo.

Tady nesmím zapomenout jednu věc. Už ráno byla nadnesena otázka, zda bychom se nemohli vydat do toho tajemného městečka Cave de Predil, třeba je tam nějaké muzeum, či co se tam vlastně robí? Protože se nedala získat jakákoliv informace, Franzovo připojení na NET je ještě na úrovni doby kamenné, napsal Maroš mladému Maroškovi do USA, aby něco zjistil. A ten nám obratem poslal rozsáhlou zprávu. Ovšem průzkumná výprava Ludva (A já nevém kdo ještě, přeci jenom jsme spinkal), dorazila zpět a nepřinesla dobré zprávy. Muzeum tam je, i exkurze do hory se dělají, ale všechno je to tak zašmodrchané, že radějí pojedeme na na Vingar a Peričnik. 
 

7. den, čtvrtek - 24. září 2015 - soutěska Vingar, vodopád Peričnik

Ráno je pošmourno, ale nálada je výborná. Neprší. Valíme se do Jesenice, kde je jakási velká hutní fabrika, což mě jako valcíře kovů, oslovuje. Proto na kruhovém objezdu ční socha hutníka. Ale my točíme vpravo zpět do hor k řece Radovně. Parkoviště je zpola zaplněno autobusy a auty – další přijíždějí. Ne pouze my jsme měli nápad – v nevlídném počasí uspořádat výpravu, kdy se i s deštníkem nad hlavou dá jít.  

Když jsem se Lály optal, proč nefotí, prozradila mi, že ji došla baterka. Hm, nic neříkám. Já jsem na Mangartu taky zastřečkoval. Putování po Radovně je zdokumentováno ve výše umístněném odkaze. Pěkné to bylo, posledně (před dvěma roky) se nás zde tlačilo více). Ke konci putování, před mohutným splavem dokonce vyšlo slunce. Maroš a Patka si robí „selfíčko“ – jak rozkošné! Vracíme se a pokračujeme na vodopád Peričnik. Jsme zde téměř sami, ale počasí se pohoršilo. Prší ti za krk, ze skalních převisů, z větví skrápěných vodní mlhou. Jaké to zde musí být v parném létě, když lidičky vlezou až pod vodopád, aby se osvěžili? Při zpáteční cestě se zastavujeme v jakémsi marketu v Jesenici.

Večer se koná ve velitelském pokoji důležitá porada: pojedeme domů, nebo podniknem výstup na „Montaš“? Ve sněhu? Nebudu se rozepisovat o tom, jak kdo hlasoval, sám toho mám plné zuby, ale na Montaš bych strašně chtěl. Nakonec je rozhodnuto, že zkusíme vedlejší vrchol, a v okamžiku kdy narazíme na sníh, vrátíme se. Odsouhlaseno! I když jsem později nějaké brblání na chodbách slyšel.
 

8. den, pátek - 25. září 2015 - Cima di Terra Rossa

Vlastně poslední den, kdy můžeme něco podniknout. Je chladno, je nevlídno, ale neprší. Nejede s námi Lála, jelikož je na mě nazlobená, že už nejedeme domů, protože se chce zúčastnit zítřejšího křesťanského sezení v Bystřici. „Tak si trhni nohou, ty krávo jedna pitomá!“, pomyslel jsem si. Vyrážíme na italskou stranu do údolí pod masivem Jôf de Montasio. Jedná se o druhou nejvyšší horu Julských Alp. Přijíždíme do rozsáhle kotliny. Za námi přes údolí se zvedá Monte Canin, před námi Montaš. Na parkovišti je, vyjma jednoho fiatku, prázdno. Přezouváme se a navlékáme na sebe několik vrstev. Jiřík a Patka se rozhodují, že dál s námi nepůjdou, podívají se tady po okolí. Vyrážíme přes rozsáhle pastviny k úpatí hor. Cedule nás informují, že tady se pasou ty nejlepší krávy, tady se dělá ten nejlepší sýr a tvaroh, to nejlepší máslo.

Dorážíme pod úpatí hory Cima di Terra Rossa. Jsou mi slíbené „kozičky“, které jsem ještě nikdy neviděl. Naštěstí mám s sebou kameru, nesenou v obalu od foťáku, protože ta původní vzala za své. Takovým pozvolným střídavým traverzem stoupáme nahoru. Teplota se snižuje, začíná foukat čerstvý větřík. „Hele, koza! A támhle je druhá, i s mláďaty!“ ukazuje mi Maroš. Začíná se objevovat první sníh. Když do něho zapíchneš hůlku, je díra úplně modrá. Jako by jsi do ní vylil inkoust. Tázavě se díváme na Antka, zda budeme pokračovat dál.

Nahoře pořizujme vrcholovou fotografii. I mlaiknký sněhuláček je postaven. Asi je tu zima, protože mi prsty na kameře mrznou tak, že nedokážu kameru zapnout a následně vypnout. Pelášíme dolů. Před námi jasně vidíme Moura a Maroše. Mour odchází k autům, Maroš dole pod úpatím stěny čeká. Výprava se rozhoduje, že podnikne ještě boční travers přímo pod Montaš. Ale to už s nimi nepůjdu. Dostávám od Mikiho klíče od auta. A čtveřice Patka, Jiřík, Mour a já by jsme se tak mohli vrátit dříve. Loučí se se mnou a pomalu stoupají nalevo. Já se vracím. Přes louky, kolem zavřené chaty, zpátky na parkoviště. Mour nikde, Patka nikde a Jiřík taky nikde. Tak jsem se přioblékl, něco pojedl a pozoruji výpravu jak se pohybuje. Téměř po hodině se  zde objevuje trojice a o dvacet minut později i zbytek výpravy. Odjíždíme zpět na základnu. Zbytek výpravy, mimo poblázněné auto (viz níže), se stavuje nad Kranjskou Gorou u jezera Velké Pyšnica, kde se nachází mosazná socha kozoroha. A kdo si na něj sedne, a rohy a uši mu pohladí, ten se sem jistě vrátí. Před dvěma roky jsem si na něho sedl. A vrátil jsem se. Proto nyní na něho hbitě šplhám opět. I když ono to „hbitě“ asi moc hbité nebylo!

Patka se pobláznil. Rozhodl se, že se do republiky bude vracet už dnes. Ještě s ním pojedou Maroš, Mour a Lála. (To bylo hloupých řečí!) Probíhá bleskové balení, v podvečer se s nimi loučíme (obzvláště paní Irina s Lálou) a odpadlíci odjíždějí. Vracíme se na pokoje. Je třeba sníst, co se ještě nesnědlo a vypít, co se ještě nevypilo.
          

9. den, sobota - 26. září 2015 - domů!!

Tak to jsme jeli domů, a nic zajímavého se nestalo. Počasí luxusní, ani vedro ani zima, polojasno. Akorát ve Vídní jsou děsné presy. Jízda v kolonách se mi jeví jako velmi nebezpečná. Kolo na kolo, nárazník na nárazník. Oddychli jsme si, když jsme měli Vídeň za zády. V Poysdorfu zase tlačenka, zase kolony. Ale to už vidíme Pálavské vrchy, jsme doma.

A tak se i po několika hodinách stalo. Osádka našeho auta vyhodila v Brně Jóňu a pak jsme v pohodě dojeli až k nám domů. Co dodat? Raději ještě nic. Člověk je plný dojmů, jako přetopený kotel, není radno otvírat pojistný ventil. Tak až snad teď, dole v diskusi pod zápisem, který neměl vzniknout – dělal jsem si pro sebe jen základní poznámky.

                                                                                                                                                        MOna   

Jo, kdyby někdo něco chtěl doplnit, nebo to, že to tak nebylo, tak ať to napíše do diskuse a já se to pokusím opravit.