Karvinská Trojka pokračuje...

Už je to opravdu 40 let. Nevím jestli na konci věty dát tečku, vykřičník nebo otazník.
Ani nevím proč se do tohoto článku pouštím. Abych se pochlubil, potěšil se s ostatními nebo abych si postěžoval a poplakal. Také nevím jestli to píši pro stávající členy, pro veterány nebo pro sebe.

Nováček - 26. února 1976 vstupuji poprvé do klubovny na družinovku Vyder. Ještě mi není dvanáct a je to rozhodnutí na celý život. Přivádí mne Lečo. Trvalo mu několik týdnů, než mne přesvědčil. Proč bych chodil do nějakého oddílu. Já se celý život nerad seznamuji s novými lidmi, či kolektivem. U svého baráku nás chodilo ven patnáct a více kluků. Takový normální oddíl, nepotřebuji přeci jiný. Později mne překvapilo, že u domu hrajeme hry, které se hrají v oddíle. Určitě je přitáhl Ešus, Lečův starší brácha, který chodil do oddílu dříve. U Vyder zůstávám po celou dobu družinové činnosti. Můj první rádce je Laďa a podrádce Boris. Z toho mám normální strach. Přesto v oddíle zůstávám. Nebojte, nebudu zde psát celou historii.

Tři orlí pera. Jsem teprve čtyři měsíce v oddíle, ale tábora se účastním. Dodnes nechápu, jak se podařilo Grifinovi zajistit tábořiště ve Vysokých Tatrách a na zelené louce postavit tábor na tři týdny. Ve stanu jsem s Moravou. Zažívám poprvé noční hlídky, dlouhodobou hru Po stopách Alvareza. Vzpomínám na situaci, kdy ve svém věku jedu sám s károu pro nákup do několik kilometrů vzdáleného Važce. Ve dvanácti mi dal Grifin takovou důvěru? Pomátl se on nebo já? Plním poprvé Tři orlí pera. Zvládnu mlčení a hladovku. Na samotku už jsem se nedostal. V té době byl pořadník, ano tak jsme byli úspěšní. Já byl nakonec rád, měl jsem strach. Ve dvanácti na samotku by sice byla frajeřina, ale já se opravdu bál. Své Tři orlí pera jsem splnil až na dalším táboře v roce 1978. Dodnes považuji tuto zkoušku za nejdůležitější v oddíle a ve svém životě. Neznám jinou podobnou zkoušku, kterou můžeš složit pouze v chlapeckém věku.
Nechci v tomto článku děkovat, nezískal jsem Oskara ani žádnou cenu. Přesto musím říct nebo napsat. Oddíl mi dal vše, oddíl je můj život, můj smysl života. Snad jsem to oddílu za ty roky taky nějak vrátil. Občas mívám deprese (jedna z naší rodinné anamnézy), jestli to všechno mělo nebo má smysl. Vždyť oddílem prošlo za tu dobu jen něco přes 500 hochů. Mohli být někde jinde, mohli být úspěšní někde jinde. Ano někteří si vzpomenou, připomenou se. Mnoho jiných odejde dříve než mohou něco oddílu vrátit. Tím nemyslím nafasované věci. Hoši dnešní doby přichází v osmi létech, ale odejdou vyhoření příliš brzy. Mám oči pro pláč, když vidím chlapce, který by měl být rádce nejméně další dva roky, ale on odejde. Už ho to nebaví, má jiné zájmy. Hledám často chybu v sobě. Už tomu nedávám tolik, co v mládí. Nedokáži zaujmou a konkurovat tak dnešním možnostem, které dnešní generace má.
Nebojte, netvrdím že dnešní generace je špatná nebo horší než ta naše. Není to pravda. Máte jen svoji dobu a v něčem dokonce lepší možnosti, než jsme měli my. Vaše komunikační schopnosti s dospělými, sebejistota a dravost je daleko lepší než za mého mládí. Já se bál na dospělého promluvit. Chybí vám jen trocha sebekontroly, sebereflexe, ale na to máte ve svém věku právo.
Tak přeci jen poděkuji . Bez Grifina a Saši by oddíl asi nebyl a já bych tento článek vůbec nepsal. Bez Leča bych do oddílu možná nikdy nevstoupil. Po celou dobu mé činnosti cítím podporu svých rodičů a bratrů Miry a Ládi. Moje žena Dana si mne vzala i s oddílem.
Nebýt Mony, nikdy bych sám Karvinskou Trojku nevedl. S Monou jsem prožil nejvíce táborů, expedic a výprav. Připravoval nespočet her a tvořil činnost. On má zásluhu na tom, kam se oddíl posunul a jak vypadá do dnešních dnů.
Poděkování patří také všem, kteří pomohli oddílu, případně přímo mě a to nebyli třeba nikdy členy oddílu. Jen znali mne a Monu a věřili nám. Tady nebudu jmenovat nikoho. Určitě bych na někoho zapomněl. Nejedná se jen o finanční podporu. Když to sečtu, asi bych se za ty roky dostal k půl milionové částce. Peníze ale nejsou všechno. Mnohdy to byla podpora pracovní, pomoc s činností a psychická podpora. Pamatuji jak mne několik kamarádů tahalo z krize středního věku. Byl to rok blbec, kdy se pro mne mnohé změnilo a já se začal dívat na svět lehce jinýma očima.
Několikrát jsem naznačoval při debatách se staršími členy můj věk. Karvinská Trojka by potřebovala už nové vedoucí. Nová klubovna to nezachrání, i když pro mne znamená vzpruhu. Ve staré klubovně jsem neskutečně trpěl, zvláště v zimě.
V dohledné a asi ani v nedohledné době nevidím nikoho, kdo by se hodil do vedení oddílu. Horší je, že nevidím ani nikoho, kdo by chtěl vůbec pokračovat. Tudíž se dostávám zpět k otázce, jaký to mělo nebo má smysl. Když mi bylo dvacet, oddíl Karvinská Trojka bylo schopno vést několik dospělých členů. Fero, Fous, Lečo, Hafan, Mona, já. Dostal jsem také nabídku, abych vedl Lesany. To bylo pro mne ale nepřijatelné. Přeci neopustím Trojku. Dnes je potřeba k vedení oddílu splnit zkoušky. A to je nejméně roční záležitost. Kdo to podstoupí. Oslovuji vás proto všechny starší i mladší. Přemýšlejte o tom.
Jaryn. Můj jediný typ na vedoucího je Jaryn. Vím jakou měl přirozenou autoritu u členů, dokázal tvořit vlastní dlouhodobé hry, má ve svém věku nadhled. Typ je jedna věc a zájem a čas o vedení oddílu druhá. Jaryn dělá vysokou školu, hraje závodně florbal atd.
Jaryn je Lečův syn, Lečo přivedl mne a zplodil dalšího možného vedoucího oddílu. To je hezký sen. A to jsem si zpočátku o Jarynovi myslel své. Těžce jsem se v něm spletl. Stalo se mi to v oddíle ještě párkrát. Nebudu raději jmenovat. Škatulkuji si lidi. Není to správné, ale já to tak bohužel mám. Když se dostanete do špatné škatulky, trvá to, než vás šoupnu do jiné. Není to samozřejmě až tak dramatická choroba. Nechtějte se ale dostat do škatulky slibotechna. To jsou ti, co mají plno řečí, co by se mohlo a že to zařídí, přinesou. Druhá nejhorší škatulka, podvodník a neférový člověk.
Nechci oddíl ukončit tak, že další pátek už nepřijdu. Ale ono to jednou nastane. Už teď nejsem schopen například stanovat. Může to být lenost, vymlouvám se na páteř, ale členové si zaslouží někoho, kdo je vezme každý týden na hory a přenocuje s nimi u ohně pod širákem nebo ve stanu. A hlavně má k nim věkově blíže. V osmnácti jsem nastoupil do práce. Máme tam stále takové místečko, kde se vyvěšují parte oznamující úmrtí někoho z firmy. Ještě dnes si vzpomínám na čtyřicátníka, který tam visel. Z mého pohledu to tenkrát bylo v pořádku, už byl starý. Tak jsem byl hloupý. Jak mne asi vidí dnešní členové. Bude mi za chvíli 52 let.
Můj termín ukončení aktivní činnosti jsem měl nastaven na 1. září 2016. Není to definitivní ani okamžitý stop stav mé činnosti. Ale určitě je to začátek mého konce, který se může posunout třeba až do roku 2020 nebo 2024. Ale to je spíš jen sen. To už mi bude 60 let. Jenomže ten čas ukrutně letí.
Sny. Stále se snažím plnit si své sny. Může to být několik malých snů, co mi udělají radost. Občas se dostane i na velký sen. Hodně splněných snů jsem zažil s Danou. Některé sny si už definitivně nesplním, ale sním o nich občas dál. Jsem rád, když to nejsou jen individuální sny, ale podaří se do něj zapojit více kamarádů nebo celý oddíl. Jeden z posledních snů, který trval hodně dlouho, byl například výstup na Jalovec. A když se k tomu přidalo i přespání v bivaku, co víc si přát. Na vrcholu Jalovce jsem byl blahem bez sebe. Jsem rád za každý další otevřený sen. Rada všem zadarmo, tvořte si své sny a snažte se je plnit.

Pro Ondru. V sobotu byl na své první výpravě Ondra. V tuto dobu, před čtyřiceti léty jsem já vstupoval do Trojky. Přeji Ondrovi, aby se za 40 let mohl kouknout na naše stránky a přečíst si titulek „Karvinská Trojka pokračuje“. Já už si to v té době nepřečtu, já budu na poslední výpravě na Velkém Rozsutci, co by popel pohrávající si s větrem.  Tady jsem nechtěl, aby to vyznělo depresivně, ale spíš nadějně, protože obojí jsou mé přání (sny).
Pokud to bude Ondra nebo spíše nějaký desetiletý chlapec číst, bude Karvinská Trojka stále žít a mělo to smysl.

                                                                                                                                                                         @ntek