Novoroční přání pro Ladu, 2. ledna 2019

Je 2. ledna 2019. Protože já i žena máme volno, rozhodujeme se pro výpravu do Beskyd. Trasu jsme měli naplánovanou z Milíkova na Kozubovou. Z modré značky na žlutou. Na Kozubové oběd a po zelené a modré zpět. Předpověď počasí hlásí silné ochlazení a vítr 90 km/h. Snad to nebude takové dramatické. Jak moc jsem se spletl...

 

Kousek nad Milíkovem potkáváme skupinku mladých se psem. Dále nás předjede jedno auto, které má v jedné zatáčce trochu problém, ale řidič je zkušený borec. Přicházíme na jednu odpočívku, kde se schováváme před větrem a dáváme si trochu čaje. Z přístřešku pozorujeme, jak se pomalinku, spíše rychle mění počasí. Venku se začíná tvořit bílá tma. No nic musíme dál. V neprošlápnutém sněhu se chvílemi boříme až po kolena. V jednom místě se ztrácíme, pomohla navigace. Nikde není ani živáčka. Kdo by taky šel v takové slotě na hory. I psa jsme nechali doma, protože do takového počasí bys přeci psa nevyhnal.
Jsme na žluté, ke Kozubové to máme ještě dva kilometry. Konečně, proti nám jde osoba. Z dálky rozpoznávám, ženskou, dívku.
Přibližujeme se a já zjišťuji, že něco není v pořádku. Je to mladá žena. Šaty má nějak podivně oblečené, bunda z ní visí. Oděv vykazuje známky promáčení a zmrznutí. V těsné blízkosti mne osloví a v podstatě se zhroutí na zem. Zkoušíme rychle vyhodnotit, co se děje. Dostáváme z ní informace, že tu někde spala. Venku je asi -2°C. Silný vítr s mokrým sněhem teplotu podstatně snižují. Snažíme se ji udržet na nohou a vyřešit nějak oblečení. Vše zmrzlé jsme museli sundat a obléci to, co máme náhradní. Dana ji obléká svoji bundu, dává čepici a na ruce palčáky. Vytahujeme termosku s horkým čajem. Je mi jasné, že tohle sami nezvládneme. Vytahuji svůj mobil. Od Ježíška jsem dostal nový iphone. Parádní, ale neumím s ním dělat. Na starém jsem měl i aplikaci horské služby. Beru si raději mobil od Dany a volám 112. Hned je žádám o přepojení na HZS Beskydy. Popisuji, kde jsme a v jaká je situace. Horská nám potvrdí, že nám jedou naproti. Prosím je ještě, zda by nekontaktovali chatu Kozubovou.
Zjišťujeme kusé informace. Dívka se jmenuje Lada, je jí 20 let. Spala dvě noci venku ve spacáku. Holčinu s Danou táhneme s přestávkami 600 metrů sněhem až na rozcestník Kozubová Salaš. Neuvěřitelných 600 metrů. Lada nechce jít, chce si sednout, lehnout. Dál už nepůjde. Nutíme ji jak se dá. Vlastně ji na rozcestí dotáhneme. Tam už je definitivní konec, na nohy už ji nepostavíme. Horská služba nám několikrát volá a ověřují situaci a potvrzují, že jsou na cestě.
Z Kozubové nikdo, HZS nikde. Dáváme na zem bundu od Lady, balíme ji do všeho, co jsme schopni ze sebe svléci. Rozhodujeme se, že Dana zaběhne na Kozubovou a já zůstanu s ní.
Zůstávám s Ladou sám. Dávám jí zbytek teplého čaje a snažím se ji udržet vzhůru. Lehám si na zem vedle ní, z druhé strany dávám proti větru batoh. Lepím se na ní a snažím se ji zahřát. Lada má na sobě jen tenké elasťáky. Masíruji ji nohy i celé tělo. Snad to trochu pomáhá. Její třes celého těla je strašný. Za chvíli volá Dana, na Kozubové a v okolí nikdo není. Snaží se dobouchat, ale chata je evidentně prázdná. Vrací se zpět. Neustále nadávám jak jsou Beskydy přeplněny turisty a raději se vyhýbám profláknutým trasám. Jak je možné, že dnes tady není a po celou dobu této situace nebyla ani noha.
Snažím se zjistit, jak se mohla Lada ocitnout v této situaci. Prvotně jsem myslel, že je to nějaká ztracená oslavenkyně Nového roku. Chvílemi se mnou trochu mluví, občas s ní musím třepat a donutit ji k řeči. Zjišťuji i její příjmení. Studovala gymnasium. Nikde nepracuje. Je rozvedená, domů k rodičům nemůže. Nemá žádnou kamarádku, kamarády. Víc než půl roku je na ulici. Začíná mi být jasné, že je psychicky na dně. Opilá určitě nebyla, pod drogami taky ne. Taková krásná holka. Nechce se mi ani věřit, co se tu děje. Ležím ve sněhu s dvacetiletou holkou, hladím ji po nohou, po celém těle. Zní to skoro romanticky a tady se to spíše blíží k tragédii.
Dana je zpět u nás. Zahřívá ji nohy. Volá HZS. Ještě dvacet minut. Zdá se nám to nekonečné. Máme na sobě málo oblečení a začínáme mrznout i my. Dana se musí občas proběhnout.
Slyšíme skútr. Snad jen člověk, který čekal na záchranu, dokáže pochopit naši radost a úlevu.
Záchranář se jmenuje Marcel. Navrhuje postup, jak to budeme řešit. Zjišťuji, že začínám mít problém sám se sebou. Při rozbalování termofolie už nejsem schopen ji uchopit do prstů. Třepu se podobně jako Lada. Ladu naložíme do folie na skútr a celou ji zabalíme. Dana si sedne za ní. Takhle sjedou do Horní Lomné, kde už čeká sanitka. Pro mne se vrací zpět po přeložení Lady do sanitky. Já asi dva km běžím a dostávám se zase do provozu schopného stavu. Konečně se vezu na skútru, vždycky jsem si to přál. Marcel si tu jízdu užíval. Chvílemi mi i lepilo.
Setkávám se s Danou, jsou zde dvě sanitky. Jedna z Jablunkova, druhá z Třince. Oblékáme si konečně své oblečení a vracím zmrzlé věci z batohu od Lady.
Ale my máme auto v údolí Košařiska a jsme v údolí Horní Lomné. Naštěstí nás Marcel převezl autem HZS k našemu autu. Cestou si povídáme a hodnotíme situaci. Prý jsme její andělé. Podle mne by nepřežila hodinu, natož další noc.
Domů jedeme v autě a nemůžeme se zahřát, topení jede naplno. Cítím, že mám na sobě vše mokré. Pomáhá až teplá sprcha, suché oblečení a jeden becher.
Asi jsme ji zachránili život. Jen z toho nějak nemám ten dobrý pocit na duši. Nevím, něco mi k té dobré tečce chybí.
Jak jsem psal, taková hezká holka, takové hezké jméno. Určitě jsme ji zachránili život? Jak rád bych ji potkal usměvavou za pár měsíců nebo let znova na horách a mohl ji znova obejmout. Přeji jí to, moc jí to přeji. A přál bych si to i sám.  


* Promiňte, že to zde píši a zveřejňuji. Nějak nás to rozhodilo a já cítím potřebu se z toho alespoň takto vykecat, vypsat.
* Číslo 112 vytáčím 11:53, záchranář HZS přijel k nám 12:58. Byla to vlastně jen hodina, neuvěřitelně dlouhá hodina.   
* Aplikaci Záchranka a HZS už mám opět nainstalovánu