Tentokrát si odpustíme to otravné licitování o tom, kdo pojede a kdo ne, kdo může a komu to nevychází. Zkrátka, po čtvrté odpolední si to v pátek valíme jedním devítimístným automobilem po dálnici, nynčko pod Oderskými vrchy, do Olomouce k prvnímu cíli – chrámu lidských požitků – ke Globusu. Slunce se dere z pod okraje zubatých mraků, vrchy jsou osázeny nosiči měděného listí a Antek praví, že Kassa je ještě na oddílovce.

U Globusu přivazuji Sira k nějakému javoru, je již tma, a hrneme se mezi regály, protože nikdo z nás nic k snědku nemá. Jsme tu: Antek, Maco, Meďák – řidič, a já. A venku hlídá dodávku Sir. Ale moc se mu to nelíbí a dává to hlasitě najevo. Nakupujeme a košíky ládujeme, až v jednom okamžiku mne kdosi cizí osloví: „Ahoj Mona“. Dívám se, a on je to Dym s manželkou. (Dym je fotřík Nadíka a chodil do Trojky v Olomouci). A slibuje, že se za námi v sobotu staví.

pátek 21. října 2016 - večer
Je už úplná tma, když projíždíme Lošticemi (nutnou zajížďkou přes Mohelnici), a proti proudu Třebůvky pokračujeme do „našeho“ kraje. A před mostem do východních Čech doleva a dál houstnoucí tmou pod Horu. Zastavujeme na malém parkovišti. Sir se vzpíná, chce vyskočit ven z vozu, ale Meďák zahajuje jakýsi složitý parkovací manévr za brblání Antka. Načež ho Meďák usazuje, že jestliže se mu to nelíbí, může si vystoupit. Což vzápětí všichni činíme. Je naprostá tma. Jen ve vzduchu jde cítit vůni kouře. N tvrzi už kdosi je a topí. To je paráda. Bereme vše co nám do náručí vejde, akorát holomek Sir si vesele pobíhá a deku aby mu tahal páníček. Bubák nás vítá ve TVRZI. Ukládáme výzbroj na stoly a s čelovkami se vracíme zpět. A už je tu Kassa. Tak jsme se všichni pěkně sešli, dnes už nikdo nepřijde.   

Zprovozňujeme kamna v kuchyni, žhavé uhlíky nám poskytly „petry“ a už se tály zahřívají. TVRZÍ se line teplo – a především světlo. Lesní školka, která zde působí tři dny v týdnu, má po jídelně natažený rozvod k LEDžárovkám. Vše je napájeno baterií (asi z tanku). Naprostý luxus. Co budeme dělat? Antek tvrdí, že to bude první brigáda, kde se NIC nebude dělat! A tak se jedlo, zpívalo, hrálo a pilo… jak se zpívá v Plíhalově „Pohádce“!

Meďák a Kassa obdrželi dárek, neboť nedávno oslavili narozeniny a tak jsme je pozvolna – ehm, spotřebovali. Antek, Meďák, Bubák, Maco a Kassa „furt“ hrají nějaké hry! Jednou je to hra karetní, potom desková, pak zase karetní – a pořád dokola. Odcházíme se Sirem ven. Po nebi plují cáry mraků. Vpadávám dovnitř a oznamuji, že jdou vidět hvězdy. (Po týdnu uslimpaného počasí je to takový malý zázrak). I osazenstvo vypadává z TVRZE. Je syrové chladno. Procházíme se po tábořišti. Po obloze plují mraky, ale mizí za Horou a objevují se hvězdy. Meďák se mě ptá, zda mám ukazovátko. Nemám! Copak ho vozím na každý podnik? Ale ukazujeme si Plejády. A Orionův pás. A šup zpátky do tepla, protože zima je lezavá a pozvolna nás obkličuje ze všech stran. Ukládám se ke spánku. A Sir hezky vedle mě. „Petry“ žhavě vydechují, pomalu usínám s přesvědčením, že končí páteční den – ale kde že?

po půlnoci, sobota 22. října 2016
Ani nevím, co mne to probudilo. Zda kňučící Sir, žízeň nebo živá diskuse mezi Racky. Vysoukal jsem se ze spacáku a přidal se k nim. Ještě nějak jídlo zbývá, i jiné poživatiny, a kytary se vytahují a ještě se zpívá. A mluví se. O táboře se mluví, o tom minulém, i o tom nadcházejícím. A nové expedici do Maštal se také mluví. Venku jiskří noční nebe, tráva je obalena jinovatkou. Nevidíš to, ale tak divně ti šustí pod nohama. „Nepůjdeme spát? Je půl pátý ráno!!“ Soukáme se do spacáků, každý na svém místě a poslední zhasne. A Kassa zhasíná.

sobota 22. října 2016

Je půl osmé ráno. Zatím to nevím, hodinky na ruce nemám. Sir ťapká mezi nocležníky a významně se dívá ke dveřím. „No dobře, půjdeme!“, snažím se ho uchlácholit a s jednou botou nazutou mu otevírám dveře. V kuchyni zjišťuji kolik ukazují hodiny a skutečnost, že v kamnech jsou ještě uhlíky, mě rozradostnila. Přikládám pár třísek, oheň blafne a rozhořívá se. I v jídelně stačilo nahrnout do „peter“ několik lopatek uhlí. Vracím se do kuchyně přiložit pár větších polínek, oblékám se a hrnu se ven, za Sirem. Ze spáčů se nehodlá ke mně nikdo přidat, spokojeně chrní.

                                                                                                                                                                              pokračování