Když mi Patka do telefonu řekl, že pro mě přijede v osm, netušil jsem, že s Marošem se domluvili na hodině sedmé. Tak jsme se před osmou ranní se Sirem nacpali do Patkova auta, i kytaru jsme tam natlačili a přes humna, a kolem závadských rybníků, jsme dorazili do Koukolné, kde jak jsem se dozvěděl, bude náš náklad přeložen a dál si to pofrčíme Marošovým autem.
Proto byl tedy Maroš tak rozdurděn, když jsme se soukali z auta ven a on bloumal po terase s kafem v ruce. Zatímco si Patka s Marošem vyměňovali názory ohledně hodiny srazu, Sir vesele pobíhal po zahradě páně Marošů a zodpovědně značkoval území. 
Maroš, už docela uklidněn, mi přinesl ukázat jednoho z domácích mazlíků, šest a půl kilového rezavého kocoura Mikeše. Když jsem si ho potěžkal, už už vzpínal Zikmund, ehm – Mikeš, své tlapičky k páníčkovi. To proto, že se přišel podívat i Sir. Ale Sir má kočičky rád. Jednu máme totiž doma a panička z něho chce vykrmit rysa. A docela se ji to i daří!

Patka mezitím přeložil naši výzbroj do auta Maroše, já jsem ještě stačil zvěčnit Moura – druhou Marošovu kočičku (ne našeho Moura), a již nám nic nebránilo vydat se vstříc dobrodružství. Sira sice nebylo možno odlákat ze zahrady, protože všechno ještě neprošmejdil, ale i to se nakonec podařilo. Vyrážíme přes Koukolnou na Bohumín a sjíždíme na dálnici, neboť Maroš má ještě platnou známku. Patka zaregistroval, že Maroško má na palubní desce „letní čas“, načež se pan řidič pochlubil, že stejný čas má i na náramkových hodinkách, protože se nevyplatí měnit čas pořád dokola. Tak jsem si maně vzpomněl na příhodu z rána, kdy se Patka a Marošem nemohli domluvit v kolik, že to byl vlastně sraz.

Sedím vzadu se Sirem, velitele vozu dělá Patka. Mezi ním a řidičem probíhá odborná debata o ostravských mostech dálnice D48, jako třeba kdy spadnou nebo kdo to opraví. Před Klimkovicemi volá modrá astra, jsou už v olomouckém Globusu. Pěkně jedou hoši, ale nevím jaká nálada je na palubě, protože ještě ráno volal Meďák Patkovi, zda nemáme v autě tři volná místa.

Za okny ubíhá krajina prozářená zimním sluncem. Nádherně jdou vidět Beskydy – úplně jinak než jsme zvyklí u nás. Smrk i Kněhyni (třetí nejvyšší horu Beskyd) nemohu vůbec poznat. Na Radhošti lze spatřit dřevěnou kapli, i vysílač. Řítíme se úžasnou rychlostí 80 km/h po dálnici, to aby se nám vozík neroztančil. A co že to všechno vezeme? Především „petry“ – násypná kamna, roury, nové kamnové pláty z kotlové oceli (ty první, co si pamatujete z tábora, nám nějací zlí a škaredí lidé ukradli po listopadovém vloupání do tvrze – ouročky a šášně na ně!!), metrák uhlí, elektrocentrálu, slamníky pro zimní táborníky, nářadí a já ještě nevím co.
Patka navrhuje, abychom se zastavili před Hranicemi u „shellky“ na kávu. Maroš souhlasí, i Sir souhlasí. Pozoruji, že je neklidný a nebude to tím, že mu Maroš nechce půjčit volant, i když se neustále sápe dopředu a vlhkým čumákem mu šťouchá do ruky. Zastavujeme za pumpou. Sir vystřeluje jako zajíc, ani jsem ho nestačil zapnout a uprostřed louky se nehorázně vyprazdňuje, a ještě jednou. Patka a Maroš se vrací s horkou kávou a já na nich vyzvídám, kde je WC. To abych čistící papír natrhal a Sirovi zadek opucoval, což nese velmi nelibě. Ale ani já z toho žádnou radost nemám! Pak se ještě chvíli kocháme pohledem na Beskydy. Patkovi je zima, třese se jak ratlík, nasedáme tedy a vyrážíme pod Oderské vrchy.

Nad Hanou je zataženo. Vpředu se debata (protože jsem ráno jedl pouze polévku), začíná ubírat nežádoucím směrem. Prvně se dozvídám, co všechno mají Maroš a Patka nakoupeno. Ovarová kolena, tlačenku, kozí rohy, slaninu a bůh ví co dalšího. Následně z jejich rozhovoru zjišťuji, co ještě budeme muset koupit v Globusu, protože se bude vařit „polífka“ a do polévky jsou nutné kroupy, nebo alespoň jelítko. Celá hodinová debata je zakončena konstatováním, že vlastně nemají žádné jídlo a je třeba doplnit zásoby a nakoupit proviant. Ale to už zastavujeme na parkovišti u Globusu. Sir je uvázán u stromečku a my vyrážíme do „chrámu slasti“.

Co vám budu povídat? Když jsme se po padesáti minutách vraceli k autu, tlačil před sebou Maroš jednou rukou tak naplněný košík, že s ním nešlo zatáčet, protože v druhé ruce měl vařené uzené žebro, z něhož se ještě kouřilo, za ním se loudal Patka s druhým žebrem. Sir zavětřil.

Kucííí. nebojte se, bude to pokračovat. Až si vyšetřím trochu času, zápis dokončím!!