„Pracovně-plánovací, pohodové setkání Modrých racků na Tvrzi“. Tak zněl původní uvozovací nadpis Antkem organizované výpravy Modrých racků na Věžnickou TVRZ. Ale nebyl bych to já, aby jsem ty dva a půl dne „trojkařské pohody“ neoznačil jinak, tak trochu dramatickým – dle mého názoru však plně – i s přidanými snímky, vystihujícím názvem – „Operace tatýnek“ (původně „tatínek“). Hned vysvětlím!

Před několika lety, kdy jsme přestali tábořit na obvyklém místě u Věžnické TVRZE, jsem psal v jakémsi článku na těchto stránkách, že na vině je „král smrků“ (i když až zase taková pravda to tehdy nebyla!*) Jaké bylo mé překvapení, když mi do pošty o několik dní později přišel dotaz – od úplně cizího člověka, kde že ten „král smrků“ stojí. A zároveň mi pisatel vysvětlil, že už roky se zajímá o jehličnaté stromy – solitérní jedince a má vlastní mapu jejich výskytu. Upozornil mě, mimo jiné, na obrovské smrky, co rostou (rostly) pod Hamerkami. 

Tak jsem mu odepsal, že náš „tatýnek“ není určitě nejvyšší a ani nejmohutnější. Přesto svým růstem (vzrůstem) začíná mezi námi vzbuzovat obavy, neboť je jižní stranou – díky dřevní hmotě nestejnoměrně rozloženého větvoví, nakloněn do táborové louky. Kassa několik let opatrně bombardoval lesní správu prosbou o sundání stromu. A podařilo se to až nyní, kdy ho lesáci pokáceli. To, že mezi tím šly k zemi další kolem stojící smrky (bez lidské pomoci), je věc jiná. Mnohé byly sice vyšší než „tatýnek“, ale zdaleka nedosahovaly takové tloušťky a tvaru kmene. Jaké bylo mé překvapení, když jsem při následné prohlídce pařezu „tatýnka“ a vývratů – před několika dny padlých dalších dvou smrků, zjistil, že ten jediný pokácený strom byl patrně nejzdravější ze všech těch dalších, co spadly před ním (a určitě padnou i po něm). Naštěstí, vývraty šly směrem do lesa a k lávce. Jediný „tatýnek“ spadl řízeně do louky. A odklizení jeho zbytků se stalo hlavním bodem „pracovně-plánovacího, pohodového setkání Modrých racků na Tvrzi.

pátek 5. dubna 2019, odpoledne
Nebudu psát o tom, jak se v diskuzi diskutovalo o tom, kdo pojede, kdo nemůže, kdo má šichtu a taková ta další omáčka. První auto vyrazilo od nás – ani nevím kdy. Já jsem ještě odvedl oddílovku a o půl sedmé pro mě přijel Patka, abychom se dopravili k Marošovi a nalodili se do jeho auta, stojícího ho na zahradě a už zpola vyzbrojeného. Maroš sice prohodil něco v tom smyslu, že letos s ním ještě nevyjel. „Nechceš nám snad naznačit, že bychom nemuseli dojet na TVRZ?“ Maroško hned ujišťuje, že to ne.

Vyrážíme něco po devatenácté hodině. Slunce se kloní k obzoru, je teplo. Projíždíme Ostravou, vpravo před námi se po delší době zjevují Oderské vrchy. Vše ještě holé, neolistěné. Slunce mizí za obzorem. Za Olomoucí Maroš překvapivě navrhuje, že se stavíme v Globusu. „To ano, ale pouze na žemle s fašírkou“. Odsouhlaseno. Patka s ním mizí v nákupním chrámu, já korzuji se psem poblíž auta, abychom ho (se) neztratili. Patka už se živí, už se cpe. Řidič si odkládá pochoutku za zadní okno, taktéž činím já, protože se Sirem je to už tak k nevydržení. Zbylá cesta proběhla naprosto v pohodě, akorát za Lošticemi snižuje Maroško rychlost. Přeci jenom bychom se neradi setkali se zvěří. Bouzov je nádherně nasvícen, několik zátočin a houpaček, a už odbočujeme u mlýna na lesní cestu do Věžnického údolí.
„Proč ta auta stojí tak divně zaparkována?“ Přestože je tma jako v pytli, v záři reflektorů vidíme, že mezi kmeny klenů je zaklíněna koruna smrku, sahající až do cesty. Ale to už pes peláší přes můstek. Vždyť to tady zná!

Ve TVRZI je veselo. Antek, Kassa, Meďák, Toncek, Maco a Ursus hrají nějakou novou deskovou hru. Kamna v jídelně jsou rozpálena, line se z nich příjemné teplo. TVRZ je zalita světlem lampiček lesní školky, kdy jsou LED žárovky obaleny pausovacím papírem, připomínající tak okvětní lístky čarokrásných bledulí. Vítáme se! Když jsme se po vybalení s Patkou vydali nahoru ke studánce za Moravským polem, abychom se ujistili, že i zde je stejná tma jako u TVRZE, pozorujeme na zpáteční cestě, (kdy nás vystrašil štěkot srnce), že kdosi už na venkovním posezení rozdělává oheň. Maroško to je! Dvě hodiny před půlnocí se u ohně zjevují – jako duchové, Evka a Ludva. Evka přiváží buchty. Ty zůstaly v drápech hráčů ve TVRZI. Maroš promptně mizí uvnitř, aby se vzápětí objevil s hrstmi plných cukrovinek. Taky by se na nás nemuselo dostat (jako v případě Meďákova makovníku!) Evka se loučí a mizí v černočerné tmě, i když na obloze se už mezi cáry mraků občas zjevují slabé lampičky hvězd. Je teplo. Na zítra však Marošův mobil hlásí déšť.

Ve TVRZI je dohráno. Pár hráčů se přišlo podívat na oheň. Vzpomínáme na Kama. Chybí tu jeho kytara. Kolem tábora houkají sovy. Jdeme na kutě po půlnoci. Když spatřím Meďáka, kterak se souká do spacáku, uvědomuji si, že nemám špunty do uší. Marošovi je hej. Maroš má!!

sobota 6. dubna 2019, dopoledne
Ráno je zamračeno, občas dokonce drobně mží. Na kamnech v jídelně se mírným klokočem vaří voda na kafe, v kuchyni je připravena řada porcelánových hrnků. Snídáme. Maroš s Patkou nabíjejí dvě motorové pily. Skarbowy s Meďákem už koulejí dva špalky k přístřešku na podsady. Část pracantů se ozbrojuje různým nářadím. Jen Antek míří do lesa s papírovou bedničkou od zeleniny a novými záchodovými dekly. Ozbrojuji se fotoaparátem, s úmyslem všechno zachytit, abych nemusel nic psát a vymýšlet nějaké věty o tom, jak se robilo.

Toncek zakládá ohýnek za dámskou latrínou. Nevím, zda se mu to podařilo dvěma zápalkami, každopádně hoří (ten oheň) a počínáme ho krmit. Z hřiště se stahují větvě ke špalkům, kde jsou zbaveny zeleného chvojí. Klacky, silné jako moje ruka, jsou posléze řezány motorovou pilou na metrové kusy a ukládány za přístřešek s podsadami. Sukovité začátky haluzí jsou zkracovány a ponechány lesní školce na různé tajtrlické kreace.

Rackové se tak přirozeně rozdělili na řezáče, sekáče, tahače a nosiče, či sběrače, přikladače a na hrabáče. Vzal jsem si hrábě, protože mi nikdo nechtěl půjčit motorovou pilu. Ale stačila chvilka nepozornosti a moje hrábě mi šlohnul Maco. Tak jsem si musel zajít do dřevníku pro jiné.

Nevím, kdo to byl, ale robil tak dravě a zodpovědně, že mu vyletěly z násady vidle (RW4). Patka se rozhodl, že je opraví. A jak jsme s Meďákem správně předpokládali, nasadil je obráceně. Vidle musí s násadou tvořit písmeno „S“ (lžíci) a ne „U“. Trochu si z Patky utahujeme, ale ten nás posílá do háje. Vidle přibil tam, kde byla díra! A basta fidli. (To se poví Marošovi!)

Maroš menší motorovkou řeže haluze a špalíky přímo na místě, mnohé větve jsou zabodnuty hluboko do louky a Ludva, či Ursus, se je snaží vytrhnout ze země. Když to nejde, zavolá se od ohně Toncek. Když to nejde ani jemu, vezme se kopačka (motyka), odkope se zem kolem větvě a ta se posléze usekne sekerou a díra se zahrabe a udusá. To se líbí Sirovi. Také hrabe díry, ale už je nezasype a neudusává. „Plaveš pryč, ty potvoro ušatá!“

Antek dokončil práci na latríně. Nové deklíky jsou připevněny na svých místech, (o čemž jsem se přesvědčil druhý den ráno). Ale co tam dělal ten fialový dekl, volně opřeny o zadní stěnu? Čert ví! Asi náhradní kus! Antek se zapojuje do finálního čistění louky. Chvojí a pohrabané listí jsou nakládány do káry (který „mačo“ opravoval ty vidle?) a odváženy k ohni. Kassa s Tonckem nejenom přikládají to, co jim přivezeme, či přitáhneme, ale čistí les i z druhé, třetí a čtvrté strany. Meďák mi sděluje, že má hlad. Také Sir stojí provokativně uprostřed louky. Už ho nebaví hrabat.

S posledním vzepětím sil provádíme dočistění louky. Část Racků se nenápadně vzdaluje za kuchyň a vehementně předvádí, kterak připravuje oheň na oběd, ačkoliv ten hoří od rána a je pravidelně zahrnován palivem. Přikládáno je i do kamen ve TVRZI, kde je příjemně teplo, což se nedá říci o pobytu venku. Mrholení už ustalo před hodinou, dokonce mraky jsou rozfoukány a objevuje se i sluníčko. Ale chladno je pořád. Celou dobu mám na hlavě čepici – vlněnou, a nemíním ji sundat. Zatím. To nemluvě o maskáčích a mikině a 60-kové blůze.

Konečně! Konečně je hřiště uklizeno, pohrabáno. Ludva lopatou skrajuje krtince a zasypává díry v louce. (Druhý den to zodpovědně provádí Kassa, ale o tom se asi zmíním druhý den!) Koza je přenesena k dřevníku. Oheň v lese je upraven, aby nenapáchal žádné škody. Natřásací vidle jsou opřeny o blízký kmen. (Který „mačo“ opravoval ty vidle?). Dvoukolák s korbou suchého dřeva je dopraven k dřevníku. Provádíme nezbytnou hygienu. Vybalují se uzenky, v ohni se čistí ocelové vidličky. Jen Meďák zasněně hledí do svahu a říká: „Proč jen jsem nedával větší pozor při čtení nadpisu tohoto podniku. Nějak jsem přehlédl první slovo!!“ Ale my víme, že Meďák si dělá legraci. A všichni se smějeme.

sobota 6. dubna 2019, odpoledne

Jsme si mysleli, alespoň někteří, že už se pracovat nebude. Ale z protější stráně je nařezáno několik kousků kmenů spadlého habru, přineseného Patkou a především Ursusem. Ty jsou zkráceny na polínka pro Antka. Maroš si šel lehnout a ztratil se i Meďák. Zpoza dřevníku je dolováno další dřevo a je řezáno pro nás i pro lesní školku. Kassa v lese hlídá oheň. Objevují se zde Saša a Grifin.

Ten projevuje zájem zúčastnit se naší výroční výpravy na mohylu a do Strže strachu. Po krátké debatě a občerstvení se s námi loučí a mizí. Ve TVRZI u stolu se hraje nějaká další desková hra. Maco má návod pouze v polštině, ale to nám karviňákům nečiní žádné potíže a tak jsou Macem zasvěceni i hoši z Olomouce. Vysvitlo sluníčko. Akorát ty šoupálky dlouhoprsté nevidět, a neslyšet. Kde jsou? (Takoví malí roztomílí ptáčkové to jsou!)

K večeru probíhají drobné dočišťovací práce kolem Šamotovy vrby. Chuděra, už nevydržela nápory vichru a poroučela se svojí rozložitou korunou do koupaliště. Lesníci ji sice rozřezali, ale části kmenu zůstaly ležet v řečišti. Drobné větve jsou páleny na pravém břehu s vyčistěním okolí. Hlavní kmen je rozřezán a vytažen na břeh, aby nám jarní vody nenadělaly paseku v korytě potoka. Jako se to už několikrát stalo.

Maroš a Patka vaří. Voda mírným klokočem zpívá na kamnech lesní školky. Uzená žebra se zvolna obrací ve vařící se vodě. Patka sedí u ohniště a s Antkem vypočítává kolik kubíků falcovaných desek pohltí nová táborová atrakce, a nebude to kolotoč! Ale něco, co oddíl provází drahnou řadu let! A tady na Věžnici obzvláště! Možná se najdou pamětníci této dokonalé táborové, a velmi očistné, kratochvíle v naších řadách – třeba Tříska, nevím jestli i Dodo. Ale v takové dokonalosti určitě ne. To i si Grifin kecne na zadek až to uvidí. Antek tvrdí, že tam bude spát. Nebude to asi fotbalová branka. Ani kolotoč.

Tma přišla do kraje. Tlupa ve TVRZI bojuje na stole pod bledulovými květy z pausovacího papíru. Vracím se, společně se Sirem, od vrchní studánky. Nebe je bezmračně a sinavě modré. Z Moravského pole stoupá chlad, první lampičky hvězd se rozsvěcují – jako v té znělce slovenského „večerníčku“. Sovy dnes neslyšet. Je chladno. Ale v posezení hoří přátelský oheň. Jen ten Kamo nám tu chybí. A jeho kytara. Ehm, a jeho entuziasmus! (Bude mi na letošním táboře chybět!) A kde jsou ti ostatní Modří racci? Kde jsou? Co je důležitější, než strávit „zlatobrazové“ chvíle se svými přáteli, se svědky, s druhy – s časů dávno minulých? Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem.

Antek s Ursusem, nevím kdo další se na tom podílel, rozpalují táborové pánve a dozlatova opékají půlkrajíce chlebů a do jiných pánví jsou roztlučena vejce, co Ursus přivezl (celé plató přivezl), ze statku, z farmy, či kýho šlaka? (Ale o tom bude další zmínka až po dvaadvacáté večerní hodině. Pozor! Nezletilým volně přístupno, ne-li striktně DOPORUČENO!!)
Ty vaječné omelety jsou krájeny a topinky jsou jimi vystrojeny. A česnek, a jarní cibulka a sůl. Jak by napsal Náčelník, „nebelahoda“. Akorát Patka nezná pohádku „O kohoutkovi a slepičce“, a po „sežrání“ několika porcí řízeně připravované a roznášené krmi, kdesi v blízkých houštinách potupně vrhnul. Své počínání omluvil slovy, že pokud vaří Antek, vždycky se z toho poblije.

A dále nebylo už nic, i když… Parta nehrajících seděla u ohně, Ludva se s námi rozloučil (valí do Prahy), Evka už neměla odvahu se s námi „pocalovat“. Noc běží. Nebe je bezmračné. Sovy neslyšet. Chlad kráčí od Věžnice, i z lesa kráčí. Potok šumí. Vody je dost. Figury Racků postupně se ztrácí od ohně – s tou banální výmluvou, jako že jdou spát, nebo tak něco! Ten Kamo tu chybí! Z TVRZE k ohništi proniká – POZOR!! (Informace podána po dvaadvacáté hodině! NEZLETILÝM přísně doporučeno!) Ursusovi volá ředitel hospodářské jednotky – FARMY, statku, či jak se tomu dnes říká. (Slova Ursuse: Bože, proč jenom jsem prozradil, kde budu trávit svůj volný víkend. A ke všemu je to tak blízko TVRZE. Kdybych byl doma v Karviné, ani by si na mě nevzpomněli, protože by to bylo bezpředmětné! Protože bych byl daleko!)
Ředitel volá, ať (musím to tak napsat, ačkoliv pravda je někde jinde), ať Ursus už „nechlastá“, že pro něho jede služebním vozidlem, že jim vypadlo čerpadlo vodního okruhu napájení telat v teletníku, a telátka jsou bez vody. Zkrátka mají žízeň! A oni jsou bezradní. Ti lidé, protože neví, co mají dělat. Ursus hraje nějakou deskovou hru, dobývání Marsu, či kýho šlaka?, a žíznívá telata jsou mu šumafuk. Ale není to pravda! Nejsou mu šumafuk!! Když ten „říditel“ dorazil služebním vozem, přes mostek Věžnice přešel, Ursus odevzdal své figurky spoluhráčům, (aby byl později vyhodnocen jako ten, co prohrál!), a pokorně vyrazil kamsi do teletníku za Zábřehem na Moravě!

Je půl jedenácté v noci. Či tak nějak!! Sir se mi choulí u nohou! Noc pokročila, a já s nelibostí zjišťuji, že jsme zde sami. Já a Kassa. Oheň hoří. Okysličování biohmoty.  Kde jsou ti ostatní? Odpadlíci? Akorát Ursuse omlouvá práce v jakémsi kravíně, či kýho výra? Kassa mi prozrazuje námět letošní oddílové dlouhodobé hry – ODH, táborové ODH. Jsem překvapen. Hru znám, ale nemíním její libreto prozrazovat. Sám jsem ji zažil, hledal spadlé letadlo, pátral v Norských fjordech, děkoval práci Antka, co vyluštil Grifinovu „ENIGMU“ (rozuměj: nerozluštitelnou šifru!), za dva dny. Respektive, za dvě noci, když v našem stanu svítila svíčka a hlídka nás (patrně nějaký neurotický Lišák), peskovala, ať už zhasneme! Jinak, že to napíše do „Knihy hlídek “. To jsou asi ty „rady a porady“, o kterých psal Antek.

neděle 7. dubna 2019

Uprostřed noci jsem se probudil. Má karibába není v pořádku. Musím ven na „keramiku“. Tak dalece jsem nedošel. Nade mnou jsou myriády hvězd. A nebe je tak blízko, že máš dojem – jen o krůček výše a sáhnu si na něho, na ně! Ve TVRZI jsem dofoukal matračku. Musel jsem odehnat Sira, který mi chtěl pomoct, ale pořád je capkal po karibábě a loudil piškot.
Ráno jsem se probudil rozbitý jak Berlín. Na obou kyčlích jsem měl – zkrátka mě příšerně bolely, jak jsem se v noci převaloval. (Až o hodně později – doma, jsem přišel na to, že jsem celo noc spal na knoflících kapes maskáčů a způsobil si tak bolestivé otlaky).

Dveře jsou dokořán, venku je nádherně. Chladivý vzduch vniká do TVRZE. Svah Sušice je zalit sluncem, blankytně modrá obloha. Od ohniště cítím závan kouře. Část Racků si připravuje snídani. Jiná skupina smotává spacáky a podložky na spaní. A opět brnčí konvice na kamnech v jídelně, opět se vaří voda na kafe. Opět je v kuchyni na desce vyrovnána řada porcelánových hrnečků. Akorát Toncek podstrkává esšálek s „thajskou instantní“.

Zpovídáme Ursuse, jak probíhala záchranná akce v teletníku, kdesi za Zábřehem na Moravě. Prý – že v pohodě. Přesměroval proud přes záložní jističe, či kýho šlaka, (elektrice vůbec nerozumím!), čerpadla se rozjela a telátka se už řadila k napáječům. Ursus si přivezl dva litry pravého kravského mlíka. Na TVRZ dorazil asi půl hodinu před půlnocí. A my už jsme všichni spali. To je zajímavé! Když jsme šli s Kassou v noci zalehnout, hodiny v kuchyni ukazovali tři čtvrtě na tři. Teď se dívám, přebíraje kouřící hrnek s černým čajem, hodiny opět ukazují tři čtvrtě na tři. Tady bude asi zakopaný pejsek. Už v pátek večer jsem pojal určité podezření.

Kassa upravuje žároviště v Diamantovém lese. Později lopatou skrajuje krtince, popřípadě je rozhrabává hráběmi. Pár dobrovolníků odváží dřevo do Antkova auta. Se Sirem vyrážíme k vrchní studánce. Moravské pole je zcela holé. Ty tam jsou armády kopřiv a bodláků zelinných. U studánky je mlok. Opravdický. A nahoře, pod modrou klenbou, kejhá káně. Pomalu se vracíme zpět. Od cesty si fotím průhled na táborový kruh. Vysoko ční pahýly prasklé vrby Šamotovy. Část táborového kruhu se tak odkryla. Bude třeba zorganizovat nějakou brigádu s pracovním názvem „Alnus glutinosa“. Nebo tak nějak. I v „kaflandu“ se občas ve slevě rozprodávají sazenice zeravů (tújí).
Ovšem, nabízí se otázka, do jaké míry by bylo vkusné vysadit túje do lužního lesa? Nebo cesmínu ostrolistou? Třeba to prodiskutovat, třeba probrat, nutno se poradit. Tak jak to nyní činí trojice Antek, Maroš a Patka. Nová táborová atrakce. A nebude to „ringšpýl“ (kolotoč). Nebudu nic prozrazovat, nechte se překvapit. A jestli se zprovozní lesní lanovka, tak to nevím. Beztak jste všichni už vyježdění.            

A to je tak asi všechno. Ve TVRZI se ještě stihla odehrát jiná desková hra. Následuje poslední oběd, vytáhl jsem „sloní ucho“. Opékáme slaninu nad ohněm, jiní ji do sebe soukají neopečenou. Je lahodná. S chlebem, i bez chleba. S hořčicí, s cibulí. Meďák s Macem myjí nádobí (doufám, že tuto větu nečte Meďákova manželka!). Poklízíme TVRZ. I kolem TVRZE se robí pořádek. Koza složena a ustájena v dřevníku. Upravujeme oheň, ukládáme nářadí. Zavíráme okenice, odpad odnášíme. Po čtrnácté hodině opouštíme, s rukou udáním, Věžnické údolí.

Zastavujeme se v Lošticích. V samoobsluze továrny na tvarůžky nakupujeme hromady syrečků. Na parkovišti, té osádky jsem si všiml už v obchodě, stojí americký válečný veterán. Zaplachtovaný náklaďák i s přívěsem (Dodge?). A teď se hoši soukají do kabiny. Lelkujeme se Sirem vedle auta. Krátké cvaknutí, zabrumlání, z výfuku nad střechu vyráží dým spálené nafty, motor se rozebíhá do vysokého dunivého svistu. Řidič zařazuje rychlost a souprava vyráží k Mohelnici. Lituji, že nemám u sebe fotoaparát. Nádhera, o kterou jste přišli.
Domů dorážíme v pohodě po 16. hodině. U Maroše s Patkou přesedáme. Tož, pěkné to bylo. Děkuji!! Děkuji všem, co přiložili ruce k dílu na tomto pracovně-plánovacím, pohodovém setkání Modrých racků na TVRZI.   

                                                                                                                                 MOna © foto Mona