Zatímco nakládám mezi kapkami deště v Olomouci kola do lyžin střešních nosičů, Antek, který již se svou osádkou dorazil na Pavučinku, hlásí „azuro“! A také ať prý vezmu sekyry a pilku. Safra, vždyť mi žádnou pilku nemáme! Tak ne, pila je nalezena....

...o dvě hodiny později vysedáme z transportního vozidla v údolí Stříbrného potoka, přímo před předloženým schodištěm Pavučinky. A z chalupy zní Infinovým hlasem otázka, jakou že si dáme palačinku! No, to je Amerika! Ve sporém osvětlení jedné žárovky (těch je tu také nedostatek) funguje v kuchyni palačinková manufaktura. Startér smaží, Séba s Infinem usmažené placky plní dle přání. A dá si i Ludva, jenž právě přijel s Evkou, kterou vyzvedával v Zábřehu na nádraží. A dá si je, poněvadž jsou z bezlepkové mouky - kilo bratru za 111,- Korun českých. Zvenčí se do chalupy dere citelný chlad.

Jdeme si uložit věci na cimry a bicykly do přístavku. Zatímco z vlčácké ložnice duní songy z mobilů skrze přenosný reproduktor, v jídelně se rozjiždí bohulibější zábava - Krycí jména. Jak to bylo, Toncku, s tím Hitlerem? Pět minut před hodinou duchů je vyhlášena večerka. Startér však již má s večerkou hodinový náskok. Nad rozloženou mapou prezentuji Ludvovi plánovanou zítřejší trasu...

K obřímu stolečku, Jánský vrch, Račí údolí, hodně nahoru a pak dolů…

Dopoledne nikam nespěcháme a také to podle toho vypadá. Úplně na pohodu vstáváme, jíme a připravujeme se na odjezd. Ten se uskutečnil deset minut po desáté. Vyrážíme ve větrovkách. Ne, že by byla vyloženě zima, ale rozhodně také není teplo. Ale neprší a to je hlavní. První zastávka ve Skorošicích u májky. Upřesňujeme trasu a loučíme se s Tonckem a Sébou, kteří míří k Černé Vodě s úmyslem projet si Rychlebské stezky. Po třech pohodových kilometrech stojíme na úpatí homole Jánského vrchu, na jehož vrcholu stojí obří stoleček s židličkami. Antkovi vrtá hlavou, jak dloho tomu je, kdy tu byl s Danou a seděli u nově postaveného obřího stolečku. Kola necháváme v polovině stezky, vedoucí přímo po spádnici a na vrchol pokračujeme pěšky. Tedy až na Ludvu. Toho vidíme po chvíli až na stolečku, kde stojí i se svým kolem. Malou chvilku se kocháme i nějaké fotky jsou pořízeny, Čedar poklad odlovil a šineme se dolů. Přibližně na úrovni našich v trávě odložených kol nás míjí postarší paní, která jede s úsměvem na líci nahoru. Ach tak, elektrokolo! Dole u hlavní silnice ztrácíme pár slov o bezpečném pohybu v silničním provozu a vyrážíme na přibližně šest nezáživných kilometrů. Na fotbalovém hřišti v obci Uhelná probíhá hasičská soutěž. Kde ale mají čerpadlo, zajímá Antka. Po chvíli se napojujeme na cyklostezku a po chvíli již stoupáme k zámku Jánský vrch. Zde upozorňuji na věžní hodiny – hranol umístěný na oválném půdorysu, jak charakteristické! Ludva jen tak mimochodem chlapce upozornil, že tu jednodušší část trasy máme právě za sebou. Některé chlapce tato zpráva lehce rozhodila. Bylo to tím, že jsme najeli již celých sedmnáct kilometrů nebo tím, že mají již hlad? Nebojte, hoši, všechno bude. Zaplatili jste si přece! Jen co najdeme Krokyho, který se jel podívat, kudy vede červená značka! Místo ku svačince nalézáme hned vzápětí na louce nad zámkem.