Ve vlasech jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály, a v botách písek – a v loapu zapomenuté jablko. Ale v duši čisto, všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal? Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem, kde Koumes našel cibuli?
A puklé žulové srdce v hromadě balvanů vedle cesty – vedoucí do bývalé sklářské hutě, kde jsme spali. Když se na to srdce postavíš, uvidíš Toulovcovu rozhlednu. Když se na to srdce postavíš, uslyšíš kamarády. Jsou zde, byť je nevidíš, jsou s tebou. Ty a oni jste prošli Maštale.

Ptali se mě kamarádi z práce: „Kde jste byli na těch horách?“ (To jako já a Romek). Ale my jsme na žádných horách nebyli. My jsme byli v „Maštalích“. Pravda, kousek od skautské základny Posekanec je nejvyšší bod Maštalí – 553 m/m, a nejnižším bodem, téměř o dvě stě metrů níže, je na severu řečiště Novohradky u Polanky. Ale o žádné hory se nejedná. Ten kouzelný, bohem zapomenutý kraj leží mezi Litomyšlí a Hlinskem. Vím, že ta poslední věta bude znít tak trochu jako klišé, ale když ono to tak opravdu je.

Co to tedy ty „maštale“ jsou? Pod heslem „maštal“ najdeme na Wikipedii toto: Z německé složeniny slov Mähre – „kůň“ a Stall – „stáj“. Konírna je místo pro ustájení koní. Starší výraz maštal označoval zpravidla menší stavbu, součást venkovské usedlosti. Většinou býval v druhém patře seník.
Ale k samotným Maštalím (původně jsem expedici psal jako Toulovcovy Maštale, ale to by nebylo spravedlivé, protože jsme prošli i Městské Maštale a další okruhy – ostatně i na Wikipedii najdete více informací pod heslem Maštale).

Maštale jsou přírodní rezervace poblíž obce Bor u Skutče. Celé území je tvořeno charakteristickými skalními útvary s převahou cenomanských pískovců, porostlé reliktními bory. Leží na pomezí české křídové pánve a krystalických hornin Českomoravské vrchoviny. Tato přírodní rezervace chrání pískovcové skalní město „Maštale“, jako jediné větší v jižní části východních Čech. Členitost reliéfu umožňuje přítomnost pestré mozaiky rostlin a živočichů. Mezi nejvýraznější typy stanovišť patří především hluboké skalní rokle s klimatem inverzního charakteru, prameniště a vlhké lesní louky, lesní rybníky a suchá temena skal s mělkou písčitou půdou. Tato dosud příliš civilizací nepoznamenaná krajina, je však dobře protkána sítí turistických stezek a cyklotras. A ještě bych měl napsat jaká zvířátka tam žijí, a ptáčci, a rostliny, a plazi, ale to si určitě všetečný čtenář sám najde.

1. den - středa 6. května 2015

Stojím na verandě šaten, před okny kanceláře, opřen o zábradlí a sleduji provazce deště padajícího na zem. Zrovna teď Antek nakládá šarže, s nimiž si na pondělním florbalu domluvil cestu na Posekanec. Tomu jsem dost dobře neporozuměl, ale navadí. Pojedu se svými chlapci třeba vlakem, a potom autobusem, a zbytek dojdeme pěšky. Nebylo by to poprvé, a věřím, že taky ne naposledy. A když tak na té verandě stojím, je mi smutno. Smutno z toho, že jsme mohli jet všichni už ve středu odpoledne. Botky si však proto nerozkousám, my ostatní – nevyvolení, pojedeme zítra. Ale teď z jiného soudku.

Obrovské martyrium jsem s vámi zažil. Na podnik, vyvěšený do kalendária začátkem února, se přihlásila hrstka Trojkařů, což mne nemile překvapilo. Jenomže další výtečníci začali projevovat zájem, až když zjistili v rozpisu osádek, že se s nimi tak nějak nepočítá, což mně lehce rozhodilo. Už jsem byl smířen s tím, že část oddílu pojede vlakem. Ještě že se připomněl Maroš. (Údajně jsme se před čtrnácti dny domlouvali na „spanilé jízdě“, ale mně to doslova vypadlo z hlavy). Nakonec jsem musel v úterý do klubovny svolat mimořádnou schůzku, kde se ukázalo, že zájemců je více než volných míst v automobilech. (Páťa s Dalmim se vyjádřili až na této oddílovce a jak se dalo očekávat, místa už pro ně nezbyla).
Stojím na verandě. Déšť nepolevuje, ale západní nebe se jasní žlutou barvou a kapky na asfaltu dělají bubliny. Říkal Kassa, že to značí předzvěst pěkného počasí. Ještě šest hodin mi chybí do konce mé šestnáctihodinové směny.

2. den - čtvrtek, 7. května 2015

Před sedmou hodinou ranní na mě zvoní Vendy. Venku je chladno, ale slunce svítí a obloha je jako vymetená. Čekáme na Romka. Jsem už nervózní. Ale už je tu. Vysvětluje, že byl ještě v práci zařídit nezbytné úkoly. Házíme do „médi“ plnou polní, boty a kytaru a po objížďkách (protože hlavní tahy Karvinou se opravují), vyrážíme na nádraží. Na parkovišti se pohybuje už pár figur. Valím si to do haly, abych vyzvedl další Trojkaře, ale všichni si to už mažou k parkovišti. Přijíždí Maroš. Naloďujeme se do dvou automobilů – je nás jedenáct: Koumes (jediný Rys!), Jack, Júňo, Sysel (Lišáci) a Dodo, Štěpka, Vendy a Mates od Vyder – a deset minut před osmou vyrážíme na Bohumín. Zde míjíme bunkry těžkého opevnění a dál přes Ostravu, s nezbytným komentářem o propadajících se mostech, i s třešničkou na dortu v podobě rozhovoru o Landecké Venuši.

Za Hranicemi dojíždíme jakýsi podivný pohybující se objekt v pravém jízdním pruhu před námi. „Tank, vždyť je to tank!“ ozývá se vozem. Lepíme se na skla pravé strany. Romek zpomaluje. Jedeme teď na úrovni tahače na jehož podvalníku se kolébá ocelový brouk T72 Armády České republiky. Patrně jedou z Nového Jičína, kde je velká vojenská opravna do Přáslavic, kam jsou všechny naše tanky (sedmnáct jich máme nebo kolik?) dislokovány.
Za Olomoucí obligátní blinkr doprava, hele zácpa! Do Globusu jsme se takřka doplazili. Vypadáváme ven z aut a Vendy hlásí: „To je dobže, už jsem si mysrel, že se počulám!!“ Nakupujeme poživatiny a pitivo, před auty snídáme, olizujíc prsty od cukrových koblih a čekáme na Romka. Někde se zapomněl, ale ne, už je zde! Obalený igelitkami vyjmenovává Marošovi a Monovi, co všechno nakoupil. I uzený špek bude!

Frčíme si to Hanou na Mohelnici. Za městem lze mezi horami spatřit Bouzov. Je nádherné počasí, sluníčko svítí na plné pecky, když Romek otevře okno, fouká dovnitř svěží větřík. Překračujeme Zábřežskou pahorkatinu pověstným „Mohelničákem“ a sjíždíme k Moravské Třebové. Projíždíme Svitavami a chceme doleva, ale jakási zlomyslná objížďka nás vede tam, kam my vůbec nechceme.
Projíždíme Poličkou, projíždíme Borovou a podle mapy bychom měli vjet do lesa, a lesní cestou směrovat na Posekanec. Ale přes cestu je ocelová závora a Vendy je poznamenává: „Tak šme dojeli!“ Ale netřeba spouště kalhoty, když brod je ještě daleko. Ta cesta přeci pokračuje na Proseč a odtud se dá dostat na Posekanec z druhé strany. V Proseči na náměstí provedl Romek kocourkovský kousek, kdy – věda, co činí, vjel do protisměru a to snad jen proto, aby ho na to slečna sličná, jedoucí v automobilu proti nám, upozornila. Načež Romek zahrál nadmíru překvapeného a slečně pěkně poděkoval za upozornění. Nám ovšem tvrdil, že to bylo kvůli mně, abych se rychleji dostal k mapám informačního střediska. Ano, z náměstí doprava, ale ihned, ne až po 150-ti metrech. Pak se musíme vracet! Míjíme vysokou rozhlednu – to ještě netušíme, že bude cílem naší odpolední vycházky. Že je to „Terezka“.

Základna Posekanec

Pomalu se lesní cestou kolébají zelená dodávka, sledována červeným vozem, po pravé i levé straně hradba stromů. Řidiči se úspěšně snaží vyhýbat se loužím po posledním dešti. Osazenstvo s napětím sleduje zaválcovanou silnici s předtuchou, že už to nebude dlouho trvat a budou na místě. A už se objevuje objekt zděné stodoly a dlouhé přízemní stavení s nízkým štítem stojící naproti. Vozy vjíždí do dvora mezi další automobily. Venku pobíhají chlapci, ze vstupních dveří vychází vůdce a vítá naše osádky.
Kassa nás tedy přivítal a neopomněl zdůraznit, že na chalupě se přezouváme. Taháme kletry do chladné chodby a vytahujeme kroksky. Rádcové si rozebírají členy svých družin a odvádějí je do podkroví na palandy, kde budou jejich družiny nocovat.

Prvně, co jsem zaregistroval bylo, že přestože venku je příjemně teplo, v chalupě panuje citelná zima. To asi ty metrové zdi nebyly ještě vytopeny a stále vydechují chlad posledních dní, což mi vzápětí Bubák potvrzuje a ptá se hned, jestli si dáme kafe. Prohlédl jsem si cimry v přízemí chalupy. Klubovna, do které se vcházelo nalevo z chodbičky přímo proti vchodu, ještě nesla známky nezřízeného nočního hraní deskových her. Pod vedením Ludvy zde dva hoši rovnají figurky a karty do kartonových krabic. Zatímco se naši družiníci zabydlují, hoši z Olomouce v kuchyni připravují oběd. U jednoho z bytelných stolů si rozkládáme mapy a Antek nás seznamuje s trasou odpolední vycházky. A neopomene se poptat, kde jsme byli tak dlouho, a jestli máme nějaké svoje jídlo.

Před dvanáctou vše hotovo, Kassa vyhlašuje oběd. Z podkroví se hrne osazenstvo a družiny obsazují své stoly. Na Modré racky vyšel ten nejmenší v rohu kuchyně mezi almarou a lednicí. Zvedáme se od stolů, misky jsou dojedeny, pohárky vypité, družiny se vytrácí z jídelny. A kdo jako umyje nádobí? Zase Rackové? Tak to tedy ne! Je odchycen Koumes, aby si sehnal svoji družinu Rysů. „Ale já tady nikoho nemám!“, polemizuje Koumes, načež ho Kassa uzemňuje, že jeho družina je spojena s hochy z Olomouce. A tak Koumes umývá, Xury se mu plete u dřezu pod rukama a Trojčata ukládají talíře a hrnky na odkapávací tácky. A v podkroví se to zatím pěkně mele. Prý je odpolední klid, ale na ložnici to tomu neodpovídá. Rackové zatím nezasahují, ať se děti vydovádí! Antek s Kassou a Bubákem připravují Finskou stezku, Maroš se kamsi zdekoval s časopisem, Romek odfukuje na lavici a Mona studuje kudy se to budeme ubírat k rozhledně Terezka. Ludva vyrazil na průzkum sobotního putování. Před druhou hodinou po poledni je svolán mančaft před chalupu, kde je seznámen s nesenou výzbrojí a výstrojí. Čas odchodu je stanoven za třicet minut. Rysi museli být nakonec vyhnáni z kuchyně, aby se stihli připravit. 

Putování za Terezkou

O půl třetí stojíme před chalupou a Antek vysvětluje první úsek Finské stezky. Finská stezka je podivný závod Družinového Olympijského Desetiboje (DOD). Je to pomyslná stezka, na jejímž začátku stojí celý oddíl, a následně – pomocí různých závodů, soutěží, soubojů se usiluje o to, aby na konci stanul pouze jediný člen – ten nejlepší, nejrychlejší, nejsilnější nebo ten, kterému zkrátka přálo nejvíce štěstí. Prvním úkolem, který teď Antek právě vysvětluje, je vymanit kovový kroužek z liščí smyčky. Všechny kroužky jsou přivázány na drátěném pletivu dřevníku, nacházejícím se na druhé straně stodoly. Protože všem je naprosto všechno jasné, zaznívá signál, loapy padají do trávy a dva hrozny Trojkařů se ženou za stodolu pro svůj kroužek. Je to strašně rozčilující, když nemůžeš svůj krouže sundat, a všem kolem tebe se to daří. Zdárně si počínají Trojčata, už vítězoslavně mířící na nástup. Počet závodníků u dřevníku se rapidně zmenšuje a nakonec, za veselého pošklebování oddílu, zde stojí pouze Švejk a nemůže svůj kroužek vymanit ze sevření liščí smyčky. Ano, Švejk je první závodník, který podlehl nástrahám Finské stezky a z dalších klání vypadává. A stále kroutí hlavou, jak to, že se mu to nepodařilo. Kassa si zapisuje výsledek.

Vyrážíme od základny ke staré hájovně na Posekanci a potom doleva po lesní cestě tam někam daleko, kde uprostřed luk stojí Terezka. Vyhlašujeme nálety. Protože jsme značně roztahaní, je domluveno, že všichni Rackové hledají v podrostu zrakem neukryté provinilce a hlásí je Kassovi. Na první lesní křižovatce se zjevuje první „maštala“ – nevelká pískovcová skalka, kterou především Trojčata vzala útokem a pokusila se ji ztéci. Nakonec se přidává celý oddíl a vzájemně si šlape po rukách, neřku-li, po hlavách. No, vidíš!

Ale není čas na hrdinství, i ten vypálený kruh nad skálou – nad první maštalí, co nám, co mi, bude vrtat hlavou, nás nezastaví v dalším putování. Zjišťuji, že část Trojčat se posilnila klacky, snad „hůlku šikulku“ měly představovat. Twist dokonce tahá jakousi štěpinu, po prasklém stromu. Ukazujeme si majestátní buky, vše proloženo nálety, kdy jsou ti největší, ehm, jak to nazvat? – posledové?, chyceni a Kassa si zapisuje jejich jména. Vycházíme přes babykový háj na louky. Jsou porostlé smetánkou lékařskou. A mezi nimi chaloupky. Jedna, obzvlášť vydařená, dostala Modré racky, taky ji fotografové neopomněli zvěčnit, karamba, co já bych dal za takovou chaloupku. Hele, Terezka. Ano, rozhledna se vzpíná ze žírných luk. A divoké jabloně na nás kývají svými květy. Halt! Další úsek Finské stezky. Sněz pampelišku. Ona to vlastně není pampeliška, ona je to smetánka lékařská. Že to nejde? Není pravda. Vedoucí Antek ji zhltne. Neboť není úkolu, který by vedoucí nedokázali splnit. Jinak to nejde. I ta kopřiva, další úkol, nebyla pro vedoucí problémem. Jen ji třeba dobře zabalit, a šup s ní do pusy. Na „pampelišce“ vyletěl Maty (i když Gorku pěkně natahovalo!), kopřivu nedokázal pozřít Sigi. Trojčata, ještě neví, co je dobré.    

„Volal jsem té paní, a ozval se mi nějaký chlapík. Za deset minut tady bude.“ Oddíl se mezi tím rozběhl, část peláší k rozhledně, jiní okupují ohniště, kolem něhož je zbudovaná střecha, jedná se vlastně o takový veliký altán. Skupina srandistů v čele s Jackem prozkoumává luxusní kadibudku, kde byl Jack zachycen Koumesem. Jenom Runy, zmožen jarním sluníčkem, se natahuje pod rozhlednu do trávy mezi pampelišky a chrní. Dorazila Kavka. Chlapík je tady opravdu za chvilku, vyjednává vstupné a nám nic nebrání vydat se na plošinu až úplně nahoru. Leč ne mnozí, byť si zaplatili, tam dorazili. S přirůstajícími patry rozhledny roste v nich i závrať. Takže Runy nahoře nebyl, ani Sigi se nepodíval až z vrchu. Nu což, nutit je nebudeme.

Nahoře nádherně profukuje, výhled do kraje je dechberoucí. Jakýsi chytrák navrhuje, abychom dolů hodili své kšiltovky. Musím rázně zasáhnout. Nedovedu si představit, jak budu muset lézt po konstrukci rozhledny a čepice klackem shazovat. Tak alespoň několik dokumentačních foteček. Pokřikujeme na ty, co už jsou dole, a oni halekají na nás. Pomalu sestupujeme dolů. Loučíme se se správcem rozhledny a Modří racci kolem ohniště v altánu rozhazují stovky barevných víček s čísly a písmeny. Antek, podle kategorií, rozdává barevné lístky, kde je zašifrovaná zpráva. Nemusím snad vysvětlovat, že pokud najdu správné víčko, do své zprávy pod dané číslo dopíšu písmeno. Po startu nastává v altánu ta správná mela. Okolo ohniště pobíhají desítky hochů a hledají ty svá čísla. Na zábradlí mají uchycené své lístky a písmena do nich vpisují. „Mám, mám!“, křičí první. Antek kontroluje text zprávy a první závodník vítězoslavně odstupuje z toho mumraje kolem ohniště. Protože se hraje další úsek do Finské stezky, není rozhodující, kdo tím prvním byl, rozhodčího bude zajímat, kdo bude tím posledním. A tím se stal malý Luky. Pro něho tedy květnový desetiboj skončil.
Víčka ovšem ještě nesklízíme, jiným závodem bude najít víčko, kde bude číslo znázorňující věk toho, kdo přinese. Joj, prvně je nutno vypočítat si kolik mám vlastně roků a potom se vrhnout do altánu a víčko s takovým číslem najít. A tady se nedařilo Xurymu. Nevím, jestli si špatně spočítal své roky, nebo nemohl 15-ku najít.

Provádíme sběr víček a je zaveleno k odchodu. Vracíme se přes cestu na louky a kolem kouzelné chaloupky do babykového háje a dál do hvozdu. Tlupa keškařů se občas odtrhne, že jdou hledat poklad, ale tady to není, a tady taky ne. Tak nás vždycky doběhnou, aby nám vzápětí zase zmizeli. Nakonec se opravdu utrhli a oddíl dál vede Kavka, která to tu zná a na základnu nás dovádí zkratkou z té první křižovatky, kde jsme zdolali tu první skalku. Mezi mančaftem se rozšířila zpráva, že Kassa pojede do obchodu nakoupit večeři a přiveze špekáčky. Bude se opékat. A tak se k ohništi stahuje klestí a hladové figury už lámou dřevo, aniž by se převlékli z kroje. Marně je rádcové odhánějí odstrojit se. Objevila se nová zpráva. Tak špekáčky přiveze Ludva. Ten ještě před obědem vyrazil na výzvědy, aby obhlédl trasu sobotního putování.

Část Racků s Kassou doopravdy do obchodu odjela, ale Kassa mi předtím na kredenc vyhodil 6 kilo čočky. Roztopili jsme sporák v kuchyni a dokonce i násypná kamna, kde se budou vařit vajíčka. V chalupě je zase zima a není to tím, že jsme po zatopení museli opět vyvětrat, než si sporák dal říct a komín chytil tah.
U ohně se už zkracují „patyky“ na tu správnou délku a průřez, ale když Rackové doráží s proviantem a Antek vykládá plata vajec a jiné suroviny, které ani zdaleka špekáčky nepřipomínají, odchází „opékači“ zklamaně do chalupy, obtěžkáni basami minerálek a dalším proviantem.

Tady něco chybí!

3. den - pátek, 8. května 2015 - výprava do „Maštalí“

Ráno obloha jako vymetená, ptáčci zpívají, sluníčko svíti, a květy jabloní mi do optiky kamery pokyvují. Jenom v chalupě je v síni kosa jako v tanku. Zapínám sporák s čajem. Rackové odfukují v jídelně na stolech a lavicích. Zjevuje se tu všetečný Mates, zda nepotřebuji s něčím pomoci. Děkuji, ne! V půl osmé je vyhlášen budíček nástupem v jídelně. Řešíme rušení nočního klidu po večerce. Šarže se k tomu, aby situaci objasnily, tak vše vysvětluje Rafan. Pod vedením rádců odchází družiny na ranní hygienu, otevíráme okna, venku je tepleji jak v chalupě. Karvinské Vydry připravují snídani, (což Olomoucké Vydry oceňují pochvalným mručením, nebojte na vás taky dojde!), ale pravá ruka neví, co dělá ruka levá, protože Švejk se ještě neprobudil, přestože se už pohybuje v kuchyni. Antek na něj huláká, že snídaně je úplně stejná, jako na táboře. Ale Švejk na táboře ještě nebyl (v prvním roce členství ho sklátila hnisavá angína, v roce druhém si zlomil hnátu), tak to bude ten problém. On zkrátka neví. Tak kuchyňskou řídí Mates.
Snídáme, co hrdlo ráčí. Můžeš si vybrat: paštiku, marmeládu, sýr, med máslo nebo nutelu – ta zmizela jako první (každá družina měla svůj půl kilový kelímek). Vydry uklízejí kuchyň. Antek vystartoval, když viděl jak Švejk myje opatrně hrnky a Mates je otírá špinavou utěrkou, kterou – čert ví, kde ji našel. Musíme probudit podrádce Doda, aby se zapojil do řídící činnosti.

Po chodbě se šíří zvěsti, že Mona si půjde zkontrolovat úklid na ložnice, bacha už jde! Kontrola dopadla ke spokojenosti vedoucího. Rackové Romek, Maroš a Bubák balí „nesený“ proviant. Na půl devátou je vyhlášen první kontrolní nástup, Antek zjišťuje kdo si neodebral  ještě jablka a oplatky. Přijel Qéčko, z Prahy ho přivezla maminka, prohodila pár slov s Kassou a zmizela. Po chodbách kdosi rozšiřuje zaručenou informaci o nutnosti nabalit si do batohu čelovku, protože na výpravě vnikneme do dosud neprobádaných jeskyní. Druhá kontrola je už v pořádku. Vyrážíme od základny deset minut před devátou. Aniž bych si toho na nástupu všiml, část Trojkařů si sebou nevzala krojovou košili, což mně později značně rozladilo. Celý oddíl je totiž zabalen do mikin, Ludva má na hlavě dokonce čepici.

Šlapeme si to k hájovně Posekanec a hned za ní, na takovou štěrkovém rozšíření lesní cesty je vyhlášen první úsek dnešní části Finské stezky: přines 100 centimetrový klacek. Bubák o několik metrů dále nachází čepici, ale není to ta Ludvova. Patrně nějaký běžkař ji ztratil (ne teď, ale v zimě!). Trochu jí očistil a schoval do svého tlumoku. Twist tahá z lesa tří metrovou větev. Maroš se ho dobrácky ptá, zda ví jak je vysoký. „No, asi metr čtyřicet!“, vyhrkne na něj Twist. Aáá, už pochopil. To by člověk neřekl, jak je těžké najít v lese klacek 1 metr dlouhý. Kassa s Bubákem přeměřují klacky „úředním“ metrem a na tomto úseku vypadavá Vendy. Rozhodčí mu naměřili největší rozdíl proti úřednímu metru. Přecházíme asfaltovou silnici a postupujeme neznačenou stezkou (později zjišťuji, že se jedná o cyklistickou cestu). Na zahřátí je vyhlášeno několik náletů. Při jednom z nich hodil Rafan nádherného „tygra“. Taky nám hlavu (rozuměj – rozhodčím) zamotala dvojčata Kassova, protože se dnes ráno oblékli rozdílně. Maty má jiné kalhoty než Luky. Zastavujeme se, pár slov o lese, neboť tady se už dá mluvit o těch „reliktních“ borech a Kassa s Bubákem připravují další jednoduchý závod. Trefit se borovou šiškou do vyznačeného kruhu na lesní cestě. Necháváme přejít skupinku turistů a rozstřel může začít. To jsou nervy, když se netrefíš a postupuješ do skupinky těch stejně postižených jako ty, zatímco ti, co úkol splnili, se na vás pošklebuji a vysvlékají si mikiny, protože je už příjemné teplo. Koumese zajímá, zda je už svačina, přestože v prvním kole šišku do kruhu nehodil.

V labyrintu skal a roklí

Přecházíme už horkem sálající paseky a narážíme na červeně značenou stezku. Objevují se první skalky a rokle. Šipka ukazuje do Oslí chodby – to vám je taková aula pro náš oddíl. Odbočujeme ze stezky a škrábeme se mezi dva skalní bloky. Tož, průrva je to nádherná, dýchá z ní příjemný chlad a do podřepu se musíš občas přinutit. Tlupa Trojčat už dorazila nahoru a zírá na nás obkročmo stoje shora. Když jsem se vydrápal nahoru je oddíl rozlezlý po skalních plotnách. Koumes se ptá, zda bude přestávka na jídlo. Hledám červenou značku, ale ona dál nepokračuje. Zkrátka vylezeš nahoru, pokocháš a stejnou cestou se vrátíš zpátky na červenou značku. No, dobře. Kassa svolává hochy zpět, protože se jim zalíbili přeskoky Oslí chodby, tak aby nám tam nikdo nezahučel. Obzvláště Mink předvádí kočičí kousky. Na cestě jsme se spočítali a způsobně pokračujeme dále, ale ne na dlouho. Přes úvoz mezi skalami leží dva padlé kmeny. Ten vyšší první zdolává Nadík, za ním Xury a ani náš Švejk se nedává zahanbit. Menší hoši pokouší štěstí na nižším kmenu o kousek dále. No, nevím, nevím. V lékárničce máme pouze leukoplast a septonex. Přesto dole stojí Rackové ve střehu, to kdyby nějaký bambula uklouzl, ale naštěstí ti největší bambulové správně vyhodnotili situaci a na kmen se raději nesápou.

Přibývá turistů, rodinky s dětmi, senioři. Oddíl, s vidinou dalších nepřístupných skal se trhá a žene se dopředu. A tak sám, až úplně na konci docházím nějakou skupinku seniorů. Pořizují si snímky jednotlivých skal a živě mezi sebou rokují. A zírám, z jedné z těch skal na mne mává Kulajda s Ondrášem v sedačce a dolů se spouští Kulíšek a volá na maminku, že Mona je tady. Tak se zdravíme a dozvídám se, že jdou taky do Městských maštalí, ale z jiné strany. A mizí zpátky. Obcházím Hrnčířovu skálu a jsem v kotli mezi nevysokými stěnami a balvany, na kterých po různu sedí oddíl a rozbalují se batohy. Tak konečně se Koumes dočkal. Trochu mne překvapuje, že je oběd vyhlášen na takovém exponovaném místě, ale což. Sedí zde i jiní turisté a ti přicházející tak činí rovněž. Jsme v Městských Maštalích. Fotografové pořizují snímky (i když Tom tvrdí, že u krmelce se nemá fotit!). Jedná mladá rodinka zde dorazila i s kočárkem, co na tom, že se kolečka boří do všudypřítomného písku.

Po obědě si řadíme batohy do řady a vyrážíme do skalního bludiště na průzkum (čelovku jsem si nebral!). Prvně, co si Koumes zdokumentoval, byla sluj mezi skalními bloky s nápisem „KUCHYNĚ“. Potěr se rozbíhá do různých štěrbin a škvír. Jedna s nápisem „DÍRA“ k tomu přímo láká a Romek mne vyzývá, abych si ji taky prolezl, tak se o to, kameru v zubech, pokouším – obzvláště, když se na druhé straně smějí Štěpka a Mates. Zaplatil jsem si? Tak, co bych si ji neprolezl. Třeba je to naposledy v mém životě. Sláva, zvítězil jsem. Antek mne vede nad kuchyň. Pozvolna stoupáme po tesaných schodech, až se ocitáme na vrcholcích pískovcových ploten. Všude, mezi kmeny „reliktních“ jedinců, pobíhají naši hoši, přeskakují skalní pukliny a škvíry. Všude, ještě zelené borůvčí, prostoupeno nerozkvetlým vřesem. Jsou zde i cizí poutníci, ale nějak je nevnímám. Koumes, v ruce na „volno“, bez jakéhokoliv zajištění (Antek má z toho málem smrt!), drží svůj (ne levný přístroj), pořizuje několik hodnotných snímků. Maroš s Romkem mne odchytávají, (Antek se mi někam ztratil), abych jim udělal „obrázek“ na památku – no, to bude rozkošné! Narážím na Kassu. Domlouváme se na odchodu a hned s tím seznamujeme každého, kterého střetneme.

Jestliže jsem si do této chvíle myslel, že expedice probíhá v takovém „komorním“ tónu (nebude to tím, že si na svých bedrech nenesu loap (stará se o něj Romek – ale o tom – až později!!)), další putování to jen potvrzuje. Jako bych našlapoval v obývacím pokoji, byť mám na nohách „těžké škarpy“, v papučích! Jarní les, usmívající se proti nám jdoucí lidé, míjející rozhlaholení bikeři. Neboť ti tu mají pravý ráj.
Dorážíme ke studánce „Džberka“. Jak to, že mně nikdo neinformoval? Dřív než jsem byl schopen pořídit pár záběrů na kameru (což se fotografům podařilo), Trojka se napojila a zdekovala se. Pokračujeme až k rozcestníku „Pod Džberkou“, a ještě kousek dále. Po cyklostezce k nám sjíždí bikeři v „letech“. Jak já jim závidím. Ne, Koumesi, nebude žádná svačina, beztak jsi všechno, ehm, pozřel!!
Ale pak jsme nějak „zakufrovali“, či co, všechno se však s grácií Modrých racků vyřešilo, když se oddíl probíjel přes rokli z červené značky na značku žlutou (charakteristické úsloví pro tento okamžik zní: „Romek, pojď sem, já ti něco řeknu!!“).

Po žluté barvě se vracíme druhou stranou kopce okolo „Voletínské studánky“ k Panskému rybníku. Zde byla všem položena záludná otázka jakže se ten rybník jmenoval a Saly byl jediným, kdo nevěděl a vypadává z Finské stezky. (Ještě že se Kassa neptal mě!). Pokračujeme na rozcestník „Pod kopcem“. (Zde Koumes pořizuje fotografii, kterou jsem upravoval v grafickém programu několik dní! Kdo tohle nikdy nedělal, vůbec nepochopí, o čem píšu. Nakonec jsem rezignoval a do komentáře pod příslušný snímek jsem připojil své povídání!).
A mezi kapradím, pod skálou Velrybou, stoupáme svahem nahoru, kde nám mapa (a Kassa!), slibuje skálu „Cikánku“. Já sice žádnou nevidím, ale skála je to pořádná. Na vrcholu, jedná se vlastně o pískovcový břit, halekají naši hoši, a vůbec nevidí, že pod skálou stojí fotřík s dcérenkou, a taky se chtějí vydrápat nahoru a zvěčnit se. Signál píšťaly stahuje naše svěřence dolů a na nástup, oznamující, že bude oběd, což Koumese těžce rozhodilo, protože on má v loapu už pouze šátek a KPZ-etku.

Marně šátrám v loapu, kde mám salám a dva rožky, postupně vytahují všechny věcičky, a loap dokonce převracím vzhůru nohama, nic!! Tak kolem sebe šátrám, třeba jsem balíček s jídlem už vytáhnul, i brašnu kamery – z čirého zoufalství – prozkoumávám. Nic!! Tak očima hledám Romka. Sedí s Marošem a Bubákem o kus dále na úpatí „Cikánky“ a výtečně se baví. Samozřejmě na můj účet!! Moji svačinu totiž celou cestu, od Toulovcových Maštalí, kde jsem snědl pouze jablko (Koumesi!!), Romek vytáhl a předal do batohu Bubákovi s tím, že budou pozorovat, jak se zachovám, když zjistím, že se moje svačina ztratila. Mor a neštovice na vás, a hlavně ty „šášně“. Ale ano, miluji inteligentní humor, ale Romek to ode mě pěkně slízne.

Při sestupu na rozcestí „Pod kopcem“ využíváme pařezy a Kassa vyhlašuje další úsek: stoj na jedné noze. Mezi námi po stezce stoupají další turisté, a my tam v žáru poledního slunce stojíme na pařezech jako čápi, pot se z nás lije a stále čekáme, kdo bude první a neudrží rovnováhu a pořád nikdo. Až Rafana převážily brýle, či co, a on seskakuje z pařezu do klestí a ostatní si oddechují, a padají do odsekaných větví.
„Ještě půjdeme k Panskému stolu, tak nikam neutíkejte!“, hlásí Kassa. Ale není to nijak daleko. Pod korunami listnáčů je obrovský balvan, kde jakýsi lidový umělec, snad z dlouhé chvíle, vytesal kruhovou lavici u kulatého stolu. Tak jsme se všichni zvěčnili a vracíme se k Panskému rybníku.

Zde byla všem položena záludná otázka, jakže se ten rybník jmenuje a Saly je jediným, kdo neví a vypadává z Finské stezky. (Ještě že se Kassa neptal mě!). Hochy však zaujala jiná kratochvíle. Na betonové výpusti sedí Ludva a kochá se klidnou vodní hladinou v níž se zrcadlí okolní lesy. Nadík a Runy se tiše plíží a odtahují dřevěnou lávku, po níž se Ludva na výpusť dostal. Nic se však neděje, žádné hromy blesky nelítají a Ludva ani nehodlá skočit do vody a vypořádat si to se šprýmaři. Tak ti opatrně spouštějí lávku na původní místo, připraveni okamžitě rozběhnout se a zmizet v lesním podrostu. To kdyby si to Ludva rozmyslel. 

Městské Maštale

Vracíme se zpátky k místu, kde jsme přešli ze žluté značky a pokračujeme k Voletínské studánce. Mladí hoši mají ještě plno sil, protože přebíhají přes potůček na druhou stranu na žlutou (úvodní fotografie), musíme je volat zpět. Je mezi nimi i Romek a Maroš! Ne, tam opravdu nepůjdeme. Pokračujeme po červené značce a mírně stoupáme lesní cestou nahoru ke skále Velryba. Nevím jak ostatní, ale já jsem plný dojmů a už nestačím všechny ty pozoruhodnosti vstřebávat. I oddíl už přestal povykovat. Dorážíme k pozoruhodné skále Hrad, dojídáme poslední zbytky jídla (tedy jak kdo!). Skála je to pěkná. Starší vzpomínají Kočičí hrad na Ostaši. Tento se tam s tím, mohu-li to tak napsat, nedá vůbec srovnat. Procházíme Městskými Maštalemi. Trochu mi připomínají Chléviště nad Besedicí. Skaly se pomalu zmenšují, mění se v balvany a blavny v kameny a pak jen borový les a v očích hlad. Po žluté značce překračujeme hlavní asfaltovou silnici a napojujeme se na cyklostezku. Koumes se zle osopil na Runyho, protože Runy potajmu trhá mladé bukové lístky s Koumesovy haluze. Koumes jí listí. I zželelo se mi ho a z loapu vytahuji silonový sáček a v něm poslední rozlámaný krajíc, mastný od slupek salámu. Koumes se na něho vrhl jak hladový Sir. I jiní hoši prozkoumávají útroby svých batohů. Nakonec jsme i dobře pojedli. Koumesovi se trošičku spravila nálada a hned si vyfotil pozoruhodnost – zásuvku přimontovanou na jakousi triangulační trubku. Zde, uprostřed lesa! To musel namontovat nějaký šprýmař. Ale už jsme u hájovny na Posekanci. Kdosi rozhlásil, že na večeři budou špekáčky. Tempo pochodu se zvýšilo. A už vidíme stodolu a naší chalupu. Hurá.   

Špekáčky

Ale ještě nebylo hurá, pouze Modří rackové si vyzouvají treky a suší je na večerním sluníčku. Oddíl čeká další závod do Finské stezky. Zády se opírají o stěnu stodoly a „sedí“. A tak dlouho budou sedět, až první z nich odpadne. Je to obrovský záhul na stehna. A Jack už padá, a ostatní výskají, že to nejsou oni a sbírají se ze země a pádí do chalupy. Huráá!

autoři fotografií:

Antek        1, 2, 3;
Kassa       5, 7, 10, 11, 13 - 19, 24 - 27, 30, 32 - 37, 42, 43, 45 - 47, 50, 54, 55, 60 - 62, 65 - 70, 73 - 76, 79, 80;
Koumes    20 - 23, 29, 31, 39 - 41, 44, 51, 56, 57, 59, 63, 72;
Romek      4, 6, 8, 9, 12, 28, 38, 48, 49, 52, 53, 58, 64, 71, 77, 78;