Začátkem prázdnin jsem se vrátil na místa posledního oddílového tábora „Na úvazku – 2012“, do Lužických hor, do Rynoltic. Mimochodem – jednoho z nejsilnějších táborů. A že jsem jich za ty roky už něco zažil. A projel, a prošel jsem místa, které jsme před rokem nenavštívili, na něž nám nezbyl čas, nebo jsme je pouze letmo minuli.

V úterý 2. července jsme se vydali na kolech do Německa, já a dvě švagrové. Na Tőpfer – Hrnčíře. Původně jsem si představoval (teď už vím, že naivně!), že se mnou pojede má dcera. Ale Lála vyspávala do oběda, a pak se „zavěsila“ na NET – a končila hluboko v noci, kdy se hvězdy kutálely do hradby borového lesa za pšeničnými poli u kapličky sv. Václava. Ano, tam – kde jsme před rokem, ležíce na teplém asfaltu, pozorovali „perseidy“.

A tak jsem nejstarší sestru mé ženy přivedl na „Hrnčíře“. A všichni vy, kdo jste se setkali s Lenkou, uznáte, že to je počin nadmíru překvapivý. Lenka je totiž (nejenom dle mého mínění), jedním z největších znalců Lužických hor. O Tőpferu jsem od ní slyšel už v roce 2002. To jsme zde tenkrát, s Antkem a Větroněm, podnikli několik spanilých jízd. Ale Lenka na „Hrnčířovi“, (karamba,  proč já mám stále toto místo spojené podvědomě s mayským „Chac –Molem“? – no, najdi si na NETu!!), nikdy nebyla!! A tak jsme tahali kola ze Scharfensteinu (Ostrého kamene) dál k Bőhmische Aussicht. S oddílem jsem zde loni nešel. Vy jste kráčeli pěšky a my jsme tahali kola kamsi dolů, do Oybinu. Ráda byla, že se konečně dostala, tam, kde nikdy nebyla. (Pěkně napsáno, není-liž pravda?)

Vzpomínáte na naše první putování do Janovických pousteven? Místo do trampského „campu“, co jsem vám sliboval, (a vaši předchůdci ho v roce 2006 navštívili), jsme dorazili k jezírkům uprostřed lesů. Tak zde máte několik obrázků ze „skalního hnízda“. Měli jsme loni, potom příšerném sjezdu, kde se „vymajzl“ Goblin,  zabočit doprava už na hraně lesa. A ne pokračovat dále na louky.

A také jsme si v jídelně četli knihu „Soví jeskyně“ Miloše Zapletala. V jedné z kapitol je popisováno putování trojice chlapců ke „Skále smrti“. Minulé léto jsme se tam nedostali. Tak připojuji několik fotoček z našeho cyklobraní, kde jsem „píchnul“ zadní duši na střepech z blízké sklárny v Lindavě. Těmi byla vysypaná část přístupové cesty.
A také jsme byli v Pustých kostelech. Tak jako v tom roce minulém. Tenkrát  jsme ještě stihli podzemní štolu náhonu k továrně na broušení zrcadel. Ale oželeli jsme putování k „Pekelným dolům“. Neříkejte, že nevíte o co se jedná? Snad všichni z vás znají pohádku „S čerty nejsou žerty“. No, a kde si myslíte, že bylo natáčeno „peklo“? Překvapilo mne, že „Pekelné doly“ (dnes vyhlášena motorkářská hospoda), jsou asi 200 metrů od štoly. Měli jsme loni pokračovat dál. O co jste přišli si můžete prohlédnout z přiložených (notně rozmazaných!), fotografií. V roce 2002 (Tábor „Na pomezí“) jsme se těmito prostorami proháněli na kolech – tenkrát to byly opuštěné sklady podniku „Ovoce – Zelenina“.

A poslední, nejsmutnější odstavec. Ve čtvrtek, kdy bylo počasí na draka, jsme se pěšky vydali přes Polesí do „Krásného dolu“. Sir svobodomyslně pobíhal mezi borůvčím, stezky byly označeny látkovými fábory orientačního běhu (maně jsem si vzpomněl, jak mně loni švagrová seznamovala (nebo to bylo před šesti lety?), že okolí „,Malých sloních kamenů“ slouží jako ukázkové cvičiště „turistických chrtů“).  Dávno je přemalována zelená stezka k Pekařovu kříži, už nevede kolem řopíku, plazí se od „třípanského“ kamene levým bokem nahoru k „ rőderstrase.“ Od rozcestí u Tobiášovi borovice stoupá stezka mírně nahoru, přes paseku odklizených vývratů. Kdoví, kudy jsme tady v dřevních dobách jezdili? Posledně jsme se vraceli od České brány a borovici našli úplně jinde než jsem tehdy očekával.
A teď, kdy jsme k ní přicházeli, stále jsem ji neviděl. A v tu ránu jsem začal tušit neblahou skutečnost. Tiše tu stojím, ano, borovice, jejíž stáří bylo odhadováno na tři sta let, ležela v trávě na zemi. Mezi svými mladšími sestrami.

Proč se tak stalo, zjišťují vzápětí. Žádný blesk, žádný větrný orkán, žádný těžký sníh. To hoši z lesů České republiky, v rámci bezpečnosti kolem procházejících poutníků, ji v prosinci roku 2012 podřezali a skáceli. A tak se ptám, má vůbec člověk právo "zabít" tak starý strom? Vždyť snad stačilo kolem dokola postavit dřevěné zábradlí s výstražnou cedulí, posunout stezku. 
Pryč je tedy strom Tobiase Kunzeho. Pryč je obrázek sv. Tobiáše. Významný orientační bod, němý svědek honiček finanční stráže a pašeráků. A až někdy příště zabloudíme v tento kraj, už vás nebudu zvát k "Tobiaskiefer". Jen řeknu: „Pojďte se podívat na místo, kde stála Tobiášova borovice. A protože už byla moc stará a suchá, tak ji člověk porazil, aby měl od ní pokoj!“
                                                                                                                                                                        MOna