Co se asi tak může stát, když vám kamarád na tábor, pravda – s těžkým srdcem, neboť táborový život je drsný, náročné klima – vysoká vlhkost, prudké výkyvy teplot, pyl, zemitý prach, hmyz a nezbední hoši – hvězdáři, a také plši, zapůjčí hvězdářský dalekohled? Takový dalekohled se nedá zakoupit v nákupním parku. Vy jste poprosili, oddíl žadonil. Nakonec Maco svolil. A dalekohled v „bavlnce“ na nakládku přivezl. Co se může stát, když máte na táboře hvězdářský dalekohled?

To se zkrátka hledá Jupiter. A chcete Trojkařům ukázat jeho čtyři měsíce: Ganyméd, Europu, Io a Callisto. A ono nic. Selhávají mobilní aplikace, karamba – vždyť Jupiter je pod Sušicí, pokud vůbec vyleze nad horizont. A zrádný Arcturus se převléká do Jupiterova pláště. A vy chcete volat Macovi, že se dalekohled „pokazil“. Zkusíte druhý jasný objekt a Racci hlásí, že objevili Neptun. To určitě! Poslední lidským okem viditelnou planetou je Saturn.

Ano, Saturn to byl! (Později tato možnost i předcházející „nemožnost“ – rozuměj, jako vidět Jupiter, byla probrána se Syslem od Lišáků. Ten vytáhl z police stanu časopis „Vesmír“, či tak nějak podobně se jmenoval, a tam jsme zjistili, že Jupiter určitě ne!). A když jsem ho, ten objekt, v okuláru spatřil, (to už jsme noc před tím zkoumali dvojhvězdu (ve skutečnosti se jedná o čtyřhvězdu)) Alkor-Mizar v ocase Velké Medvědice, a zjistili jsme, že dalekohled nemůže být „pokažený“), tak to jsem si sedl doslova na zadek. Poprvé ve svém životě jsem viděl Saturnovy prstence!! Ten pocit se nedá popsat. To se zkrátka musí zažít. To se zkrátka musí vidět!

Předehra:
Letos, po zkušenostech se suchými posledními roky, jsme na Svatojánské výpravě nevyčerpali studnu až na dno. Byla provedena pouze povšední obhlídka. Zkontrolovány rozvody ve Tvrzi s úmyslem je na táboře vyměnit. Rackové se seznámili s rozvodem elektriky a osvětlením napájeným z autobaterií. Louka se vykosila od lesa až téměř k mohyle u táborového kruhu. Určitou „starostlivost“ zde prováděla už „lesní školka“, takže nám velmi usnadnila práci, přesto si sekáči a hrabáči sáhli na dno sil.

Kassova poznámka: určitou starostlivost opravdu prováděla lesní školka, nicméně sekání trávy se odehrálo v režii oddílu. No, oddílu, já s Nadíkem jsme to byli... Ale neoddiskutovatelně největší práci s vysokou lebedou obstarali Marošsen s bubnovou sekačkou, kterého kdybychom nezastavili, tak skončil až na Horní propustce a také ti, kteří hrabali a odváželi posekaný travní porost.

Až v neděli dopoledne jsme s Kassou probírali „Bonanzu“ – dlouhodobou hru Jaroslava Foglara. Složení družin se na program vůbec nedostalo. Ono také nebylo co probírat. Antek měl přihlášek poskrovnu, Kassa byl na tom ještě hůře. Ale počítali jsme s tím, že hochů z Olomouce bude podstatně více než tomu bylo v posledních letech.
Antek nakonec pevně uzavřel přijímání přihlášek i s tím, že se k účasti vůbec nevyjádřili Vendy a Špejlík. Rádce Rysů Páťa na poslední chvíli svoji účast zrušil, prvňáka Kubíka nepustila maminka, Infin pojede s rodinou na dovolenou a Jack nepojede proto, že má… raději to ani nebudu rozebírat.

Kassova poznámka: přihlášek, spolu s ostatními doklady dle předem stanoveného termínu, jsem měl opravdu jen pár, nicméně jsem měl jasnou představu, kolik že nás na tábor pojede. Nakonec měl přibýt ještě Bubla, jehož tatík si to telefonicky "vymodlil". Ovšem poté se již neozval ani on, ani Bubla...

V polovině července se v diskusi rozepisuje obsazení míst v autech, neboť letos poprvé pojedeme na tábor automobily. Taktéž učiní i hoši z Olomouce. Dostávám přesný počet táborníků s úkolem rozdělit je do tří družin. V podstatě se jednalo o dvě možnosti.

a) Jedna družina z Olomouce, druhá od nás, třetí smíšená. Samozřejmě s přihlédnutím na silové a rozumové schopnosti družiníků. Vzhledem k tomu, že od nás jedou pouze dva Rysové, jsou přiřazeni mezi olomoucké Rysy. Jiná je situace u Vyder. Rádcem zůstává Runy, posílen Lišákem Třískou – za vyměněného Švejka. (Ten nakonec končí vedením Rysů, kam byl po několika hodinách převelen a to nejenom díky počáteční nepřítomnosti Xuryho).
K Lišákům (Saly, Sysel, Júňo, Sobík) přechází Vydry Dodo, Mates, Vítek a Startér. Do jejich řad je zařazen i mladší bratr Třísky Satan. Základ družiny Vyder tak tvoří olomoucké Vydry. Qéčko, Twist, Sky, Rafan, Maty, Bery a Kayak. 

b) Druhou možností bylo postavit tři družiny tak, jak budou pracovat v příštím tábornickém roce, neboť skauti se po prázdninách vrátí k třetí družině. Na to, bohužel, už nebyl vyšetřen prostor a přidrželi jsme se prvního rozdělení.

Kassova poznámka: druhou možnost rozdělení družin jsem již ani nezaregistroval, poněvadž byla nastíněna na druhém listu excelovského sešitu, čehož jsem si nevšimnul... Rozdělení, rozepsané "na papíře" , vypadalo dobře a funkčně.

Táboříme:
Táboříme od pátku 21. července do 6. srpna, opět oba oddíly Grifinovy TROJKY společně, v údolí Věžnického potoka, nedaleko hradu Bouzova. Přírodní park Bohdalov-Hartínkov se nachází v malebném podhůří Drahanské vrchoviny – na rozhraní Moravy a Čech.
Během cestování silně pršelo. Pak však, jako mávnutím kouzelného proutku, vylezlo sluníčko. Stavba tábora byla zvládnuta do prvního večerního nástupu. Především Rackové Kamo, Kassa, Vitas a Nadík si mákli. Činili se i Trojkaři, zkušení táborníci (letos jsou naprostými nováčky pouze Bery a Kayak). Večer dorazili Patka a Mona. Qéčko a Xury přijeli ještě později.
Oddíl obsadil patnáct stanů, každá družina po pěti. Runy nocuje sám, se Sobíkem spí díky lichému počtu Nadík. Zbylých šest stanů připadlo Modrým rackům. Doděláváme pár postelí. Všechny stany jsou nově osazeny „certifikovanými“ policemi.

Kassova poznámka: v Olomouci nepěkně pršelo již od čtvrtečního večera, také "naloďování" táborníků do vozidel pátečního rána se u klubovny odehrálo v dešti. Stany začínáme stavět odlišným způsobem oproti předchozím rokům. Vždy je postaven kompletní jeden stan včetně kostlivce a ihned je zakryt stanovým plátnem. Počasí, alespoň zpočátku bylo velmi nejisté. Posléze se, vzhledem k vývoji situace na obloze, vše vrátilo k zaběhnutým způsobům. Po dvou hodinách a čtyřiceti jedné minutě máme první přestávku a v té době stojí již dvě třetiny stanů!

Složení družin:
U Hanáku zůstalo zachováno. Rysi (Xury, Gorka, Čedar, Kroky, Sigy, Mink a Hepík) vede Vydra Švejk a k nim jsou přiřazeny trosky našich Rysů Shrek a Séba. Vydry vede náš Runy, posilněn Lišákem Třískou. Zbytek družiny tvoří olomoucké Vydry: Twist, Sky, Rafan, Maty, Bery, Kayak a hostující matador Qéčko – rok už žijící v Praze.
Naši Lišáci Saly, Sysel, Júňo a Sobík (Olomoučáci zatím Lišáky nemají) jsou z poloviny sestaveny z karvinských Vyder Doda, Matesa, Vítka a Startéra. Do počtu devíti táborníků byl vzat i Satan – mladší bratr Třísky, aby se fotříkovi (Kamo) neustále nevěšel na krk.

Oddílová dlouhodobá hra (ODH): BONANZA - Zlaté údolí

8. Neukradneš motyku, lopatku ani rýžovací misku svému druhu, neodneseš bez jeho svolení náčiní, které mu náleží, ani si nevypůjčíš to, bez něhož se neobejde. Vypůjčené vrátíš nerozbité a nebudeš se nechávat o vrácení prosit. Nebudeš svého druha rozptylovat, bude-li on v pořadí na vodu. Nepřemístíš jeho kolíky, abys zvětšil svůj pozemek, ani nepodkopeš jeho hráz při sledování žíly, nebudeš vypírat svůj štěrk v jeho třídičce, ani vymývat svou dávku ve vodě jeho stavidla.
   Neodebereš vzorků ze společného do své misky, ani do své peněženky. Nepřipravíš svého druha o práci a jeho podíl, ani neukradneš zlatý prach svého spolubydlícího, neboť on, až tě odhalí, okamžitě svolá své přátele a nezabrání-li jim v tom zákon, oni tě pověsí nebo padesáti ranami zbičují nebo ti oholí hlavu a na tvář vypálí písmeno „V,‘ žhavým železem, aby si je všichni, zvláště pak Kaliforňané mohli přečíst při pohledu na tebe...

                                      osmé přikázání zlatokopa The Miners Ten Commandments J. M. Hutchings 1853

z oddílových kronik:
Už někdy při podzimním setkání na TVRZI jsem Kassovi naznačil, že bychom se letos mohli pokusit o „Bonanzu“. A Kassa souhlasil.
Náš oddíl, a později i hoši z Olomouce, několikrát sáhli po Foglarově dlouhodobé hře „Zlaté údolí“. U nás to bylo poprvé v letech 1969-70. Podruhé jsme „Bonanzu“ (neboť tak byla v našem oddíle hra známa), hráli v letech 1977-78 a vyvrcholila na táboře „Tři deště“. (Byl to můj první oddílový tábor). Z ODH si pamatuji akorát úseky z Beskydky (chata podniku naší mateřské organizace), kdy jsme přeskakovali ve sněhu pásma tříd a potom úsek „Mc Keenovo zlato“. Na táboře pouze „únikový podúsek“ o claimy, kdy jsme vyrobenými biči sešlehávali z kůlu míček. Z tohoto tábora mám v pracáku „bájný“ claim „Flower – Květina“. (V dalších sériích už nebyl).

O čtyři roky později (1981-82) jsme se k „Bonanze“ opět vrátili. Byl to poslední Sašin a Grifinův tábor v čele Karvinské TROJKY. Po celý tábornický rok vycházely v oddílovém časopise „TTT“ povídky k jednotlivým úsekům „Bonanzy“. Zde hrál prim úsek „Diggeři“ – těžba diamantů v lese za řekou Lomnou, kde jsme společně s Grifinem (už jsem byl u Racků), získali tolik vosích bodanců, že mi z úst tekla slina jak po návštěvě zubního lékaře po aplikaci umrtvovací injekce. A potom podúsek „Scoré 70“. 
 
Za šest let na scéně opět „Bonanza“. To bylo naposledy, kdy jsme tábořili v Lomné. Tady je nutno připomenout úsek „Dva bratři“. Družiny šly za svitu petrolejky po bílých lístcích beskydskými lesy. Chrám nočního lesa posílal ozvěnu flétny k uším osadníků z „Gold Valley“. Aby pak byli napadeni duchem „Pána vlků“. To by vám mohli povyprávět Norek (fotr Vítka), Pinďa, a především Domino. Tady jsem upadl doslova v osidla strachu, ačkoliv jsem sám byl hrdinou příběhu. I Antek, řidič transportního vozu, si určitě vzpomene.
 
Jinak tomu s „Bonanzou“ bylo na Věžnici. Zde jsme hru zkusili pouze na „táboře Černých čápů“ v roce 1998. Holt – lužní les nenahradí beskydské kotáry. A zlatonosného potoka abys pohledal. Vzpomenu si pouze na úsek "Olověná úroda“ pozemku Jabloňový sad (letos byl odehrán stejným způsobem). Hoši z Olomouce tu ale Bonanzu hráli několikrát. A dokonce i v „dobových“ kostýmech. Tak teď opět?

Kassova poznámka: Olomoucká TROJKA hrála Bonanzu celkem pětkrát (nepočítaje tu na letošním Saturnově táboře). Poprve tomu tak bylo na v pořadí třetím táboře oddílu - Táboře Černé kočky v roce 1985, který se uskutečníl na Kateřinské Tvrzi. Podruhé se hra odehrála od jara roku 1990 a vyvrcholila na prvním skautském táboře - Táboře Pod junáckou vlajkou. Třetí, dle mého názoru nejzdařilejší, provedení bylo dokončeno na Táboře Dvou třetin roku 2002. Zde proti sobě stály poprve pouze dvě družiny. Ale mužstvo mělo kovbojské převleky, se kterými hoši nastupovali k úsekům ODH, šerif byl vybaven bílou košilí, vestou a hvězdou, v táboře byly vyrobeny lítačky ze saloonu anebo šibenice... Poslední odehraná Bonanza byla zase zvláštní tím (bylo to dáno tím, že nás na táboře bylo opravdu hodně málo), že dlouhodobou hru proti sobě nehrály družiny, nýbrž jednotlivci! To se psal rok 2009. A po osmi letech... Ale to už vlastně víte!



Úskalí „Zlatého údolí“:
Poukázky na dílce (claimy, čti „klejmy“) pozemků v předešlých letech rozdával „šerif Flanagan“ mezi honáky, farmáře, dobrodruhy, zálesáky, zlatokopy, a bohužel i mezi pobudy a zločince,  již od září, nejpozději však od Velikonoc – za jednotlivé úseky a úkoly. Letos se tomu tak nestalo z již výše naznačených skutečností – nesourodost a absence složení  družin. Tak jsme použili obě varianty. Tu naši, i tu Jestřábovu, kdy si družiny za vydělané dolary dílce kupují, s vědomím, že hra může na tomto systému krachnout.

Ukázka poukázek na jednotlivé dílce (claimy) 16 pozemků Gold Valley. Všimli jste si vodoznaku na poukázce?

Odehrávalo se to takto:
družiny dostávaly za vítězství v jednotlivých úsecích ODH „claimy“ příslušného pozemku. Ty se stávaly tzv. „tutovkou“, protože byly automaticky povýšeny na hodnotu „4“, dostaly razítko a takovýto dílec se ihned zanesl do mapy „Gold Valley“. Ostatní claimy si mohla družina zakoupit za dolary*, maximálně však čtyři dílce jednoho pozemku v jeden den. (Každý pozemek měl třináct dílců, každý pozemek měl jinou dolarovou hodnotu. Celé „Gold Valley“ se sestávalo z šestnácti pozemků, tedy 208 „claimů“). „Claimy“ se rozepisovali na jednotlivé družiníky a v okamžiku, kdy docházelo k osobním soubojům mezi dvěmi vylosovanými osadníky, byly tyto dílce vsazeny u šerifa Flanagana. Vítěz si odnášel oba vsazené „claimy“, svůj i soupeřův a oba dílce byly povýšeny na hodnotu „ 2“, popř. vyšší.

Dolary si družiny, mimo jiné, vydělávaly v táborových závodech a soutěžích, zdánlivě s ODH nemající nic společného. Např. družina v daný den získala tolik dolarů kolik její družiníci obdrželi bodů v bodování stanů, v kyríku, v kuchyňské a v tábornické stezce. (Zde měli výhodu Rysi, protože měli nejvyšší počet družiníků). Za zmínku stojí, že rádcové (začali s tím Rysové) podmiňovali zisk nejvyššího počtu bodů možností natřít si pečivo při snídani nutelou. Pouze u Lišáku panovala „demokracie“ a nutella zmizela (byla doslova „sežrána“) během dvou dnů, kdy byla družina touto pochutinou podarována.
Družiny také mohly sázet „claimy“ i na vítězství v jednotlivých gladiátorských zápasech. Dokonce i ta družina, co si odbývala kuchyňskou a samotného zápasu se vůbec nezúčastnila, si vsadila na vítěznou družinu.

*dolary - platidlo v ODH:
Výrobou dolarů se sám pověřil Kassa a popasoval se s tím s grácií nehoráznou! Žádné kartónky se stupidním razítkem, či fixovým popiskem. Vyhledal na NETu originály platidel USA z let 19. století. Tehdy se totiž Bonanza odehrávala, a natisknul barevné série peněz. A to tak, aby platidlo nebylo jakkoliv zneužito! Ty série potom rozstříhávali Kulajda a Kulíšek několik hodin (dnů?).

Družiny bojují o pozemky „Zlatého údolí“:
Nebudu se rozepisovat o jednotlivých úsecích, nebudu podrobně vysvětlovat jakým způsobem jsme je odehráli. A jak přesně jsme se snažili podržet se legendy. To bude možno nalézt v táborové kronice nebo zhlédnout v oddílových filmech, či na fotografiích. Pokusím se pouze „vypíchnout“ úseky, co se líbili mě, popř. nám. I s vědomím, že co se líbí přípravářům hry, se nemusí podobat hráčům! A funguje to, světe div se, i obráceně!

Olověná úroda: darebáci prchají z hořícího objektu (dýmovnice odpálena ve TVRZI) a pro dým nic nevidí. Ani sadaři (ostatní dvě družiny, pro samý dým nic nevidí – všichni mají zavázané oči). Sadaří se snaží vychytat všechny prchající darebáky dřív, než utečou do bezpečí. (Z „hořící“ TVRZE jako první štítovým okýnkem vystartoval probuzený netopýr. Plši zůstali v klidu).

Kovboj ze Severu: nemajíce revolvery s „přísavkami“ tak dalekého dostřelu, použili jsme ASF zbraň, kdy vyděrač Jess Leod podstoupí souboj s naším kovbojem. Leod postupuje na „koni“ po Severní stezce (lano nabito mezi kolíky) a na předem stanovených metách je vždy zastaven hlasem kovboje. Leod ho nevidí, protože kovboj stojí ve „stínu“, nevidouc na něj namíří a vystřelí. Zasáhne? Pakliže ano, má bod a pokračuje dál. Nedejte se zmást. Není jednoduché trefit mluvicí terč. Družina Rysů dvakrát stála v roli figurantů. Shrek a Čedar schytali shodně po šesti zásazích.

Poslední živý od Mrtvé řeky – družina je v časovém limitu připoutaná k zemi na dvacet nabitých kolíků. Za jak dlouho se dokáže vysvobodit z tohoto apačského rozsudku smrti? Lišáci to zvládli za 2,58 minut, Vydry za 3,31 minuty. Rysové byli ještě o šest vteřin pomalejší. A takovou práci to dalo je připoutat!

Studna hněvu: společně s Jarynem jsme se rozhodli (já se rozhodl), že trasu kudy osadníci poběží s vodou, musíme trasovat přes „Moravské pole“. Žádný asfalt, ale hezká divočina devětsilů, kopřiv, lebedy a pcháče zelinného. Po té, co Jaryn zlomil svoji kosu, jsme můj záměr přehodnotili a trasu podstatně upravili, i s tím, že se část poběží zkrátka po asfaltu. Jarynovy jsem půjčil svoji kosu a Jaryn pak iniciativně zkratku přes bylinný „park“ zdramatizoval. Družiny na trase rozestavily štafety ze svých osadníků vyzbrojených malým půllitrovými esšálky a na daný start první zástupci družin ponořili své nádoby do vrchní studánky pod Zlatou Korunou a běželi k druhému družiníku, kde obsah svého šálku přelili do jeho. Zdánlivě jednoduchý úkol naplnit v táboře na „úředním stole“ svůj kotlík s obsahem tří litrů přenesenou vodou z „ukradeného pramene“ nebyl vůbec jednoduchý. Tento úsek vyhráli Rysové.    

Ču měl smůlu: v úseku hraje důležitou roli železnice. Tu nahradila lanovka, kdy „Číňan ČU“ prchá před bandou lupičů v železničním vozíku s penězi, co jim vyfoukl. Ču musel vyhodit balík s výplatami na určeném místě. Nu, nebylo jednoduché trefit se plným pytlem peněz do korby dvoukoláku.

Kaňon samé zlato: Opět se kopalo na potoku a hledaly se zlaté nugetty. O chybějících potůčcích a říčkách jsem už psal. V „Údolí Věčného mládí“ jsme odkázáni pouze na Věžnici. Na velmi příhodném místě bylo mezi kolíky zakopáno 37 bronzových raznic maličkých jako můj nehet. Stalo se něco neočekávaného. Vydry našly všechny raznice. Rysům chyběla jedna zlatinka, Lišákům sedm.    
Zlaté valouny se hledaly i na Průchodnici. Ale tam jsem nebyl.

Ohořelá kánoe: počasí nám konečně šlo na ruku a tak vyjíždíme na lesní oprám do Kladek. Na hladině se odehrává „vodní gymkhana“ – tradiční závod zálesáků, zlatokopů a osadníků v Gold Valley. Závod však mění pravidla pokud jsou v sázce lidské životy, a cizinec Felix z neznámé země – z odkudsi ze středu Evropy, sám míří do ohnivého pekla.
Dvě posádky jedné družiny zachraňují na raftu svého člověka z „ohnivého pekla“, (kde se, mimochodem, potulovala „tlupa přítulného dobytka“). Vděčný úsek pro diváky.

Zbývá zmínit se o třech úsecích, odehrávajících se na Zlaté Koruně, z toho dva byly noční.
Proč mají Senekové rádi psy: obyčejná „sbíračka“ různobarevných lístku se zvířátky (od Bimby). Sběrači jsou v těžce prostupném terénu pronásledování zlými a nebezpečnými zvířaty „Nm-Nm-Kch!. (Patrně puma, u nás Modří racci). Rozčilující bojovka. Strach, úprk, plížení, šlahouny ostružin a kopřivy – elektrická tráva. Pot, prach a jehličí. A radosti se zajíkáš, když najdeš další „zvíře“ a stačíš schovat se, či dokonce uprchnout, před „Nm-Nm-Kch“!

Muž, který moc mluvil: Schaeferova povídka o muži, co pronásleduje medvěda grizzlyho. Boj mezi ním a divokým zvířetem se dostává do mýtického prostoru. Družiny v noci postupují po stopách „šediváka“. Ty tvoří bílé kartónky přichycené na kmenech stromů. Není to jednoduché, když se pohybuje celá družina nočním lesem. Kmeny, pařezy, výmoly a mrtvé smolné větvoví sklácených velikánů, koryto potoka, kluzké kameny a vlhké bahno opuštěných meandrů, co ti z nohy botu sundá. A celá ta družina má pouze petrolejovou lampu – jednu petrolejovou lampu. Těžce zápasí její světlo s inkoustovou tmou. Pokud družině zhasne lampa, je to její konec – medvěd je rozsápá. Ale další a další stopy se vynořují z lesa. A je tu, hurá – grizzly je „přibitý“ na kmeni – Rafanův plyšový medvídek odebraná z jeho stanu. Stopky se zastavují!

Pán chatrče: úsek s nejdelší legendou a nejrozsáhlejší přípravou. To se v lese kolem ohniště (to ještě nehoří – je den, všechno je vidět), rozmístí spousta předmětů – stanová celta, volejbalový míč, deštník, laso, pasáková pálka, kárka na strom zavěšená, židlička, bota na větvi, cedule „Coleman“, jiná cedulka – smaltována „RIO Brasilia“, štípací kleště, barel a kýbl, trojúhelníkové pravítko, láhev od spreje, slamník, budík a či já vím co ještě? A když přijde noc, celý oddíl vnikne do tmoucího lesa. Vede je pouze zář ohně, co rozdělala potulná banda lupičů a hrdlořezů (Modří racci). A ty se plížíš a plazíš, za stromy se schováváš. Vidíš jenom zář ohně. Ten se občas tak rozzáří, až zůstává rozum stát a osvětlí celý les. A ty vidíš, co jsi před tím neviděl – stanovou celtu, volejbalový míč, deštník, laso, pasákovou pálku, kárku na strom zavěšenou, židličku, botu na větvi, ceduli „Coleman“, jinou cedulku – smaltovanou „RIO Brasilia“, štípací kleště, barel a kýbl, trojúhelníkové pravítko, láhev od spreje, slamník, budík a či já vím co ještě?

Jiné úseky nezmiňuji (například ty s tím žebříkem). Neznamená to, že by byly slabé. Ale povětšinou se odehrály na hřišti, v táboře, mnohdy za velmi krátkou dobu. A po jejich odehrání jsem nezachytil nějakou zpětnou vazbu. A nezapomeňte to, co jsem psal na začátku – pokusím se pouze „vypíchnout“ úseky, co se líbili mě. I s vědomím, že co se líbí přípravářům hry, se nemusí podobat hráčům! A funguje to, světe div se, i obráceně!

Kdo obsadí „Zlaté údolí“?:
Na začátku byly přípravy. Ale kdo mne zná, dokáže si představit s jakou „precizní systematičností“ probíhaly, neboť jedinou mojí inspirací je „termín“! Ale už v dubnu jsem procházel oddílové kroniky. V lese, kde Sir smejčil, jsem pročítal knihy o hrách Jaroslava Foglara, kroniky jeho oddílu – z táborů, kde „Zlaté údolí“ hráli. Naše stará „TTT“ s jednotlivými příběhy a hrami. Na discích hledal nějaké stopy po „Bonanze“ z roku 1998. Četl Kassovi zápisky, hrabal se v pausovacích papírech a svých poznámkách. Poslouchal Morriconeho muziku. Na poslední termín pak úkoloval Kassu. A také pracoval na stránkách o ODH „BONANZA“, (a to bylo největší chybou – abych později zjistil, že je nikdo nečetl. A když ano, tak pouze ti, pro něž to nebylo primárně určeno! Řidič autobusu, voják z povolání, vysokoškolský asistent, pracovník ministerstva zahraničí ČR, neznámý „user“). A když mi potom Lála řekne, že se těší na tábor, nemůžete se divit, že bych ji v daný moment snad „zabil“.

Děkuji především Kassovi, za tu „papírovou robotu“, za dolary mu děkuji! A „TTT“ speciál, co dostala vítězná družina při posledním táborovém ohni, a za vytisknuté diplomky. A Antkovi, že našel mapu Bonanzy z roku 1998 (k té mapě se ještě vrátím!). Lále za plakát (ačkoliv jsme se domlouvali, že bude nakreslený dříve!) a nějaké ty snímky z ODH.
Děkuji Kulajdovi, Jarynovi, Vitasovi a Nadíkovi. Jen v kostce: kosení louky, výběr zbraní, výroba kolíků, trasování, rozvěšování, rozhodování, jiný technický servis, stopování času, sčítání, vyhodnocování a vyplácení. Bez nich by hra ustrnula! Často mě svým zapáleným přístupem vyburcovali, neřku-li dokopali dál. Děkuji!

Mapa:
Původně jsem nechtěl kreslit žádný propagační „plakát“ k ODH. Vždyť máme mapu „Gold Valley“. Ta se tam, zkrátka, pověsí, a bude to!! Karamba, ale kde ta mapa je? Vzpomínám si, že byla ve skladě v klubovně na stadiónu v plochém šuplíku prvorepublikového psacího stolu. Tam moje stopa končí. Ale Antek ji našel ve „stalingradské“ garáži mezi oddílovým inventářem. To je pecka. To je dobře, protože ten prvorepublikový stůl je uložen ve sklepě starého Kulajdova bytu a Kulajdu tu už nebydlí. Zírám na mapu. Je černobílá, nezabarvená. Proč jsme tenkrát, v tom roce 1998, nesáhli k zanášení pozemků“? To mi zůstává záhadou.

Tak jsem mapu nafotil, Kassovi obrázky poslal. Na táboře jsme však objevili jeden problém. Jednotlivé pozemky mají pouze deset dílců, nikoliv třináct. Nedokáži to vysvětlit. Ale určitě v tom hraje roli „logo“ pozemku. Nu, nic. Tak jsme upravili hranice a přidali další dílce. A potom vybarvovali, barvili a nanášeli barvu družiny, co pozemek získala, popř. si ho zakoupila.   
Ta mapa ve skutečnosti v dlouhodobé hře nehraje žádnou roli. Je to taková třešnička na dortu. A jestli někteří „rosomáci“ v polovině tábora používali výraz „papírky“, když mluvili o „claimu“, u mapy nastal pravý opak. Hoši, táborníci, osadníci, honáci, zlatokopové, dobrodruzi, tam začali vidět věci, které jsem já – jako autor mapy, neviděl.

Například: prvně se obsazovaly pozemky kolem železnice. V Gold Valley se strhla i „rvačka“ o pozemek s vlečkou, kde bude určitě stát pila. Také poloha přístavu na řece vytékajícího z Bobřího jezera a vlévající se v Gold Valley do Veliké řeky, vyvolala v Gold Valley přenici, zda bude přístav na straně Lišáků nebo pozemku Vyder, mající blíže k železnici.
Dále se přednostně nakupovaly pozemky kolem vodních zdrojů, ačkoliv to rozbíjelo koláž největšího území v jedné barvě. Jindy však družina provedla počin, nad kterým zůstal můj rozum stát (Lišáci v Medvědím kraji, Rysové v Gold Valley). Ale je to asi jen dojem pohledu na dokončenou mapu. Ve hře mohly nastat situace – a nastaly, kdy vyhlédnuté pozemky byly družině vyfouknuty rychlejší družinou. Pravdou však je, že jsem několikrát družinové geodety přesvědčoval ať si zakoupí jiný pozemek. Třeba tenhle! Ke konci hry se štětce a barev chopil Kassa a vše dovedl do zdárného konce.

Kdo obsadil „Zlaté údolí“?:
Rozhodujícím činitelem je samozřejmě tabulka úseků a podúseků s uvedenými body. Ale výsledek se dá odhalit i s mapy. Lišáci zachytili počáteční nástup Rysů a provedli to, co Rysům nějak nedocházelo. Nakoupili claimy nejlevnějších pozemků. Totéž činili i Vydry. Zůstává mi záhadou, proč tak nedělali Rysové, kteří jen shromaždovali dolary. Je pravdou, že minimálně dvakrát proběhl hromadný nákup pozemků (činilo se tak každý den v poledním klidu), když měli Rysové kuchyňskou, finišovali a nikdo se na burzu nemohl uvolnit. (Ale burza se odehrávala každý den!) Rysové pak museli sázet do soubojů „claimy“ vyšší hodnoty, o něž převážně přišli a tím šli na ruku Lišákům i Vydrám. Ty dvě družiny sázeli vesměs „jedničkové“ poukázky.
Podúseky se odehrávali převážně po odehrání hlavního úseku a byly bodovány 3, 2, 1 bod; popř. splnili = 1 bod. Tyto úkoly oslovili převážně starší chlapce (nejvíce Modré racky), přeci jenom to byla „makačka na bednu“. A jízda na lanovce je přednější, než „Cesta do Seventonu“.
Ještě v sobotu večer se povyšovaly claimy na „čtyřkovou“ hodnotu a Kassa trpělivě vybarvoval zabraná území za svitu petrolejky. U táborového ohně byli vítězem vyhlášeni Lišáci a dostali „TTT“ speciál s téměř všemi legendami k jednotlivým úsekům a s úkoly v podúsecích. Druhé skončili Vydry, Rysové obsadili třetí místo.

A to je tak asi všechno. Třeba nám, Kassovi a mně, někdo někdy řekne, že se mu hra líbila, že takovou hru ještě nikdy nehrál. A to je tak asi všechno!

úseky ODH:

Gladiátorské zápasy
stejně jako v posledních letech, vyjma tábora v Jizerských horách, bylo tradičně rozehráno šest turnajů.

kopaná:
Perlou se staly nové branky – svatyně, čehož se zhostil především Patka (fotbalová minela). Trámky už byly nakonzervovány Bubákem na pracovní výpravě. A když Antek dodal sítě, horko těžko sehnané, už nic nebránilo v kompletaci za pomocí příložných plechů. Naprostá paráda. Přesto se, díky nepřejícímu počasí, odehrálo pouze první kolo. A to ještě tak, že zápasy byly rozděleny na dva 30-ti minutové poločasy a ty následně na další dva 15-ti minutové zápasy, kdy první část odehráli Trojkaři a část druhou Trojčata. Za bujarého povzbuzování těch zrovna nehrajících.

pasák:
Pasák – dokulhal také pouze první kolo – viz výše. Ne, že bych si stěžoval na počasí, ale hrát pasáka v dešti, byť svítí sluníčko, není to pravé ořechové. A nacucaný míček se při odpalu chová jako dlažební kostka. A je to škoda, protože se jedná o „královskou hru“. K zachytávání míčků za čtvrtou – domácí metou, posloužila síť přenesené branky. Také paráda. Žádné bezprizorní podlahy povalující se po zápase po lese. Tradičním počinem bylo utkání na „Dni veteránů“ a závěrečné měření sil předposledního dne mezi Olomoucí a Karvinou. 

papoahakapiu:
chcete-li, „indiánská házená“. Ve volném překladu z nářečí neznámého kmene to údajně znamená „údiv nad pozřením červené papriky“. (Ve skutečnosti tato hra nemá s jídlem nic společného). Je to zápas síly, běhu, ohebnosti, pozornosti, mrštnosti a souhry družiny v poli. Mety byly letos označení signální barvou, aby se běžec i obránci lépe orientovali. Prim jasně hráli Lišáci. Rozhodčí zavedli nové hodnocení – hru v prodloužení („p“) a taktak, že si nezkomplikovali konečné hodnocení.
Za zmínku snad stojí, že při jednom vrhu se bezprizorně po hřišti potuloval pes Sir, hledaje nějaké myšky nebo krtky a dostal od Runyho přímý zásah. Načež se urazil a odbelhal se do TVRZE pod velitelský stůl, s úmyslem se dnesšního dne už s nikým nebavit.

ringo:
hra s kroužkem byla určena pro starší polovinu družiny. Přeci jenom síť pro Trojčata je vysoko a chytit letící kroužek dělalo problémy i starším bojovníkům. Zápasy silně (a nejenom tyto) prožíval Švejk a stěžoval si následně u rozhodčích na své neschopné družstvo. Starší družstvo Rysů skončilo poslední. A nepomhly ani osobní tréninky. 

hobří:
bylo naopak určeno pro mladší hochy. Je to zjednodušené odbíjená, ehm přehazovaná rugbyové šišky. Ta po dopadu na zem ovšem dokáže provést rozličná alotria, ale jeden odraz je povolen. Třetí přihrávka musí už směrovat přes síť. Hra je převzata od Pražské Dvojky. V originálu se však hraje s medicinbalem.
Trojčata nemusela podávat ze zadní lajny. Starší, nehrající, řvali na svůj potěr a Švejk svá Trojčata téměř na rukou nosil, protože tento turnaj vyhráli mladší Rysové.

lagori:
Kassova poznámka: U většiny zápasů jsem byl takže se pokusím tento Gladiátoský zápas zhodnotit - po loňských, nezáživných, zápasech v lagori a pozdějšímu pozměnění pravidel, jsme i letos zápasy takto odehráli. Některé zápasy, ač se třeba podle výsledku nezdá, byly, dá se říct, i vyrovnané. K neprospěchu věci, řekl bych, byl velký výkonnostní rozdíl mezi nejstaršími a nejmladšími chlapci v družině. Trojčata nemohla konkurovat habánovi Švejkovi nebo ostřelování Lišáků Salyho a Doda (jeden by řekl, že to dělali i schválně - pro zábavu...? Ale to by přece neudělali, že!). Pokud by byl i napříště tak výrazný výkonnostní rozdíl, stálo by asi za zvážení rozdělit družiny na mladší a starší, jak tomu bylo při kopané.
(Vyjádřil se Kassa, nejčastější rozhodčí!).

tradiční bodované „tabulkové“ závody:

Kyrík – lov domácích zvířat
aneb ranní vstávání vyhrál Mates, druhý Júňo a třetí Xury. Ten měl nejvyšší umístnění mezi „studenty“. Pro mnohé táborníky je to nejprestižnější soutěž, (pro jiné naopak). Na druhém konci byli tři Rysové Kroky, Séba a Shrek. Ani umístnění Salyho a Sobíka není oslňující. Mnohé výtečníky podezírám, že nerozeznají jednotlivé figury na dřevěných destičkách a při jejich hledání si počínají značně nejistě.
(Letos poprvé byla soutěž přejmenována z „lovu domácí zvěře“ na „lov domácích zvířat“. Neboť nechováme doma zvěř, ale zvířata, nemáme-li na mysli vlastní potomky).

ranní koupání:
Přestože si všichni zaplatili, nikdo táborníky k této činnosti nenutí. Jedná se o dobrovolné vlezení, či skok do vody, což po ránu není dvakrát příjemné – je to hrozné, je to strašné, je to k nevydržení. Na rozdíl od pocitu, který potom následuje. Leč, mnozí hoši ten druhý pocit nepoznali nebo na něj už zapomněli. Dvanáct „tvrdých mužů“ získává malé orlí pero za ranní koupání (bylo uděleno i Startérovi, který byl odehnán z vysokou teplotou z posledního ranního cvičení). A nebýt hospodářova nařízení, že kuchyňská se nesmí před budíčkem koupat, byl by počet koupacích dnů určitě dotažen na 94%. Škoda, že u kuchyně už roky není napuštěno koupaliště. Skokani měli při svačině nárok na čokoládu.

bodování stanů:
vyhrála lichá Vydra Runy – spící v knihovně. Druzí byli Dodo a Startér od Lišáků, třetí místo Qéčko a Bery – opět od Vyder. Nejslabší družinou se ukázali Rysové. Např. pořádek Shreka, po čtyřech prodělaných táborech, je na mrtvičku! Kontroly prováděli Kassa, Jaryn a Vitas. Devatenáct táborníků získalo malé bílé orlí pero – vzorný stan na táboře, což je celkem vysoké číslo!

Tábornická stezka:
závod by měl vyhrát Sir III. Nekonfliktní táborník, přívětivý ke všem a všemu – i k těm nejmenším. (Na to bacha! Protože kokr je prezenotván jako silně agresivní pes. Přál bych vám zažít „zlatého Sira“. Neexistovalo se přiblížit k mým osobní věcem). Ale Sir III. byl trpělivý, když ho „Trojčata“ i návštěvy tahaly za uši nebo za ocásek, na bříšku ho „lochtaly“. Snášenlivý škaredého, nevlídného či parného počasí. Nevybíravý – všechno a „všem“ snědl a vypil, nekřičel a hlavně – hlavně neřval!! Ale Sir III. má jenom dvě známky co vlastní, a ty visely na obojku ve TVRZI. Sir III. je zkrátka pes.

Letos se opět objevily dřevěné známky, dřevěná kolečka (počin Antka a Kassy?). Z jedné strany se znakem tábora - všeobecně (nevím jak ve Windows 10, ale v „XP-éčkách“ na nás Bill myslel a jedna z ikon je „táborovou známkou“. Na táboře „Na úvazku“ je do barevných modifikací rozvedl Harry); a z druhé strany byly vypáleny znaky rozličných předmětů z „Bonanzy“. Lebka, ostruhy, laso, klobouky, pokrývka, podkovy aj. Na „večerním rozkaze“ vždy probíhaly sáhodlouhé debaty mezi osadníky a Jarynem, co známky doplňoval do počtu „pět“. „Já chci, ostruhy, mě chybí podkova, nemáš lebku?“
První místo obsazuje Qéčko. Před Salym a Runym. Ano, tito mládenci byli tak nekonfliktní a uhlazení, že občas vzbuzovali obavy, zda nejsou churaví. Poslední místa opanovala čtveřice Trojčat od Vyder. Pro polovinu z nich to byl jejich první tábor. Příště to už může být pouze lepší. Nebo se mýlím?

kuchyňská:
známkováno jako ve škole, protože systém mínusových karet, dle hospodáře, údajně nefungoval! S přehledem vyhrávají Lišáci (protože se letos nevařil puding). Ale i ostatní družiny se činily, což ale táborového hospodáře stálo mnoho sil! Hlavním kuchařem byl „vojenský veterán“ Kamo. Jídlo bylo poživatelné, často i velmi chutné, což dokládalo minimum „bioodpadu“. Jen ten pořádek býval kdysi lepší. A „pracovce“ často vypomáhal Kassa a Patka. Obrovské boje se u snídaně sváděly o nutellu. Tradičně byly usmaženy i „řízky“ z tkaniny. Jídelníček vylepšily smažené bedly a palačinky (ty v režii Lišáků). Lahůdkou pro Modré racky byla na stole přítomnost „vepřového másla“ se škvarkami od „Makovce“. 

semafor:
se vrací!! Beru na vědomí, že ne všichni táborníci, obzvláště „Trojčata“, mu přijdou na chuť. Ale komu se líbí třeba kuchyňská, nebo noční hlídky? Kdysi jsem se zařekl, že hochy semaforu naučím, když ho dodnes sám nemám ve IV. stupni potvrzený. Téměř každý den ráno, za jakéhokoliv počasí, stojím na hraně Sluneční hory a vysílám praporky část zprávy. Vysílání se zúčastňují pouze dvě družiny. Kuchyňská není touto soutěží vytrhovaná ze své bohulibé práce pro blaho táborového lidu. Letos byl odvysílán text z „VIII. zlatokopeckého zákona“. Výsledky možno odsledovat z vyvěšené tabulky. Kdo neví, co je to „semafor“, ať se podívá na jedn z dílu „Pirátů z Karibiku“. Tam se také vysílá zpráva signálními praporky. 

Jiná kratochvilná povyražení:

deskové a karetní hry:
nebudeme-li počítat dva večerní úseky ODH, odehrávající se na „Zlaté Koruně“, jednalo se především o volné večerní turnaje v deskových a karetních hrách, neboť na tento čas byly směrovány. (Pokud se něco odehrávalo dopoledne, či po svačině, bylo to tím, že nás počasí nepustilo ven na louku a déšť padal na střechu TVRZE).
V karetních hrách panoval „Bang“, kde se u rysího stolu pod vedením Kama odehrávala dlouhá klání. Mladší hoši hrávali „bang“ i sami. Ale Trojčata si svévolně upravovala pravidla, přitom řvala a když byla „tlupa“ před večerkou rozprášena „úřední mocí“, často jsme po nich nacházeli karty pod stolem.
Jinou „peckou“ byla stará hra „Šestá bere“, nebo-li „krávy“. Zde se ke Kamovi často přidával i Patka. Jeho nevinné hlášky: „Ale to je nemilé! To je mrzuté!“, kterými častoval nebožáka beroucího celý řádek, neměly chybu.
V deskových hrách se objevila novinka „Boj o pastviny“ (zapůjčena Macem), kdy se po hexagonálách přesouvaly žetony „odvázaných“ oveček. O této hře, jakožto i o předcházející se uvažovalo použít je do Bonanzy. 

čtení na pokračování:
zasouvalo se do programu dalšího dne po večeru deskových her nebo po „zpívánkách“. Kromě legendy, čtoucí se vždy před dalším úsekem ODH, se letos po večerech, za svitu petrolejové lampy, dusotu plších tlapek po půdě a chrupkání menších jedinců zmožených denním programem, četla pouze dvě díla.
„Dračí sémě“ R. E. Howarda, v oddíle spíše známá jako „Zuwumbie“. Tato legenda je spojena i se „stezkou odvahy“. Ta je připravena ihned po ukončení četby. Letos se jako první k horní studánce s petrolejkou vydal Sobík, jeden z mála, co nevěděl kam vlastně jde.
Druhým „románem“ byl na několik části čtený „Černý tábor“. Skutečný příběh odehrávající se v našem oddíle v červenci 1971 – o nesmiřitelném boji mezi „Kofoláky“ a „Arokoláky“.      

zpívánky:
zasouvaly se do programu dalšího dne po večeru deskových her nebo po čtení na pokračování. Vedl je především Kamo. Překvapil Jaryn, roky tající samostudium hry na kytaru. Tak jsme „čtyřhlasně“ hráli a hoši se snažili i zpívat. Několik chacharských vypalovaček, lidovky i skautské písně, a nakonec „Hop-Tropáky“. Velký úspěch letos sklidil jejich „Liberátor“.

noční hlídky:
k všeobecné „radosti“ táborového lidu, probíhaly podle zaběhnutého scénáře. Tzn., že každý táborník hlídá sám. Pouze mladší hoši byli stavěni na hlídky, kdy už se rozednívalo. K žádnému zjištěnému incidentu nedošlo – nemaje na mysli nevyhotovení zápisu do „Knihy hlídek“. Táborník nedostane jídlo dříve, než zápis dokončí (funguje to naprosto spolehlivě!)

Někdo, obzvláště mladší hoši, a jiní – vesměs z řad „pedagogů“, si myslí, že nespat v noci po náročném dni, je zločin na dětské duši. Snad mají pravdu. Ale ze všech táborových prožitků pak tyto chvíle, kdy hlídáš sám tábor – jen ty a nikdo jiný, a nad tebou jsou myriády hvězd, z nočního lesa k tobě doléhá křik probuzeného drozda, či šoupálka dlouhoprstého, a kdesi ve stráních „štěká“ srnec; mezi bylinným porostem se pohybují svatojánští broučci. A třeba stříbrný svit couvajícího Měsíce zalévá údolí a stíny mezi kmeny stromů se zkracují – tak tyto zážitky, tyto „chvíle“ patří k nejsilnějším! Nemluvě o větrné a deštivé noci, kdy blesky bijí do okolních hor a kdesi v lese se ozývá praskot a tlumené pády lesních velikánů. Po letech si na ty zážitky nejsnadněji, nejrychleji, vzpomeneš, protože do tvé duše vyryjí nejhlubší stopu.

Také, jak jinak než podle zaběhnutého scénáře, jsme na začátku tábora přešli na zimní čas (SEČ), což znamená, že poledne bylo opravdu v pravé poledne. To, že mnozí školáci nepoznají analogové hodiny, třeba budík, je už roky věcí naprosto známou. Ale opět a stále nás udivuje!!

Koupání:
umývárna byla opět zrobena pod vedením Kassy na začátku tábora, a to je prosím pěkně – Lišák nemající k vodě žádný vztah. Na umývárně se makalo i později, obzvláště po velké vodě. Přibyly odkládací desky na mýdlo, ručníky a esšálky. Pod schody byly nakonec upevněny dva dřevěné můstky a různá jezírka se spojovala s proudovými náhony, osázena vodními mlýnky, co Vitas vyštrachal v dřevníku z loňského tábora. Především Trojčata kutala pomocí hrábí a motyk ve dni Věznického potoka a snažila se prohloubit umývárnu. Ale už roky je vody málo. Nechci být špatným prorokem, ale pokud se nezvýší vodní průtok Věžnice, jsou naše tábory v této lokalitě vážně ohroženy. 

Samotné koupání se odbývalo na „Dolním propustku“. Vydry zde postavili velmi slušnou hráz, ale prvoúterní deštivá smršť, co zvedla hladinu Věžnice na nebývalou úroveň, hráz lehce pocuchala. Došlo k podemletí i prvního panelu (na „Dni veteránů“ je „Śniežci“ opravili). Ale „povodeň“, co táborovou omladinu doslova omráčila, provedlo i jednu prospěšnou práci. Vyčistila vodní dopad pod betonovým tunelem propustku od letitého nánosů mrtvých větví, tlejícího listí a smrdutého bahna. Když si uvědomím, že se tak nestalo minimálně od Slunečního tábora (2013), znamená to, že minimálně čtyři roky zde už pořádně nepršelo!! A to je děsivé!!

Jiné koupání proběhlo na lesním oprámu v Kladkách. Při úseku „Ohořelá kánoe“ a následně při návratu z výpravy na Průchodnici.
Koupání v teplé vodě se odbývalo ve sprše dřevníku. Kuchyňská si napustila do tří 30-ti litrových hrnců vodu ze studny a tu po zahřátí na kamnech, přečerpala do barelu nad sprchovým koutem. Za svitu plynové lampy se pak celá družina osprchovala, prvně Trojčata, pak Trojkaři. Pokud zbyla voda, přiživili se i jiní táborníci, vesměs mající odpor ke studené vodě. V teplých dnech se večerní hygiena odbývala na Dolním propustku. Nikdo nehnal horkou vodu do barelu sprchy v dřevníku.

lanovka:
nebyla žádné „novum“ – její premiéra se odbyla při loňském táboře. Ale při její „výstavbě“ – projektant a zhotovitel Antek, stavební dozor Kassa (mající opravdu inženýrský diplom z oboru stavebnictví), lanovku ještě více přiblížili k naprosté bezpečnosti (třeba letos nikdo nespadl ze střechy „podsadníku“ – přístřešku na podsady). Tou novinkou byla „tenisáková“ brzda, kdy na ocelovém lanku byly navlečený tenisové míčky z „Optimitu ODRY“. Při dojezdu kladka narazila na první míček a borcením pružného materiálu zpomalila jízdu rozhýkaného zjeva, a pak na druhý a na třetí, a pak až na ten patnáctý, či kýho šlaka. Jízda se téměř zabrzdila, ale přitažlivost zemská stáhla zjeva zpět, kde musel seskočit. Což ne vždy dopadlo k jeho spokojenosti, protože některé zjevy vypleskal talíř sedačky. Lanovka účinkovala i v jednom úseku ODH: „Ču měl smůlu“.
Jinou událostí byl „generální zákaz provozu“, který vyhlásil Antek na večerním rozkaze – jako reakci na Sobíkův přestupek. Sob se svezl (sám) na lanovce, ačkoliv měl denní dištanc. (Ale nebojte se, hoši ho nezabili!!)

posilovna:
před táborem se na stránkách „rozhořela“ (jediná – o síle dvou příspěvků) debata, kdy Švejk vznesl dotaz, zda bude na táboře „GYM“. Nejednalo se o žádnou zkratku ústavu vyššího vzdělání, ale o posilovnu. Několik zařízení a nářadí sloužící k pěstování těla. Lavici a činky zapůjčil táborovému lidu Patka, hrazdu Toncek. Patka později fungoval i jako trenér, protože toho měl přes den málo. Mnozí hoši se pustili do cvičení s takovou vervou, že museli být brzděni, jiní ani nevěděli kde se „GYM“ nachází a když jim to bylo prozrazeno, využívali k „posílení těla“ pouze opodál, mezi dvěma kmeny zavěšenou „hamaku“. Největším problémem před každodenním uzavřením tělocvičny bylo dát do pořádku sety činek. Součásti „funny parku“ – jak to pojmenovala Kavka, byla již výše zmiňovaná lanovka, pochozí pásy – španery a dětská houpačka.      

výpravy:
delší putování, převážně v oddílovém kroji a v čase několika dílů denního programu, se uskutečnilo pouze jednou. Oddíl se dopravil k Průchodnici. Tu propátral, i jeden z úseku se zde odehrál, když hoši hledali „zlaté nugetty“. Zda však pokračovali jinam, nevím, hlídal jsem tábor. Výprava se zastavila i v hostinci „U posledního Mohykána“ ve Vojtěchově. Prach z těl smyla na lesním oprámu v Kladkách.
Jiným kafem byly „Výpravy na houby“. Je to zvláštní oddílový podnik, nemající s houbařením nic společného. Družina samostatně vyráží do divočiny ke splnění předem stanoveného úkolu. (Anebo – jen tak). Podnik slouží především k „vymetení“ tábora. To, že Lišáci ze své výpravy přinesli z „Hory“ (507 m n.m.) dva ruksaky bedel, je věcí jinou.
Jiné „vymetení“ tábora provedli Kamo s režiserem Sobíkem, když se odebrali s celým divadelním ansámblem na Zlatou Korunu a natáčeli zde „western“. O tomto počinu se jistě zmíníme v táborové kronice.

Den veteránů
rodičů a přátel oddílu se odbyl druhou sobotu. Účast, ve srovnání s loňským rokem, byla letos slabší. Co ale proběhlo naprosto dokonale, to byl odběr dětiček a jejich včasné vrácení rodiči do tábora. Z veteránů se zde objevili – no, nebudu vyjmenovávat. Určitě bych na někoho zapomněl a navíc – od Hanáků poznám jenom Olprana, Brzdu, Gorku a Kaye. Za zmínku však stojí příjezd Fera – druhého vedoucího v historii K3 (1982–84). Po sedmihodinové cestě dorazil na svém mopedu „piaggio“, s ruksakem na zádech z Bohumína k nám do Věznického údolí a strávil s námi celý víkend. V sobotu po poledni také dorazili Saša a Grifin. Pohodu tradičního podniku dotáhlo podařené počasí.

4. oddílový zákon:
Nemocnost nulová – kupodivu ani v noci nikdo „neštěkal“, nebudu-li brát v úvahu srnce, lišku, či Sira, silně rozrušeného pádem letitého stromu. Úrazy drobné, nějaké ty řezné, sečné a bodné rány zaznamenány byly. Několik „přítulných“ z řádu roztočů odstraněno. A také několik nevolností a bolestí celého těla, co se po dni vytratí, zachvátilo pár táborníků. Vždy si kladu otázku: proč některé jedince skolí táborový život? Je to dáno vyčerpáním při bojových hrách, sportovních kláních, fyzické práci, nedostatku spánku, celkovou únavou, jiným režimem stravování, nočním chladem? A proč jiné neskolí?!

název tábora:
Dostáváme se k závěrečným odstavcům. Vždy ke konci našeho táboření, pod vlivem prožitých příhod, okolní krajiny, počasí – a já ještě nevím kýho výra?, se navrhuje název a znak. Děláme to už od nepaměti podle vzoru Hochů od Bobří řeky. To se ponejprv posbírají všechny návrhy, vyškrtnou se dětinské, posměšné, nic neříkající, či opakující se, anebo příliš dlouhé, s nimiž by se nedokázal poprat grafik.
Už od poloviny tábora se zdál být favoritem Monův návrh „Tábor cvrčků“. Přeci jenom jsme tolik Trojčat na táboře neměli. A to ani na Plším táboře v roce 2010. A když v druhém týdnu ti opravdoví cvrčci spustili večer svůj koncert, zdálo se být vše jasné. Ale nebylo.

Kassovi se název vůbec nelíbil. (Synci, já si nedokážu vybavit jaké byly další návrhy). Vzpomínám, že mladší hoši byli poznamenaní „Velkou vodou“, co se Věžnicí přehnala první úterý a nutellou. Následovalo několik dalších, dokonce na „plakátech“ byly představeny. Nu, snad někdo napíše, snad si někdo vzpomene. Nakonec to při táborovém ohni kde se hlasovalo dopadlo tak, k čemuž pozorný čtenář už musel dojít, co bylo tou příhodou, kterou z nás ještě nikdo nezažil. A tak 49. (35.) oddílový tábor získává název „Saturnův“. U nás je to už čtvrté „nebeské těleso“, co se dostalo do znaku.

Nejkrásnější pohled na svět

Až napíšu ten poslední odstavec, tak to bude opravdu k letošnímu táboru ode mě vše. To ostatní je nepodstatné. Ještě nějaké tabulky doplním a fotografové „fotéšky“ dodají (zatím mi až na Kama nikdo nic nedodal (nemaje na mysli oficiální fotografy)). A snad i další filmečky se setříhají.

Dobrou noc, přátelé!

                                                                                                               MOna

Maskarony a jiné humory

fotografie v textu: Runy&Lála (a jejich „umělecká dílna“), Kassa, Antek a Jaryn
kresby v textu: Zdeněk Burian, Bimba - Bohumil Konečný a Gustav Krum (čestný člen K3)