Když někoho, s kým jsi se rád vídával, dlouho nevidíš nebo když se s někým, s kým jsi se rád potkával, dlouho nepotkáš, nepromluvíš, na kytaru si nezahraješ, nezazpíváš, s radostí kvituješ zprávu, že kamarád se z daleké a nelehké cesty v pořádku vrátil. To se musí oslavit, neboť o radost je nutno podělit se! (A ne ji v sobě dusit. To není pěkný!) A když se dozvíš, že nejsi sám – kdo by se rád toho projevu radosti zúčastnil, tak uděláš všechno proto, abys tam byl.

Týdny sleduješ diskusi pod plánovaným podnikem, příspěvky psané s naprostou odhodlaností a jistou dávkou bodrosti, co vše se bude robit, kdo se zúčastní, kdo nemůže a kdo koho kde přibere. Řeší se jídelníček, pumpa (hustilka), a akumulátorová baterie. A to, zda se stojí v Globusu na fašírku v žemli? To je zákon. Takže stojí! Samozřejmě, že když se soukáš z automobilu, kde s tebou nejeli ti, co jet měli, zjišťuješ že všechno je tak trochu jinak.

1. den – pátek
V pátek před půl čtvrtou peláším na oddílovku. Třískovi předávám zaváté stopy a pokyny ohledně listárny a pexesa. Jen vpadl oddíl do tělocvičny, vyzvedávají si mě Patka a Ursus. V autě se dovídám, že Patka jede pouze na jednu noc. Doma si beru kletr, kytaru a psa a odjíždíme do Koukolné k Marošovi. Ten je stejně překvapen. Ale výborně, alespoň nebude muset za sebou tahat vozík, kde má složené pily a další materiál. Pes mezitím prohnal po zahradě Marošovy kocoury. Rozdělujeme se do aut a vyrážíme na Ostravu. Počíná se smrákat.

S Marošem vedeme zasvěcené debaty, o výsadbě olší, o jeho cestě do Ameriky, a tak. Za Ostravou nás do své náruče pobrala noc. Jenom desítky světel ukazují pás, kterým směrujeme k Olomouci. Předjíždí nás Ursus (Patka neřídí), a tak se pravidelně ve vedoucí pozici střídáme až za Olomouc. Zde jsme tradičně zazipovali před kruháčem u Globusu. Maroš to vtipně komentuje. Parkujeme poblíž sebe, psa přivazuji k jednomu ze stromků. Samozřejmě, že se to Sirovi nelíbí, ale s námi nemůže. Slibuji mu kousek sekané. Profrčeli jsme „chrám požitků“ a už se cpeme sekanou v pletýnce. Sir se mezitím na krátkém špacírku vyprázdnil a teď loudí fašírku. Dostal, ruce jsem si do něho utřel a už nám nic nebrání vyrazit na Bouzov.

Závěrečná cesta proběhla naprosto v pohodě. K odbočce na Loštice pěkně svižně a pak už opatrně městečkem a mezi poli a lesy. Nevíš, co srnčí zvěř má v úmyslu. Bouzov je kouzelně nasvícen. Na odbočce u Balatkova mlýna stojí auto. Nějaké dvě postarší dámy berou „cigárpausu“ a zaparkovaly tak nešťastně, že nemůžeme projet. Auto posouvají a nám už nic nebrání pokračovat do údolí Věžnice. Noříme se do černé stěny lesa. A když se soukám z automobilu, kde se mnou nejeli ti, co jet měli, zjišťuji, že všechno je tak trochu jinak.

Na místě je zrovna Vitas, co přijel z druhé strany – od Hartínkova, od Brna přijel. Vytahuje z transportéru autobaterii. Upozorňuje Ursuse, že někomu z nás vypadl polštář do bláta parkoviště. „To je pytel s uhlím!“, vysvětluje Maroško. Ve TVRZI je veselo. Už tu jsou Antek, Meďák, Šamot, Simo (karvinský Bubák – budu používat přezdívku Simo), a Mour. Ten mě tedy překvapil. Fousatý trpaslík s trpasličí čapkou. Teď si nejsem zcela jistý, jestli tu byla už osádka Kamova auta (Kamo, Maco, Sváťa). Ale každopádně vím, že vzápětí dorazili Krabat (druhé překvápko) a „láteřící“ Kassa: „Karamba, není kde zaparkovat.“  (Pokud jsem něco nevystihl správně, určitě mě někdo opraví, a já to následně opravím!)

Ve TVRZI je teplo. Kamna v jídelně i v kuchyni vydechují teplo. Ursus se ještě s uhlákem vrací posbírat peří, ehm – uhlí, protože pytel se mu za mostkem protrhl. Vitas provádí přepojení osvětlení na naší baterii, abychom ji nevyšťavili lesní školce. Shání se hustilka, protože venku se bude konat slavnostní odhalení bečky, kterou Rackům věnuje Kamo. Maroš běduje, že si štucek zapomněl doma, ale je Antkem upokojen, že je zde celá bedna skla. Šamot už stojí s kryglem připraven. Hustilka nefunguje a tak je vyslán do svého transportéru Vitas. Sláva, zachráněni. Deskohráči končí ve TVRZI u jakési hry, ostatní hlídají venku bečku. Je mi požalováno, že „odpadlík“ Simo zastřelil „šerifa“. Tak to je na pokárání!

Ale jak jde noční chlad, strážní služba mizí postupně v kuchyni, zavíráme výdejní okénko a vytahujeme kytary. A kde je Jaryn? (Asi ještě vede oddílovku!) Rozestavujeme kolem kamen lavičky a zpíváme. Prvně Patkovi „Jaro“ a pak padá písnička za písničkou. Objevují se „SOS zprávy“ ohledně iontového nápoje. Osazenstvo jídelny dohrálo další hru a jde zkontrolovat bečku. Zrada. Ve 22.00 hodin je bečka prázdná! Šamot je zdrcen, ne však nadlouho. Vitas je dobře zásoben, jen je třeba zajít pro basu do auta na Moravu. Ihned se hlásí několik dobrovolníků.

V jídelně se schyluje k další deskové hře, v kuchyni se pokračuje ve zpívání. Vždy, když se odehraje několik písniček, musíš ven, nadýchat se čerstvého vzduchu, kamna v kuchyni jsou jsou rozpálena. Nad Horou vychází Měsíc. Jeho odrůstající kotouč prosvítá kalné mraky. Na hrázi se vedou vášnivé debaty. Přichází i „deskohráči“. Maco v kuchyni vytahuje baskytaru. Už se nebudou hrát hry. Už se bude jenom hrát na kytary a zpívat. I Antek se sápe po kytaře, ačkoliv si v robotě přirazil prst na „páskové hale“. Hodinu po půlnoci mizí Maroš. Cpe si do uší špunty a odebírá se do říše spánku. Zase mi kdosi vnucuje do ruky kytaru, ale mě už tak bolí prsty, že se asi nevyčurám.

Kolem druhé hodiny vytahuje Simo pánev, zkušeně nalévá olej, a začíná na kamnech vyrábět dozlatova opečené půlkrajíce. „Jé topinky!“ Jenomže to není konec. Simo vytahuje ze skladu „tataráček“. Obratně maže opečený chléb a nakonec vkládá do masové směsi půlstroužek česneku. Dostávám občerstvení jako jeden z prvních. Na hudebníky by potom nemuselo nic zůstat! Maco nám ještě předvedl kouzlo jakým způsobem se dá najít otvor v pomačkané „petce“. Tak už jsem se dlouho nenasmál.

Začínají docházet písničky. „To už jsme hráli, to jsme taky hráli! A to jsme hráli hned na začátku!“ Kytaru jsem uložil mezi dřevo, už ji neudržím v ruce. Půjdu spát. Karamba, na louce jsem šlápl do krtince! Kolik je hodin? Něco po třetí, ačkoliv hodiny v kuchyni stále ukazují půl šesté. Se mnou se ukládá i Krabat. Leze si pod stůl Modrých racků. Natahuji se pod žebřík a Sir samozřejmě mezi mne a Krabata.
Zábava v kuchyni pokračuje, ale jenom tak „moderato“. Poslední noční ptáci se odebrali na kutě před pátou hodinou ranní. To se ještě podávaly topinky s vaječnými omeletami. Ale to už jsem samozřejmě nevěděl, to už jsem chrněl.

2. den – sobota

Probírám se kolem půl osmé. Jsou otevřeny dveře jídelny, pes už pobíhá po louce. I dveře v kuchyni jsou otevřené. TVRZÍ profukuje teplý větřík. Maco se hrabe ze spacáku, v kuchyni hoří kamna, konvice na kávu zpívá. V polní misce si Simo vaří zelnou polévku. Kalné ráno. Údolím se valí mlha, sluníčko zatím nevidět. Ale je, překvapivě, teplo. Spáči se probouzejí, balí lůžka a spacáky. Jenom na divánku lesní školky chrní Meďák (na čtyřech „karibábách“ – po celou dobu si z něho kamarádi dělají legraci), Šamot a Antek. Tuto tlupu nakonec probouzí Antkův mobil, volá Kim! Cože má ještě v Mohelnici koupit? Nic, všechno máme! Včerejší návrh vypravit se pro další bečku byl zamítnut, neboť bylo zjištěno, že Vitas má v autě ještě další zásoby. A dnes se bude hlavně makat!! Rozuměj, pracovat!

Na snídani rozpaluje Antek pánvičky. Prý budou amolety. Maroš připravuje motorové pily. Z Moura se snažím vypáčit, co se stalo s našimi stránkami minulý týden o víkendu. Došlo k „nevalidnímu vsazení textu“. No, dobrá. Šamot si ještě nestačil ani opláchnout pomačkaný obličej a pečlivě se učesat, a Maroš – za pomocí Sima, (oba obutí v gumákách), už rozřezávají kmeny vyvrácených olší v korytě Věžnice. (Ty máme povoleno odtěžit a koryto tak vyčistit). Kassa, Mour a Vitas započali s výřezem náletových dřevin v „Arboretu páně Antka“.                                         

Meďák a Ursus tahají výřez k táborovému ohni. Meďák mne neustále napomíná, ať ho nefotím, protože jestli to uvidí jeho žena, nastanou doma galeje. Šamot se přidává k dřevorubecké tlupě. Kamo a Krabat vytahují nařezané metry dřeva z potoka. Pokud si neví rady, volají Ursuse a Meďáka. Sváťa rozdělává oheň v kruhu a spaluje všechno, co se necpe do dřevníku. Maco pilně zařezává v kuchyni, cibuli má naloupanou, česnek očištěný. (Píšu v kuchyni, ale Macko pracuje venku u stolu pro dětičky. Aby si poplakal na čerstvém povětří).          

Přijíždí Elen a Kim. Kuchaři se vydávají k autu pro maso a knedlíky. Práce dál pilně pokračují. Pouze Ursusovi se nedaří zapálit oheň. „Synci, to vám nemůže chytnout, vždyť je to čerstvé dřevo!“ Ale Ursus si nedá a nedá říct a hromada přitahaného dřeva a ostružiní hrozivě roste. Kim sedí v jídelně a pozoruje cvrkot. I Sir sedí v jídelně na místě velitelského stolu a zírá na louku. Pak ale zjišťuje, že se bavíme na jeho účet a přikolébá se do kuchyně, kde už voní smažená cibulka. Maso je už nakrájeno. Elen to nedalo a přitočila se k plotně, což Kim vtipně okomentoval. Maroš doplňuje benzin do pil, když v tom se k němu nachomýtl Ursus a vylodil několik litrů hořlavé kapaliny. Kim vyráží s Elen na procházku směrem k horní studánce. Ursus zpátky k žárovišti.

Další pokus o vznícení už povážlivě velké hromady zbytků náletových dřevin ztroskotal. Míjející Meďák mi prozrazuje, že už má hlad. Opravdu, blíží se doba oběda, ale Maco nás s vařečkou v ruce vykazuje z kuchyně. A tak čím dá tím větší počet brigádníku se shromažďuje u ohniště. Zasahuje Antek: „Marošu, jak to že neslyším zvuk motorových pil?“ Maroš hlásí, že došlo palivo. Ale my víme, že má v autě ještě kanystřík. Pily se rozjíždějí na poslední záchvěv pracovitosti před obědem, protože Maco už hlásí, že maso je měkké. Přichází Kim a stěžuje si, že sotva vytáhli paty z tábořiště, pily přestaly vrčet a v okamžiku kdy překročili mostek, pily se zase rozeřvaly. Snažím se je uchlácholit, že v tom není žádný poťouchlý záměr. Ale že tak vyšlo!

Oběd je epes ráres. Můžeš si dát knedlík, nebo vzít s povděkem obyčejný chléb. Část brigádníků volí chléb s tím, že ke guláši má být chleba. I když tohle není guláš, ale pravý perkelt, neboť Elen s Macem do guláše ještě šoupli nějaké sklenice zavařených paprik a rajčat. Brigádníci se cpou, povětšinou venku u stolu pro dětičky. A ještě hurá na přídavek.

Po obědě jsem se natáhl na lavici u ohniště s vědomím, že těžko se mi bude sbírat na nohy. Maco odnesl talíře do kuchyně a Meďák se nabízí, že všechno umyje, protože on rád umývá nádobí, akorát se to nesmí dozvědět jeho žena a děti, protože by měl doma pak peklo.
Ursus je opět u hromady zelené „biomasy“ a opět neúspěšně zápolí s rozděláním ohně. Ten se sice rozhoří, ale pak pomalu odumírá, až se ze zelené hromady jen kouří a kouří a Kassa povídá, že máme pěkný milíř. Hola, znova do roboty. Sbírám se z lávky abych nedemoralizoval ostatní robotníky. Meďák se mě ptá, kdy už se budou hrát hry, protože už se počíná smrákat. 

Přijel Jaryn. Oddílovka už asi skončila. Ale loučí se s námi Krabat. Už musí domů. Děkuji mu za odvedenou práci. „Hele, Jaryne, ty jsi přijel, když už je všechno hotovo!“ Jaryn odmítá nabízenou láhev piva. Ještě odveze do Mohelnice Moura. Ten už musí do Prahy. No, dobře. Práce finišují. Ještě je třeba vytáhnout z koryta potoka několik metrů dřeva. Ten poslední kmen se vám, synci, nepodaří vytáhnot. Jak nepodaří? Když chceš, tak musíš! Pohádka o veliké řepě. Pásové smyčky jsou zaklesnuty a na břehu je připravena tlupa „odhodlaných porušit fyzikální zákony“. A světe div se, ono se to podařilo. Tahali, tahali, až velkou řepu vytáhli. A to nemusela přijít ani myška!

Synci, k večeru se podařilo Ursusovi na žárovišti zvednou zápalnou teplotu na takovou úroveň, že začala stravovat i zelené kmínky a stvoly ostružiní. A žár počal postupně požírat i další hromadu natahaných náletových dřevin. Hurá! Ursusovo vítězství. Nakonec se u ohně shromažďuje veškeré osazenstvo TVRZE. Jen pozor, kusy hořících uhlíků padají na záda. Na tvou oddílovou mikinu.

Chvíli pozorujeme ohnivé divadlo kterak plameny stravují další a další kmínky a větve. Postupně se osazenstvo od ohně vrací zpět do TVRZE. Antek, Ursus a Kassa ještě zůstávají a tahají dřevo z jiné hromady. Řádně naložili a za chvíli jsou zpátky. Maco vytahuje novou hru. Nějakou okurku, či kýho šlaka. V jídelně se rozehrává několik her. Venku u ohně zůstávám pouze s Marošem. Maroš přikládá rozřezané pařezy a kusy škaredého dřeva, co odpoledne nařezal a složil ke stromu.

Na večeři můžeš vzít s povděkem guláš, který se přihřívá vzadu na kamnech. Další hra dohraná, neboť trojice paličů opět odchází i s vidlemi k žárovišti. Osazenstvo z TRZE se přesouvá k ohništi. Oproti včerejší noci je ta dnešní teplejší, ale je zataženo. Měsíc nevidět. Jaryn hraje na kytaru, Kamo se přidává. A pak se už jenom mluví a mluví, už se nezpívá.

Nevím jak to včera Maroš myslel, ale říkal mi, že nejdelší den je ten první. Druhou noc už nikdo tak dlouho nevydrží. Hm, zajímavé. Od ohniště odcházíme kolem třetí hodiny ranní – tedy už v neděli. Šamot si ještě chce povídat, ale nikdo ze spokojně odfukujících spáčů se nehodlá zapojit. Tak si ještě něco chvíli pobrukuje a dříve, než jsem zhasl žárovku už zařezává.

3. den – neděle

Jestliže v pátek je nejdelší noc, tak v neděli bude nejkratší den. Probouzím se po osmé hodině. V kuchyni už hoří kamna kolem nichž se motá Simo. Elen a Kim si nosí věci do auta. Další spáč se probouzí. Vymátoží se ze spacáku, zívne, protáhne se, „Vaří se voda na kafe?“ střelí do kuchyně. A když dostane souhlasnou odpověď, cpe spacák do obalu. Už se balí. Nic se nikam neukládá, vše se cpe do kabely,  neboť většina Racků jezdí už s kabelou. Kletr je nepraktický. Já jezdím zásadně s kletrem, protože kabelu nemám. Kdybych měl kabelu, tak pojedu s kabelou. „Mělo by se jít pohrabat žároviště. A kde je Ursus?“ „Ursus je na žárovišti a dokončuje tam úklid!“ Paráda, všechno klape. Loučíme se s Elen a Kimem. Děkujeme za guláš a hlavně za ty škvarky.

Sluníčko prorazilo posledním zbytkem závoje mléčné mlhy. Ve TVRZI se finišuje, neboť se prozradilo, že přesně v poledne bude odjezd. Obcházím tábořištěm zkontrolovat stav vysázených stromků, stav popadaných stromů, teplotu žároviště, stav říčního koryta, třeba uvidím nějakého klepetáče. Nic, akorát na louce jsem díky nepozornosti šlápl do čerstvého krtince a teď mám na noze „kilovku“. To mám obrovskou radost. I na latríně je pěkně – s 3D výhledem do lesa. (Maco po mně loudil živočišné uhlí, to já jsem zatím v pohodě!)

Vlastně si ani nevzpomínám, jestli se v neděli dopoledne hrály ještě nějaké hry. Kritická hodina se blíží. Kuchyňská rozdává poslední zbytky guláše, (Antek protestuje u Meďáka, že nedostal žádné maso) a už odnáší umývači prázdné talíře zpět. Oboje kamna jsou vymetena. Vymetena je i jídelna, stoly přemístěny, z půdy sneseny dětské postýlky. Do dřevníku je uloženo poslední dřevo, dřevník srovná a zabedněn. Sváťa peláší do auta pro křížový šroubovák, abychom mohli zavřít okenici v kuchyni. Jo, co si odmontoval, to si zase přimontuje. Maco se vyčerpaně vrací z latríny. Z úsměvem ho pozoruji, ale co to. nějak zahrkalo ve střevech a už jsme se opatrně plížil do lesa. (Ono to mělo později ještě dohru. Nejenom že jsem u Coufalů omrkl vybavenost sociálního zařízení, ale celou cestu s Marošem jsem seděl jako na trní! To už se mi dlouho nestalo.)

Vše hotovo. Sedíme kolem vyhaslého ohniště. Kamo nám poděkoval a že jsme byli na něho hodní, tak se rozhodl, že nám ještě něco „zazpívá na kytaru“. Pak děkuje Antek za odvedenou práci. Vypíchne pracanty – sebe, Kassa a Moura a následně označí ty problémové. (Jo, ještě Sváťa byl zařazen mezi pracanty, ale ne že toho tolik zrobil, ale protože byl bezproblémový). Vesele odcházíme na Moravu. Poslední loučení, i s tím, že se zase uvidíme v Lošticích v prodejně „pravých olomouckých syrečků“ a vyrážíme na Kozov. Pouze Vitas si to maže do Hartinkova. Tedy úplně na opačnou stranu, ale to bude asi tím, že Brno leží na opačně straně než Olomouc. 

A kdyby se množství vykonané práce na TVRZI porovnávalo z délkou této vykonané práce, tak to bych byl určitě první. Protože tento zápis, nějaké ty fotečky, jsem dával dohromady nepřetržitě (když se mi chtělo) tři týdny. A to je tak asi všechno.              

                                                                                                                                                                    MOna © foto Maco, Maroš, Mona