Toto je zpráva o vykonání „Spanilé jízdy“ do Malé Skály, kde jsme měli, (nebo máme?), v úmyslu letos uspořádat letní tábor, spojený s putováním labyrintem pískovcových skal Českého ráje.  Co to však v oddílovém „žargonu“ značí „Spanilá jízda“? Pilný žáček okamžitě zbystří a z mysli mu vytane husitské období českých dějin, kdy se vyslanci husitských stavů rozjížděli do okolních zemí, aby vysvětlovali a obhajovali dílo mistra Jana Husa.
My samozřejmě nic neobhajujeme, byť nám je „mistr“ příkladem, neboť prvním oddílovým zákonem je „pravdomluvnost“!! Ale přinejmenším od roku 1971, kdy byly organizovány spanilé jízdy na Bouzovsko (nepočítaje tábory v Jeseníkách (1968 a 1969), a syrový „Tábor psanců“ na Malé Fatře v roce 1970), se téměř před každým táborem podniká již výše zmiňovaná „spanilá jízda“.

Ta má za úkol rekognoskovat budoucí táborovou základnu: železniční spojení, lékaře, obchod, les, poštu, pitnou vodu, úřady, a dnes – bohužel – i mobilní připojení! Ale k věci. V roce 2004 se uskutečnila legendární „spanilá jízda“ do Turnova – srdce Českého ráje. Antek, Mozol, Větroň a já. Chtěli jsme navázat na letní tábor z roku 1995, kdy jsme měli zázemí v tělocvičně Pekařovy školy na Skálově ulici. Od čerta k ďáblu nás posílali. Na plošné výměny oken (mimořádná dotace z MŠMT!), se vymlouvali. Všechny školy v Turnově a okolí. Nic. Byli jsme v koncích. Pak jsme si s Větroněm vzpomněli na kouzelnou Malou Skálu. Trávili jsme zde v roce 1994 na dovolené – ta však neskončila dobře! Na vině nebyla Malá Skála, ale zloději ve skalách Prachovských!
Tak jsme na konci dne, před vchodem maloskalské školy, s Větroněm vystoupili z auta a za dramatických okolností se střetli se školníkem Láďou Mečlem. Slovo dalo slovo, i ředitel Mgr. Finke se přidal, a na přelomu července a srpna zde proběhl jeden z nejkrásnějších oddílových táborů.

Je pátek ráno. Těsně před devátou k nám dorazil tmavě zelený mercedes Vito. „On není stříbrný?“ ptá se mě Antek. Zatím nerozumím. Vyskočili z něho Romek a Marošsen. Ten hned vyplísnil Antkovi, že hledat v ulici stříbrný mercedes, když je ve skutečnosti zelený, není věc vůbec jednoduchá. (Marošsen bydlí od Romka vedle ve vchodě, ale navzájem se neznají!). Tak jsme se v dobré náladě společně s Antkem naložili a vyrážíme nad „kafland“. Tam nás má na cirkusovém parkovišti čekat poslední muž naší spanilé jízdy – Kulajda.

A jsme všichni. Valíme si to po „novém“ mostě přes Olši a Romek se mě ptá, zda mám hlad. Antek nám  bleskurychle podstrkává zezadu gumová cukrátka, což řidič komentuje slovy, že on má vzadu pečený bůček. Proplétáváme se Rudnou a najíždíme na dálnici. Za Klimkovicemi slunce rozehnalo poslední zbytky oparu. Rodí se pěkný den. Antkovy bonbóny jsou už snězeny, osádka však jednohlasně konstatuje, že jim nějak nesedly. „Já mám vzadu pečený buček, zastavíme někde?“ ptá se Romek. „Jo, až Kulajda půjde čůrat!“ Ale Kulajda nic. Tak jsme se prodrali Olomoucí a za Litovlí padl návrh, abychom se zajeli podívat na Věznickou TVRZ, zda ještě stojí „král“ smrků. Což Romek kvituje, protože má vzadu pečený bůček.

Odbočujeme na Loštice a valíme si to směrem na Bouzov. „Tady jsme jezdili na raftu po Třebůvce,“ seznamujeme Romka s okolím tábora, „a tady se Lála vysekala na svodidlech, když jsme sjížděli z Bouzova na kolech. Tam vzadu pod lesem byl v sedmdesátém prvním Černý tábor a tady o dva roky později tábor „U křížku“. Projíždíme Kozovem a za Balatkovým mlýnem doleva do údolí proti toku Věznického potoka. Zastavujeme u mostu. Romek je nadšený, protože ztratil mobilní signál a vzadu má pečený bůček. Obcházíme tábořiště. Kontrolujeme TVRZ, koupaliště i studnu. Marošsen vidí poprvé vykácený svah. Prohlížíme se uskladnění podsad i latríny v lese. „Král“ smrků stále ještě stojí. Vracíme se pučícím lesem k autu. Romek vytahuje z tašky plné proviantu pečený buček a jablkový závin. Tak jsme se usadili a já za jízdy nabodávám rozporcované špalíky bůčku a rozděluji je na krajíce chleba. Osádka se cpe a navzájem se utvrzuje jaký je to krásný den. Za Kozovem padl i jablkový závin. Antek s Marošem usínají a Romka zezadu naviguje Kulajda.

Za Hradcem Králové, projíždíme ho díky Kulisovi napoprvé bez kufrování, se probrali spáči a komentují další jízdu. U Lanškrouna Romek oznamuje, že má hlad. V kouzelné kabele má několik vepřových konzerv. Kulis, správný navigátor, pohotově dodává, že kousíček odtud je v lese takové odpočívadlo, a tam prodávají koňský salám a jiné uzeniny. Je rozhodnuto.   

Po posilnění pokračujeme dál. Míjíme Jičín a před námi se zjevují dva čedičové sopouchy hradu Trosky – symbolu Českého ráje. Jsme doma. Pod vedením Kulajdy projíždíme Turnovem a pokračujeme cestou na Rakousy a Malou Skálu. Před školu dorážíme kolem druhé hodiny po poledni. Parkujeme medvěda a přes plot zíráme na nové hřiště a opravenou tělocvičnu. Ta je nám už, bohužel, zapovězena. Spojuji se telefonicky se správcem sokolovny. Ten je překvapen, že už jsme tady.
Ujala se nás taková sympatická paní a provází nás po sokolovně. Tělocvična, sociální zařízení, WC i sprchy a nakonec místnost, kde bychom měli spát. Jedná se vlastně o pódium, oddělené od sálu (tělocvičny) dřevěnou stěnou. Místnost je to veliká, celá TVRZ by se do ni vešla. Jsou zde ještě uskladněny dřevěné divadelní lavice, ale jak nám paní řekla, už jsou připraveny k odstěhování do suterénu. Nakukujeme i do slušně vybavené kuchyně. Venku jsem překvapen, že pouze já jsem ubytováním nadšen. Antek je v depresi. Kulajda s Marošsenem se nevyjadřují, Romek asi přemýšlí o těch vepřových konzervách co má v kabele. No nic, počkáme na olomouckou část „spanilé jízdy“.

Jdeme shánět ubytování na dnešní noc. Ubytovna SOKOLA nad tenisovými kurty školy je opuštěna, zkoušíme tedy první pension „NECO“ kousek od nádraží. A podařilo se. Pensión sice otvírají až v pondělí, ale slečna sličná, stále se usmívající, kamsi volá a ubytovává nás do pokoje zvaného „turisťák“. Je zde devět postelí, nás bude osm. Slečna nás ujišťuje, že nám zatopí (v pensiónu je větší zima jak venku!) a seznamuje nás s kuchyňkou, sprchou i toaletami. Vybalujeme si. Romek navrhuje, že bychom mohli pojíst, ale je mu vysvětleno, že pojíme v restauraci „U Boučků“. Tak se jen tak nalehko vydáváme na průzkum okolí. Kulajda si ofotil vstupní kód dveří, abychom se dostali nazpět.

Jsme rozhodnutí projít se kolem Jizery a zdolat „výhlednu“ na skalním ostrohu a Pantheon. Marošsen a Antek hledají u staré hasičské zbrojnice nějakou kešku či co, Monu to zase táhne na nádraží. Dostáváme se kolem pošty k jezu Jizery, kam se oddíl chodil koupat. Antek vzpomíná na Medvědem nalezenou peněženku a přetřásají se i historky o tom, jak jsme řádili v Jizeře na surfovacím prkně. Hle, vodní altánek, před osmi roky ve značně zdevastovaném stavu, je opraven. Romek si všechno fotí, protože je to pěkné. Po houpajícím se mostě přecházíme na druhou stranu Jizery (na ten jsem si vůbec nedokázal vzpomenout!) a po červené značce stoupáme k hradu Vranov. Prvně navštěvujeme „výhlednu“ nad Jizerou. Je to móóc pěkný. Kdo zde mikdy nemačkal zábradlí, nepochopí.

Kousek se vracíme k hradní studni, Pantheon je už zavřený a tak se sápeme po červené značce nahoru, přes kobky vytesané do pískovcové skály až na místo, kde je z hrubě opracovaného pískovce torzo brány. Vcházíme dovnitř. Dohadujeme se zda jsme zde před osmi roky podnikli průzkum směrem na hřeben. Protože si nejsme jisti, začínám se škrábat nahoru. Je potřeba to zjistit. Za mnou se šplhá Kulajda. Trojice dole stojících stále ještě nevěří, zda to myslíme vážně.

Uff. Stojím nahoře, nohy se mi třesou, ale srdce jásá. Za mnou vyšplhali Kulajda a Romek. Opatrně s Kulisem postupujeme po úzkém hřbetu až na jeho konec. Romek za námi. Skalisko zde padá téměř kolmo mezi kmeny borovic. Prý kdysi byl tento hřbet zasazen do souvislé pískovcové desky, a když třetihorní moře ustoupilo, tvořil Pantheon souvislou hradbu se Suchými skálami. Pak Jizera prorazila bariéru (pravda, nějaký ten rok to trvalo) a v pískovci vyhlodala obrovskou průrvu – údolí. A my stojíme na její pravé straně. Postupně se na hřbetu ocitáme všichni, i Antek – přeci nezůstane dole sám, když si taky zaplatil. Slunce se sklání k obzoru, hledáme Kopaninu a Frýdštejn. Suché skály se převlékají do „šarlatového“ pyžama. Tak sem si s oddílem asi už netroufnu. Pociťuji, že mi nedělá dobře, když vidím ostatní jak bezstarostně vychutnávají jedinečnost okamžiku. Musím si sednout!! 

Pořizujeme nějaké ty dokumentační obrázky. Alespoň Romek neustále někomu vnucuje svůj „přístroj“ a žadoní o zvěčnění. Stalo se. Sešplháváme skalní štěrbinou dolů pod borovice. Počíná se smrákat a nás tlačí hlad. Hlavně Romek lituje, že si s sebou nevzal alespoň tu vepřovou konzervu. Vracíme se stejnou cestou k pensionu PECO. Kulajda naťukává vstupní kód. Funguje to. Pokoj je už příjemně vytopen. Přistrojujeme se. Každý si bere nějaký ten obnos a odebíráme se k Boučkům.