Kapitola 3 - 5

Nejdřív jsem si Kaliforňany pískal na plné pecky, potom, jsem ten zvláštní nápěv začal broukat polohlasně a nakonec jsem si ho bzučel jenom pro sebe, víte jak, to trochu pohnete bradou, docela malinko, a v tu ránu vám zalehnou uši - no, a teď si bzučíte melodii v sobě, máte úplně sevřené rty, a přesto vyzpíváte každý tón. Lidi o dva kroky dál neslyší nic, ale vám se až třesou bubínky, ta písnička vám duní v celé palici.

Kapitola 3
STRACH

Nejdřív jsem si Kaliforňany pískal na plné pecky, potom, jsem ten zvláštní nápěv začal broukat polohlasně a nakonec jsem si ho bzučel jenom pro sebe, víte jak, to trochu pohnete bradou, docela malinko, a v tu ránu vám zalehnou uši - no, a teď si bzučíte melodii v sobě, máte úplně sevřené rty, a přesto vyzpíváte každý tón. Lidi o dva kroky dál neslyší nic, ale vám se až třesou bubínky, ta písnička vám duní v celé palici.

Abych se přiznal, já si přestal nahlas pískat proto, že mi najednou připadalo dost divné jít navečer po pusté lesní cestě a dělat rámus jako někde před hospodou. Od té chvíle, co jsem opustil podhorské louky a ponořil se do nekonečného lesa, leželo všude kolem tak hluboké ticho, že kdybych měl vyjádřit jeho hloubku v metrech, odhadl bych ji asi na dvě námořní míle. Nikde nepípl ani ptáček, buky a horské smrky trčely u cesty jako zakleté, tisíce much a mušek, které se tu vždycky míhají v slunci, zmizely bůhvíkam. Jediné zvuky jsem vydával já, ale i ty postupně slábly, protože jsem nejen stáhl Kaliforňany do sebe, ale začal našlapovat měkce jako lesní zvíře. A když jsem si dobzučel poslední sloku Kaliforňanů, to příšerné podvečerní ticho na mě dolehlo celou váhou. Najednou jsem nemohl ani pořádně vydechnout, ticho se na mne - valilo ze všech stran, z lesů, z vlhké země i z dohasínajícího nebe. Tábor zůstal dobré dva kilometry za mnou a já pochodoval k východu. Tam, kde přívětivý bukový les poznenáhlu přechází v pochmurný prales. Přede mnou jsou už jen zarostlé horské hřbety, miliony nehybných smrků a buků a v jejich tajemném stínu žulové balvany obrostlé mechem, rozpadlé skalky, nesčetné potoky, potůčky a pramínky, na srázech Poledníku změť mladých stromků a obrovitých velikánů, padlých kmenů, ztrouchnivělých pařezů, závěje tlejícího listí, vějíře kapradí. Tohle je jeden z nejopuštěnějších koutů v celé střední Evropě. Připadáte si, jako když jdete na konec světa. Celé hodiny putujete lesem a nepotkáte živou duši, nemyslím jen lidi, ale i zvířata, i těch je tu nějak míň než jinde.

Jít na konec světa, to se zdá lákavé. Snad by se o tom pěkně četlo, ale když najednou na ten konec světa skutečně šlapete, tak vám to připadá moc málo lákavé.

Nějak rychle se stmívalo.

A ticho mi vážně začínalo jít na nervy,

Pak se ozval zvláštní zvuk.

Krátké zapraskání.

Jako kdyby někdo ve velké dálce vystřelil.

Nebo jako kdyby někdo za mými zády šlápl na větvičku.

Přestal jsem dýchat. Moje levá noha zůstala viset ve vzduchu. Poslouchal jsem tak usilovně, až jsem cítil, jak se mi uši rychle zvětšují. Ne, že by se mi snad protahovaly doopravdy, jen jsem měl takový pocit. Asi bych v té chvíli slyšel spadnout jehličku ze smrku na půl kilometru. Jenže to už zas celý kraj zalehlo příšerné ticho. Ale neslyšitelný ohlas toho praskavého zvuku se po něm Šířil, jako se nezadržitelně šíří kola po vodě ještě dlouho poté, co kámen zmizí v hloubce.

Do pytle, co to bylo? Něco to přece muselo být! Byl bych radši, kdyby to byl zvuk vzdáleného výstřelu. Ale až moc dobře vím, že to výstřel nebyl. Pak tedy musel někdo šlápnout pár metrů za mými zády na suchou větvičku!

Opatrně se ohlédnu. Lesní cesta za mnou je prázdná, až kam dohlédnu. Jenže já moc daleko nevidím. Jednak cesta po patnácti krocích ostře zahýbá a pak už je dost husté šero. Kdybych za sebou zahlédl nějakou postavu, asi by se mi dost ulehčilo. I když by zkouška odvahy byla v pekle. Ale na cestě není nikdo. A právě z toho jsem tak trochu vedle. Na čele se mi perlí kapičky potu, jako kdyby bylo tropické vedro. Přitom mi na hřbetě naskakuje husí kůže.

Trčel jsem na místě snad minutu a třeštil oči do šera. Ze zátočiny pořád nikdo nevycházel. Dal jsem se tedy znovu na pochod. Trochu ostřejším krokem. Uši jsem měl stále velké nejmíň jako slon. A v jednom kuse jsem se ohlížel. Vzpomněl jsem si na obry z jedné staré báje. Mít tak třetí oko! Ne na čele jako ti bájní obři, tam by mi bylo celkem k ničemu, ale pěkně v zátylku.

Chvilku jsem se snažil představit si sám sebe, jak mám tři oči - někdy si vylepšuju náladu tím, že si představuju takové blbinky. Ted mi to ale nezvedlo náladu ani o milimetr.

Znovu zrychluju krok. Stezka se klikatí prastarým lesem, plným žulových balvanů, vlhkého mechu a tlejícího dříví. Ustavičně musím přeskakovat padlé kmeny a obcházet ztrouchnivělé pařezy. Ohlédnu se ještě asi stokrát a nikdy za sebou nic nevidím. Jenom tmu, čím dál hustší. Přesto se nemohu zbavit toho nepříjemného pocitu v zádech. Přísahal bych, že někdo jde pořád za mnou. Někdo nebo něco! Přesně to cítím takovým tím tajemným vnitřním instinktem, který začne v člověku pracovat, když mu hrozí nebezpečí nebo tak. Nemyslete si, že si to snad sugeruju, já se naopak v duchu okřikuju a říkám si: „Co se plašíš, koni, kde by se tu vzal člověk. Tady nepotkáš nikoho ani v pravé poledne, natož v noci!“

Ale tohle utěšování je mi stejně houby platné, mám pořád dojem, že mi najednou skočí někdo zezadu na krk a začne mě škrtit. Pěknou chvíli už totiž myslím na hajného Pištoru a jeho Černou ženu. Povídal nám o ní tuhle u táboráku. Šel prý jednou z Jizerky na Smědavu, a když dojde k rašeliništi, zahlédne před sebou štíhlou postavu, ženu oblečenou v černém přidá do kroku, ale smuteční postava vpředu také zrychlí.

„Hej, teta!“ křikne na ní. „Jdete na Smědavu?“

Černá žena nic.

„Počkejte, svezeme se spolu!“

Černá žena se ani neohlédne.

„Hrom do parohů,“ zaklel Pištora, „to by bylo, abych ji nedohnal!“

Rozběhl se a tu se žena v černém obrátí a začne pálit po hajném z revolveru. Pištora zná v horách kdekoho, ale tuhle tvář jaktěživ neviděl. Fit - fit - fit, hvízdají hajnému kolem uší kulky. Na rozmýšlení není moc času, a tak sebou jedním skokem plácne do rašeliniště. Když se odvážil vystrčit z mokřiny hlavu, Černá žena byla pryč. Jako by se po ní slehla země. Nikdy ji už nespatřil.

Nevím, proč se mi vynořila právě tahle uhozená historka. Snad právě proto, že jste na ní nepoznali, jestli je to pravda, nebo tlach. U hajného Pištory nikdy nevíte, říká-li čistou pravdu nebo vás houpe. Černá žena mi vlezla do palice, a ne a ne se jí zbavit. Myslím na ni a po hřbetě mi s neslyšitelným praskotem přeskakují elektrické jiskřičky.

Jdu už tak rychle, jako ti střelení chlápkové, co závodí v chůzi. V patách mám noc a strach.

A náhle se dám do běhu. Snad jsem ani nechtěl utíkat, ale moje nohy se rozběhly samy. Držím rukama křečovitě popruhy, aby mi na zádech tak divoce neskákala torna, a pádím jako dostihový kůň.

Nevím, kam bych byl doběhl, nejspíš někam do Bedřichova, jestli bych dřív nevyplivl duši. Ale jeden záludný buk mi nastavil kořen, já ho v šeru přehlídl a hodil jsem obrovského tygra. Rovnou sosáčkem na žulovou skalku. Nesekl jsem sebou už snad pět let, ale tenhle padák mi to vynahradil. Hned jak jsem nouzově přistál, něco mi dopadlo za krk. Přál bych vám slyšet, jak jsem zařval. Znělo to nějak jako „uááá“ nebo „ajááá“. Nikdy bych nevěřil, že dokážu tak mistrovsky zaječet, jako nějaká střelená holka. Nejlepší na tom je, že sotva to ze mne vylítlo, okamžitě mi došlo, že na mě zezadu nikdo neskočil, to jen torna mi přirazila hlavu trochu víc k zemi. Takže bych klíďo mohl tvrdit, že jsem zařval bolestí. I když po pravdě řečeno, v prvních chvílích jsem necítil skoro žádnou bolest. Ta se ozvala až později. Ze všeho nejdřív jsem začal vyšetřovat foťák. Abych tak rozbil objektiv! Tessar to naštěstí vydržel. Spoušť taky funguje. Na závěrku bohužel nevidím, ale snad se jí nic nestalo, když ten pád přežila i choulostivá optika. Prověřil jsem svoji starou dobrou Prakticu součástku po součástce a teprve pak jsem obrátil pozornost sám k sobě. Trochu mám naražený nos! Opatrně s ním zacvičím, jestli není zlomený. Zdá se, že ne. Pak si všimnu, že mám nějak podezřele vlhkou nohu, jako kdybych sebou plácl do kaluže nebo kam. Chci tu vodu setřít, ale je jaksi divně hustá a lepkavá. Podívám se na ruku a strnu. Krev! Celou ruku mám zakrvácenou. Rychle mrknu na koleno a v tu ránu jako kdyby mi nějaká strašně silná ruka sevřela žaludek. Div jsem nezačal házet rybičkám. Z kolena cedí krev a stéká deseti stružkami dolů ke kotníku. Ponožka je už nasáklá krví. Koukám na to celý zkoprnělý, jako kdyby to bylo cizí koleno. Potom přišel první náraz bolesti. A hned jsem věděl až moc dobře, zeje to moje koleno.

Ten idiotský strach z ticha a samoty byl rázem pryč. Zato mě přepadl nový strach. Že vykrvácím. Už se vidím, jak ležím na cestě v kaluži krve a jsem dočista mrtvý. Kolem se sklánějí kluci od nás z tábora a někteří vzlykají… Raději tyhle nesmysly nebudu dál rozvádět, ještě byste si řekli, že jsem cvok.

Zatímco sám sebe vidím jako mrtvolu, dělám všechno pro to, aby ze mě mrtvola nebyla. Jediným hmatem vysypu všechny věci z torny. Krabička s červeným křížem leží na dně, když z ní stahuju gumičku, vypadne mi z rukou, tak se mi třesou rozčilením. Rychle se pro ni ohnu. Roztrhnout balíček se sterilním obvazem je otázka pěti sekund - a pak už navíjím na rozbité koleno dlouhé bílé obinadlo. Vpředu skoro okamžitě prosakuje krev, ale pracuju tak rychle, že ta temná skvrna je stále menší a menší.

A pak už bezpečně vím, že nevykrvácím. U potůčku si omyju celou nohu. Když z ní zmizely stružky zasychající krve, nevypadá zranění tak děsivě. Pořádně jsem si odřel kolena a narazil nos, ale smrtelné zranění to není.

Ještě před minutou jsem se chtěl vrátit do tábora, teď však váhám. Když se vrátím, bude po zkoušce. A s klukama vůbec nevydržím. Už slyším Náčelníka, jak mi říká:

„Ježku, tobě se asi předbíhají hodinky. Čekal jsem tě o pár minut později!“

Vzpomněl jsem si na obálku, kterou Náčelník dává každému spolu s instrukcemi před odchodem na zkoušku odvahy. Stojí na ní velkými písmeny: KDYBY SES DOSTAL DO VELKÝCH NESNÁZI, ROZLEP! Nejspíš jsou uvnitř pokyny, co dělat, kdyby se mi něco přihodilo. To se ví, že se mi přihodilo. Div jsem nevykrvácel! Mám tedy právo obálku rozlepit. Třeba nebudu muset šlapat přes celé Jizerky, když mám pochroumané koleno.

Zajedu prstem do škvírečky v rohu na zadní straně. Ozve se tiché praskání trhaného papíru a vzápětí čtu Náčelníkova slova, musím si na jeho drobnohledný rukopis svítit baterkou.

„Milý kamaráde, předpokládám, že jsi po pás v močálu a pořád ještě klesáš. Možná tě neohrožuje bezedné bahno, zato visíš za kšandy nad propastí, nebo ti rozzuřený jezevec právě ukousl pravou ruku. To je opravdu vážná nehoda. Vrať se co nejrychleji do tábora a my ti poradíme, co máš dělat dál.

Kdybys byl náhodou v o něco menších nesnázích, představ si, že jsi už po pás v močálu a stále ještě klesáš. Nebo že ti před minutou rozzuřený jezevec ukousl pravou ruku. Tvoje skutečné obtíže ti budou připadat hned o hodný kousek menší. V každém případě od téhle chvíle až do konce dnešního dne dělej všechno jenom levou rukou. Jako kdyby ti tu pravou ukousl jezevec. Považuj to za součást zkoušky, kterou právě děláš. Nikdo tě samozřejmě nemůže kontrolovat, ale já spoléhám jako vždy na tvoji čest.

Tvůj Náčelník.“

A dole ještě malý dovětek:

„P. S. Nezapomínej na všemohoucnost česneku!“

Když jsem dočetl, napadlo mi: Náčelníkovi přeskočilo. Četl jsem tedy dopis ještě jednou a už se mi nezdál tak pomatený. No nazdar, to jsem mu zase jednou pořádně naletěl! Mohlo mě napadnout, že to bude nějaký náčelnický chyták. Jsem to ale pakůň žíhaný! Proč jsem tu obálku rozlepoval! Dělat všechno jen levačkou! Naštěstí mám koleno už obvázané.

Začal jsem shrabovat rozházené věci a cpát je do torny. Jenom levou rukou. Lidičky, to bylo peklo. Pravá pracka pořád chtěla pomáhat, musel jsem ji strčit do kapsy, aby sebou tolik necukala. Trvalo mi asi pět minut, než jsem přetáhl nesmyslnou gumičku přes krabičku první pomoci. A to musely zapracovat zuby! Trochu jsem přitom zapomněl na potlučené koleno. Náčelník mě tedy doběhl! Ještě že nevidí, jak se tu pinožím. A stejně mám dojem, jako kdybych z velké dálky slyšel jeho bohatýrský chechtot.

Potom mi blesklo hlavou: Ale vždyť vlastně můžu taky doběhnout já Náčelníka! Píše: „do konce dnešního dne.“ Ten konec si udělám hned! Dál nejdu, zalezu tady někde do spacáku a hotovo. Ráno budu smět dělat všechno oběma rukama.

Rozhlédnu se kolem. Všude je ticho a prázdno. Ale to ticho mě už ani trochu neděsí. Jančil jsem jak žirafa kapská jen proto, že někde šláplo nějaké zvíře na větvičku. To se nesmí opakovat!

Vlevo od cesty je mělký žleb, vpravo stoupá až nahoru k dohasínající-mu nebi stráň řídce porostlá staletými buky. Pomaloučku se hrabu vzhůru a hledám rovnou plošinku.

„Lehnu si jen tak pod širák,“ říkám si.

„A co když začne v noci cedit, kamaráde?“

„Budu mít pod sebou tak hustou střechu z větví, že se obejdu bez přístřešku. Mluvím polohlasně sám se sebou a zapomínám na skličující samotu.

„Tady! Tohle místečko je pro mě jako stvořené!“

Torna letí na zem, rozbaluju spacák.

„Pozor, jenom levačkou! Jedeš!“ okřiknu pravou ruku. Sotva ji přestanu hlídat, hned se hrne do práce.

Náčelníka jsem přece jen tak úplně nepřevezl, přípravy na noc mi daly pořádně zabrat. Jestli bych o něco nechtěl přijít, tak o pravou ruku. Hrozně by mi chyběla.

Konečně ležím, zalezl jsem do péřového pytle i s ušima a koukám do tmy. Za chviličku si kliďánko usnu, a až se probudím, bude bílý den. Za světla vypadá všechno jinak, člověk se hned tak něčeho nelekne. Ráno budu mít vlastně zkoušku odvahy hotovou.

Tyhle myšlenky mi táhnou hlavou a nevím, že všechno, co jsem zatím prožil, nebylo vůbec nic. Ta pravá zkouška na mne teprve čeká.

Kapitola 4
NOC POD ŠIRÁKEM

Ležím v lesním pelechu pět minut, ležím deset minut a nic, nějak se mi nechce spát. V táboře obyčejně usínám, jen dolehnu, někdy spím už ve chvíli, kdy zalézám do spacáku - to třeba ještě sedím, zapínám zip a už nevím o světě. A teď najednou ne a ne usnout!

Strach nemám, ten ze mne spadl, když jsem sebou dole na cestě práskl a rozbil si koleno. Zas mi to myslí normálně, vím, že jsem na tom nejbezpečnějším místě na světě. Kdopak by co pohledával za tmy v horách? I kdyby sem náhodou někdo zabloudil, v lese by mě nenašel, zvlášť když jsem zticha jako myška.

Říkám zticha jako myška, ale ve skutečnosti se chovám mnohem tišeji. Ležím ve spacáku a jen občas mrknu, to je můj jediný pohyb, rámus tím rozhodně nenadělám. Aspoň ne takový jako myši. Nechápu, proč se říká zticha jako myška, když myši dělají takový bengál. Můžu to klidně tvrdit, přesvědčil jsem se o tom dnes v noci pod širákem na vlastní oči. Nebo spíš na vlastní uši. Jak tak zírám do tmy, najednou vedle mne něco zašustí. Vzápětí se ozve tenké zapištění.

„Aha, myška!“ říkám si. Je mi docela milé, že tu nejsem tak sám. Zatajím dech, abych svou noční sousedku nevyplašil. Suché listy se zase pohnuly, tentokrát těsně vedle mé hlavy. Potom mi ta mrňavá potvůrka vylezla na spacák. Byla už dost velká tma, ale zase ne tak hluboká, abych ji na těch dvacet centimetrů neviděl. Zastavila se a očichávala kovové články zipu a očka ji svítila jako dvě noční lucerničky, leskl se v nich odraz hvězd. Pak se ozvalo nové kviknutí kdesi pod mýma nohama. Bylo mi jasné, že tu jsou myšky dvě.

Kdyby jen dvě! Já si snad lehl přímo do myšího rejdiště. Myšky si myslely, že už je zase bezpečno, když jsem se přestal vrtět, a začaly bezstarostně pobíhat. Nevěřili byste, co rámusu nadělaly! To šustění a pištění muselo být slyšet na kilometr daleko. Vím to naprosto bezpečně, protože najednou jsem ucítil prudký závan vzduchu a přímo před nosem mi přeplachtil veliký stín. Noční pták. Letěl hrozně nízko, div mě nepraštil perutěmi přes čenich. Budete se divit, ale já jsem se ho nelekl. Asi jsem už měl v sobě pro ten večer dost ochranných látek proti strachu. Nelekl jsem se taky možná proto, že jsem toho tichého nočního letce poznal. Byla to sova a šla po myškách. Myšky buď něco viděly, nebo je taky upozornil závan vzduchu na blízké nebezpečí, přestaly v tu ránu šustit a pískat. Sova opsala mezi stromy neslyšnou kličku a pak se posadila přímo nade mnou na větev. Asi číhala. Na myšky, které jsem teď považoval za svoje milé kamarádky. Opatrně jsem vysunul z pytle ruku s baterkou, namířil a zmáčkl knoflík. Proud oslnivého světla zasáhl soví hlavu. Nebyla to sova, byl to puštík, její příbuzný. Mžoural udiveně do světla a nevěděl, co si má myslet. Zřejmě byl z toho oslepujícího světla úplně vedle, protože se nevzmohl vůbec na nic, ani na útěk. Teprve za dost dlouhou dobu sklouzl z větve a zas tím absolutně neslyšným letem zmizel ve tmě.

Zahnal jsem puštíka proto, že jsem nechtěl, aby zavraždil některou z mých kamarádek myšek. Představil jsem si totiž, jak by asi bylo mně, kdybych byl jen malinkatá lesní myška a najednou se na mě zákeřně vrhla taková vykulená potvora se zahnutým zobákem. Dobře vím, kolik myšek umí puštík povraždit, nedávno jsme s Náčelníkem objevili v dutém buku nad táborem jeho hnízdo. Tam vám bylo těch myších kostiček a chlupů!

Já vím, teď si myslíte, pánové, to je cvok, on se tady málem rozbrečí kvůli obyčejné myši, která je, jak známo ze všech učebnic přírodopisu, škodlivá. Zůstaňte příšerně klidní, já vím, že se tohle o myších všude píše. Ale kdybyste tu myšku viděli, jak seděla přede mnou na spacáku a očka jí svítila, taky by vás napadlo, že je ráda na světě. Ostatně tohle rozdělování zvířat na užitečná a škodlivá neuznávám. Tedy neuznává to Náčelník, a co neuznává Náčelník, já neuznávám taky.

Možná že už vás trochu nudí, jak se pořád odvolávám na našeho vedoucího. Někde to je třeba zbytečné, ale tady ho prostě musím citovat. Jestli totiž někdo na světě ví něco o myškách a vůbec o zvířatech, tak je to právě Náčelník. Vystudoval na vysoké škole zoologii a pracuje v krajském muzeu.

Zkrátka zvířata jsou jeho zaměstnáním. Kdysi jsem se taky díval na myšky jako na škodlivé potvůrky a na jedné z prvních výprav s Náčelníkem jsme chytili s klukama myšku. Náčelník hledal v houštinách jakousi ztracenou jeskyni a my jsme z dlouhé chvíle udělali z větví vor, jen takovou miniaturu voru, chycenou myšku na vor naložili a pustili ji po proudu, horská říčka tam jede dost rychle, tvoří četné peřejky a vodopádky, běželi jsme po břehu a dívali se, jak vor se svým vyděšeným pasažérem uhání do záhuby, bylo to hrozně napínavé a vtom stojí nad námi Náčelník a - raději nebudu opakovat jeho slova, seřval nás jako malé kluky, ačkoliv jsme chodili už do devítky. Já se tenkrát hájil slovy:

„Myši jsou přeci škodlivé!“

Víte, co mi na to řekl Náčelník?

„Nejškodlivější ze všech zvířat je člověk!“

Vraceli jsme se domů za soumraku, na západě hořelo nebe, jako kdyby kdesi za obzorem v nějaké ohromné ocelárně odpichovali všechny pece najednou, a Náčelník nám v podvečerním tichu povídal:

„Pamatujte si to, vy indiáni, každý tvor má na světě svou úlohu a svoje oprávněné místo, bez myší by zašly hlady sovy, káňata by neměla co lovit a kočky by se mohly jít samy utopit.“

Řekl nám ještě spoustu jiných věcí, z kterých nám šla hlava kolem, protože jsme sice byli všichni devítkáři, ale o životě jsme toho ještě moc nevěděli. Nebudu vám to tady opakovat, zbytečně bych vás tím mátl, ostatně my jsme tehdy byli z Náčelníka taky paf, protože jsme se v něm zatím dost nevyznali, seřval nás pro myšku, s kterou jsme si hráli u říčky, ačkoliv docela nedávno sám připravil o život stovky myšek a rejsků, vím to, protože jsem mu pomáhal klást pastičky po lesích a loukách v Lužických horách za Ještědem. Náčelník dělal nějaký vědecký výzkum, pochytané myšky vozil do laboratoře a tam je pitval.

Nějak jsem se tu rozpovídal a vás bude spíš zajímat, co bude dál, když jsem zahnal puštíka. Myslel jsem, že myšky znovu vylezou z děr a začnou se bavit svým pískáním, ale dlouho se neodvážily vystrčit ani čumáček, byly zticha jako myšky. Takže na tom příměru „je zticha jako myška“ asi něco bude.

Civím do tmy a neusínám. Nějak se mi blbě leží, nebo co. Obrátím se na levý bok, pak zas na pravý, a pořád to není ono. Nic mě netlačí, to zas ne, mám pod sebou tu nejměkčí péřovou matraci, jakou si můžete představit, složenou z milionu suchých lístků. Ale potřeboval bych něco pod hlavu. Prázdná torna je dost mizerná poduška.

Začnu šmátrat kolem sebe. Nejdřív narazím na pytlík s moukou, potom na sekyrku. Nacpu je pod tornu a je to pořád málo! Jedu levačkou dál po zemi a cink, překlopím ešus. Šup s ním pod tornu! A hned ten nezvyklý podhlavník vyzkouším - trochu mi vyvrací hlavu, ale takhle snad přece jen usnu.

Dalších pět minut se rozplynulo v houstnoucí noci a hlavou mi lítají všelijaké myšlenky. Asi nemůžu usnout taky proto, že se to pořád ještě divím, kde to vlastně jsem. Já totiž nikdy nespal sám v lese. Natož uprostřed hor. A k tomu v pralese! A najednou ležím pod bukem a široko daleko nikde nikdo. Když na to pomyslím, jsem na sebe hrozně pyšný.

Počkat! Co to bylo?

Tma je už tak hustá, že by se dala mazat na chleba místo povidel, ať napínám oči, jak chci, mezi stromy nevidím absolutně nic. Zato tím lip slyším. Lehké skoky, praskot větviček, šustot mlází. Lidské kroky to rozhodně nejsou, tak rychle by se v temném lese neuměl pohybovat ani slepý rekordman v běhu na sto metrů. Natož člověk, který normálně vidí a teď tedy nevidí.

„Bek! Bek-bek!“

Poznávám hlas rychlonohého srnce, kterého něco rozčililo.

Znovu dusot kopýtek, dolů po stráni. Ještě ani nedozněl ve žlebu a je tu nový noční zvuk. Hukotání puštíka. Nejspíš toho, co jsem mu posvítil do očí, nadává mi kdesi v bezpečné dálce, ale má hlas jaksi roztřesený, asi jsem ho dost vyděsil. Odpovím mu tak, jak nás to Náčelník naučil. Z dlaní a prstů udělám dutou kouli, palce přitisknu k sobě, nechám mezi nimi malinkou škvírku a začnu do ní foukat.

„Húú - hu-hu-hu-húúú.“

Nezní to špatně, skoro jako opravdický puštík. Jestlipak na to skočí a zahouká znovu? Napjatě naslouchám, ale nic, místo strašidelného houkání kdesi nablízku cosi zafunělo. Jako kdyby kolem skal brousil medvěd. Medvěd to asi nebude, ledaže by utekl z liberecké zoologické zahrady.

Až do téhle chvíle jsem všechny noční hlasy poznal, ale funění pro mne zůstalo záhadou. Podruhé už se neozvalo, nezaslechl jsem od skal žádné další zvuky, které by mi prozradily, kdo se tam prochází. Zato zdola od potoka zalétla mezi stromy světluška, plyne noční tmou tak zvolna a nehlučně, že mám dojem, jako kdybych pozoroval kdesi v ohromné výšce letadlo s rozsvíceným signálním světlem.

Nejvíc mě udivuje, jak je tu živo. Vážně, je tady provoz jako na náměstí. A to jsem si vždycky myslel, jak jsou Jizerské hory pusté. Dokonce jsem se vám to snažil namluvit. Když jdete v houfu, skutečně nikdy nevidíte nějak moc zvířat. Sem tam se vám před nosem mihne sýkorka nebo nějaký jiný brkoslávek, občas narazíte v blátě na jelení stopu, jinak putujete nekonečnými lesy, zelené smrky s haluzemi až na zem, pod nimi borůvčí nebo jen rezavé jehličí, nahoře hluboké nebe, v letním slunečním žáru se rozlévá prudká vůně pryskyřice, ale nejvíc ze všeho vnímáte kostelní ticho - tak znám Jizerky ve dne. Teď vidím, jak je to klamný obraz, za světla se držíme v tlupě, kecáme, dupeme, hlučně se smějeme - a všechno živé před námi prchá do bezpečí, zvířata nás uslyší a ucítí dřív, než je poprvé zahlédneme, a rázem jsou pryč. Žiju ve městě pod Jizerskými horami od narození, prolezl jsem tu kdejaký kout a vlastně jsem viděl v lesích jen málo velkých zvířat. Jen jednou jsem narazil na celé stádo. Stalo se to první den tábora. Ranní vlak nás vyklopil v Raspenavě, pršelo, fičel studený severní vítr, teploměr ukazoval pouhých šest stupňů, postávali jsme trochu nejistě na betonové rampě, u nohou hromadu zavazadel, pak přišel Náčelník, uvázal si na krosnu pytel brambor a povídá: „Tak drazí přátelé, velké dobrodružství začíná, popadněte každý jednu plachtu nebo bednu a jdeme!“ Připadalo nám divné stěhovat táborové vybavení v takovém ceďáku, nespokojeně jsme mručeli, ale Náčelník se nám vysmál, nejsme přece mýdloví trpaslíci, aby nás voda rozpustila, ani v Karpatech si nemůžeme objednat počasí. Komu se nechce s námi, ať se vrátí domů, nejbližší vlak jede za dvacet minut. To se rozumí, že se zpátky nevrátil nikdo, a tak po chvíli kráčela karavana nosičů rozbahněnou luční cestou k horám skrytým za dešťovou clonou. Nesl jsem na hřbetě šestimetrové teepee, do čtvrt metráku té plachtě moc nechybělo, pěkně to se mnou cvičilo, jednou mi na smekavé trávě uklouzla noha a plácl jsem sebou tak elegantně, že se mi ani nechtělo vstávat, byl jsem obalený blátem, a než jsem se zrestauroval, kluci s Náčelníkem měli tři sta metrů náskok a mě napadlo, že si trochu zkrátím cestu lesem, po loukách bych je s tím nesmyslným břemenem nikdy nedohonil. Vím sice už dávno, že každá nadcházka znamená ve skutečnosti zacházku, a přesto jsem to riskl, Náčelník vede partu po dvou odvěsnách, já si to říznu na tábořiště přímo po přeponě. Vypadalo to podle matematického vzorečku náramně snadné a výhodné, jenže sotva jsem zapadl mezi buky, smrky a duby, terén se začal vlnit a znepřehledňovat, asi jsem poněkud uhnul z vypočítané přepony, protože jdu a jdu a louka s tábořištěm pořád nikde, všude zdivočelý les, křoviska, dolíky, slizké balvany, mokré listí mě pleskalo přes čenich, větvičky mi rozdíraly kůži, potácím se právě po hřbítku mezi dvěma dolíky a tu vidím před sebou prasátko, mrňavé, legrační, s proužkovaným hřbetem, jako by mělo na sobě pruhované tričko. Shodím krosnu s plachtou na pařez a chci selátko pohladit, ale vtom se vybatolí ze sousedního dolíku druhý čuníček a za ním třetí a čtvrtý, prokrindáčka, sedm malých prasátek jako v pohádce, honem sahám po foťáku, abych udělal pár unikátních záběrů, a tu slyším za sebou zvuk, jako když si náš táta ráno myje obličej, frkání a rochňání. Ohlédnu se přes rameno, a co nevidím, další čuník, jenže poněkud větší a bez legračních pruhů na hřbetě, skutečné prase, černé štětiny obalené ještě černějším blátem, špičatý rypák a zlobná očička, hned mě napadlo jedno přísloví, vlastně dvě, „moudřejší ustoupí“ a „kdo uteče, vyhraje“, a tak jsem se vyškrábal na nejbližší buk a to zasviněné divoké prase mě pak asi hodinu obléhalo a já se na větvi třásl zimou jako ratlík.

Přenesl jsem se v myšlenkách do sychravého dne na začátku tábora tak dokonale, jako kdybych to všechno znovu prožíval. Dokonce slyším i chrochtání a iluze by byla dokonalá, kdybych cítil po celém těle ochromující chlad. Ten tedy necítím. Jestli něco cítím, tak je to naopak africké vedro. Nemůžu usnout právě proto, že je mi takové horko! Nabalil jsem na sebe košili a tepláky a bundu a tlusté ponožky, tady v horách jsou noci obyčejně hrozně studené. U nás v táboře se udělá hned po západu slunce zima jako v Antarktidě, zvlášť když je jasno. Myslel jsem si, že pod širákem bude ještě větší ledárna. A teď mám pocit, jako kdybych vlezl v kožichu do sauny.

Vystrčím ze spacáku celou hlavu. Lesem táhne vůně hub, zeleného listí a mechu, ale že by bylo nějak chladno, ani nepozoruju. Mám dojem, jako kdyby na medově černém nebi sálalo neviditelné slunce. Zatáhnu za zip, abych otevřel spacák, a dře, jezdec se zasekl do plátna. Popotáhnu zpátky, ale jde to zatraceně ztěžka, zvlášť když si nemůžu pomáhat pravačkou.

Jezdec se mi zasekával do plátna snad na každých pěti centimetrech, já mám na spacáku nesmyslně našitý zip, že se mi zasekává, i když ho otvírám oběma rukama. Zápasím s ním jen levačkou a potím se jako hroch. Chvílemi, když jezdec nejde ani sem, ani tam, chce se mi řvát a rozmlátit zip napadrť. Asi se o mě pokouší záchvat amoku, tropického šílenství, nebo co. Z toho horka by se člověk fakticky mohl pomátnout. Náčelník má velkou kliku, že není nablízku. Já bych mu řekl, co si myslím o tom jeho dopisu. Příště raději někde zajdu jako pes, než abych otevřel nějakou Náčelníkovu obálku!

Když jsem se konečně ze spacáku osvobodil, mohl jsem košili ždímat. Nechám na sobě jenom trenýrky a tričko. A když se chystám znovu zalézt, přepadne mě žízeň. Seberu baterku a začnu klouzat dolů po stráni na cestu a ještě dal, k potůčku. Rozbité koleno trochu bolí, ale ne zase nějak moc.

V roklině teče pramínek, jeho cinkání je slyšet sotva na tři metry. Kleknu si k tůňce a chlemtám vodu jako pes. Tady můžete pít prakticky ze všech potoků a říček, tak čistá voda neteče u nás ve městě ani z vodovodu. Vypil jsem nejmíň pět litrů, a když lezu zpátky do svahu, žbluňká mi v žaludku jako v sudu.

Jak se tak hrabu vzhůru, najednou zahlédnu v korunách nebe. Už zase čisté a rozsvícené jako vánoční stromeček. Zůstal jsem na to chvíli civět a kdesi uvnitř se ve mně něco zajíklo, to se možná ozvala moje duše nebo co. Ne že bych věřil na duše a dušičky, když mi jednou babička říkala, že mám taky duši, zeptal jsem se jí jakou, jestli takovou kulatou, co bývá v kopací meruně, nebo takovou podlouhlou jako u kola. Babička se tenkrát hrozně urazila. Ted mi napadá, že na té duši možná něco je, protože když tak zírám na tisíce mihotavých světýlek, začíná se mi v prsou cosi rozpínat, jako kdybych tam vážně měl duši a někdo do ní pumpoval vzduch. Skoro jsem dostal strach, že se tím divným pocitem zalknu - a pak jsem se najednou slyšel hlasitě vydechnout, znělo to, jako když mičuda skočí na hřebík a duše rázem ujde.

Vyhrabal jsem se ke svému lesnímu pelechu, zalezl do spacáku, ale nechal ho rozepnutý, a když jsem blikl na hodinky, ukazovaly právě půl-

noc. Začínala hodina duchů. Ale já na duchy kašlal, protože se mi najednou chtělo strašně spát. Zavřel jsem oči a v tu ránu jsem se propadl kamsi do jiného světa. Bylo mi úplně fuk, že právě začíná den, ve kterém mám prožít největší dobrodružství svého života.

Kapitola 5
ZLATÁ HOREČKA

Byl to taky nápad, nalít se před půlnocí jako velbloud. Kvůli tomu jsem musel asi třikrát vylézt ze spacáku. Já vám ani nemohl rozlepit oči, jak jsem byl rozespalý, ale vylézt jsem musel, víte proč. Odpotácel jsem se vždycky jenom pár kroků a pak zas rychle do pytle, ani jsem nevnímal ptáky, kteří začali po třetí hodině, ještě za šera, pípat a klokotat a cvrlikat, musel to být rachot, protože jsem spal přímo pod jejich hnízdy. Znám to z hlídky, když na východě zhasnou první hvězdy, začnou si všichni ptáci v lese najednou trénovat hlasivky. Ve dne si třeba myslíte, že nikde není jediné hnízdo, a teprve před úsvitem poznáte, co všude bydlí všelijakých střízlíků a třasořitek, někdy to není zpěv, ale křik, co říkám křik, přímo řev! Tu noc, co jsem spal pod širákem, nedolehlo ke mně absolutně nic, protože i když jsem vylezl z pytle, byl jsem vzhůru jenom teoreticky, zatím co prakticky jsem spal. Já když spím, tak spím, můžete do mě mluvit nebo kopat a nic, ani to se mnou nehne. O tomhle by vám mohli vyprávět celé ságy kluci od nás z tábora, kteří měli hlídku přede mnou a pak se mě snažili probudit. Třeba Mamut. Ten mě posledně nejdřív shodil z postele. Já chrněl dál. Potom mě vyvlekl před stan. A já pořád spinkal jako čtrnáctidenní kojenec. Vytřepal mě tedy ze spacáku a chvilku mě kutálel po zarosené louce, než jsem přišel k sobě.

Východ slunce byl divně barevný, před rozbřeskem přitáhla od západu nová stáda beránků, tisíce a tisíce jich ťapalo po nebeském kopci, potom je zdola ozářily první rudé paprsky a nad skalnatým vrcholem Ořešníku zvolna vyplouvalo rubínové slunce. Krvavý východ i zástupy beránků věštily zlé události, ale já o tom nic nevěděl.

Asi bych spal až do poledne, nebýt divného snu. Mně se málokdy něco zdá, ale když už na to přijde, je to obyčejně nějaká velká konina. Tu noc, vlastně to ráno, co jsem spal pod širákem, se mi zdálo, že ležím na břiše za týpkem a čtu si knížku. A tu ucítím vzadu na stehně palčivou bolest.

„Která koza sánská mě to…“ vyhrknu vztekle. Ohlédnu se a vidím Náčelníka. Stojí nade mnou, v ruce drží dlouhý kopřivový stonek.

„Co je to za vtipy!“ řeknu trochu mírnějším tónem a drbu si sežehnutou kůži.

„Malé zkoumání povahy,“ zubí se Náčelník. A ššš, přetáhne mě kopřivovou metlou přes břicho.

Jauvajs, pálí to jako žhavé uhlíky. Chci vyskočit, ale jaksi nemůžu, svaly mi vypověděly službu. A tak aspoň zaječím:

 „Nech si toho, jo?“

Náčelník pořád cení zuby jako zebra. Natáhne ruku a ššš - zašimrá mě kopřivou pod bradou. A já začnu nadávat jako přístavní povaleč.

Náčelník zůstal příšerně klidný. Toho člověka nikdy nic nerozhází. Jenom do mne zavrtává svoje hnědé pronikavé oči a povídá:

„Povaha dynamitová. Exploduje pro každou maličkost.“

To mě doopravdy našňupne. Jo, maličkost, když člověka švihají kopřivou! Rozčílím se tak silně, až se probudím. Pravou rukou se ještě drbu na břiše, levou rukou pod bradou a udiveně koukám do zeleného děravého stropu, kterým pronikají sluneční paprsky. Jindy by mi asi trvalo pár minut, než bych pochopil, kde jsem, ale vtom ucítím kopřivu kdesi pod lopatkou a hned nato pod levým chodidlem. A do třetice přímo ve tváři. Rychle si přejedu obličej dlaní a zachytím prsty jakési zrnko. Velkého lesního mravence. Lidi, přál bych vám vidět tu rychlost, s jakou jsem vystřelil ze spacáku. Myslím, že jsem vytvořil svůj osobní vstavači rekord. A sotva ho kdy překonám. Já fakticky vyvinul nejmíň druhou kosmickou rychlost.

Jestli jste stáli někdy bosi v mraveništi, tak asi víte, jak mi bylo. Ne že bych stál přímo v té obrovské kupě, byl jsem od ní asi deset metrů, ale stejně jsem si připadal jako uprostřed mraveniště, protože moje lesní doupě se mravenci jenom hemžilo. Bylo jich kolem tolik, že jste je slyšeli, znělo to jako šumění vzdáleného vodopádu. Jak jsem vyletěl z pytle, hned se mi vrhli na nohy. Ti prevíti byli pekelně rychlí, než člověk řekl švec, měli jste je až v trenýrkách. A bylo jim jedno, kam vás koušou, sprosťákům. Začal jsem poskakovat a shazovat je rukama, ale než jsem stačil smést dva, šplhalo jich po mně dalších deset. Nakonec jsem musel vzít roha, jinak by mě ohlodali na kostřičku. Štípali mě i na útěku, což byla od nich srabárna. Hrozně jsem litoval, že nemám cvičeného mravenečníka. Nebo že nevím o nějakých mravkolvech. Kdybych někde nějaké mravkolvy našel, vážně bych je sem přesadil. Ti by těm drzounům dali!

Chvíli jsem čekal, až se mravenci uklidnili, a pak jsem začal nosit do bezpečí pod stránku svoje věci. Kousek po kousku. Vždycky jsem to napálil tryskem tam, bleskurychle popadl třeba foťák nebo tornu nebo sekyrku a zase trapem pryč. Zavázané koleno mě trochu brzdilo, ale zase ne tak moc. Když jsem tu nohu rozchodil, vůbec jsem o ní nevěděl. Samozřejmě jsem slízl dalších pár štípanců. Takže jsem se potom cestou drbal jako ředitel blešího cirkusu.

Asi čtvrt hodiny jsem kráčel po lesní pěšině, až mě dovedla do hluboce zaříznutého údolí. Mezi stráněmi se plazila horská bystřina jako stříbrný had. Tůňky, svítivé náplavky nejjemnějšího písku, chlazené žulové tabule, brumlající vodopády, koberce rašeliníku, kapradinové zahrádky. Z podemletých břehů trčela chapadla chobotnic, v zátokách číhali nestvůrní ještěři - kořeny a kmeny dávno odumřelých stromů. A nahoře nad tím pohádkovým kouskem země se vznášel pták ohnivák -jitřní slunce.

Moje hodinky ukazují teprve osm, ale kameny na výsluní už jsou pěkně rozpálené, trochu ranního chladu zůstalo jen v nejhlubším stínu.

Odbočím z pěšiny k potoku. Lidským cestám se budu vyhýbat, co kdybych přece jen někoho potkal. Bylo by škoda projet zkoušku odvahy jen proto, že se mi do cesty náhodou připlete drvoštěp, hajný nebo turista. Mám vlastně za sebou víc než polovinu lhůty, jasně tu horší půlku, večer a noc pod širákem. Dnešní část stezky odvahy už nebude nic nesnadného, do západu slunce to přetluču docela snadno.

To se rozumí, že to byl největší omyl v mém životě, když jsem si myslel, že mám tu nejhorší část táborové zkoušky za sebou. Za sebou jsem neměl celkem nic. Snad jen trochu nesmyslného strachu, který jsem nahnal sám sobě. Pravda, taky rozbité koleno. A pár mravenčích štípanců, které mě pořád ještě svědily.

Šel jsem proti proudu bystřiny a troubil jsem si do pochodu na hubu. Až jsem dorazil do mrňavé zátoky, kde voda protékala dvěma skalními kotly, vymletými z ohromných žulových monolitů. Byly těsně nad sebou, ten druhý o dva metry níž než první, a spojoval je vějířovitý vodopád. Tady v Jizerských horách je spousta takových bezvadných místeček, ale tohle bylo nejlepší, co jsem tu kdy viděl. Úplná senzace. Když jste se rozhlédli kolem, okamžitě vám bylo jasné, že byste tu vydrželi třeba celé prázdniny. Na těch pár čtverečných metrech. Asi to dělal hlavně ten vodopádek, on vám hučel docela zvláštně, jako kdyby to ani nebyla voda, ale nějaké lesní varhany. V jednom kuse měnil zvuk. Taky se vám hned zalíbily tůně ve skalních kotlech. V dolejší byla hloubka, snad přes dva metry, a přece jste na dně viděli kdejaký kamínek tak jasně, jako kdyby vám ležel na dlani. Já vím, že to opakuju asi podesáté, tady je voda jako křišťál všude, ale mě to pořád znovu udivuje, protože u nás ve městě nevidíte v Nise nic, ani dva centimetry pod hladinou!

Jak se tak rozhlížím po mrňavém lesním královstvíčku, najednou cítím, že to zas na mě jde. Záchvat bláznivé radosti. Už předtím mi bylo veselo, ale teď jsem začal vyloženě třeštit. Torna letěla do mechu a já tam poskakoval a pitvořil se a ječel a vyhazoval kamínky strašně vysoko, zkrátka jsem se choval jako cvok. A bylo mi jedno, že se tak chovám. Jednak mě nikdo neviděl, a potom, kdybych se nechoval jako cvok a nevybil nějak tu velkou radost, mohl bych z ní doopravdy zcvokovatět.

Pak si najednou vzpomenu: vždyť nemám rozcvičku. A vůbec jsem se nemyl! Během tábora jsem si tak zvykl na ranní cvičení a koupání, že mi to prostě chybí, cítím se nějak nesvůj. Sám se tomu divím. Moc dobře se pamatuju, jak jsem se tvářil, když nás Náčelník hnal na rozcvičku poprvé. Bylo to ráno po deštivém příjezdu na tábořiště, nad horským lesem se plouhaly potrhané mraky, foukal chladný severní vítr, Náčelník už stál venku a prozpěvoval:

„Rozcvička. Rozcvičkááá!“

„To nemyslí vážně,“ prskal Sysel.

„Já mám zápal plic,“ šklebil se Lišák ze spacáku.

„Radši se vzbouřím!“ vyhrožoval Mamut.

Myslíte, že nám ty rebelantské řeči nějak pomohly? Houbec! Náčelník si na nás prostě došlápl, vyházel nás ze stanu a přinutil i Mamuta, aby dělal na odporně mokré louce kotrmelce a válel po stráni sudy, nikdo se neodvážil postavit Náčelníkovi na odpor, stačilo, když jste se podívali na jeho vytrénovanou figuru, na ty zápasnické svaly a hned ve vás uhaslo revoluční nadšení. Kmitali jsme mezi loukou a lesem celou půlhodinu, a když byl konečně konec, Náčelník řekl:

„Další program - koupání.“

„Co-o-o?“ zařvali jsme sborově a Sysel rezolutně prohlásil:

„Tam nelezu!“

„Já mám zánět středního ucha,“ kvílel Lišák.

„Revoluce!“ ječel Mamut.

A Náčelník hup, skočil z balvanu rovnou doprostřed tůně. Voda v potoku byla tak ledová, že když jste do ní ponořili ruku, dostali jste strach, aby vám nezamrzla.

„Vy chcípáčci,“ volal na nás Náčelník z tůně, „to si říkáte muži? Zoologicky bych vás zařadil mezi zakrslíky chobotnaté!“

To se ví, že nás nevyprovokoval nějakýma řečičkama, když viděl, že dobrovolně do vody nepůjdeme, vylezl na břeh, popadl Sysla za nohu a prostě ho do potoka odvlekl jako kládu. My ostatní jsme se rozprchli na všechny strany, ale Náčelník nás jednoho po druhém uštval a naházel do tůně. Podařilo se mu to hlavně proto, že se k němu postupně přidávali ti kluci, kteří už horskou lázeň vyzkoušeli na vlastní kůži a chtěli ten požitek dopřát i ostatním. A víte, že to skutečně byl požitek? První tři vteřiny jste se ovšem cítili ohavně, ale pak si tělo zvyklo na štiplavý chlad, a když jste se vyhrabali na břeh, nádherně se vám rozproudila krev a bylo vám najednou horko, přestože fičel lezavý severák.

Chvíli tedy poctivě cvičím, dělám dřepy, stojky, kliky, mrskám rukama i nohama a na závěr hupnu do skalního kotle, naplněného po okraj zelenou vodou. Víte, že jsem docela zapomněl na pochroumané koleno?

Když jsem vylezl na žulovou tabuli, řekl jsem si, že se tam na hodinu utábořím, uvařím si snídani a vyšlu kouřový signál. Vybalil jsem ešus, pytlík ovesných vloček, těch šest mizerných kostek cukru, co mi dali v táboře, a k tomu zápalky a nůž. Do ešusu jsem nabral vodu přímo z vodopádku a přitom jsem zahlédl mezi dvěma kameny v písku červenavý záblesk. Do mé jako když střelí. Postavím nádobku na zem a sáhnu do písku. Na dlani se mi zatřpytí rudý kamínek. Velký asi jako mrňavá kulička, ale kapkovitě protáhlý.

„Aby to tak byl rubín!“ zatetelí se ve mně hledač pokladů, kterého má v sobě asi každý člověk.

„Datel. Tohle rubín zaručeně není,“ namítne hned kriticky myslící absolvent deváté třídy základní školy.

 „Proč ne?“ hájí svou myšlenku zlatokop. „Nepamatuješ se, co říkal ten janovský pošťák, když jsme rejžovali nahoře na Jizerce?“

„Co říkal?“

„Že našel i rubíny!“

„Ale my tam neviděli ani jeden.“

„Zato safírů jsme objevili fůru.“

„Jen šest!“

„Jen? Za půl dne vyrejžovat šest safírů! V dnešní době! Uprostřed Evropy! Věřil by tomu někdo?“ To je pravda. Nikdo by tomu neuvěřil. Já jsem taky dávno znal jméno Safírového potoka v horském vnitrozemí, ale nikdy mě nenapadlo, že by v něm mohly být skutečné safíry, drahokamy modré jako střípek nebe, dokud jsme se nesetkali s jedním chlápkem z Janova. Ten člověk se živil roznášením pošty, ale byl to vlastně zlatokop, hledač drahokamů, asi jediný a poslední ve střední Evropě. Přinesl nám na ukázku kousek své sbírky, nádherné safíry v lahvičkách od léků, a stejně jsme mu nevěřili, dokud nás nezavedl na jedno místo pod Bukovcem, čedičovým kuželem, a nedokázal nám to přímo na místě. Tam jsem poznal na vlastní kůži, co s člověkem udělá zlatá horečka.

Držím v dlani rudý kamínek a cítím, jak divoce mi buší srdce. V puse mám divné sucho. Ty dva hlasy se ve mně ještě dohadují, ale moje oči usilovně pátrají v písku. Neklamné příznaky zlaté horečky. Člověk ztratí zájem o všechno jiné, chce mít jen ty zářivé valounky.

A hele - támhle je taky něco!

Vedle rudé kapky mi svítí na dlani nový krystalek. Modrý jako květ zvonku. Vrhnu se na kolena, syknu bolestí, opatrně zvednu levé koleno s obvazem už dost ušmudlaným, zůstanu klečet jen na pravém a rozhrabávám písek. Další přízraky zlaté horečky, v uších mi hučí rozčilením, hrabu v potoce jako pes. A v duchu si maluju, co všechno si koupím za prachy, které dostanu, až prodám, co najdu.

Kolik může takový rubín stát? Sto kaček? Tisíc? Nevím. Jen tuším, že dost. Možná hodně. Do pytle, co s těma prachama udělám? Co bych dělal, koupím si za ně teleobjektiv k Praktice. A když zbude, i závodního favorita na galuskách. Ale až se rozkřikne, že mám peníze, budou si ke mně všichni chodit půjčovat. Především máma. Jestli mi máma vůbec všechno hned nezabaví. Jak ji znám, ta mi hned řekne, Pavlíku, já ti ty peníze uložím na knížku. A už z nich neuvidím ani pěťák.

Tohle mě trochu otrávilo, ale hrabal jsem vytrvale dál, jako ten chlápek z povídky. Já totiž kdysi četl povídku o zlaté horečce na Aljašce, tam vám jeden chlápek našel v horách ložisko zlata, a když ho našel, nedělal nic, než rejžoval, pořád jen dřepěl u potoka a proplachoval pánve písku a strkal zlatá zrníčka do kožených váčků, celé dni ani nejedl, protože mu bylo líto času na jídlo, za tu dobu, kterou by strávil vařením a jedením, mohl vytěžit zlata za kolik set dolarů. Nakonec tak zeslábl, že nemohl udržet v ruce zlatokopeckou pánev, ale aby se šel nadlábnout, to ne. Mně to tenkrát připadalo dost uhozené, nechápal jsem, že by se někdo celé dny nešel najíst kvůli nějakým žlutým zrníčkům, i když má hlad jako nosorožec. Ale teď klečím u bezejmenné bystřiny a vytahuju z písečné náplavky mezi dvěma žulovými balvany červené a modré drahokamy a začínám to chápat. Taky kašlu na vločkovou kaši, kterou jsem si chtěl uvařit!

Našel jsem ještě dvanáct třpytivých kamínků, většinou rudých, jen tři byly modré, ale taky hrabu dál, až přehrabu celou tu mrňavou náplavku na kamenité dno. Potom rejžuju na velké náplavce níž po proudu, pak ještě na jedné proti vodě, jenže tam už nenajdu ani ň, přestože hrabu asi půl hodiny. A tak mě to přestává bavit. Hlad mám čím dál větší. Nakonec si povídám, houby, vykašlu se na všechny rubíny a safíry, mám jich čtrnáct, z toho jsou aspoň ty čtyři zaručené safíry a to na teleobjektiv stačí. Možná mi zůstane i na galuskáče.

Kromě toho taky začínám mít vítr, co by se stalo, kdybych našel rubínů třeba pět set, to by mohlo skončit průšvihem, protože tohle naleziště je v přírodní rezervaci a v rezervacích se nesmí nic těžit. Mám dojem, že se nesmí těžit ani jinde, ale to mě ostatně nezajímá. Kdyby našel někdo jiný v potoku rubín nebo safír, určitě by ho tam nenechal.

Na tohle všechno myslím a taky na toho chlápka z Aljašky, co se vůbec nikdy nešel najíst, a říkám si, že ten chlápek byl přece blázen a že já blázen nebudu, abych se nenajedl, když hlady skoro šilhám. Nasypu rubíny a safíry do kapsičky u košile, pečlivě tu kapsičku zapnu, potom popadnu ešus a ženu s ním dolů, kde mám připraveno malé ohniště.

Cestou mrknu na hodinky a dost se vyděsím. Za pět minut devět! V devět mám vyslat kouřový signál, aby v táboře viděli, kde jsem, a mohli se pustit po stopě.

Nejdřív ani nemám chuť ve zkoušce pokračovat. Mě vám ty rubíny a safíry tak rozčilily, že jsem si řekl, vrátím se zpátky do tábora. Pak mi ovšem došlo, že by to bylo nápadné a všichni by se mě vyptávali, proč se vracím. No co, do večera to vydržím. A v neděli, až budeme mít volno, vypravím se sem na celé odpoledne a budu rejžovat dál. Štípnu v nářaďovém stanu síto a prospektorskou pánev a lopatu, abych nemusel rýt v zemi vlastníma prackama jako krtek. Klukům samozřejmě neřeknu nic. Žádný prospektor nikdy neprozradí ostatním, kde našel bohaté rýžoviště. Mně by to určitě taky nikdo neřekl, ani Náčelník. Ten už teprve ne. Náčelník je moc prima člověk, ale přitom tak trochu škudlil. Někdy mi to na něm vadí, třeba když má pytlík rajčat a nenabídne mi. Já ovšem taky nejsem žádný pohádkový děda, co lidem rozdává poklady na potkání.

Rychle rozškrtnu sirku pod otýpkou nejjemnějších suchých větviček, a když z nich vyskočí plameny, začnu přihazovat větší klacky. Dříví je po slunečných dnech bezvadně proschlé, a tak mám za těch pět minut docela obstojnou vatru. Hodím na ni náruč zelené trávy, plameny zalezou a místo nich se vyvalí oblak bohatýrského čoudu. Držím nad přidušeným ohněm roztaženou tuláckou plachtičku, aby mi kouř neutíkal vzhůru, a když se nahromadí dost hustý dým, rychle s plachtičkou ucuknu. A už stoupá k nebi černozelený mrak, šplhá mezi kmeny výš a výš, už víří nad nejvyššími špičkami a stoupá ještě dál. Házím na oheň novou náruč suchého dříví, a když větve vzplanou, přidávám čerstvé lupení. V duchu slyším, jak u tábora píská Náčelník poplach a říká klukům:

„Támhle nám vzkazuje Ježek, ať mu pořádně provětráme bodliny. A my mu to s radostí uděláme!“

Za chvíli začne velká honička. Honička na mne. Jenže mě nikdy nedostanou!