Nějaký africký vzduch zařídil po celém území Česka i Slovenska nebývalé teploty. 90 % dlouhodobě měřících stanic hlásí rekord. Přesto se ráno na výpravu těším a věřím že i ostatní přítomní. Fili, Jaryn, Mates, Vítek, Infin, Júňo a Sysel. Jedno auto řídí Jaryn, druhé já. Od klubovny odjíždíme v 6:00. Mírné, klasické zdržení v Čadci a pak 50 metrů od cíle. V nejužším místě opravují cestu a zrovna, když přijíždíme, náklaďák zablokuje cestu úplně a asi 15 minut nakládají a skládají matroš. Jaryn vystoupil z auta a vynadal mi, že prej kdybych trochu šlápl na plyn…  Asi neví, jaké jsou pokuty u našich bratrů za rychlost. Ještě nás trochu zdrží přeparkování jednoho auta do Vrátné, pod lanovku.
Vlastně jsem ještě nenapsal, kde začínáme. Je to v Tiesňavách. Nezdá se mi velké vedro, asi 20°C. Jen je tak nějak dusno. Po prvních metrech stoupání jsme všichni komplet propocení. Tohle jsem ještě nezažil. Vítek a Mates hlásí, že se jim potí i brýle.

Tempo je navíc dost rychlé a stoupání v těchto místech takřka vražedné. Výstup na první kopec Sokolie je převýšení 600 metrů. Jsme zde v 10 hodin. Nevím přesně, v kolik jsme vyráželi z Tiesňav, ale byl to fofr. Myslím, že tenhle rychlý start a počasí pro mne znamenalo to, co mne později potkalo a lehce zdramatizovalo výpravu.
Tato trasa přes Sokolie, Baraniarky, Kraviarske je hodně náročná, několikrát nahoru a dolů. Mnozí by mohli vzpomínat, mnozí jsou schopni stále tvrdit – nikdy více Baraniarky. Pro mne byly Baraniarky tento den také kritické místo. Přišli křeče do vnitřní strany stehen na obě nohy. Příliš brzo a příliš silné křeče. Hned jsem tušil, že to je pro mne dnes konec. Takový krásný den a já to na Malé Fatře tentokrát prohrál. Na vrcholu Žitném prosím o pauzu. Uvidíme, co to s nohama udělá. Vliju do sebe tekuté magnézium, IONtovou šuměnku, nějakou svačinu a jdeme dál. Hned na nástupu na Kraviarské jsou křeče zpět. To je zlé, bolest je šílená, kdo to nezažil, nepochopí. Postupuji neskutečně pomalu, vlastně vždy, jak uvolním křeč. V polovině svahu křeče povolí, asi zabralo magnesium. Na vrcholu Kraviarske na mne ještě čeká Infin a Júňo. Se všemi se setkávám v sedle Kraviarské.  
Odtud už je to v režii Filiho a Jaryna. Velký Kriváň bude beze mne. Ještě jednou uvidím jejich záda na rozcestí Chrapáky, kde tankují své PET a camelbaky ze studánky. Rozhodl jsem se raději pro variantu vyškrábat se na Chrapáky a pak jít po vrstevnici na Snilovské sedlo. Měl jsem ještě možnost sestoupit z Kraviarského sedla rovnou do Vrátné, ale tím bych svoji výpravu definitivně ukončil.
Z Chrapáků je to příjemná procházka. Skoro hodinka bez stoupání a klesání. Nohy si trochu odpočinuly. Navíc jsem nemusel řešit tempo. Celou cestu ani živáčka, začínám si to užívat. Mates mi věnoval svoje magnesko, pro jistotu. Já ale vím, že příliš magnesia způsobuje průjem a tak řeším dilema, zda jej nepoužít a riskovat další atak křečový, anebo jej použít a riskovat atak průjmový. Vítězí nebrat. Nedokázal jsem si představit, že bych si s těmi křečemi někde dřepnul a vykonával potřebu.

Přicházím k horní stanici lanovky. Kupuji jeden birell, baštím škvarky a chvíli řeším, co dál. Rozhodl jsem se, že půjdu klukům naproti na Kriváň. Teď už jsem relativně v bezpečí. Pokud by to nešlo, otočím se a jdu na lanovku. Se všemi se potkávám v polovině výstupu na vrchol. Hodíme krátkou řeč, co podniknou oni dál. Jednomyslně jsou rozhodnuti přejít celou plánovanou trasu. Na nikom není vidět únava. To jsem rád. Navíc já tím získám čas, abych se na vrchol dostal taky a pak sestoupil kratší trasou, pod lanovkou dolů.
Jsem na vrcholu, jsem na vrcholu blaha. Zvládl jsem to, nevzdal se. Poplácám si sám po rameni. I když třeba Šamot mi na to řekl, ať se podívám do občanky, kolik mi je roků. Nějak tyhle řeči nemusím. Byl jsem prostě ten den indisponován. Křeče mne trápí odjakživa. Vypil jsem tři a půl litru tekutin. Kolik vypotil nevím. Zajímavé je, že jsem močil doma a pak až po dokončení výpravy u auta. Tělo se bránilo a snažilo držet vodu jak se dalo.
Asi v polovině sestupu pod lanovkou mi přišla zpráva od Jaryna, že už jsou na Poľudňovém Grúni, posledním vrcholu dnešní trasy. Při sestupu mi jednou podjeli nohy a já při dosednutí na zadek dostal opět křeče. Musel jsem si dát poslední pauzu. Pokecal jsem příjemně se Slovákem, který šel nahoru.
Dole jsem v předstihu. Zašel jsem do potoka a smyl ze sebe všechen pot a převlekl se do čistých hader. Jak příjemné. Za chvíli jsou zde všichni. Jaryn hlásí taky křeče a všichni jsou nadšeni z kofoly na chatě Grúň. Všichni jsou v pohodě a podle slov spokojeni. A já vlastně také…

Technické údaje:

Doma jsme v 19:30.
Plánovaná trasa a to, co zvládli  Fili, Jaryn, Mates, Infin, Vítek, Júňo a Sysel.
19,5 km - stoupání 1989 m, klesání 1826 
Záznam z Filiho hodinek - zde
Vytyčená trasa na Mapy.cz - zde

Moje trasa: 15,8 km - stoupání 1707 m, klesání 1558 
Záznam z mých hodinek - zde
Vytyčená trasa na Mapy.cz - zde

Všimněte si prosím, že až zas tak velký rozdíl mezi mnou a ostatními nebyl
Dodá-li někdo zápis z míst a času, kde jsem nebyl, rád doplním.

Fotomobil - Fili a Antek