Výstup na Veľký Rozsutec (1610 m n.m.) - Malá Fatra, 29. srpna 2019 * K3

Nevím, proč se mi tentokrát do zápisu z výpravy vůbec nechce. Přitom Malá Fatra je moje srdeční záležitost. Pohoří, které mám asi nejvíce rád. V loňském roce splněny dva sny. Stál jsem na Velkém Rozsutci v zimně (průchod s mačkami, ledopády Jánošíkových dier, s Tonckem a pak nádherná výprava - Východ slunce na Velkém Rozsutci. Obě nezapomenutelné výpravy. Tak co mne to na ten Velký Rozsutec ještě tak táhne? Letos jsem tam byl dvakrát. Jednou s Danou a teď s Rybaříkem, Simem, Júněm, Infinem a Syslem.

Zvolil jsem tentokráte trochu jinou trasu, než bývá běžné. Vlastně bych to ani neměl nazvat výprava na Velký Rozsutec, ale spíše výprava na Osnicu a Malý Rozsutec. Na Osnici jsem byl pouze já podruhé, pro ostatní to byl „prvovýstup“. Na Malém Rozsutci byli poprvé Júňo, Infin i Sysel.
 

Výprava byla oznámena podle mne včas, nabídnuto dost míst, ale tak nějak nebyl asi zájem, či mnozí ještě dovolenkovali. Dlouho jsem si myslel, že pojedu jen já se Syslem. No to by byl dračák na celej den... Také jsem si konečně jednou vychutnal jízdu jako spolujezdec. Naposledy to snad bylo, když jsme jeli Jäkl busem a to už je teda hodně dávno. Nemám klimatizaci a tak Ryba rezolutně oznámil, že jedeme jeho audinou. K Simovi jsme nacpali omladinu a já se vezl jak papaláš.
Cesta přes Čadcu bez zdržení, asi proto, že jsme z Karviné vyjeli v 4:30. Auta rozdělujeme v obci Petrová. U restaurace Jánošíkov dvor necháváme Simův renault a audi se přesouvá se všemi dál pod sjezdovku v Lučivné.
A tak se dostáváme na trasu, kde naše nohy ještě nikdy nevkročili. Předpokládal jsem, že tu bude klid. Je ještě brzy ráno a my postupujeme po žluté na vrchol Osnica 1365 m n. m. Převýšení 865 m je tedy slušné, ale první vrchol zdoláváme celkem v pohodě. Mladí kamzíci se vždy utrhnou dopředu. Simo zase vzadu jistí skupinu proti medvědům. Alespoň tak nějak to tvrdil. Celou trasu na Osnicu jdeme bez setkání s nějakými turisty. Tady taky dáváme první svačinu.
Při sestupu do Medziholie potkáváme první dva cizáky. V sedle je jich sice už více, ale není to ještě tak strašné. Výstup na Velký Rozsutec jdeme každý svým tempem. Jdu sám, za mnou to jistí pouze Simo. Pod vrcholem přichází opět křeče. A to jsem se nadopoval magnezkem a snažím se dostatečně pít. Vrazil jsem do sebe ještě jednu ampuli, ať se třeba pose... Nevím, co se letos děje. Lehké náznaky křečů do stehen mne trápí až do konce výpravy.
Na vrcholu se postupně všichni sejdeme. Je zde už celkem plno a tak brzy po vyfocení odcházíme. Směr sedlo Medzirozsutce.
A tady už to začíná být Václavák. Lidi se postupně už mezi sebou ani nezdraví. Navíc většina neřekne „ahoj“, ale „dobrý den“. To bychom se za chvíli ubrýdendovali. Při jednom „ahoj“, mi někdo odpoví „ahoj Antku“. Jé Krbec se svojí ženou. Tak jsme prohodili pár slov, ale jelikož náš směr byl opačný, na dlouho to nebylo.
V sedle ještě chvíli přemýšlíme, jestli jít na Malý Rozsutec, nebo ne. Lidí už je opravdu nepříjemně moc a já vím, jak to vypadá v nejkomplikovanějším úseku na řetězu. Někdo se tam kousne, a je to... A když se tam zasekne víc lidí, tak tam strávíme věčnost. Nakonec je rozhodnuto, jdeme nahoru. Byla by to škoda, zvláště pro Sysla, Infina a Júňa. Kdy jindy by se tam zase dostali. A navíc času máme dost.
Jaké je mé překvapení, když zjišťuji, že tam kde býval kdysi pomocný řetěz pro výstup a sestup, je teď po celé délce ocelové lano a na „nejhorších“ místech pomocné kramle. A tak tu nakonec ani moc velké prostoje nevznikají. Na jednu stranu je to dobře, ale na druhou jsem to místo používal jako poznávací znamení na ferratové trasy. Kdo se tam zasekl, nemá na ferratách co dělat.

Sestupujeme zpět do sedla Zákres (tenhle název ani neznám). Odtud odbočujeme na červenou trasu do Petrové a jak jsem zase předpokládal, najednou úplný klid. Až do dědiny opět sami. Přímo na stezce rostou hřiby. A je jich tolik, že se Ryba rozhodl pro sběr. Jenom mi těch pět kilo nacpal do mého batohu. Ne, kecám, pět kilo to nebylo, ale kdyby chtěl... Bral jen ty nejhezčí kousky.
Vlastně už jdeme jen z kopce a to chvílemi z děsného kopce. V momentě, kdy se dostáváme na relativně rovnější louku, nejsem schopen odbrzdit své svaly a pustit to rychleji. Tak jsem je měl z toho ztuhlé.
V restauraci Jánošikov dvor jsme si dali osvěžující nápoje a někteří se napapali. Vařili výborně. Pak už jsme jen my ostatní vyčkali až Ryba a Simo zařídí auta a hurá domů. Čadca byla opět průjezdná. Dnes nám to vyšlo. A to nemyslím jen Čadcu. Malá Fatra je prostě nádherná. Trochu to kazí ten dav, ale co na to říct. Hory to nejsou moje a asi tu krásu chce vidět a zažít každý, kdo sem zavítá.

Tak zase někdy na Fatře... „Ahoj!“

Trasa - zde Mapy.cz