1. den Pátek 22.4.

Na Velký pátek před jedenáctou je na olomouckém nádraží pěkně narváno. Společná velikonočka Trojkařů, Poutníků a Šotků má podle Sopťových velkých očí asi 55 účastníků. Nakonec nás samozřejmě bylo o dost méně. Asi 50. Z Trojkařů jsou to Goblin, Nadík a Qéčko. Samotné přiblížení k místu konání – Posekanec u Toulovcových maštalí – se nemohlo obejít bez problémů. Hromadná jízdenka, například, je do třiceti lidí a paní za okýnkem nevěřícně blekotala cosi o třech tisících. Vlak měl 15 minut zpoždění a během cesty jen nabral další, tak nás nakonec vyklopil až v Chocni, místo původního přestupu v Třebové. Ke konci někteří dokonce i seděli. Místní lokálka přes Mýto do Litomyšle byla výrazně příjemnější, i když stále trochu těsná.

Na litomyšlském nádraží se oddíly navzájem pozdravili zakřičením pokřiků a rozdělili se do nejistého počtu skupin po cca 6-7 lidech. Zvukový doprovod k rozdělování dělal místní posunovač, posunujíc dva vagóny s uhlím tam a zpět. Týmy vyfasovaly obálku s mapou a úkoly a rozprchly se po Litomyšli. Během hry ve městě jsme prošli nejvýznamnější památky města – zámek, Smetanův dům či hřbitov – a dozvěděli se, mimo jiné, že dům U rytíře se jmenuje podle povídky Aloise Jiráska. Do cíle ve velmi pěkných a udržovaných klášterních zahradách nakonec dorazily všechny skupiny a nikdo se, i přes značnou snahu vedení, neztratil. Společně jsme se odebrali zpět na nádraží, kam pár okamžiků po nás dorazil i objednaný autobus.

Autobus nebyl největší, a proto nás překvapilo prohlášení řidiče, že „spodek otvírat nebude“. Že autobus nemá kapacitu 50 lidí, jsme pochopili, když už si v autobuse nebylo kam sednout a venku nás byla ještě asi třetina. Zazněl povel „Na sedačku kolik se vejde!“ a cpalo se dál. Pak přišly na řadu batohy. Skončilo to tak, že lidé sedící od sebe přes uličku, na sebe navzájem neviděli. Nakladači batohů se narvali do prostoru předních dveří a řidiče. Sedíc na batozích, kdesi v půlce autobusu, jste zepředu občas mohli zaslechnout řidiče: „Hoď tam trojku.“

Autobus nepraskl ve švech a v pořádku nás dovezl až na kraj Toulovcových maštalí. Tam jsme se nějak vysypali ven a došli zbývající kousek k základně Posekanec. Zde už čekal Zub, který vedoucím vysvětlil co a jak, kde, proč a tak vůbec. Důležitá informace, že „je sucho a voda občas neteče“ byla přehlušena dojmy z prvních akčních her za chatou. Zub odjíždí a my se stěhujeme dovnitř. Ve spací místnosti v podkroví se tvoří, díky nízkému stropu téměř instantně, zápach. Nedal se vyhnat a udržel se tam až do našeho odjezdu. Během vybalování přijíždí zásobovací vůz K+K a tak zařizujeme zásobák. Kassa chce po Sopťovi za nákup podobnou částku jako ráno paní v okýnku. Naštěstí si jen dělá legraci.

Venku pomalu padá tma, vevnitř u večeře pro změnu jídlo do hladových krků. Při umývaní nádobí si vzpomínáme, co to ten Zub vykládal o vodě a suchu. Mužstvo hraje seznamovací hry pod vedením Ami a Uzlíka, zatímco vedení pumpuje vodu na mytí a na splachování. Posléze jsou mladší účastníci odeslání na kutě a starší se baví v poněkud uvolněnějším duchu. Strýček Roy má narozeniny a tak dostává před spaním hobla.

2. den Sobota 23.4.

Kolem osmé hodiny je už za chatou čilý pohyb. Probíhá hudební rozcvička, s notnou dávkou představivosti to připomíná aerobik. Na snídani je na výběr z nepřeberného množství různých buchet a koláčů. Po ranním mytí následuje rozdělení do několika detektivních společností, které mezi sebou budou během výpravy soupeřit. Prvním úkolem je vymyšlení jména, tvorba reprezentačního plakátu a vizitek. Vznikají tak L’ammi, Zelené okurky, Kriminálka Mood, Detektivní společnost Posekanec, Hvězdná pěchota a uskupení kolem strýčka Roye, jehož název prameny neuvádějí.

Před svačinou se na louce hraje Hu-tu-tu, Buldoci a Trojnožka. Kupodivu všechny tyto drsnější hry proběhly bez zranění, jen sem tam slzička ukápla. Buldokem se stal Cafee, u Trojnožky bylo vítězů nepočítaně a Hu-tu-tu se v tom množství lidí nějak zvrhlo. V některých okamžicích probíhal útok z obou stran najednou a ještě k tomu ve více lidech. Po chvíli jsme se šli raději nasvačit. Během svačiny byla nachystána první hra pro detektivní společnosti. V lese byla nalezena mrtvola a každá skupina měla za úkol ji co nejvěrněji zpodobnit na jednom ze svých členů. Háček spočíval v tom, že mrtvolu z celé skupiny mohl vidět pouze jeden člověk a od něj se popis předával štafetou. Jakékoliv materiály k úpravě mrtvoly získávali další členové týmu z místa činu, ale museli se probojovat ochrankou soupeřů. Nejlepší replikou byla Žabka.

Oběd proběhl v poklidu. Samozřejmě v rámci možností: na židli sedíte jen půlkou zadku, v polévce máte cizí loket a váš je v sousedově oku. Špagety s majdou byly dobré, jen Nadíkovi nechutnaly. Polední klid končí a začíná další úsek na týmy. Každý tým vyfasoval nějaké natáčecí zařízení a za úkol měl natočit materiál ke smyšlené televizní reportáži, pokud možno zapadající do detektivního tématu. I přes tvůrčí blok některých týmů padla poslední klapka ještě před svačinou. Zbytek odpoledne probíhal volný program na louce, například opět Trojnožka, lasování či stavba lidských pyramid. V chatě se mezitím vybraní střihači snažili dosáhnout co nejlepšího výsledku z natočených materiálů. V tu dobu to v chatě vypadalo spíš jako na LAN party než na skautské výpravě. Všichni jsme se znovu sešli až u večeře. 

Po večeři byly Černé historky na týmy. Uhodnout se měla smrt člověka, který byl zabit ve výtahu WTC 9/11. Nejlepší to zvládli v čase pod dvě minuty. V mezičase se v hlavní místnosti nachystalo hlediště a začali jsme promítat naše výtvory z odpoledne. Jako nejlepší bylo zvoleno „Vyšetřování zašlápnutí mravence“ z dílny Royovy skupiny. Poslední činností před večerkou byly diskusní skupiny. Témat na výběr bylo hodně: knihy, sport, přežití v přírodě, skaut, sociální sítě… Každý si mohl zvolit, co mu vyhovovalo. Po prvním kole se mladší osazenstvo odebralo spát a následovalo druhé kolo pro starší. A pak už finální večerka.

3. den Neděle 24.4.

Neděle je svátek, a ve svátek se skauti nerozcvičují. Snídaně nebyla vůbec sváteční, pouze druhová různorodost sladkého pečiva mohla být považována za lehce vybočující z normálu. Po potřebných formalitách – vyčištění zubů bez vody, převlečení se bez udušení – se všichni odebrali do nedalekého lesa. Zde jsme odehráli dvě kola teambuldingové hry Boj o vlajku. Vzhledem k počtu účastníků byla hra vskutku zajímavá a povedená. Druhá hra skončila plichtou, pro neschopnost obou týmů nalézt protivníkovu vlajku a nutnost odebrat se na svačinu. Zato první hru suverénně vyhráli Ludvovci , díky lépe zvolené taktice, mistrně uplatněné strategii a nakonec i rychlejším nohám. Nepříjemná situace nastala, když Veverka spadla na klacek tak šikovně, že jí udělal díru do stehna. Hlavní zdravotník vyhodnotil zranění za hodné výletu do nemocnice. Tam ránu vyčistili, zavázali a Veverka skákala dál.

Další poměřování mezi detektivními společnostmi bylo v komunikaci a v rozpoznání a popisu osoby. Jedna část týmu měla přístup pouze k popisům osob, druhá pouze ke stylistickým vyobrazením daných popisů a komunikace probíhala přes sekretářku uprostřed. Například dáma z vyšší společnosti a princezna byly celkem snadno zaměnitelné, a proto se hra krapet protáhla. Na(ne)štěstí se protáhla i příprava oběda, tak zbyl čas na výpravu na proutí a přípravu vajíček. Kluci úspěšně očesali místní vrbu a holky udělaly z chaty kurník. Minimálně tam byla spousta slepic a kdákání.

Po obědě, už v poledním klidu, holky pokračovaly v barvení vajec a kluci se vrhli na pletení tatarů. Výsledky byly různé. Někdo si zvládl uplést slušnou pomlázku z osmi či šesti prutů, jiní skončili s vánočkou. Několik méně zručných jedinců se do toho zamotalo natolik, že jim nakonec zůstal jen jeden prut nezlomený. Protože pletení prutů zabralo víc času, než vajíčka a venku bylo pěkně, po čase byli všichni venku a probíhala více méně volná zábava. Puntičkáři ještě vylepšovali tatary, dost lidí také zkoušelo lasovat. Postupně se na louce za chatou začalo hrát frisbee a o louku dál fotbal.

Následovala brzká večeře, aby byl čas na závěrečný úsek. Všechny společnosti vyrazily zároveň po žluté značce směrem k Toulovcovým maštalím a po cestě plnili několik úkolů. Například přepálení provázku v určité výšce či udělání tří set dřepů v týmu. V maštalích už na ně byl přichystaný oběšený Vilík. Pokud jste viděli Sherlocka Holmese, tak máte představu, jak to udělal. Vilíka zcela typicky jako první našla poslední skupina. Následující hodinu jsme strávili prolézáním maštalí a hromadným focením v nich. Zpět do chaty to bylo asi půl hodiny a došli jsme už za šera. Chvíli bylo volno, během nějž Zuzka v hlavní místnosti připravila prostor pro taneční hry. Začalo se klasickým smetákem a pokračovalo různými variacemi tance v párech. Mezitím už se úplně setmělo a tak nastal čas na schovávanou se svítícími náramky. Schovka byla úspěšná a hrálo se několik kol. Po posledním kole se mladší odebrali do spacáků a starší ještě před základnou zkoušeli noční frisbee. Talíř byl polepen svítícími tyčinkami, ale to mu k viditelnosti moc nepomohlo. Přesto bylo před spaním odehráno několik bodů.

4. den Pondělí 25.4.

O Velikonočním pondělí je velkou tradicí Poutníků zmlátit každou, co se objeví v dohledu. Čili před osmou se všechny holky rozběhly po okolí, chvíli na to za nimi vyrazili kluci. Holky měly hodinu na to, proniknout zpět do základny a být co nejméně krát chycené, zatímco kluci jich měli odchytit co nejvíc. Líté boje trvaly až do posledních sekund z vytyčeného času. Po šlehací uličce pro slečny, které se nestihly dostat do chaty včas, následovalo hodnocení pomlázek a vajíček. Vajíčka hodnotili pouze kluci, tatary jen holky. Potom už následovalo celkové vyhodnocení. V prvním kole se vyhlásili vítězové s nejlepšími vajíčky a pomlázkami. Kolo druhé patřilo nejlepšímu šlehači a nejrychlejší dívce. Na závěr byla vyhlášena nejlepší detektivní společnost. Nejschopnější bylo uskupení kolem strýčka Roye, jehož jméno se nedochovalo.

Ceny byly předány a osazenstvo se hromadně vrhlo na balení a úklid základny. To zabralo docela dost času, ale před obědem bylo hotovo, skupiny nafasovaly bochníky chleba s pomazáním k obědu a vyrazilo se na autobus. Ten měl zpoždění, ale naštěstí nakonec přijel. Jízda byla poněkud příjemnější, než ta minulá, protože batohy tentokrát přišly do zavazadlového prostoru. Po cestě nebe potemnělo a nastala průtrž mračen kolosálních rozměrů. Dokonce i kroupy padaly. Naštěstí při vykládání batohů na nádraží v Litomyšli už jen drobně mžilo. Ještě chvíli jsme počkali, dokud i to mžení neutichlo, a pak jsme udělali závěrečný nástup s pokřiky na rozloučenou.

Tak, jak jsme se nenudili při příjezdu, nenudili jsme se ani při odjezdu. Z Litomyšle do Chocně nás a ještě jednou tolik dalších lidí vezl jeden vagónek motoráku. Byl napěchován doslova až po střechu, ale šťastně nás dopravil celou svoji trasu. Rychlík z Chocně byl přece jen o něco lepší. Už na druhé zastávce většina účastníků seděla. Na závěr nás pobavila paní, co po vlaku nabízela jídlo ze svého vozíčku. Zatímco vozíček byl asi o patnáct centimetrů užší než chodbička, paní byla téměř určitě širší. A naše chodbička byla plná batohů. Cestu jsme ale nějak dokázali stvořit. Paní nás svou návštěvou obšťastnila krátce na to znovu, protože jsme byli v předposledním vagónu. Cestu jsme opět zvládli uvolnit, ale nedokázali jsme si představit, jak se vlastně na konci vlaku otočila.

Potom jsme si ještě ve skupinkách nakrájeli chleba, namazali, snědli a na nádraží v Olomouci si šli každý po svých.

Goblin, Nadík, Qéčko, Kassa, Kavka, Ludva, Matěj, Lukáš