Na některé zprávy není člověk připraven, a když přijdou - jako blesk z čistého nebe, zůstává v duši vyryta brázda neskutečné prázdnoty.
Dnes ráno, ve věku nedožitých 63. narozenin, zemřel HONZA - Jan Kryška. Jeden z těch, o nichž se říká: „Trojkař tělem i duší". Chlap s širokým srdcem, kamarád, muzikant, tramp. Nezbývá než z registrační kroniky opsat a doplnit toto:

KRYŠKA Jan - HONZA, r. č. 18; * 10. 10. 1953, Karviná; + 24. 1. 2016 Praha; V oddíle 1967 - 1969, družina Bobříci - Vydry; skautský slib složil 20. 7. 1968. Tábory: Velkého Axlana 1968; Pod Dalekohledem 1969 - Pocheň; Černý tábor - 1971, Bouzov Doly - předseda legendární „politické“ strany KOFOLÁKŮ! - Modrý racek;
Odborky: Tři orlí pera, uzlař, táborník; výborný kytarista, v době učení vstupuje do trampského hnutí, po vojně pracuje v TZS Karviná, později se stěhuje do Prahy, ale oddílu zůstává nadále věrný.

Honzu do oddílu přivedl, a to si Honza do svého profilu přesně poznamenal, 17. března 1967 - další legendární TROJKAŘ - Miloš FEDAŠ - MLHOŠ. (S jeho jménem se můžete nyní setkat v seriálu „Četnické humoresky“). Ostatně, není důvod nechat nehovořit samotného Honzu. Ten své povídání o oddíle nazval jednoduše – „TROJKA“.

„...Je mnoho událostí v životě, které ovlivňují způsob života jednotlivce. Snad nejvýraznější období, kdy člověk utváří svoji osobnost, je dospívání. Začnu v době, kdy vrcholem „organizované činnosti“ dětí byl „Pionýr“ se svými kroužky, které vedli převážně rodiče bez schopnosti zaujmout a natož rozvíjet mladého kluka nebo dívku. Pokud někdo nespadal přímo pod Pionýrský dům (ODPM), platila zásada, že co třída ve škole, to jeden oddíl. Vrcholem aktivity v přírodě bylo hledání pokladu (krabice bonbónů) po šipkách a sběr odpadových surovin.
Jednoho dne – v březnu 1967, jsem se díky kamarádovi z našeho domu Miloši Fedašovi, ocitnul poprvé v klubovně. Byla to snad družinovka, hrál se ping-pong a kluci se mi zdáli být poněkud jiní než ve škole nebo jinde venku. Přišla první oddílovka a s ní i první setkání s Grifinem. Dodnes si kupodivu pamatuji jeho první pohled a stisk ruky. Pohled byl poněkud pátravý – co vlastně může ode mě očekávat – podání ruky vyjadřovalo upřímné přivítání. A od prvního okamžiku jsem se cítil být součástí oddílu. Když se i po 34 letech vzpomenu na oddíl, cítím se jím být – alespoň v duchu – pořád stejně.

A začaly první výpravy, družinovky a oddílovky a vůbec jiná náplň, než doposud. První výprava na Godulu, Wisla a harceři, Tyra, Strž strachu, Dvojdub... Učení morseovky, uzly, semafor, prostě bylo toho mnoho, co se člověk musel, ale spíše – chtěl naučit. Každá výprava byla velkým dobrodružstvím, kterým jsem žil do další výpravy. Protože jsem v tom roce ztratil otce a přibyly problémy zdravotní s dospíváním, měl jsem poněkud obavy, jak vůbec obstojím – hlavně ve sportovním zaměření v oddíle. A v tom se projevila vyjímečnost Grifinovy pedagogické schopnosti s pochopením a taktem. I když byl sportovně založen – hrál tuším fotbal – cenil si raději ducha spolupráce a kamarádství. A tyto vlastnosti přenášel na „své“ kluky poměrně úspěšně. Snad jeden příklad za všechny. Ve Strži strachu „zuřil“ boj mezi Bobříky a Střelkami (nebo už Vydry a Lišáky ?) o prvenství v RODEU. Jedna z disciplín byla lezení na stromy a to celá družina do určité výšky. Jelikož jsem neměl šanci v této disciplíně uspět, vymyslela družina plán. Nejdříve mě doslova „vyhodili“ na strom a potom všichni vylezli na ten svůj vyhlédnutý strom. Jestli si někdo představí tuto situaci, zasměje se. Usmívám se teď i já, ale z této historky je jasně vidět soudržnost družiny, která byla přímo ukázková. Nadšení kluků pro soutěže a tábornický život byla Grifinova zásluha. Každá družina je tvořena z jednotlivců různých povah a zaměření a i když spolupráce všech členů družiny byla cílem, byl pro Grifina důležitý každý člen v oddíle.

Nadešel první můj tábor. Tábor „Velkého Axlana“ na Karlovických loukách 1968. Tenkrát už jako Junácký oddíl, družiny Vydry, Lišáci a Rysové a oddíl pionýrů, na který mi vzpomínky vybledly, přestože s námi prožili tři týdny. Společná klání v „pasáku“ s oddílem BVÚ vedeného Karlem Líbou, který nedávno zemřel. Stavění mostů, kdy byli všichni tak zapálení pro výsledek soutěže, že byli ochotni obětovat téměř svoje zdraví, maškarní bál, kde vítěznou masku získal „Petrula“, který den předtím zatápěl v kamnech pomocí petroleje a foukal do kamen. Kdo z nás by rád škrábal doma brambory? A přece se všichni těšili na škrábání brambor, protože se četla kniha „Neviditelný“. A celkové vítězství v celoroční soutěži o poklad Velkého Axlana bylo slavným triumfem Vyder ….

Je jisté, že dost podstatnou roli v životě oddílů těch let sehrála politika. Z pohledu čtrnáctiletého kluka se možná jevila jako součást jakéhosi dobrodružství spojeného se životem oddílu, z pozice Grifina to jistě bylo jiné. Na jedné straně nadšení z obnovení Junáka, na straně druhé – po srpnu 1968, obavy z budoucnosti nejen oddílu, ale i rodiny. Bylo určitě těžké rozhodování v této době. Trojka patřila mezi nejkvalitnější oddíly na Karvinsku, byli jsme hrdí na skautskou příslušnost. Jednoho dne roku 1970 přišel Grifin na oddílovku se zprávou, která jistě zasáhla každého z nás. Měli jsme na výběr ze tří variant, jak byly předloženy Grifinovi. Buď oddíl rozpustit, vstoupit do „Jednotné dětské organizace“!, nebo přejít jako „TOM“ pod podnik NHKG závod 19 - Karviná. Bylo to snad poprvé, kdy na mě padl strach ze „socialistické“ moci manipulovat i s mladými lidmi ve „svém zájmu“. V každém případě byla zvolena nejpřijatelnější varianta v té době. I když měl Grifin určitě velké potíže ze strany různých tzv. činnovníků, přesto se nepříznivá doba jen málo odrazila na činnosti oddílu a co víc – dokázal vychovat své následovníky ve vedení oddílu.

Je mnoho zážitků z oddílové činnosti. Na mnohé jistě člověk zapomene, jiné ho ovlivní na celý život. Jednoho dne například přišla „zpráva“ prý od Grifina, že všichni členové oddílu mají umět hrát na kytaru. Pochopitelně to bylo úplně jinak, bylo to míněno jako doporučení pro rádce a podrádce družiny, aby nemusel hrát na kytaru jenom Grifin. Přesto mě kytara provází celým dosavadním životem. S  odchodem z oddílu jako člena družiny, jsem jakoby přirozeně začal jezdit na trempy, které vyplnily můj život na dalších 25 let. Základní dovednosti naučené v oddíle se mi hodí i dnes. Spolupráce na základě přátelství a důvěry byla započata v oddíle a stále si ověřuji, že tento princip je důležitý, zvláště pro dnešní dobu, kdy jsou preferovány jiné vlastnosti, které snad vedou k úspěchu, ale ne k trvalým vztahům...“

P.S. Pokud mi veteráni dodají další snímky (něco z posledních setkání mám), rád vše doplním.