Jsou zprávy, které se nepíší lehce, a už vůbec ne v adventních dnech před Vánoci. Volal Domino Antkovi, že nám umřel Rychlík. Už tu není. Odešel na svoji, jak se v oddíle říká, poslední výpravu. Tak si tak nějak mnu oči. Za okny je kalné ráno. Slza sjíždí po tváři, když si čtu Antkův příspěvek v prosincovém TTT – 673. měsíce oddílové činnosti. Takové zprávy by neměly před Vánocemi přicházet!! A už vůbec ne o takových chlapech – Trojkařích, jako byl Rychlík!

Rychlíka jsem měl moc rád. Byl to Trojkař, jak se říká, tělem i duší. Nezapomenutelný je jako „Jech z Rosenthalu“ na táboře „Pod junáckou vlajkou“ v roce 1990! Ty přiložené fotografie patří k nejsilnějším rokům Trojky. A Rychlík byl jedním z tahounů, vždy stál pevně v řadě Rysů a za svoji družinu se rval se sveřepou zarputilostí.

Vášnivý diskutér – nebylo radno se s ním dostat do křížku, hráč deskových her (pozor, v té době neexistovaly deskové hry tak, jako je znáte dnes, snad jen „Člověče nezlob se!“* - ale v oddíle se kromě „byznysu“** hrály i → Hon na bitevní loď Bismarck, Válka v Tichomoří, Bitva o Británii a nezapomenutelné „Rody“. Ta poslední jmenovaná desková hra je jedním z nejsilnějších počinů, které oddíl vytvořil. Je smutné, že se do dnešních dnů nezachoval žádný fragment této deskové hry.

Rychlík byl jedním z hlavních autorů hry (nebo to tak, s bodrostí sobě vlastní, prezentoval) - legendární je zkazka o tom, kterak ukryl poklad na jednom ze svých hradů a potom zapomněl, který to byl! Jo, a ještě jedna poznámka co nás nezasvěcené udivovala - když si hodil na kostce jedničku, narodila se ti dcera, když šestku, byl to syn - každý svobodný pán chtěl co nejvíce synů. Rychlíkovi se rodily dcery!!
(Tady je třeba dodat, že hry se odehrávaly v klubovně po oddílovce až do → často popúlnoci dalšího dne, a hráči šli domů až v sobotu ráno).

Píši, už musím napsat „byl“, byl to šprýmař - kdo si schovával svršky před ranní kontrolou do křoví za stan na Kateřinské TVRZI, kdo nasypal pepř na rozpálená kamna na zimním táboře na Věžnické TVRZI, kdo spal na zahradní lavičce v Hrabušicích ve Slovenském ráji, kdo si nabalil do kufru na tábor v Karlovicích činky, aby mohl před budíčkem cvičit, kdo se zabalil do koberce při naší návštěvě u Domina v Praze? Rychlík!! Rychlík, byl to Rychlík!!

Rychlík by i originální „psavec“ (rozuměj kronikář). Jeho zápisy plné pravopisných chyb a často nezvyklého slovosledu (vždy se omlouval tím, že má „ouředně potvrzeno“, že je tím „DIS“), nás následně dováděly k výbuchům smíchu. Ale Rychlík, když přes jeho původní zápis přejel „pravopisný kombajn“, měl originální styl písemného projevu. Zkratkovitě vyjádřil situaci, děj, úder, kombinaci, aby se vzápětí rozněžnil popisováním výpravných obrazů, které samozřejmě neměly chybu!

V druhé polovině devadesátých let jsme krátce spolupracovali (přijel k nám, když Lále rostly zuby) na ODH „Diablo“. Napsal část legendy a umocnil to tím, že legendu sám předčítal a zamixoval do ní hudbu. Bylo to naprosto perfektní. O to se, do dnešní doby, zatím ještě nikdo z oddílu nepokusil. Kdesi v archívu tu magnetofonovou kazetu mám.

Už je to dávno, kdy za okny bylo těžké nedělní kalné ráno a po skle sjížděly dešťové kapky. Snad několik desítek hodin. Vzpomínáš, Rychlíku, jak jsme po břiších jezdili na ledě fryštákského rybníka? Jak tě družina vytahovala na Kilimandžáro? Jak jsi zpěněný dorazil na Javorový vrch? Jak jsi Dominovi sedl na oddílový šátek, maje ho rozprostřený na stole ve TVRZI, jak jste se na „Táboře Modrých kamenů “ pohádali o brambory? A kam zmizela „Dorsetshire“ –­ rozumějte „figurka“ z deskové hry „Hon na Bismarcka“? (Při jednom večerním klání na zimním táboře v roce 92 ji měl v poručenství Rychlík. Buď ji (nebo někdo kdokoliv jiný), zašlápnul mezi prkna do podlahy, ale mnohé zlé jazyk tvrdí, že ji pozřel, když se ládoval chlebem se sádlem a cibulí, což ovšem není prokázáno).

Jako včera to vidím – dobře, včera to není, ale určitě je to předevčírem, jak se krademe za humna v Hrabušicích do sítin Hornádu. Expedice Spiš, je nás osm, či dvanáct, možná i víc, figury na snímcích jsem nepočítal. Přicházíme na zahradu Pinďovi tetičky, roky žijící na Slovensku. S námi mluvila česky, s rodinou slovensky. Chystáme se po celodenní výpravě po stezkách ve Slovenském ráji, snad třicet kilometrů jsme skousli, zalehnout. Všichni toho máme dost. Žádná večerní debata, ohýnek, jen brnění a křeče ve svalech, vůně mýdla od Hornádu.
Uleháš, Rychlíku, na zahradní lavičku. Není to taková ta obyčejná, je to ta bachratá, ta barokní, co bývala na starých venkovských nádražích. Pod hlavu „farmářky“, kletr, žádná karimatka, jen spacák. Tetička se tě starostlivě ptá, zda to vydržíš na těch latích. S grácií sobě vlastní ji ujišťuješ, že je to naprosto v pohodě.
Rychlík usnul pod rozkvetlými „čerešněmi“ tam na té zahradě v Hrabušicích. Mladý, plný sil, spokojený, že se mu podařilo to, co se od nás všech očekávalo.

Rychlíku, děkuji ti za to, že jsem měl možnost část svého života kráčet s tebou!                                                                                                                                                                        MOna, foto @ntek
     
 

* V té době se u nás v Československu objevila nová hra „Maršál a špión“. (Různé "Karkasony" a "Osadníci" přišli daleko později!!) Maršál a špión se stal podkladem dalších deskových her z dílny skupiny nadšenců, ve které byl i Rychlík)

** Byznys byl „kapitalistická hra“, která se v tehdejším Československu oficiálně nevyráběla a neprodávala. A přesto ji mnozí rádi hráli. Sami si ji vyrobili. Na balící papír (na balíky - největší dostupný formát) se nakreslil herní plán a pak stačilo jen vyrobit na stovku kartiček - imaginárního platidla (třeba dolary), svazky korporátních firem - např. Azur, Žabka, Radion, Tix (prací prášky), na herní plán nasadit figurky „člobrda“, a vánoční turnaj v ping-pongu mohl začít. Dva hráči hráli v nástupovce svůj zápas do turnaje DOD - prosinec, zbytek oddílu v zasedačce u několika stolů válel „byznys“.
Dnes se „byznys“ prodává pod značkou „Monopoly“.