Sedím si tak v pátek večer u pecka a Kavka na mne vyzvídá: „Jak pojedete zítra z výpravy?“ No jak asi, říkám si v duchu, a odvětím: „Vlakem…“. „Ale tam vlak v tomto čase nejede, to je kvůli té výluce?“ A to už jsem zbystřil… „Cože?“ Nebudu napínat – nejenže jsem netušil, že je vlaková doprava nahrazena autobusovou, ale ještě navíc jsem do Kalendária uvedl špatný čas příjezdu z výpravy!! Chocholoušek hadra… Takové politování hodné nedopatření se stává maximálně jednou za deset let! Hlavně nesmím zapomenout upozornit na srazu rodiče!

Na sobotním srazu se sešlo jedenáct hochů, já a Kay, který pojede s námi. Dvanáctý člen, Twist, je na cestě. Lehce rozrušeným hlasem mi volal, že mu ujela tramvaj. Pár minut po termínu srazu vtrhl do nádražní haly a my se odebíráme bočním podchodem k zastávce náhradní autobusové dopravy.

Zde nás paní „štiplístková“ promptně, se slovy „Kampak jede ta školička?“, směřuje do třetího autobusu, který jede přímo do Moravského Berouna. Cesta uběhla rychle. Losa, který bloudí v okolí Dolan, jsme nespatřili. Zato množství srnčí zvěře a také, z velké blízkosti, kapitálního dravce.

Z autobusu jsme se vysypali před nádražní budovou, kousek popocházíme a dáváme si první nástup. Činíme změnu ve složení družin, kdy je Rys Kayak vyměněn za Lišáka Bublu. A takto budou i nadále zařazeni. Pár „výchovných“ slov věnujeme výstroji a chování při přepravě. Přitom každý obdržel tři zápalky jako hrací dřívka. Cestu na Křížový vrch nám bude zpestřovat hra Zakázaná slova. Těmito jsou ANO, JO a NE. Někteří lingvisticky nadaní chlapci byli uneseni báječnou myšlenkou, že souhlas či zápor vyjádří slovem v cizím jazyce. Tak to, chlapci, ani omylem! Když se někdo prořekne, odevzdá zápalku bodrému jinochovi, který si tohoto prohřešku všimnul. Otázky typu: „Byl jsi včera v kině?“ jsem čekal, ale dostal mne Kroky, který pár desítek metrů počkal a poté zvolal do hloučku chlapců: „Jak se jmenuje to hnutí Babiše?“ Leč, nikoho nenachytal!

Tentokráte naše kroky nemíří do centra, dřevěného trpaslíka tedy dnes neuvidíme, ale rovnou po okraji města, kolem fotbalového hřiště, nad kostelem Nanebevzetí Panny Marie s přilehlým hřbitovem, pod Křížový kopec. Začínáme stoupat kolem bělostných kapliček jednotlivých zastavení křížové cesty. Hoši dávejte si bacha na medvěda…! A po chvíli Maty hlásí, že ho již vidí a ukazuje jej ostatním. Vydržte chlapci, vydržte. Dojdeme až ke křížové kapli na vrcholu. Nějaký snímeček zde pořídíme a poté se k medvědovi, respektive ke staré vodárně, vrátíme. A tak se také stalo. Hochy upozorňuji na zříceninu hradu Moravského Berouna, konkrétně na viditelné základy vyhlídkového glorietu s kamennými lavičkami. Že nevíte, co je to „gloriet“. Zeptejte se strejdy! Prohlížíme si medvěda, kdosi ho i podrbává v kožichu… Končím hru se zakázanými slovy. Známečku vyplácím Sigimu, Berymu a Twistovi. Posléze se však dozvídám o nekalém počínání v podobě darování zápalek. Raději to ani nechci rozebírat. Zkazil bych si náladu. Naše batohy si ukládáme k altánku, většina hochů svačí.

V mezičase je na jedné z cestiček přilehlého, krásně upraveného, parku vytyčen „terč“ na listopadový závod DOD Hod granátem. Postupně se všichni střídají po jednom hodu v pořadí, v jakém jsou rozestavěni při nástupu. Po deseti hodech a spočítání dosažených zásahů musíme přistoupit k rozhozu, a to mezi Twistem a Minkem, mezi Matyášem a Pedrem a také mezi trojicí Maty, Kroky, Bubla. Konečné výsledky jsou tyto: 1. Twist 24, 2. Mink 21, 3. Sigi 21, 4. Matyáš 20, 5. Pedro 20, 6. Bery 19, 7. Kayak 17, 8. Čedar 16, 9. Maty 10, 10. Bubla 10, 11. Kroky 10, 12. Simon 8. Dalších patnáct minut mají družiny na nácvik kombinovaného uzlování. Jdu také něco sníst. Všechny tři družiny jeden ze svých pokusů pokazily. Rysi, naneštěstí pro ně, pokazili oba, i když jeden měřený čas přece jen zaznamenali – 1:54. Mezi Lišáky na prvním místě a Vydrami na druhém, rozhodla jedna jediná vteřina. Časy byla 1:03 a 1:04. Dávám pokyn ke sbalení a odchodu. Čeká nás Kočičí vrch. Sigi s v altánku zapomněl své nesmotané laso. Naštěstí jej (zde si možno dosadit Sigiho nebo laso) zachránil Bubla.

Přecházíme pole. Na drátech elektrického vzdušného vedení se ve větru třepotá torzo draka. Vzpomínám si na tu metrovou krabici, co mám již třetím rokem postavenou doma a zatím jsem ji nezkoušel vypustit. Cestu si zkracujeme napříč nově rostoucím, ještě neprobraným, lesem. Kay trefně poznamenává, že to vypadá jako bychom se proplétali mezi bambusy. Stále nepříjemně fouká. To na plánovaný oheň na Kočičím vrchu nevypadá! Naštěstí, protože letmým pohledem na inkriminované místo zjišťuji, že v takovém nepořádku by mi snad ani nechutnalo… Ale Pašeráci budou! Vynikající průsek smrkovým lesem využíváme, stejně jako při poslední výpravě v tato místa, abychom si Pašeráky zahráli. Hra ztrácí na kouzlu v momentě, kdy si hoši vyměňují bundy, či si je přehazují přes hlavu a drze, takto nepoznaní, překonávají hranici. Pokouším se tuto situaci na nástupu rozebrat, padla má slova na úrodnou zem? Kroky hledá svoji čepici. Na cestičce, v lese, u Sigiho v bundě. Ano, i tam, protože zrovna se Sigim si bundy vyměnili, aby strážce hranice oklamali. Čepice nalezena nebyla. Dávám Krokymu svoji a uvazuji si na hlavu šátek po pirátském způsobu.

Pokračujeme v cestě. V místech, kde jsem měl v úmyslu odehrát Pátrání po Mayských pyramidách, se prodíráme vykáceným porostem. Žádná slast to není. Na cestě je rozježděné bahno, a proto klopýtáme mezi zbytky větví. Jedno pozitivum však v této „kalamitě“ přece jen nacházím. V místech, kde se nacházel vzrostlý bukový les, nebyla vidět skalka, která se nyní hrdě pne nad úroveň svahu. Hoši ji nemohou nechat neprozkoumanou a už stoupají na její vrcholek. Kromě Sigiho. Ten řeší cosi v podřepu… Podél trati přicházíme až ke slibované ferratě – ocelovými prvky zajištěné cestě. Představili-li jste si kupříkladu Dolomity, musím vás zpravit o tom, že skalka je asi pětimetrová s řetězem, který kdyby tam nebyl, tak by se vůbec nic nestalo. O lehké zdramatizování se postaral jen padlá strom, jehož větve bylo nutné překonat. Dole jsme se vyloupli na loučce se zastřešeným posezením a ohništěm, v němž rozděláváme oheň a špekáčky opékáme. Po tomto pozdním obědě rozdávám všem tenké lístky, neboť bude odehráno druhé kolo Radistické olympiády. Zatím ještě v prosté morseovce byla ukryta zpráva: „To všechno Dlouhé Bidlo a Štětináč“. Pořadí úspěšných řešitelů je následující: 1. Čedar, 2. Kroky, 3. Bery, 4. Mink, 5. Sigi, 6. Twist, 7. Kayak, 8. Matyáš, 9. Maty, 10. Bubla, 11. Pedro a 12. Simon. Před sbalením věcí kontrolují rádcové výstroj a výzbroj. Rysi zapisují úspěšnost 87,8 %, Lišáci 77,2 % a Vydry 90,9%. Začínám číst Úvod příběhu Poslední stínadelské tajnosti. K první kapitole se vrátíme u kyselky.

Překonáváme Bystřici, ano, je to ta řeka, která protéká i Olomoucí, a pokračujeme k Ondrášovu, ke skulptuře, z níž vytéká ondrášovská kyselka. Kroky nachází čepici v kase kalhot!! Naval mi tu moji, ty jelito! Kay cestou rozebírá chemický potenciál vodíku, tedy ono známé „pH“ udávající kyselost či zásaditost vodných roztoků. Kurňa, jak si to tak dobře z té chemie pamatuje? U kyselky jsme sami, nabíráme si  do PETek, Čedar stopuje, za jak dlouho načepuje litr, neboť je to jeden z úkolů „earth keše“. Na lavičkách porůznu rozesazení hoši poslouchají a možná si i prohlíží dva metry vysokou pískovcovou sochu organického tvaru, znázorňující pramen – zřídlo, ze kterého kyselka vytéká. Čtu kousek legendy a první kapitolu dokončuji až na nádraží, neboť čas se již nachýlil a my se přesunuli! Do Olomouce přijíždíme se zpožděním, neboť již od Týnečka „poskakujeme“ v koloně vozidel…
A na závěr udělám takový malý pokus: Kdo jste zápis dočetli až sem, zpravte mne o tom (nenápadně) v diskuzi pod článkem. Maco a Mona nemusí…