Už, už jsem chtěl jít kupovat lístek, když do haly karvinského „vakzálu“ vpadávají uřícení Koumes, Tomáš a Dodo. Tomáš se omlouvá, že mu ujel autobus ze starého Ráje a kdesi po cestě narazil na pádící bratry Sznapkovi. Koumes tak doplňuje stav Rysů – Aidy, Koumes, Dalmi, Sid; kdy nuluje „nejpočetnější družinu“, jež si dosud nárokovali Modří racci – Fili, Kulajda, malý Kulajda a Mona. Taky Lišáci dorovnávají stav na složení: Sochor, Tomáš, Tříska, Martin. A tak nejslabší družinou jsou dnes Vydry – v současné době nejpočetnější družina oddílu. Jejich barvy budou hájit pouze Švejk, Dodo a Mates. Karamba – to je slabota. A taková pěkná výprava to dnes určitě bude (tedy jak pro koho!).
„Městský slon“ nás vyvrhnul v Bohumíně, kde přesedáme na osobák do Svinova. A hned zčerstva vedoucí rozdává lístečky s desátým úsekem radistické olympiády – egyptské písmo, což se u mnohých Trojkařů setkává s nepochopením a zírají na mně, jako by je zrovna teď rozbolely zuby.

Ale nic se neděje. V Mariánských horách mám všechny vyluštěné zprávy. Vyjma Dalmiho – ten se potýká z posledním slovem „spánek“, kdy mu neustále vychází „srautata“. „Průjmový hošík“ nakonec své snažení vzdává a jako jediný dnešní úsek nedokončuje!! A to není hezké!!  
Sypeme si to ve Svinově do podchodu a hrneme se k eskalátorům. Část oddílu pod vedením Matese a Švejka bere útokem protisměrné schodiště a valí si to po jednotlivých, dolů jedoucí stupních, nahoru. Tak, tak to Švejk ustál, když ho eskalátor nahoře vyplivnul. Zatímco Kulajda s Monou jdou nakoupit lístečky na tramvaj do „Informací“, bere oddíl útokem obchůdek s koblihami a jinými laskominami. 
Když jsem dorazil z „Informací“, zjišťuji, že všechny koblihy jsou již vykoupené. A to není dobře. Tak jsem si vzal margotku s rozinkami. To jsem ještě netušil, že to bude dnes mé jediné jídlo. Přes nový terminál se dostáváme na svinovské mosty. Je sychravo, na zemi zamrzlé kaluže a pronásleduje nás mlha. Jestli on to není, ten – ten „smog“?

V tramvaji nám Aidi vysvětluje kam která souprava směruje. Rádce Rysů je totiž od nového školního roku v učňovském poměru zde v Ostravě. (Mimo jiné je majitelem „tramvajenky“ na všechny ostravské linky!). Ale v okamžiku kdy se dovídám, že tato tramvaj jezdí okolo „Vysoké školy zdravotnické“ zbystřuji. Naštěstí jede s námi Kulajda; a i já si něco pamatuji z dob dávno minulých, kdy jsme putovali s TROJKOU na srazy „ABC“ do údolí Bítovského mlýna, či Kyjovic. Už vůbec nemluvě o dvou posledních výpravách z let 2010 a 2008 do míst, kudy dnes pomašírujeme. Takže je vlastně všechno vpořádku.

V Porubě na „smyčce“ (dnes nazýváno zastávkou Vřesinská), přesedáme do „astry“ – tramvaj č. 5. Neopomenu hochům připomenou, že si zde ještě pamatuji dřevěné tramvaje, co snad mohou znát jen z kresleného seriálu „Rychlé šípy“. To bylo v těch dobách, kdy se stovky chlapců a děvčat valilo, na již výše zmiňovaný sraz, do údolí Bítovského mlýna a mně tenkrát bylo stejně roků, jako nyní vám. Astra si to „bzučí“ do podhůří Oderských vrchů, pryč za Ostravu, pryč za smog. Drandíme si to lesem, kolem ojíněných pastvin a luk, či pooraných polí. Za sklem se míhají domky a domečky, chaty, chatky a chatičky. A stromy, a zase stromy, vše sevřeno svahy potoka Porubka. Hoši vesele povykují.

Tramvaj zastavuje a nějaká paní nám ze stropních hlásičů oznamuje, že jsme na konečné, a ať si vystoupíme. Tak jo! Oddíl zčerstva vyráží ze zastávky v Zátiší, není čas na jakékoliv hrdinství. Sochor odkudsi z konce výpravy na mne doléhá, že nováček potřebuje, ehm, čůrat! Tož, karamba, já taktéž potřebuji...! A protože je Kulajda náležitě informován, pokračuje oddíl po zelené značce k Hrabyni pod jeho vedením. Když jsem se z lesního podrostu dostal na stezku, neboť nejenom přijímáním potravy je člověk živ, nespatřil jsem ani živáčka, ani lidského hlasu zvuk. Jen kdesi v povětří zní nezaměnitelné „korr, korr“ – to krkavec se raduje z rodícího se dne. Mažu si to za oddílem. Zem je zmrzlá, hlína lesní cesty nelepí, jinovatkou pokryté listy buků a smrčin na mně kývají, stříbrná tráva ke mně vztahuje prstíčky, a mezi cáry mlhy prosvítá slunce. Oddíl stále nevidět, což mne znejišťuje. Vždyť několik soudruhů (Sid a Koumes), vyhrožovalo, že se musí posilnit, neboť nebudou schopni další cesty. Poznávám místa, kde jsme před třemi lety svačili a horký čaj pili, a oddíl nikde. Přecházím hlavní cestu Ostrava – Budišovice a stoupám do svahu cestou „Pod Kanihurou“. Ale ani dál nejde nikoho zahlédnout, nikoho uslyšet. Přeci nenasadili takové tempo, aby mi tak daleko utekli? Přecházím návrší a nořím se do lesa. Po levé straně jsou závrty a rokle. Kdysi jsme tam pátrali po stopách Johna Franklina. Asi jako já teď pátrám po stopách oddílu. Pískám na píšťalu. Nic. Jen vítr pročesává koruny stromů, už dávno zbavených suchého listí. Zvolna a rezignovaně scházím dolů k sanatoriu.

Konečně, už jsem chtěl vytáhnout svoji „nadupanou“ Nokii 3310, slyším hlasy. Mezi vzrostlými stromy, po různu – na mechem obrostlých pařezech či travnatých hrbech, posedává oddíl a cpe se jídlem. Švejk na mne mává „lepeňákem“. Nemám na jídlo ani pomyšlení, jen trochu vlažného čaje polykám. Kulajda mi vysvětluje, že oddíl žene Fili a proto jsme se nezastavili „pod Kanihurou“. A Fili, s kudlou v ruce, odřezává z větve stromu jakousi bílou šišku, či co. Ale není to šiška, vlastně je to šiška, ale šiška salámu. Fili si pomlaskává, a kolem stojící zevlouni čekají, zda něco neupadne na zem. Sezení vzápětí Kulajda rozprášil už několikátým náletem. Oddíl se rozprchává mezi stromy a zalehává za terénní muldy. Seznávám, že Kulajda není schopen určit ani jednoho táborníka, protože pozná pouze Filiho (ten nehraje!) a Koumese se Sidem. Ale u nich si zase nemůže vzpomenout na přezdívky. Vyrážíme pod hrabyňský kopec. Na dalším nástupu oznamuji, že nálety v režii Kulajdy byly pouze cvičnou kratochvílí. Rozdáváme každému tři známky a informaci, že od této chvíle se pojede na ostro. Kdo bude chycen, známku vrátí, což se u starších Trojkařů nesetkává s pochopením a dožadují se návratu Kulajdy na post hlavního rozhodčího.      

S napětím přicházíme ke spodnímu parkovišti pod rehabilitačním sanatoriem. Jarynova mazda zde již není. Ostatně byl by to zázrak, kdybychom na ni ještě narazili. (Abych to vysvětlil: při prvním putování  před pěti lety jsme zde našli vrak červené mazdy. Jaryn okamžitě prohlásil, že je to „jeho“ vůz a nechal se u něho zvěčnit. Jaké bylo naše překvapení, když při další výpravě v roce 2010 se vrak Jarynovy mazdy ještě na parkovišti, sice už ve značně omšelém stavu, nacházel). Koumes mi s radostí oznamuje, že je zde však jiný adept na „auto roku“. Jedná se o zachovalou ojetinu kombíka fordu. Oddíl se k němu s nadšením rozbíhá. Hned se zkouší dveře, deklem kufru se lomcuje, na skla se do mrazíku prstem kreslí. Musíme oddíl odehnat, abychom nebyli nařčeni z poškozování cizí věci. A tak právo vyfotit se u „svého“ vozu získává pouze Koumes, který si již stačil vytvořit silné citové poutou mezi ním a „kombíkem“.

Kolem dřevěné „interaktivní“ desky, která vysvětluje za jak dlouho se v přírodě rozloží námi vyhozený odpad, stoupáme na hrabyňský kopec. V místě autobusové zastávky je vyhlášen „nálet 4“. Celý oddíl se jako jeden muž napáskoval za betonovou budku a čekal co se bude dít. A tak Mona vylezl na lavičku a skrz škvíru mezi stěnou a střechou začal vyjmenovávat táborníky. No Dodo měl z toho málem smrt!! Jednalo se samozřejmě pouze o taškařici Modrých racků, nikomu se známky nepobraly. Koumes našel na keři zavěšený vojenský modrý baret. I se státním znakem. Ostatní si z něho dělají legraci, ale já ho nabádám, aby si ho vzal. K airsoftu nepostradatelná věc. V ten okamžik ostatní prohlíží další keře, zda by se ještě nějaký nenašel.

Pokračujeme po vozíčkářské stezce serpentinami nahoru na „vídrholec“. Pár sveřepých jedinců, vesměs neohrožených „ledoborců“, si cestu zkracuje přelézáním zábradlí. Nahoře je nádherný výhled na Slezsko a taky to zde bezva fičí. Ostatně jako vždycky, když jsme tady. Pár otázek na známky – šišku z douglasky tisolisté nepoznal nikdo, protože zde není Sněžka. (Ale to, že se jedná o šišku, to poznali všichni. Tříska mě dokonce přesvědčoval, že se jedná o „smrkovici“! Výborně, o důvod víc zařadit výukovou řadu „jehlice“.) Procházíme dědinou a směřujeme k památníku. Švejk mě informuje, že vidí „dělo“. Na nástupu před volně přístupnou expozicí padá pár poznámek o „Ostravské operaci“ a samotném památníku. Následně se oddíl rozprchává na jednotlivé exponáty. Taky jsem se rozprchl, ale jiným směrem, kdy jsem ještě stačil předat Kulajdovi foťák se žádostí, aby pořídil několik dokumentačních snímků. Po návratu zjišťuji, že část oddílu zkoumá, jak se dostat dovnitř tanků a obrněnců. Škoda že jsou dekly zavařené. „Ale můžete to, hoši, zkusit spodem, přes nouzový výlez!“, radím jim. Ale nikdo nemá zájem plazit se pod tank. Kulajda mi oznamuje, že mu je zima, a že tady děsně fouká. Tak se domlouváme, že s oddílem ještě omrkneme betonový labyrint památníku a on s Vojtou zjistí, zda se v restauraci vaří čaj.

Pod památník jsme se nedostali, prostor je uzavřen kovanou mříží. Ale jednotlivá jména padlých lze zahlédnout i přes kovovou bránu. Odcházíme přes „nástupiště“, kolem pomníku a dvou vlajkosloupů, do restaurace. Zde je nádherně teplo, ani vítr zde nafouká. Slečna číšnice rozlévá do velkých sklenic vařící vodu a zalévá sáčky s čajem. Odstrojujeme se a obsazujeme tři stoly. Pouze Sid zůstává v bundě s tvrzením, že mu je zima. Usrkáváme horký čaj (platí oddíl), pár jedinců hltá polévku. Po jedné hodině se oblékáme a vypadáváme ven. Na nástupu musím rozebrat příhodu ze záchodu, která je tak stupidní, že se o ní dále nemíním zmiňovat. Snad jen že aktéry byli Aidi, Sid, Dalmi a Sochor.

Přecházíme hlavní cestu na Opavu a vracíme se do dědiny. Přes hospodářské dvory se dostáváme až do zahrady „Uctívačů ginga“. Posledně zde proběhl hod granátem do DOD. Teď stojíme na kobercích listů jinanu dvoulaločného před chátrajícím objektem míčovny. Koumes, patrně nepřesně pochopil moji přednášku o blahodárných účincích „Ginkgo biloba“, pojedl několik listů jinanu s tím, že na sobě žádné blahodárné účinky zatím nepozoruje.

Procházíme dědinou po zelené značce. Ta se však za vsí ztrácí a my vcházíme už na roky rozestavěný dálniční převaděč. Kulajda mi ukazuje, kde by měla zelená značka být. Vzpomínám si, jak jsme si to, snad před osmi léty, po ní šustili ve vysoké trávě a na horských kolech. Jenomže polní cesta vede někam doleva do rokle. Přecházíme dálniční náspy a v blátě – naštěstí notně promrzlém – se plahočíme k jakési oboře, kde snad pěstují hlemýždě, nebo co? A potom po hraně pole scházíme na jinou lesní cestu, což by mohla být cyklostezka, jak nám ukazuje Kulajdův mobil. Vydáváme se tedy po ní. Stezka šplhá po vrstevnici a slibuje křížení se zelenou značkou. Sláva, je tu. Neztratili jsme se. Opět jsem nucen opustit oddíl. Doháním ho až téměř u prvního tvrzového objektu MO-Sm-S 40 „Nad silnicí“.

Hoši jsou překvapeni. Celý „bunkr“ je zapuštěn do země, jen díry (dnes částečně zalité betonem) po vytržených zvonech ukazují sílu stropnice. A taky zazděné otvory po odvodňovacích šachtách vypovídají o nezvyklosti tohoto tvrzového objektu. Je vyhlášena opět svačina. Sochor mi oznamuje, že už nic nemá, protože všechno už snědl. To já jsme zase nic nesnědl a všechno mám. Občerstveni, tedy jak kdo, pokračujeme k největšímu objektu čs. prvorepublikového opevnění. A tím je dělostřelecký srub MO-Sm-S 39 „U trigonometru“.

Jedná se o impozantní dílo čs. inženýrů, vojenských stratégů a stavebních dělníků. 5 278 m³ betonu, železné armatury, litinových prvků a špičkové čs. výzbroje. Tu mělo obsluhovat 86 mužů – hraničářů. Že se tak nikdy nestalo, je jinou, smutnou kapitolou čs. dějin. A my tu teď před ním stojíme a němě zíráme. Zhruba popisuji dispozici třípatrového objektu (dvě patra jsou v podzemí). Vytržené střílny 100 mm houfnic jsou zabetonovány, betonem prostupují pouze větrací roury. Diamantový příkop je překvapivě vyčištěn, ale nechce se nám dolů. A tak si ukazujeme pouze střílnu na jeho obranu a zazděné dveře v pravé části objektu. Týlové stěny nesou stopy po německém ostřelování, na mnoha místech jsou hluboké díry s vyhřezlými ocelovými pruty. Patrna je i dilatační spára, neboť tak velké objekty nešlo betonovat najednou. Stalo se tak 16. – 22. 6. a pokračovalo se 4. – 14. 8. 1937. Opatrně se škrábeme bokem svahu na stropnici objektu a řadíme se před zátarasem z ostnatého drátu. Protože pád do diamantového příkopu z více jak 15-ti metrové výšky by mohl bolet. Sbíráme se k odchodu.

V lese narážíme na „hlavní“ objekt tvrze Smolkov. Jedná se o otočnou dělostřeleckou věž MO-Sm-S 38 „V lese“, zkráceně nazývanou „dělotoč“. Stavba nepůsobí nijak bombasticky. A nebýt poválečné úpravy, kdy byla zastřešena šachta hlavní zbraně betonovou pokličkou, tak by ji člověk minul bez povšimnutí. Když si uvědomíme, že výsuvná část věže vážila 120 tun, nevýsuvná část 180 tun a protizávaží 120 tun, to vše ukryto v šachtě jejíž hloubka dosahovala necelých 10-ti metrů, můžeme zůstat stát s otevřenou pusou.

Ptám se, zda má oddíl zájem vyslechnout si povídku „Přepadení“, pravda trochu delší, ale všichni nadšeně souhlasí, neboť se domnívají, že po svých kolem sedících kamarádech vyloudí nějaké jídlo. Usedáme na betonový hříbek kulometného zvonu. Jeho povrch je značně mechem porostlý a klouže, ale Mates a Tříska se neustále sápou nahoru, aby mi vzápětí sjeli k nohám. Fili mezi tím rozházel u krmelce zaváté stopy. Když jsem povídku dočetl a hoši na mně zírali, jenom jsem doplnil, že autorem tohoto díla je 15-ti letý mladík a vyhlásil jsem zaváté stopy. Nevím z čeho byli více překvapeni.

Po ukončení sběru stop jdeme do sedel. Na další hry nezbývá prostor. V lese se zvolna tmí. Je čas vyrazit na vlak do Háje. Scházíme lesem a opadané listí připomíná pancíř mohutného brouka. Na horizontu, lze zahlédnout věž dělostřelecké pozorovatelny, předposledního objektu tvrze Smolkov. Paní, co zde pase kozy, nevidět. Na loukách pod lesem je zmrzlá jinovatka. Je to takové slavnostní. Hrneme si to s Padařova dolů, do Háje. Když potom dorazil „slon“ od Opavy, naloďujeme se a frčíme si to do Svinova. Jedeme zadarmo, protože celou cestu se neobjevila ta paní, u které bychom si mohli zakoupit platný cestovní doklad. Ve Svinově pádím do pokladny koupit lístek do Bohumína a na nástupiště přibíhám zrovna když přijíždí „brňák“ – náš rychlík. Ani tady po nás lístek nikdo nechce. To jen já chci, aby se někteří výtečníci umravnili, protože se už chovají nemožně.

V Bohumíně vycházíme před halu. Pro Matesa má přijet strýc. Oddíl si to pod vedením Filiho mašíruje k bazénu a nevěřím vlastním očím. Mates si šlape s nimi. Hvizdem ho odvolávám zpět. Ale to už na nás haleká Matesův děda. Zdravíme se s ním, předáváme vnuka a vyrážíme stíhat oddíl. Jak krásně jim svítí reflexní pruhy na loapech. Pouze Tomášovi ne, protože jeho maminka usoudila, že si na dnešní výpravu vezme jiný tlumok. Hm, zajímavé! Tomáš, takový velký a rozumný chlapec a nedokáže vysvětlit mamince, že v oddíle platí určitý předpis výzbroje a výstroje!!

Bazén je otevřený, teplota vody přijatelná, slečna pokladní vstřícná. Když jsme s Kulajdou sečetli naše finanční možnosti, vzali v potaz přání mančaftu cachtat se ve vodě 2 hodiny a deklarovaný čas návratu, svolujeme. Zde bych velmi rád poděkoval Skyppině. Ráno totiž po Sidovi poslala „stravenky“. Prý se nám můžou hodit. Hodily se. Z více jak dvou třetin zaplatily návštěvu bazénu. Skyppino, ještě jednou za sponzorský dar děkuji!!

Fasujeme klíč od společné šatny, starší – vesměs rozumní hoši (u Aidiho už tak nejsem přesvědčen, ale o tom dále!), dostávají čipové „hodinky“ a míříme k naší šatně. V přetopené místnosti vládne děsný mumraj. Asi takový, když patnáct „mužů“ ze sebe všechno strhne, něco se pověsí, jiné se kopne pod lavice, část loapu se vysype... a hurá do sprch! Je nás zde již jen několik, když do šatny, po opatrném „zaklopkání“, vpluje korpulentní dáma od našich severních sousedů. Kterak jsem vyrozuměl, chce přebalit vnoučka a pult je zrovna v naší šatně. Není problém. Sochor na mne žadoní, ať počkám na Martina, že on už letí. Tak to prrr!! Vypadám snad jako rádce Lišáků?
Náš rozhovor přerušuje jiná paní, překvapená maminka. Ptá se nás, co tu děláme a němě přejíždí obtěžkané háčky věšáků. Tak ji vysvětluji, že jsme ve společné šatně, kde si necháme všechny své věci a já ji potom zamknu. Což maminku děsně rozhodí a oponuje mi, že jsme si to asi špatně vysvětlili. Protože ona se zde s přítelem vždy převleče, dítě přebalí a věci si odnese do skříňky na chodbě. Tak to vždycky dělají. A my ať to taky tak uděláme. Připouštím, že přítomnost přebalovacího pultu v místnosti, kterou vzápětí zamknu, je poněkud nešťastné řešení správy bazénu, ale po zkušenostech z Prahy, Liberce, Zlína, Olomouce, Jablonce nad Nisou, Mohelnice, Orlové nebo slovenského Vrbova, jsem se vždy, pod pojmem „společná šatna“, setkal s zcela odlišným způsobem používání tohoto prostoru.

Na bazénu je blaze. Když ze sebe člověk tekutým mýdlem a horkou vodou smyl pot a jiné útrapy z dokonaného putování a oblékl si plavky, už mu nic nestálo v cestě vyrazit k vodním radovánkám. Oddíl se oddává (když nejprve oťukl ostražitost plavčíků!), divokým jízdám na tobogánu. Pak se tajuplně přesouvá vodním tunelem na venkovní bazén. Ten venkovní bazén, ten mám rád. Na mokrou hlavu, pokud si nedáš pozor a v tunelu se potopíš, je sice zima. Ale když ti nad hlavou září hvězdy a kolem bazénu se na dlaždicích třpytí sníh, je to neopakovatelný zážitek. Dnes sice nic nesvítí, a ani netřpytí, ale přesto je to kouzelné. Z vodní hladiny stoupá pára, ve světle výbojek se jeví jako mléčná stěna, z niž se vynořují obludy. Obludy z našeho oddílu, neboť se hoši snaží postavit co největšího koně. Nakonec se to daří Sochorovi, Koumesovi a Dodovi. Kdy Koumes vzal na "koně" Doda a oba sourozence Sznapkovi z vody vyzdvihl na svých ramenech Sochor. Později se mi to jako zázrakem podařilo zvěčnit.

Rozepisovat se o dalších aktivitách oddílu na bazénu, o vířivce, dětském bazénku, jízdách na tobogánu, o úpolových hrách v bazénu venkovním, by bylo nošením dříví do lesa, či lépe – nošením vody do aquaparku. Snad lze něco odpozorovat z přiložených snímků. „Tak jsme to nakonec ty dvě hodiny přežili!“, konstatuji Kulajdovi a sápeme se ven z bazénu. Dávám signál Filimu, ať vyžene plantážníky z bazénu venkovního, s nezbytným závěrečným sjetím na tobogánu. A míříme do sprch. Zde Dalmi nadšeně oznamuje, že Aidy ztratil náramkový čip. Zdá se, že z toho mají všichni náramnou legraci, ne tak už já. Propánajána, proč si bral na bazén věc, kterou mohl nechat v zamknuté šatně? Přichází Aidi, jako by se nic nestalo – a na ruce má „hodinky“. Ano čip ztratil, vlastně ani neví kde to bylo, někde uprostřed bazénu. Ale pak ho našel pod hladinou u mříží odtokového kanálu. Uffff!!

Převlékáme se a hoši se na boso valí chodbou do vstupní haly. Zde skupina výtečníků, co neví jak naložit s penězi na rodičích vylouděných (neboť na výpravu měli dostat pouze 100,- Kč a nic víc!!), si objednává různé laskominy: hermelín v housce, „hambáč“ a Dalmi, když už na závěrečném nástupu oznamuji odchod na nádraží, mi přihlouple sděluje, že on má připraven řízek s hranolky a oblohou. Protože má strašný hlad a těch třicet minut, které ho dělí od teplé večeře doma, by asi už naprostým vyčerpáním nepřežil. „Tak nás doženeš! Kde je nádraží, víš!!“ A vyrážíme.

Před nádražím došlo ke kuriozní situaci. Ochranka, mající na starost pořádek a bezpečí drážních prostor, doslova – jak sraženého, svobodumyslného kance – za ruky a nohy vynesla z odbavovací hali "houmlesáka", vykazujícího těžké známky opilosti. Na lavičku ho uložila, i s jeho nezbytnými igelitovými taškami, veškerým jeho majetkem. A on, zcela rozlícen, že si někdo dovolil vykázat ho z místa vstupních dveří, kde si ustlal na chladném mramoru, počal častovat nevybíravými výrazy samotnou ochranku, a koneckonců – celý okolní svět. Koumes, zcela bezmyšlemkovitě, aniž by se pokušel zjistit, co se to tam vlastně děje, přiblížil se do kritické vzdálenosti a hned byl slovně napaden, a do „tlusťochů“ mu bylo spíláno. „No na mně se, Koumes, nedívej! S tebou mluví!!“, opáčil jsem na Koumesův zmatený pohled. Jen pár „zasvěcených“ bylo svědkem této příhody, a nikdo z vás si určitě neuvědomil tragikomičnost této situace.   

Ve vlaku jsem se dozvěděl, že Dalmi snědl pouze řízek, který chňapl do ruky. Zbytek porce „zpucovali“ kamarádi s přesvědčením, že by byla velká škoda, aby zde jídlo zůstalo nepovšimnuto. Rozdávám lístky k vyplnění výzbroje & výstroje a propozice k Vánoční nadílce. A už duní vlak na mostě přes Olši. A my se oblékáme a páskujeme se do nástupního prostoru, abychom po zastavení vyběhli ven na ten úplně poslední nástup. 

                                                                                                                                                     MOna