Zimní tábor - jarní prázdniny. Neděle večer, až čtvrtek odpoledne.
Nýdek - Hluchová, hájenka Kolibiska - odkaz zde
 

Hlavní fabula, týkající se Zimního tábora - Legionářského marše. (Reakce na seznam věcí, dotazy můžete uvést také níže do komentářů)
- kniha - pokud si chceš na táboře číst, je samozřejmě povoleno. (jedna kniha, ne do LOAPU, musí být v kletru.) Povolen je i časopis, kreslený seriál).
- návleky - doporučeno při sněhu, případně při předpovědi sněžení.
- nesmeky - jen pokud je umíš používat a vlastníš je. Opět platí sněhová podmínka.
- boby, sáně, lopatka - bude upřesněno těsně před výpravou, podle stavu sněhové nadílky, muselo by se přivézt na nádraží a naložit do auta s kletry.
- stolní hra - jen po dohodě se mnou, spíše budu proti.
- laso (v LOAPu), může být nabaleno do kletru, záleží na každém, jak se rozhodne
- mariášové karty

 

 

 

Kdo je tím tajemným mužem?

Fabula I. - „Čí pak jsi?“ (čtvrtek 4. ledna, 10.00 hodin)

„Josko, a čí ty si? Tož, měl by jsi nám něco o sobě říct, představit by jsi se nám měl. Do které školy chodíš, kde máte chalupu, kde bydlíte? A kolik máš sourozenců, kolik bratrů a sester máš? A čím pak je pan otec?“
„Víš, že to není možné, Pepku! Rád bych přišel, rád bych se s ogary seznámil, ale nemohu. Vždyť už jsem umřel!“

A tak jsme seděli vedle cesty, dva Pepíci, na odstaveném starém sněhovém pluhu, z mohutných klád zbitého. Vydechoval slabý pach karbolu. Za nízkou cihlovou zídkou dozrávalo obilí. Staleté koruny lip nad našimi hlavami ševelily bzučením včel. Omamně voněly.

Joska zvedá hlavu. Letadlo. Ještě nikdy v životě ho neviděl. Snaží se mezi nazlátle medovými listy zahlédnout alespoň kousek napajedelského nebe, kousek éroplánu nad Napajedly.
A z koruny se snáší lípová snítka. Zvolna padá, kroutí se, klouže, vzduchem pluje. Zachytává se na límci Joskovy, starostlivou babičkou seprané, košile. Pár lípových lístků, s listenem a kuličkou oříšku.

S kým to mluvím?

 

Kapitola II. - „Mé dětství“ (neděle 7. ledna, 11.00 hodin)

Pamětní deska, hlásající, že „Zde se narodil (to jako já)“, je přibita na jednom mlýně na Jičínsku. Vůle byla dobrá, skutečnost jiná. Narodil jsem se v Napajedlích na Moravě; musíte-li to vědět: 2. dubna roku 1875.

Když mi byly čtyři roky, zjistil jsem, že v Napajedlích nezastavují rychlíky. Rozhodl jsem se zakročit. Jednoho dne jsem si stoupl mezi koleje a máváním čepice jsem přiměl vlak k tomu, že zastavil – ovšem až těsně přede mnou. Strojvedoucí sestoupil z lokomotivy, přehlédl ihned situaci a vyřídil celý případ tím, že mi ubalil takovou facku, až jsem sletěl z náspu. Žádné vyšetřování, žádné řeči, žádné hlášení. Tento strojvůdce mi utkvěl v paměti jako jeden z nejrozumnějších mužů, které jsem v životě potkal.

Záměna Napajedel s Jičínskem není ovšem nahodilá. Jelikož jsem záhy ztratil matku (bylo mi 15 měsíců, zajímá-li to čtenáře), byl jsem dán k babičce, jakmile jsem dosáhl věku školou povinného. A babička vlastnila velký jičínský mlýn u rybníka.
My jsme vůbec jakási mlynářská rodina. Otce, mlynáře, zanesl osud – podporovaný neklidnou krví – z Čech na Moravu; a odtud, když má mladá krásná matka Marie zemřela ve věku pouhých dvaadvaceti let, do Bulharska, Vídně a bůhvíkam ještě.

Můj otec, Josef, zemřel za světové války, doživ se 80 let. Byl jsem jeho jediným dítětem. Znovu se neoženil: žil s mojí matkou tři roky a byl 40 let vdovcem. O mých osudech věděl a měl radost, že jsem se stal důstojníkem. Naposled jsem ho viděl roku 1898.

Už jste poznali kdo se to rozhovořil?

 

Kapitola III. - „Až budu veliký, tak bych chtěl být...“ (pondělí 8. ledna, 17.00 hodin)

Když mi bylo 13 let, rozhodl jsem se, že se stanu tureckým generálem, čili pašou. K tomu účelu jsem ovšem musil jíti do Cařihradu. Měl jsem hliněnou kasu, do které jsem si spořil peníze, tu jsem si vyprázdnil do kapes. Potom jsem ze školního atlasu vytrhl mapy Dolních Rakous, Štýrska, Krajiny, Přímoří s Istrií a zemí balkánských. A tak jsem se vydal na cestu, bylo to 11. října 1888. Rozumí se, že jsem nikomu nic neřekl, jelikož jsem se obával, že by mě moje rodina do toho Turecka nepustila.

Když jsem přijel do Vidně, vzal jsem si drožku, aby mě vyvezla na silnici, která vede do Terstu. Trvalo 18 dni, než jsem se do Terstu dostal. Na cestě jsem přenocovával u dobrých lidí. Velice jsem se obával četníků. Byl jsem přesvědčen, že všichni po mně pasou a že mají úkol, aby mě zas přivedli domů. Také jsem se jim zdaleka vyhýbal.

V Terstu se mi velmi líbilo. Nezapomněl jsem však na svůj plán, státi se v Turecku pašou, a vydal jsem se po dvou dnech na další cestu, kterou jsem zamýšlel začíti naskrz Istrií a Dalmácií. Několik dní jsem pobyl v rodině jednoho Istríana, se kterým jsem se seznámil při dalším putování. Pozval mě domů. Byli to hodní lidé, ale nemohl jsem u nich zůstat. Chtěl jsem přece do Cařihradu. A tak jsem po několika dnech utekl.

Ale pěšky jsem již dál nešel. Začal jsem se obávati podobných setkáni. Vrátil jsem se tedy do Terstu, ubytoval jsem se v šestém patře v Lloyd’s Hotelu a poslal jsem domů telegram, první to zprávu od té doby, co jsem upláchl.

Telegram zněl: „Budte bez starosti Stop Jedu do Carihradu, kde se stanu pasou Stop Poslete penize na cestu Konec Vas Josef.“

Peníze nepřišly, ale za tři dny byl jsem zavolán do hovorny hotelu. Čekal tam na mě můj strýc, který pro mne přijel, aby mě dovezl zase domů. Nikdy jsem mu nezapomněl, že mi nedělal žádné výtky, nýbrž že byl ke mně vlídný.

Ve kterém státě dnes leží Terst? A komu náležel v roce 1888? (tedy 2 otázky)

 

Kapitola IV. - Kadetka a Císař v Praze (středa 10. ledna, 17.15 hodin)

Do reálky jsem po návratu z „Cařihradu“ už nesměl. (vyloučen z Gymnázia!) Místo čtvrté reálky jsem tedy udělal třetí třídu měšťanské školy. Do tohoto údobí spadá můj vstup do Sokola (1888, jednota Lomnice nad Popelkou). Potom jsem vstoupil do pražské kadetky, neboť jsem chtěl být vojákem.

Kadetka byla dobrá instituce. Jak vojensky, tak sociálně. Učitelé většinou rozumní, všichni slušní. V kadetce jsem se učil znamenitě. Pamatuji se, že jsem byl nejlepším šermířem. Velmi mi to posloužilo později v cizinecké legii, kde jsem měl několik soubojů.

Jediné, co jsem neuměl, bylo tančit. Na společenskou výchovu se kladla – právem – velká váha. Každý musil bezvadně jíst, umět mluvit, musil vědět, co ve společnosti s rukama a s nohama – a také se vyučovalo tanci.

Císař v Praze

Zase jako „první ročníku“ jsem byl komandován, abych hlásit nástup chovanců – úřední název byl „Zöglinge“ – císaři, jenž přijel do Prahy. Pamatuji si, že jsem hlásil nástup 48 kamarádů. Císař mi podal ruku a pronesl obvyklé tři otázky: jak se mi líbí vojenský život, čím je otec a jak se vede pánům rodičům. František Josef I. byl tehdy velmi elegantní muž a hezký člověk. Uměl být velmi milý – měl dostatečnou praksi v císařském vystupování. Vždyť už tenkrát byl císařem skoro plných čtyřicet let. – Později ustrnul velmi na etiketě. Používal jí jako přehrady mezi sebou a lidmi.

Zpráva o císařově návštěvě kadetky ovšem přišla do novin se všemi podrobnostmi. O prázdninách jsem musil doma na vesnici ukazovat „ruku, kterou stiskl císař pán“ – jeden důstojník si mě dobíral, míním-li si vůbec kdy ještě mýt ruku císařem dotýkanou!

Jakou přezdívku mezi Čechy dosta císař František Josef I. ?

 

Kapitola V. - Poprvé v Africe (pátek 12. ledna, 20.15 hodin)

Roku 1896 jsem opustil rakouskou armádu a odjel jsem do Afriky, s cílem  Massava, přístav v italské kolonii Erythreia při Rudém moři. Jako nedávno byla i tenkrát Massava v popředí zájmu. Jako nedávno byla i tenkrát italsko – habešská válka, ale tenkrát dopadla pro Italy zle.

Přijel jsem na hranice italsko-habešské zrovna po bitvě u Aduy, po utkáni pro Italii katastrofálním. Italská správa byla nedůvěřivá ke všem cizincům a já se do Habeše vůbec nedostal. Objel jsem proto tento úsek Afriky. Jel jsem do Tripolisu – jako turista; jako turista jsem jezdil s karavanami do vnitrozemí a s obchodními loďmi po Středozemním moři. Po Oceánu jsem se dostal až do Senegalu a do Guiney. Obchodní loď jede pomalu, ale je laciná. A je pomalá. To znamená, že člověk, jenž cestuje na její palubě, pozná opravdu kraj a lid.

Takto jsem cestovat dva roky. Jednou jsem v té době byl také v Evropě, uspořádat nějaké rodinné věci. Po dvou letech začaly – přes skromný způsob života – docházet peníze. Zařídil jsem to tak, že došly ve Francii.

Teď byla na řadě další kapitola:  Cizinecká 1egie. Pětiletou smlouvu s legií jsem podepsal v městě  Longwy, staré to francouzské pevnosti při belgických hranicích. Bylo to v lednu 1899. Z Longwy jel transport do Marseille, kde je shromažďovací stanice pro nové cizinecké legionáře.

Jak se jmenuje dnes „Habeš“, a jak se dnes jmenuje země kde leží přístav „Massava“?

 

Kapitola VI. - Hlavní dokument! (pátek 19. ledna, 0.37 hodin)

Omlouvám se, ale musíme se vrátit v čase. Další povídání bude převzato – a to doslovně, z dokumentu, co dostanou „legionáři“, co správně odpověděli na otázky z kapitol I. až V.! Ostatní stále hrají. Je žádoucí, aby pokračovali i ti, co už odpověděli. Neboť tak se jim bude zvedat hodnost, funkce, popř. vyznamenání. I oni přinesou vklad do boje proti nepříteli.  

Náš „neznámý“ v kadetce vynikal především v šermu, v hodinách taktiky, vojenských dějinách a společenských vědách. Díky výborným studijním výsledkům obdržel lukrativní umístnění v hodnosti kadeta jako důstojnický zástupce v Budapešti. Zde setrval jen chvíli, získal mimořádný důstojnický patent a jako poručík nastoupil službu v Innsbrucku. Ale kariéra c. k. oficíra bojovného (nášeho hrdiny), nebavila. Mladého absolventa kadetky lákalo kamsi jinam – za žhnoucím sluncem a rozpáleným pískem Afriky.  

„Jsem rváč, jsem voják. Rváč a voják patří na frontu. Když fronta nejde za mnou, musím já za ní. Tak tedy „legion Africa“.“

Nejdříve se však přidal k turecké armádě a zúčastnil se s ní obrany Prevesy před řeckými vojsky. Po té dva roky cestoval. Tripolis, Tunis, Dakar a dostal se i na pobřeží Guinee. Zde se rozhodl pokračovat ve vojenské kariéře. Vstoupil do „Francouzské cizinecké legie“. Nepoužil svého důstojnického vzdělání, ale raději začal jako prostý vojín.

Život ve francouzské cizinecké legii podobá se básni tvrdé krásy, básni psané krví. V ní vítězí cnost, ať již v boji se zbraní v ruce nebo srdcem, jež čelí vražedným bacilům, či v boji proti vlastním nepotlačeným vášním. Verše této básně mluví o útrapách, o krvi, o smrti a o nehynoucí slávě anonymních vítězů.

V legii byl po základním výcviku převelen k jízdní rotě střelců. V roce 1905 získal francouzské občanství. Po absolvování ročního kurzu nastoupil jako poručík Francouzské armády ve městě Gardaí na úpatí Atlasu. Po dvou letech náročné služby, skládající se především z bojů se vzbouřenými kmeny, byl povýšen do hodnosti nadporučíka.

V roce 1912 poznal v severní Africe Cathérine de Constantin – dceru místního francouzského usedlíka a s ní se oženil. Vypuknutí války v roce 1914 zastihlo J.Š. v Africe – v Tunisku. Odjel dráhou do Alžíru a odtud pokračoval lodí do Francie. Ve svých pamětech o tom napsal:

„Před vyplutím byl na palubě velký oběd, kterému předsedala moje žena. Tři čtvrtiny důstojníků, účastnivších se tohoto oběda, padly na bojištích světové války. (Zde míněno jako I. sv. války, neboť se tehdy nepředpokládalo, že by mohla být i II. sv. válka!!)*

Jako zástupce velitele roty zúčastnil se bitev na Marně a Eině. Za statečnost byl přímo na bojišti povýšen do hodnosti kapitána. Krátce na to byl vyznamenán „Válečným křížem“, a rytířským křížem „Řádu česné legie“.  

„Poslední den před ztečí byli velitelé poslání do předních zákopů, aby se podívali na terén, kudy půjdou útokem. Na zpáteční cestě z předních zákopů jsem najednou zaslechl mluvit česky. Zastavuji se a vidím, že je to zákop obsazený cizineckou legii, která tam byla v záloze. Později jsem se dozvěděl, že to byla rota „Nazdar!“. Hoši tam seděli a bavili se. Stál jsem nepovšimnut, nepozorován ve tmě, u nich a poslouchal jsem mateřskou řeč, kterou jsem zde slyšel asi podruhé v šestnácti letech. Druhý den, v tutéž hodinu, polovice z nich ležela mrtva, tam napřed.

Podle řeckého bájesloví je Atlas obr, co v Africe podepírá nebeskou klenbu. Přesto si s Héraklem na chvíli vyměnil role, když pro něho cosi obstarával..
Otázky:
1. Co to bylo?
2. Ve kterých státech se dnes pohoří Atlas rozkládá?
3. Udej nejvyšší vrchol.
4. Zjisti z přiložených snímků, které písmeno označuje „Řád čestné legie“ a které „Francouzský válečný kříž“.

         

 

Kapitola VII. - Rozhovory se Štefánikem (sobota 20. ledna, 19.00 hodin)

V prosinci 1917 byl J. Š. přidělen generálu Maurici Janinovi, vrchnímu veliteli čs. zahraničních vojsk a společně s ním se podílel na budování čs. vojenských legii ve Francii.

„Měl jsem i četné konference s generálem Janinem a dr. Štefánikem, když mu k tomu jeho práce rázu diplomatického popřály času. Se Štefánikem, jenž měl tehdy francouzskou hodnost majora „s dočasnou platností“, jsem se setkával nejčastěji v kavárně „Aux deux Magots“ na rohu slavné Rue Bonaparte, kde v čísle 18 byla kolébka samostatného československého státu. Tam Štefánik rád se mnou rozprávěl a ve vojenských věcech se radil. Byl jsem v jeho očích dobrý frontovní voják (měl jsem za sebou 18 polních tažení, čtyřicet ranění a četná vyznamenání, kříž za chrabrost a rytířský řád Čestné legie) – snad trochu tvrdý voják, do salonu méně se hodící, ale celkem diskrétní a velmi užitečný.

Měl ke mně velkou důvěru, „jako voják k vojákovi“, jak rád zdůrazňoval. Sem a tam si mi postěžoval, i na osoby i na události. Štefánik pil rád dobrou kávu. Nemuselo jí být mnoho, ale musela být dobrá. K dobré kávě patří však, jak známo, dobrý cukr. Protože se však v Paříži tenkrát sladilo sacharinem, vrtěl sebou Štefánik neklidně v židli po každé, když mu přinesli po obědě sacharinovanou kávu. A tu jsem pomohl já: měl jsem dobré kamarády u americké jízdy. Ti měli cukru dost a mohl jsem tudíž vypomáhati Štefánikově kávě.

Tím jsem si získal také nějaké zásluhy při budování československého státu. Ptáte se asi, jak to. Vysvětlím vám to tedy, jak jsem to vysvětlil svého času panu ministru zahraničí. Řekl jsem mu: republiku spolubudovaly Štefánikovy dobré nápady. K dobrým nápadům potřeboval dobrou kávu. K dobré kávě potřeboval cukr. Ten cukr jsem mu dával já. Tudíž…

A pan ministr souhlasil.“

1. Ve kterém českém městě má cukr, respektivě „kostka“ cukru, pomník?
2. Milan Rastislav Štefánik má pomník na místě svého úmrtí - kde? A jak zemřel?

 

Kapitola VIII. - Cesta do vlasti (pondělí 29. ledna, 12.00 hodin)

Pak – bylo to na vánoce 1918 – nastoupil pluk několika vlaky přes Alpy cestu do vlasti. Viděli jsme v Rakousku velkou bídu. Polní kuchyně na vagonech vařily plnou parou. Vedle vozů shromažďovali se na rakouských nádražích tamní železničáři a dívali se toužebně na kotle, v nichž se vařil vonný guláš. Dal jsem rozkaz, aby těmto chudákům bylo rozdáno co možná nejvíc potravy. Velice mě dojalo, když jsem viděl, že tito muži se většinou jídla ani nedotkli. Balili je pečlivě do papíru nebo do šátků a odnášeli je domů. Patrně své hladovějící rodině.

Dne 4. ledna 1919 jsme přijeli do Veselí-Mezimostí, na nové hranice Československé republiky.

Tam nás čekalo malé překvapení, totiž rozkaz nějakého traťového velitele, že máme být dirigováni nikoliv do Prahy, ale někam jinam. Moji hoši, kteří přicházeli z hrozných francouzských bojišť, se těšili na matičku Prahu a to plným právem. Byli zklamáni. Rozhodl jsem se rychle. Dal jsem si zavolat strojvedoucího a řekl jsem mu: „Povezete nás do Prahy!“

Odpověď zněla: „Já, prosím, nesmím!“

Obrátil jsem se k hochům a pravím: „Kdo z vás umí řídit lokomotivu?“ Ihned se přihlásilo několik mužů najednou.
Řekl jsem si: Co se může stát? Nějaká malá srážka – pojede se tedy pomalu. Obrátil jsem se k strojvůdci a řekl jsem mu:

„Tak, příteli, vidíte! Máme za vás náhradu, do Prahy pojedeme a vás nechám zastřelit.“

Strojvůdce asi nebyl zvyklý, být odsuzován k smrti, neboť se velmi lekl. Ačkoliv všechno záleží na formě. Pamatuji se, že jsem jednou odsoudil vyzvědače k smrti. Když stál před zdí, přistoupil jsem k němu, podal jsem mu ruku a řekl jsem: „Kamaráde, nejde to jinak.“ – Podal mi ruku a bylo vidět, že ho to těší. Na formě mnoho záleží.

Tento strojvůdce však zbledl, když předstoupili čtyři muži s „bayonette au canon“, s nasazeným bodlem. Strojvůdce ze sebe vyrazil: „Pane generále!“ (Byl jsem sice jen majorem, ale chápal jsem, že mě povýšil ze strachu.) „Pane generále,“ řekl strojvůdce, „kdybyste mi aspoň mohl dát rozkaz písemně…“

P o d l e  t é t o  o d p o v ě d i  j s e m  p o z n a l,  ž e  j s e m  š ť a s t n ě  d o m a,  n a  p ů d ě  b ý v a l é  c. k.  m o n a r c h i e.

Protože jsem v hloubi své duše věděl, že s tímto strojvůdcem dojedeme přece jen jistěji do Prahy, než se strojvůdci-dobrovolci, ochotně jsem na písemný rozkaz přistoupil a okamžitě jsem odsouzenci udělil „milost“. Výjevu přihlížel celý nádražní personál, shromážděný ve velkém kruhu. Slyšel jsem, jak si říkají: „To jsou holt legionáři, s těmi není žádný špás.“

Tak jsme jeli do Prahy.

1. Podle dnešní mapy zjisti kde se nachází železniční přechody mezi Českem a Rakouskem (př. Bohumín ČR - Chalupki PL)
2. O které město, kde náš vlak překročil prozatímní hranice, se jedná ve vyprávění generála Šnejdárka? 

 

Kapitola IX. - na Těšínsko! (úterý 30. ledna 10.00 hodin)

Dne 16. ledna 1919 jsem byl zavolán do pracovny Václava Klofáče, ministra národní obrany. V jeho kanceláři byl také přítomen dr. Josef Scheiner, generální inspektor a jak známo starosta Sokola. Ministr Klofáč se ujal slova. Stěžoval si na jednání Poláků na Těšínsku, „že Poláci již zabrali Těšín, Karvinsko-orlovské doly, že zabrali Bohumín a blíží se Moravské Ostravě“.

Zakončil těmito slovy: „Tak to již nejde dál! Ministerská rada se rozhodla, že jest nutno obsaditi Těšínsko a hlavně zajistiti úplně Košicko – Bohumínskou dráhu. Usnesla se, že toto obsazeni provedete vy jako nejvyšší velitel operující armády.“ Scheiner tato slova potvrdil.

Odpověděl jsem, že potřebuji vědět, jak daleko mám postoupit, a ohlížel jsem se po nějaké mapě. Jelikož žádná nebyla po ruce, vzal jsem se stolu jízdní řád, jenž tam ležel, a na známé mapce jsme stanovili velmi zhruba nejnutnější data.

Toto mé setkání s ministrem a generálním inspektorem bylo podkladem polního tažení, za kterého jsem do desíti dnů zatlačil polského generála Latiníka, dobyl Těšínska, a získal pro republiku uhelné doly miliardové hodnoty.

1. Kdo byl v době „Sedmidenní války“ majitelem Košicko-bohumímské dráhy?
2. Co znamená zkratka „KOB“?
 

Kapitola X. - Útok (úterý 30. ledna 10.30 hodin)

Za třeskutého mrazu, dosahujícího až 30 stupňů pod nulou, tak vyrazily před polednem 23. ledna 1919 prvosledové a úderné oddíly čs. armády (tvořené muži, kteří po více jak čtyřech letech zabíjení na všech frontách světa právě dorazili domů, do jimi osvobozené vlasti, aniž by měli možnost potkat se se svými blízkými) do útoku proti dobře připraveným polským pozicím. Útok se rozvíjel na několika směrech, kde vedle sebe útočil legionářský 21. střelecký pluk z Francie, zocelený teprve před dvěma měsíci skončenými boji na Západní frontě u Terronu a Vouziers, jeden prapor domácího 54. pěšího pluku z Olomouce, prapor domácího 93. pěšího pluku ze Šumperka, domácí 17. myslivecký prapor z Fryštátu, prapor dobrovolníků z Bohumína a prapor dobrovolníků z Orlové.

Na podporu československého postupu navíc vytvářeli na Těšínsku místní lidé dobrovolnické Národní gardy v síle asi 5 000 mužů. Postup Šnejdárkovy skupiny měly podle plánu podporovat ze slovenské strany dva prapory 35. střelecký pluku z Itálie a jeden prapor legionářského 33. střeleckého pluku z Itálie. Nepřítel pod velením plukovníka Františka Xavera Latinika měl sílu pěti praporů s podporou čtyř kulometných rot, jezdecké čety a dělostřelecké baterie, asi 550 mužů polského četnictva a 6 500 místních polských dobrovolníků. Síly byl tedy takřka vyrovnané.

 

POKUS O VÁLKU BEZ STŘÍLENI

Byv pověřen československou vládou, abych získal zpět Těšínsko Československu, chtěl jsem to zkusit bez zbytečných vdov a sirotků, tedy bez krveprolití a bez střílení.

Své vojsko jsem shromažďoval v prostoru Moravská Ostrava.

Dne 21. ledna 1919 jsem se rozhodl, že promluvím s velitelem vojsk polských, s generálem  Latiníkem. Ježto generál Latiník měl štáb v Těšíně a já v Moravské Ostravě, vydal jsem se na cestu. V mém průvodu byli: francouzský podplukovník  Gillain, italský major  Noseda, anglický plukovník  Coulson a poručík amerického vojska  Voska. Ozbrojené vojíny jsem s sebou nevzal.

Přijeli jsme do Těšínského zámku, kde byl polský štáb a kde se právě konala nějaká politická schůze s páterem  Londzinem. Rozmluva byla krátká. Protože generál Latiník nerozuměl francouzsky, mluvili jsme německy. Řekl jsem mu: „Pane generále, z pověření své vlády vás vyzývám, abyste opustil i se svým vojskem území Těšínského Slezska, které jste obsadil neprávem.“

Do generála Latiníka jak by hrom udeřil. Odpověděl mi konečně, že Těšínsko nevyklidí, a že se spojí s Varšavou, aby si vyžádal instrukce. – Pak se vzdálil, radil se ve vedlejších místnostech s páterem Londzinem a jinými osobnostmi a telefonoval, P0 krátké době se pak vrátil a pronesl tato slova:„Těšínsko nevyklidíme a budeme se bránit do poslední kapky krve.“

Byla to odpověď pravého vojáka a vlastence hrdého na slavnou minulost polskou. Uklonili jsme se navzájem, rozloučili jsme se s páterem Londzinem a bývalým místodržitelem dr. Michejdou – oba byli poctiví, nadšení vlastenci polští – a rozešli jsme se. Generál Latiník byl důstojník velmi schopný. Náhodou ale válečné štěstí přálo mně – a za deset dní jsem byl už za Vislou. Později jsem se dověděl, že rozkaz odporovat dostal generál Latiník od samého maršála  Pilsudského.

Opustil jsem zámek a odjel jsem se svým průvodem do Moravské Ostravy, kolem polských a československých hlídek. Jeli jsme velmi rychle, což byl dobrý nápad, protože nás tak alespoň nedohonila ozbrojená polská auta, která byl za námi poslal generál Latiník, jatý podezřením, že se pod našimi dohodovými uniformami skrývá nějaká lest. Nepřátelství bylo zahájeno. To byl počátek tragedie, při níž Čechoslováci a Poláci navzájem prolévali krev.

1. Kde sdnes nachází „Těšínský zámek“?

Kapitola XI. - „Waligura“ (sobota 2. února 11.00 hodin)

Za následujících bojů padl mezi jinými i polský kapitán Haller, blízký příbuzný polského generála téhož jména. Dověděl jsem se, že jistá propaganda rozšířila zprávu, že „česká soldateska“ mrtvému – či živému – kapitánu Hallerovi vypíchla oči. Byla to ovšem lež, ale lež, v kterou začnou věřit tisíce lidí, je potom těžko rozlišitelná od pravdy.

Proto jsem jel ihned poklonit se ostatkům nepřátelského hrdiny, dal jsem jeho tělesné pozůstatky uložit do slušné rakve, nařídil jsem kondukt a dal jsem mrtvého důstojníka dopravit na linii mezi oběma vojsky. Zavolal jsem polské důstojníky. Tam – rakev otevřít, spočítat oči, zjistit, že tělo je neporušené a pietně uložené. – Řeči ztichly. Vůbec jsem se snažil, nerozšiřovat propast mezi oběma národy.

Jednoho dne mi byla předvedena v Moravské Ostravě skupina dám a pánů z nejlepší polské společnosti. Nevěděli o vypuknuvších bojích, jeli z Vídně do Varšavy a byli v Moravské Ostravě zadrženi; byli mezi nimi i generálové; pamatuji se na jméno jednoho z nich: Ledochowski, příbuzný generála řádu Jezuitů hraběte Ledochowskiho. Dal jsem společnosti k disposici několik našich aut, přidělil jsem jim důstojníky a dal jsem je v bezpečí odvézt k Polákům.

Nesmím zatajit, že jsem přes to měl u Poláků přezdívku „Waligura“. Waligura je v polských pohádkách chlap, který žere děti. Nesl jsem tento titul klidně, protože jsem v tom směru měl naprosto čisté svědomí.

1. Josef Šnejdárek píše, že kapitán Cézary Haller byl blízkým příbuzním generála téhož jména. V jakém příbuzenském stavu byli?
2. Kde má kapitán Haller svůj pomník?

 

Kapitola XII. - poslední (sobota 2. února 22.30 hodin)

Válka o Těšínsko nakonec skončila bez boje. V závěru týdne se československá armáda dostala až za řeku Vislu, kam Poláci ustoupili. Závěrečný útok na Skočov ale zastavil nátlak Dohody a obě armády podepsaly příměří.

V otázce postupu československé armády se názorově rozešli prezident Masaryk a mezinárodní vyjednavač  Beneš. Zatímco Beneš byl na mírové konferenci obklopený státy Dohody, které se chtěly dalšímu vojenskému konfliktu vyhnout, Masaryk naopak pod vlajkou národní hrdosti prosazoval nekompromisní postup.

Velvyslanci vítězných válečných mocností navrhli v belgickém Spa rozdělení Těšínska na dvě části – polskou "východní" část o rozloze přibližně tisíc kilometrů čtverečních a československou "západní" část velkou zhruba 1300 kilometrů čtverečních. Nová hraniční linie tvořená řekou Olší rozdělila i samotné město Těšín tak, jak ho známe dodnes.

1. Kdy byl spor o území Těšínska uzavřen?
2. Kde byla smlouva podepsána?