"Kouř z ruin Tróje stoupal k nebi ještě příštího rána, když se Odysseus a všichni ostatní řečtí králové a jejich muži připravovali vyplout k domovu. Kdyby však Odysseus věděl, co pro něho bohové uchystali, možná by trójskou planinu nebyl nikdy opustil. Čekala ho dlouhá a nebezpečná cesta. Měl-li se vůbec kdy šťastně vrátit domů, potřeboval všechen svůj důvtip, odhodlanost, sílu a vytrvalost! Černé lodě  konečně vypluly ke svým domovům..."

1. úsek - Kikóni a Lótofágové

„Vesla připravit! Teď!“ zahřměl Odysseus svůj rozkaz. Skupiny veslařů na řadách dřevěných lavic ponořily vesla do temně modrých vod a zabraly. Dvanáct

Odysseových lodí vyrazilo vpřed.

Trója se vzdalovala s každým záběrem vesel. Odysseus stál na zádi své lodi, ruku na kormidle. Ještě nikdy své lidi neviděl veslovat s takovou vervou a silou. Věděl proč. Vraceli se domů po deseti krvavých letech války. Všichni toužili jen po jednom, být opět doma na Ithace se svými ženami a rodinami. Kdyby jim přál Poseidón, bůh moře, cesta by skončila za několik týdnů.

Meneláos s Helenou a se starým Nestorem už odjeli a jejich lodi byly někde před Odysseovou flotilou. Odyssea čekala nejdelší cesta. Jeho lodi musely plout na jihozá­pad, obeplout jižní cíp Řecka a potom se plavit zase na sever, k Ithace.

Po několika dnech Odysseus zahlédl ostrov Kikonů, národa, který poslal své muže bojovat na straně Trójanů. Odysseus chtěl nalodit čerstvé zásoby jídla a vody a nedovedl odolat pokušení podniknout na Kikony nájezd. „Dáme jim okusit, jak jsme zničili Tróju?“ zeptal se Odysseus. Muži měli ještě spoustu chuti na další boj a vzkřikli: „Budeme tě následovat, Odyssee.“

Odysseus vedl loďstvo podél ostrova k Ismaru, jeho hlavnímu městu. Byla noc, když muži složili vesla a lodi nepozorovaně vklouzly na břeh poblíž přístavu. Kikoni byli úplně nepřipraveni. Odysseovi muži vyskákali na břeh a běsnili v ulicích zabíjejíce a loupíce. Kikoni, kteří přežili první útok, utekli za záchranou z města, jež Odysseus zapálil. „Zpátky k lodím,“ rozkázal Odysseus, „než se vzpamatují“.

Muži odtáhli zpět, ale než aby se nalodili a odpluli, zůstali raději na břehu, dělili si kořist a oslavovali vítězství. Porazili něco kikonských krav a ovcí, pekli čerstvé maso a pili na Odysseovo zdraví.

V průběhu noci však Kikoni znovu seskupili své síly a za úsvitu zaútočili, svištíce dolů na vozech. První sprška oštěpů se snesla se smrtící přesností do středu Odysseova tábora a mocný útok, který následoval, rozmetal řeckou obranu a rozehnal Řeky po pobřeží.

„K lodím!“ vzkřikl Odysseus, „nebo budeme všichni zabiti.“

Muži si probojovali cestu zpět k lodím a naskákali na palubu. Další prška oštěpů zařinčela o palubu, když odplouvali. Odysseus spočítal cenu za tento boj. Ztratil sedmde­sát dva svých mužů, šest z každé lodi. Než vytáhli plachty, rozkázal svým mužům, aby se obrátili a vzdali čest mrtvým druhům.

Chvíli se lodi pohybovaly rychle s mírným větrem v plachtách, ale brzy se bríza změnila ve vichřici. Zeus, král bohů, viděl, co Odysseus způsobil kikonskému městu, a rozhněval se. Seslal prudkou bouři, aby Odyssea a jeho lidi potrestal. Větry vyly kolem lodí, trhaly plachty a rozháněly lodě všemi směry kromě toho, který si přál Odysseus.

„Plachty dolů!“ překřičel Odysseus řev bouře, „nebo nás to smete a potopí.“ Bylo na veslařích, aby veslovali vší silou proti bouři. Odysseus, svírající kormidlo, viděl, že jeho lodi jsou unášeny na jih a že míjejí místo, kde by byl měl obrátit na sever. „Tak blízko k domovu,“ plakal Odysseus, „a teď jsem unášen dál, než jsem kdy byl.“

Trvalo devět dní, než znovu uviděli zemi. Větry je odvály daleko od jejich cesty a nikdo nevěděl, kde jsou. Odysseus zahlédl zemi první a řídil lodě ke břehu.

Přistáli u břehů Lótofagů, domorodců, kteří nejedli nic jiného než šťavnaté plody lotosů. Odysseus vyslal tři muže prozkoumat pevninu. „Zjistěte, kdo tu žije,“ řekl, a vraťte se ihned, jak někoho najdete.“

Muži se vydali na cestu a zanedlouho potkali skupinu Lótofagů. Vítali Odysseovy muže s velkou pohostinností a nabídli jim plody lotosu. Jakmile je Řekové ochutnali, zaplavily je zvláštní a blažené pocity. Bylo to, jako by byli ovocem omámeni. Nikdy se necítili tak šťastni a spokojeni, dokonce natolik, že zapomněli, kdo jsou a proč přišli.

Když se ti muži nevrátili, vydal se po nich pátrat sám Odysseus. Když je nalezl, byl ohromen. Nepoznali ho a řekli mu, ať jde pryč. Odysseus zuřil. Svázal je dohromady a vlekl je zpět k lodím. Odysseus poznal, jak nebezpečná je ta země. Mohl by ztratit všechny své muže, kdyby je rychle neodvedl. „Jestli kdokoli další ochutná toto ovoce, potom jsem ztracen,“ pomyslel si. Spoutal ty tři muže řetězem pod veslařskými lavicemi, dokud se nevzpamatovali, a spěšně dal své flotile znamení k odplutí.

Slunce sklouzlo přes obzor v ohnivě karmínové záři a brzy se na noční obloze třpytily tisíce hvězd. Odysseus zamířil k domovu a poprosil bohy o bezpečnou cestu. Strávil celou noc u kormidla, řídě loď podle hvězd. Přemítal, jestli se jeho žena Pénelopé a syn Télemachos dívají na tytéž hvězdy.

V prvním úseku každý okusil silné kikónské víno (řepná šťáva), které mu zamotalo hlavu a musel oštěpem trefit Kikóna. Následně musela družina svázat bojovníky omámené plody lotosů, dotáhnout je na loď a odplout od ostrova Lótofágů. S úsekem si nejlépe poradili bojovníci Vyder s celkovým časem 12:49, druzí skončili Lišáci (15:50). Šance Rysů na lepší umístění ztroskotala na svázání ležících bojovníků lodní smyčkou (22:56).

Kayak s Krokym (první družina na úseku) pumpovali člun. Přihlížející Gorka se málem svalil smíchy, když spatřil jejich počínání. Naštěstí zanechal lamentací a zapojil se do foukání. "Dofoukej spodní bort pumpou!" vyzývá Kayaka. Tomu se ovšem pumpa rozpadla v rukách...

2. úsek - Kyklop Polyfémos

Odysseus stále ještě děkoval bohům za svůj útěk od Lótofagů, když hustá mlha zastřela jeho lodě chladivým rubášem. Ani zákmit měsíčního světla nemohl proniknout strašidelnou temnotu. Bylo to, jako by se plavil do kouzelného světa, kde před ním žádný člověk nebyl.

Odysseus upíral zrak do temnoty, cítě, že nablízku je země. Rozkázal svým mužům, aby přestali veslovat, a v tajemném tichu uslyšel zvuk vin rozbíjejících se o břeh. Náhle byl vržen dopředu, jak unášená loď narazila na břeh. Také ostatní lodi po obou stranách náhle se skřípotem zastavily.

Dorazili do země Kyklopů, strašného rodu obrů. Kyklopové se nebáli nikoho, ani bohů, s nimiž byli pokrevně spřízněni. Ačkoliv byla na jejich ostrově úrodná půda, neorali ji ani neosévali, protože Zeus dělal všechnu práci za ně. Obilí tu rostlo v hojnosti bez přičinění Kyklopů. Zeus také učinil, že jeho déšť dal vyrůst vinné révě.

Kyklopově žili ve velkých jeskyních v horách a jejich jedinou prací byl chov ovcí a koz. Žili osaměle a stýkali se mezi sebou zřídka. Co na nich bylo nejhrozivější, měl Odysseus teprve objevit.

Den se už chýlil ke konci a Řekové poté, co bezpečně zakotvili lodě, všichni vyčerpáni 'usnuli. Následujícího rána šel Odysseus na výzvědy. Byli na malém ostrově svěžích lučin. Všude se pásly ovce, ale nikde nebylo ani známky po lidské bytosti. Odysseus si pomyslel, jak je to velmi zvláštní, že na tak úrodné zemi nikdo nehospodaří. „Snad jsou tu duchové,"uvažoval.

Kousek dál pak uviděl větší ostrov s travnatými svahy, které vedly vzhůru do skalnatých hor. „Prozkoumáme ten ostrov zítra," řekl. Dnes zabijeme pár koz a vystrojíme hostinu, nabereme síly po tak svízelné cestě."

Když padl soumrak, dívali se k velkému ostrovu a uviděli vysoko v horách ohně a kouř stoupající k nebi. Slyšeli nějaké hlasy a bečení ovcí. Nikdo z Odysseových mužů té noci nespal dobře. Chvěli se při pomyšlení, s čím se zde mohou setkat.

Druhý den Odysseus vyslal dvanáct ze svých nejstatečnějších mužů na výzvědy a ostatní nechal hlídat lodě. Jakmile byli zvědové na břehu, vyšplhali po travnatých úbočích a brzy _se ocitli před velikou jeskyní.

Odysseus zavedl své muže dovnitř. V zadní části ponuré a chladné jeskyně uviděli ohradu s jehňaty a s kozami. Vedle ní byly džbány naplněné mlékem a košíky se sýrem. Mužům se to místo vůbec nelíbilo. „Vezměme si trochu sýra a pár jehňat a vraťme se co nejrychleji na loď," řekli a jejich hlasy se ozvěnou vracely z hloubi jeskyně.

Odyssea však jala zvědavost, chtěl zjistit, kdo tam bydlí. Muži zdráhavě založili oheň a čekali. Bylo pozdě večer, když uslyšeli po svahu stoupat těžké kroky a bečet ovce.

Na tu trochu světla, která byla v jeskyni, padl náhle stín obludné postavy, která zastoupila vchod. Muži se zachvěli, když obr vhodil dovnitř otep dříví a vehnal ovce. Odysseus a jeho muži se ukryli do nejtemnějšího stínu v hloubi jeskyně. Postava vešla do jeskyně a vevalila do vchodu veliký kámen; tak jej ucpala až na několik skulin, jimiž pronikalo světlo.

Obr obstaral ovce, podojil kozy a potom hodil trochu dříví na oheň a prohrábl ho klackem. Zmírající uhlíky se znovu rozhořely a osvětlily celou jeskyni.

Odysseovi mužové se zajíkli hrůzou, když poprvé uviděli obra. Měl jen jedno oko, které krutě vyhlíželo ze středu jeho velikého čela.

„A kdo jste vy?" zahřměl Kyklop, když uviděl, že není sám. „Piráti? Vrahové?"

Odysseus se vztyčil a pokročil vpřed. „Ne," řekl. „Jsme Řekové na cestě z Tróje domů. Bohové nás přiváli k tvému ostrovu. Snažně tě prosíme, chovej se k nám jako k svým hostům. Zeus říká, že všichni cizinci mají být vítáni."

Obr zařval: „Zeus! Jste hlupáci. Nestrašte mne jeho jménem. Jsem Kyklop Polyfémos a my Kyklopové jsme dohromady silnější než bohové. Nebojíme se jich. Řekni mi, kde máte lodě."

Odysseus neztratil důvtip, třebaže se chvěl hrůzou. Věděl, že Kyklop chce vědět, kde jsou lodě, aby je mohl zničit. „Nemáme lodě," odpověděl Odysseus. „Ztroskotaly při přistávání. Nám se podařilo pouze doplavat na břeh."

Kyklop se zamračil a znovu zařval. Potom si olízl rty a sáhl do kouta, kde se krčili Odysseovi mužové. Obrovská ruka sevřela dva z námořníků. Jejich výkřiky, odrážející se z temnot sevřené obrovy ruky, netrvaly dlouho. Jejich těla rozdrtil na kamenité zemi, trhal je úd po údu a spolykal na večeři. Nezbylo z nich už nic, když Kyklop pozvedl díži s mlékem a zapil své jídlo. Odysseus a jeho přátelé oněměle zírali, jak si Kyklop lehl na zem mezi svá zvířata a beze slova usnul.

Odysseus by byl tehdy mohl zabít Kyklopa mečem. Ale lstivý voják věděl, že by to přivodilo jejich konec, že by uzavřeni v jeskyni zemřeli hladem.

Té noci, nejstrašnější v jejich životě, nikdo z Odysseových mužů nespal. Mohli jen čekat, jaké nové hrůzy přinese jitro. Kyklop se vzbudil časně, podojil několik svých zvířat a pak se rozhlížel po snídani. Hrozná ruka dosáhla znova a další dva muži byli na zemi rozbiti na kusy a spolykáni. Když utišil hlad, odvalil Kyklop balvan a vyvedl své ovce a kozy ven na slunce. Obrovský kámen za ním uzavřel jeskyni.

Odysseus celý den přemýšlel a kul plány. Jak by mohli téhle nestvůře utéci? Něco ho napadlo, když uviděl silný kus dřeva ležící v koutě jeskyně. Byl tak velký, že by z něj mohl být lodní stěžeň. Odysseus z něho mečem usekl kus dlouhý šest stop, zaostřil konec a vstrčil jej do ohně, aby mu vytvrdil špici. Potom ukryl kůl vzadu v jeskyni. „Poslyšte, muži," řekl Odysseus. „Můžeme obra přelstít. Ale budu k tomu potřebovat čtyři statečné pomocníky."

Toho večera, když se Kyklop vrátil, byli Odysseus a ti čtyři připraveni. Kyklop zavedl svá zvířata do jeskyně, zavalil vchod balvanem a začal dojit kozy. Odysseovi mužové se snažili, aby je nezahlédlo hrozné obrovo oko, protože věděli, co bude následovat. Kyklop popadl další dva nešťastníky a snědl je k večeři.

Když se Kyklop uložil k spánku, Odysseus k němu statečně vykročil. Nabídl obrovi vína, které přinesli s sebou. „Snědl jsi šest z mých mužů," řekl Odysseus, drže konvici, naplněnou po okraj vínem. „Snad by ses rád napil našeho vína, abys viděl, jestli hoví tvé chuti."

Kyklop vypil víno jedním douškem a potěšeně zamlaskal.

„Je dobré," zahučel. „Dej mi ještě, a až budu pít, řekni mi, jak se jmenuješ." Odysseus znovu naplnil konvici, ale neřekl nic. Kyklop znovu vypil výborný mok jedním douškem. Ještě třikrát Odysseus naplnil konvici a Kyklop ji pokaždé vypil, koule svým jediným okem nadšeně nad bohatou, silnou chutí. Až tehdy Odysseus promluvil.

„Jmenuji se Nikdo," řekl opatrně.

Kyklop zařval smíchy a potom se na jeho tváři objevil chlad. „Jestliže se jmenuješ Nikdo, tak ti něco slíbím. Slibuji, že sním všechny ty muže tady, ale tebe, Nikdo, tebe nechám až na konec."

Kyklop se znovu smál a potom, jak silné víno nakonec udělalo svou práci, lehl si a v opilosti upadl do hlubokého spánku. „Rychle, mužové," řekl Odysseus. „Nemáme, moc času. Podejte kůl."

Ostrý konec kůlu vstrčili do ohně a rozpálili do červena a potom ho ti čtyři muži zve nad spícího Kyklopa. „Teď!" sykl Odysseus.

Muži vrazili žhnoucí kůl Kyklopovi do oka. Sám Odysseus vyskočil nahoru a točil kůle dokola, tlače jej hlouběji a hlouběji. Krev se řinula z oka a Kyklop vyrážel zoufalý křik, když se mu oko roztékalo. „Kyklopové! Pomozte mi!" křičel. Jeho hlas se nesl do všech jeskyní na ostrově a ostatní Kyklopové, kteří předtím spali, křičeli v odpověď: „Co se děje, Polyféme?"

„Chce mne zabít," zavyl. „Kdo, Polyféme?" ptali se Kyklopové. „Nikdo," zařval Polyfémos. „Nikdo!"

Kyklopové byli dost rozezleni, že je Polyfémos probudil, když však slyšeli, že ho nechce zabít nikdo, zuřili. „Když tě nikdo nechce zabít," řekli, „potom s tebou nikdo není v tvé jeskyni. Ty blázníš, Polyféme. Požádej svého otce Poseidóna, ať ti pomůže."

Při zmínce o Poseidónovi se Odysseus zachvěl. Oslepili Polyféma, syna velkého Poseidóna, boha moře a pána zemětřesení? Pak by za to, co udělali, museli zaplatit.

Teď však nebyl na tyto starosti čas. Polyfémos, tisknoucí si oko, se vrávoravě postavil, odvalil kámen a sedl si tak, že svým velkým tělem téměř zakrýval vchod do jeskyně. „Mohu čekat, jak dlouho bude třeba," řekl a zbytek jeho oka doutnal zlobou. „Jednou se budete muset pokusit utéci."

Aby našel Odysseus východisko, musel vynaložit všechen svůj um. Chytil tři ovce vedle sebe a svázal je k sobě za jejich dlouhou, silnou vinu. Udělal to šestkrát, až měl zástup ovcí, po třech v každé řadě. Odysseus posuňky sdělil svým zbylým šesti druhům, aby vlezli vždy pod prostřední ovci a zachytili se její viny na břiše. Sám Odysseus chytil největšího berana a schoval se pod ním zavěšený na vině, stejně jako jeho muži.

Ovce se hnuly k východu. Když míjely Kyklopa, on je prohlížel, přejížděje každé rukou po hřbetě. Muži ukrytí vespod se třásli strachem, všichni se však šťastně dostali z jeskyně. Odysseus šel nakonec.

Polyfémovy ruce rychle poznaly nejcennějšího berana. „Proč jsi poslední?" řekl Kyklop, hladě jej láskyplně. „Obyčejně vedeš mé stádo. Asi jsi smutný, protože tvůj pán přišel o oko. Kdybys jen uměl mluvit. Určitě bys mi řekl, kde je Nikdo. Pak bych mu roztříštil mozek."

Odysseus zadržel dech na dobu, která se mu zdála věčností. Plíce jako by mu užuž měly prasknout, když Polyfémos konečně poplácal zvíře a ono se vyloudalo z jeskyně. Odysseus a jeho muži se v tichosti pustili svých zvířat a utíkali zpět k lodím. Rychle veslovali zpět k menšímu z ostrovů.

Jejich loď nebyla ještě daleko, když Odysseus zakřičel zpět do kopců: „Zeus tě potrestal, Polyféme. Místo abys poskytl zbloudilým cestovatelům pohostinství, zabíjel jsi je. Proto jsi byl potrestán."

Polyfémos to slyšel a zařval hněvem. Vyskočil, urazil velký kus skály a mrštil jím na moře. Balvan dopadl pár metrů od lodě, málem ji zaplavila vina. Odysseovi muži vykřikli a nabádali Odyssea, aby se přestal Kyklopovi vysmívat.

Odysseus byl však tak rozhněván způsobem, jakým Kyklop nakládal s jeho přáteli, že zavolal znovu. „Až se tě kdokoli zeptá, kdo tě připravil o oko, řekni, že to nebyl Nikdo, ale Odysseus, král Ithaky."

Polyfémos teď viděl, jak byl obelstěn, bylo však pozdě. Odysseus a jeho posádka se znovu připojili ke svým přátelům čekajícím na malém ostrově a loďstvo se opět vydalo na moře.

Neslyšeli, jak Polyfémos křičí k nebi: „Jsem-li tvůj syn, Poseidóne, bože moře a pane zemětřesení, pomsti se Odysseovi."

Poseidón, bratr mocného pána Dia, krále bohů, byl nejnerudnější a nejmstivější ze všech bohů. Uslyšel prosebníka a zuřivě zatřásl svým velkým trojzubcem. Ostrovy Kyk­lopů se otřásly a moře pod Odysseovými loděmi odrazilo jeho hněvivý křik.

„Odysseus oslepil mého syna," zahřměl Poseidón. „Proto se nikdy nevrátí domů."

Za gingem je v třímetrové výši natažen provázek a něm visí tři oči Polyféma - nafukovací pinkací balóny. Dále zde v trávě leží tři "třísky" z Polyfémova kyje ze dvou třímetrových kulatin spojeny šrouby. Poslední kousek "třísky" spolu s dalšími dvěma šrouby dostávají družiny. Na daný signál musí družina rozdělat oheň, kůl přepálit, vytvořit řeřavou špici, přimontovat ji na šestimetrový oštěp a propálit balón - ehm, oko kyklopa.

A děly se podivuhodné věci! Družiny se rozprchly do lesíku pod svah. Pedro již rozdělává oheň. Vždyť Vydry nemají žádnou zásobu dřeva! Rysové, povzbuzeni úspěchem Vyder, rozškrtávají zápalku. Davy družiníků se vrací z lesa s náručí dříví. Po chvíli hoří a žhnou tři ohromné ohně. Jako první dokáží přepálit svoji část kuláče Vydry - nádherná špička. Ovšem ouha... "Kde jsou šrouby?" křičí rádce Maty. "Nemáte je někdo v kapse?" přidává se kdosi. Vydry rychle vyhodnotily situaci s tím, že šrouby jsou pohlceny ohněm a v mžiku jej rozmetávají. První šroub nalezen! Nicméně Rysové již svoji špičku připevňují na zbytek klády a po několika pokusech oslepují kyklopa Polyféma jako první. Nešťastné Vydry, kterým se dlouho nedaří najít druhý šroub, nakonec poráží i Lišáci...

Nalezena Talíkova citace z průběhu tohoto úseku: "More, na tom bychom si rýži neuvařili, to není mírný oheň!"

3. úsek - Aiolos

Odysseus a jeho společníci se vzdalovali od země Kyklopů, truchlíce nad smrtí svých druhů. Zvedl se dobrý vítr a Odysseus, vztyčiv plachty, zamířil k Ithace a domů.

Příznivý vítr jim zůstal v zádech po několik dní a všem se zlepšila nálada. Mnozí vzrušeně mluvili o tom, že opět uvidí své rodiny. Odysseus u kormidla cítil, jak mu teplý jižní vítr čechrá vlasy, a představoval si Pénelopu a Télemacha, jak ho vítají domů.

Jednoho rána uviděli plavci přímo před sebou podivný ostrov. Časné ranní slunce se dotýkalo jeho břehů, od nichž se světlo odráželo, až námořníky oslepovalo. Dorazili k plovoucímu ostrovu, domovu vládce větrů Aiola. Byl obklopen útesy a hradbou ze zářícího bronzu.

Vítr hnal lodě rychle a bezpečně do přístavu. Aiolos, jeho žena a jejich šest synů a šest dcer přivítali cestovatele a nabídli jim veškeré pohostinství. Přítel bohů Aiolos dychtil slyšet novinky, co se stalo v Tróji, a Odysseus mu všechno vypověděl, zatímco hodovali a pili.

Když skončili, požádal Odysseus Aiola o pomoc. „Je čas, abychom pokračovali ve své cestě domů. Můžeš zavolat větry, aby nám pomohly?“

Aiolos se usmál. „Aby vám pomohly? Když nedokáže námořníkovi pomoci král větrů, nedokáže to nikdo.“

Vlídný Aiolos ukázal pěkný kožený vak. „To je můj dárek pro tebe,“ řekl. „Uvěznil jsem v něm všechny větry kromě jednoho… západního. To je teď tvůj směr. Ale musím tě varovat před jedním: rozvážeš-li vak, než dosáhneš břehů Ithaky, propukne Diův hněv a s ním všechny větry…“

Aiolos sám přinesl vak na loď a pečlivě jej nahoře zavázal stříbrnou stuhou, aby ani ty nejmírnější z větrů nemohly uniknout. Pečlivě ho ukryl na dno Odysseovy lodi a ithac­kému králi i jeho mužům popřál bezpečnou cestu. Odysseus, který o tajemství vaku nikomu neřekl, přikázal svým mužům zaujmout místa u vesel. „Připravte vesla! Teď! Veslujte domů!“ křikl.

Vesla se zableskla a pak se zařízla do příboje, pohánějíce loď směrem k Ithace. Aiolos dodržel slovo. Větry duly od západu a brzy všechny lodi roztáhly plachty a hnaly se přes temně modrý oceán, delfíni plavali po jejich boku.

Deset dnů potom, co opustili Aiola, se před Odysseem otevřel nejkrásnější pohled jeho života. Pohlédl přes hlavy svých veslařů a poznal linii ithackého pobřeží. Uviděl kopce, kde si jako dítě hrál, a pláž, po níž se často procházel s Pénelopou. „Domov!“ zvolal a slzy mu vstoupily do očí. „Ithaka leží před námi. Jsme téměř doma.“

Ze všech lodí se ozýval mohutný jásot. Odysseus náhle pocítil velkou únavu. Vždyť na zpáteční cestě žádnému ze svých mužů nesvěřil kormidlo. Stál u kormidla po deset dní a deset nocí. Věděl, že bude ještě chvíli trvat, než loď dorazí do přístavu, proto teď požádal jednoho ze svých mužů, aby kormidlo převzal, zatímco on se prospí.

Sotva se mu však zavřely oči, rozhovořili se jeho muži o cestě.

„Odysseus nashromáždil v trójské válce velké bohatství,“ řekl jeden. „Lodě jsou napl­něny poklady.“

„Ale my nemáme nic,“ řekl druhý. „Nevezeme si ani kousíček zlata nebo stříbra. I Aiolos mu dal poklad,“ řekl ten první, „když jsme odjížděli, viděl jsem, jak ho ukryl v naší lodi.“

Snad to způsobil nějaký bůh; nikoli uličnická Athéna, ale jistě Poseidón nebo jeho bratr Zeus. Muži nebyli s to odolat pokušení, aby se dověděli, co vak skrývá. Zatímco Odysseus spal, prohledávali podpalubí, dokud ho nenašli.

„Hleďte,“ řekl jeden, „vak je uzavřen stříbrnou stuhou. Nesmíme se ho dotknout.“ „Nebuď zbabělec,“ řekl druhý. „Rozvaž ho.“

Někteří z mužů byli proti, ostatní však prosadili svou. Jeden pak stříbrný uzel pomalu rozvázal. „Fííí!“ Muži byli rozprášeni do všech koutů lodi, jak uvězněné větry vyrazily z vaku a se svištěním zamířily za svobodou k nebi.

Vody se začaly vířit a vzdouvat. Zlobné viny se řítily k lodím. Odysseus s úlekem procitl, když se obrovské viny začaly rozbíjet o bok jeho lodi. Podíval se na své zděšené muže a hned věděl, co udělali. „Otevřeli jste vak s větry,“ křikl zlostně. „Moje posádka jsou samí hlupáci!“

Prudká bouře obrátila flotilu opačným směrem a hnala ji na širé moře. Odysseus naříkal nad svým trápením, když viděl, jak Ithaka mizí v dálce. Větry hučely stále silněji a silněji a zakrátko Ithaka zmizela za obzorem.

Odysseus zoufale plakal. Tolik už vytrpěl a teď jeho muži hloupě přivodili další trápení. Téměř si přál, aby ho bohové v tu chvíli utopili. Jeho cesta však zdaleka nebyla u konce. Větry jej hnaly přímo k Aiolovu ostrovu. „Co je to za bláznovství?“ tázal se Aiolos. „Dal jsem ti západní vítr, aby tě donesl domů, a ostatní větry jsem uvěznil.“

„Moji muži jednali jako hlupáci,“ řekl Odysseus. „Byli jsme už téměř doma. Ale zatímco jsem spal, otevřeli vak s větry a ty nás zahnaly zpátky k tobě. Vládče větrů, prosím tě, pomoz nám ještě jednou!“

„Nemohu,“ řekl Aiolos s hněvem, který Odyssea překvapil. „Jsi muž provázený ne­štěstím. To, že tě sem zase zahnali Zeus a jeho bratr Poseidón, svědčí o tom, že bohové si nepřejí, abych ti já ani kdokoli jiný pomáhal. Teď musíš okamžitě odjet.“

Odysseus znovu prosil o pomoc, Aiolos byl však rozhodnut. Bohové promluvili. Odys­seus se svými muži se vrátil k lodím a odpluli. Tentokrát je příznivé větry neprovázely. Po šest dní vzdorovali zlobným vichřicím a mocným lijákům.

Po poslechu legendy jsou na speedbadmintonovém čtverci vysypány barevné míčky, symbolizující lodičky. Námořník dostal do ruky fukar na listí a má za úkol dofoukat míček zhruba 10 metrů do přístavu příslušné barvy, kde jej druhý námořník zachytí a sám se poté přesune do dalšího přístavu. Foukající námořník se co nejrychleji vrátí zpět a předá vítr (fukar) dalšímu rekovi Řekovi.

První nastupují na úsek Rysové, neboť Bulhar (ještě s Infinem) odjíždí domů a následně na promoci Sallymu. V takovémto úseku je to nevýhoda - nemáte odkoukané finty soupeřů. A taky to tak vypadá. Hoši skoro tlačí míček hrdlem fukaru, míček poskakuje bláznivě sem a tam jenom kupředu se mu moc nechce. Talík "jednoručka" dokonce vypíná fukar (což se nikomu jinému nepodařilo), když v jedné ruce má nařadí a druhou má v závěsu na rameni spolu s fukarem. Rysům navíc v průběhu úseka zřejmě dochází baterie. Čas se zastavuje. Výměna. Baterie nakonec vybité nebyly - v čem tedy byl problém. Mezitím dochází ke komincké situaci, kdy robotníci Maroš s Ursusem vysílají Toncka, aby jim přinesl nabité baterie! Musí počkat!! Po patnásti minutách napočítali Rysové 35 míčků v přístavu. Jeden se jim nepočítal, neboť v modrém přístavu měli jeden zelený...

Vydry, kuchyňská, bedlivě sledují počínání Rysů a přichází na rychlejší způsob foukání. Hubice se nesmí dávat těsně k míčku. Buben, v záchvatu snažení, míjí mety a zahání míček až téměř k ringovému hřišti. Ale i přesto dosahují Vydry počtu 53 míčků.

Jestliže Vydry odkoukaly chyby Rysů, Lišáci těží z pozorování obou družin a vesele prohání míčky (lodě) po louce. Výborný je Klouzek, Krokyho a Kayaka nevyjímaje. Sevak dvakrát zakopává při výběhu o lajnu hřiště a Krokymu se to podaří i při návratu. Na Kassu jdou mdloby... Nakonec však Lišáci vítězí s počtem 58 odfoukaných a chycených míčků.

4. úsek - Laistrýgoni

Sedmého dne ráno Odysseus a jeho muži, vyčerpáni a ztraceni, spatřili opět zemi. Netušili však, že se blíží k Laistrý­gonii, zemi obývané strašlivým kmenem lidožravých obrů.

Odysseus objevil mezi dvěma mysy bezpečnou zátoku, obklopenou strmými útesy. Všecky lodi až na Odysseovu v té zátoce pod útesy spustily kotvu. Jen Odysseus přivázal svou loď ke skále na jednom z mysů, protože chtěl poslat tři své muže na obhlídku ostrova.

Byli pryč jen chvíli, když Odysseus uviděl, jak dva z nich běží zpátky jako o život. „Co se stalo?“ zeptal se.

„Bohové ať nás ochraňují,“ křičeli. „Nikdy jsme neviděli strašnější lidi.“ Mužové vyprávěli, jak potkali obryni, která je vzala s sebou do vesnice.

„Řekla, že je dcera Antifata, krále Laistrýgonů,“ řekl první.

„Pak jsme se setkali s její matkou,” řekl druhý, „obludnou babicí.“

„Ta přivolala svého muže Antifata,“ řekl první. „Sotva nás uviděl, popadl našeho druha a oznámil nám, že ho snědí k večeři. Stěží jsme zachránili holé životy.“

V tom okamžiku uslyšel Odysseus nějaký hluk a podíval se vzhůru. „Bohové nechť nás ochrání,“ křikl Odysseus. Vrchol útesu byl lemován stovkami odporných Laistrýgonů, kteří se právě chystali hodit dolů spršku velkých balvanů. Odysseus zděšen pozoroval, jak tyto střely dopadají na lodě pod útesem. V tomto bombardování klesala jedna loď za druhou pod vodu a jeden muž za druhým umíral. Nešťastný Odysseus viděl, jak jedenáct z jeho dvanácti lodí mizí pod hladinou.

Mělo však přijít ještě něco horšího. Několik mužů, kteří střelbu přežili, plavalo k Odysseově lodi, jediné, která se držela nad vodou. Laistrýgonové zastavili palbu a chopili se harpun. Kopí přivázaná k provazům letěla směrem k zmítajícím se plav­cům. Nikdo z nich nepřežil, byli uloveni jako ryby a křičíce vytaženi na útes, aby se stali další pochoutkou Laistrýgonů.

Odysseus viděl, že jeho muže nic nezachrání. Tasil meč a přesekl lano, které spojovalo jeho loď s pevninou, a skočil na palubu. „Veslujte o život!“ vzkřikl.

Loď se vzdalovala od děsivého ostrova a konečně se dostali z dosahu harpun. Odysseus a jeho posádka už pak pluli dál sami.

Když se Řekové na ostrově obřích lidí nedočkali přívětivého pohostinství, jeden byl navíc sežrán, uvědomili si, že budou muset okamžitě na lodě a pryč od ostrova. Obři začali po nich metat balvany a kusy skal.  Po obeznámení s legendou jsou před Tvrz vyhozeny tři "gymballopty", z lana vytvořen kruh, snad osm metrů. Jedna družina uvnitř, dvě družiny vně. 15 minut probíhá vrhání kamenů na Odyssea a jeho druhy. Prvně jdou do kruhu Vydry. Kryštof hraje bez brýlí! Jedna z ran jej málem převrátila. Vega se neustále směje, padá na zem bum bum, vstává a zase se směje. Stop! Vydry obdržely 195 zásahů.

Kassa fixem maluje na jeden stříbrný míč značky, neboť "počítačům" zásahů Gorka (ten je v klidu, kontroluje červený!), Sysel a Kassa, občas ztrácí přehled.

Lišáci v kruhu. Kayak obětavě hlásí pohyby jednotlivých míčů, ale je ti to k ničemu! Dva uhlídáš a třetí tě srazí zezadu! Paolo začíná malomyslnět. Má podezření, že všechny míče lítají na něj, což, samozřejmě, není pravda.  Kayak hecuje družinu: "Pojďme, pojďme, už nemůžou!", což také, samozřejmě, není pravda. Stop! 190 zásahů.

U Rysů nemáme zaznamenán průběh jejich pekelné patnáctiminutovky, ovšem průběh byl velmi podobný. Rysové dostali gymnastickými míči 201 zásahů.

5. úsek - Kouzelnice Kirké

Odyssus byl zdrcen, že tolik jeho mužů padlo rukou Laistrýgonů. Tróju opustil s téměř sedmi sty muži a nyní jich bylo naživu méně než padesát. Když se v dohledu objevil další ostrov, nálada všem ještě více klesla. Další ostrov pro ně znamenal nový děs.

Spustili kotvu a vyšli na břeh. Dva dny zůstali na místě, protože byli příliš vyčerpáni a zbědováni. Na třetí den teplé slunce vlilo Odysseovi naději. Sám se vydal na obhlídku, Když stoupal do kopce, spatřil cestu vinout se hustým lesem k mýtině. Stoupal nad ní kouř. Nejprve chtěl jít dál a zjistit, jestli tam někdo je, rozhodl se však, že bude moudřejší, když nejprve obstará pro své skleslé druhy jídlo.

Na zpáteční cestě se před ním objevil jelen. Odysseus v mžiku zasadil zvířeti smrtelnou ránu kopím. Nařezal mladých vrbových výhonků a spletl z nich provazy, jimiž jelenovi svázal nohy. Pak zvíře odtáhl k lodi.

„Mužové, možná že budeme v nesnázích,“ řekl, „ale nebudeme hladovět. Hádés, domov mrtvých duší, bude na nás muset ještě počkat.“

Celý den pak příjemně hodovali. Od rána do noci seděli na břehu, jedli chutné jelen' maso a pili tu trochu vína, která jim ještě zbyla. Když slunce zapadlo, upadli do hluboké spánku.

Ráno Odysseus rozdělil své muže do dvou skupin, z nichž jedna měla jít na průzkum ostrova a druhá měla hlídat loď. Na průzkum se muži zdráhali jít. Po hrůzných zážitcích s Kyklopy a Laistrýgony nechtěl nikdo jít do neznáma. Odysseus však odmítl naslouchat jejich nářkům, a tak tahali los, kdo zůstane na místě a kdo se vydá do neznáma. Los padl na Eurylocha a jeho skupinu.

Eurylochos s dvaadvaceti muži se vydal lesem. Když dorazili na mýtinu, kterou viděl Odysseus, ocitli se před velkolepým palácem. „Pozor!“ vykřikl jeden z mužů. Obrátili se a uviděli vlky a lvy, stahující se k nim. Muži se ulekli a běželi k lesu. Divoce vyhlížející zvířata je obklopila a odřízla jim cestu k úniku. Místo aby zaútočili, vlci však vrtěli ocasy a lvi přívětivě olizovali mužům tváře. „To je velmi zvláštní,“ řekl Eurylochos. „Tohle nejsou obyčejná zvířata.“

Hned nato uslyšeli krásný a kouzelný hlas, ozývající se zevnitř paláce. V jeho vchodě se objevila krásná žena a pokynula jim, aby vstoupili. „Zvu vás ke své hodovní tabuli,“ řekla sladce. Muži byli okouzleni jejím krásným vzhledem a laskavým přijetím. Následovali ji dovnitř. Jen Eurylochos pojal podezření, a když ostatní vcházeli do paláce, ztratil se jim z očí.

Uvnitř ta žena nabídla mužům u svého stolu pohodlná sedátka a potom jim připravila pokrm ze sýra a medu. Jak skvělý jim připadal! Jak byl otrávený! Její lektvar byl dost silný, aby dal všem mužům zapomenout, kdo jsou a odkud přišli. Ale kouzelnice tím neskončila. Dotkla se mužů kouzelnou hůlkou a proměnila je ve vepře.

Ponechala jim jejich lidský rozum, vypadali a chrochtali však jako vepři, od vousatého rypáku po zakroucený ocas. Zadní brankou je vyvedla z paláce, zavřela je do chlívků a k jídlu jim hodila pár žaludů. V blátě se pak válelo dvaadvacet vepřů, lidské slzy v očích.

Bylo už pozdě, když Eurylochos přestal čekat na návrat mužů z paláce. Spěchal k Odysseovi s hroznou zprávou. „Nechtěl jsem jít do paláce, protože ta žena se mi zdála zlá,“ řekl. „Tak jsem se ukryl venku a pozoroval. Čekal jsem a čekal, nikdo z mužů však nevyšel. Zmizeli.“

Odysseus popadl svůj bronzový meč a kopí. „Vrať se tam se mnou, Eurylochu,“ řekl.

Eurylochos se nechtěl hnout z místa. Byl příliš zkoprnělý, než aby se vrátil, a naléhal na Odyssea, aby mu dovolil zůstat na lodi. „Bylo by nejlepší, kdybychom teď odpluli, než budeme my ostatní zabiti,“ naříkal. „Toto je sídlo zla.“

Odysseus mu odpověděl směle: „Zůstaň zde, jestli jinak nemůžeš, ale mou povinností je jít. Jak bych mohl opustit své lidi, je-li třeba jen nejmenší možnost, že bych jim mohl pomoci?“

Odysseus běžel do lesa a dal se směrem k mýtině. Nedostal se daleko, když potkal osamělého pastýře. Odysseus nevěděl, že je to Hermés, posel bohů a syn Diův. Objevil se v přestrojení, aby Odysseovi poskytl pomoc.

„Nespěchej tolik,“ řekl Hermés. „Mohu ti pomoci. Ta žena v paláci je Kirké, osamělá kouzelnice. Je to bohyně nízkého rodu a její rozhodnutí jsou nestálá jako jarní déšť. Někdy je laskavá, jindy krutá. Dnes proměnila tvé muže ve vepře. Neposlechneš-li mne, promění ve vepře také tebe. Ale já mám na její lektvary protijed.“

Hermés poklekl a vytáhl ze země malou květinu s bílým květem.

„Tu máš,“ řekl Hermés, „vezmi ji s sebou. Vmíchej ji do jídla, které ti Kirké dá, a až pozvedne svou kouzelnou hůlku, pohroz jí mečem. Přinuť ji slíbit, že proti tobě nikdy nepoužije své kouzlo.“ S tím se Hermés ztratil.

Odysseus spěchal dál k paláci. Také on viděl venku lvy a vlky. „Které nešťast­níky to proměnila ve vlky a lvy?“ uvažoval.

Kirké přivítala Odyssea tak vřele, jak přivítala jeho muže, a pozvala ho ke své hodovní tabuli. Podala mu na zlaté míse otrávené jídlo, ale Odysseus, než je snědl, vmíchal do něho svou rostlinu. Kirké mávla svou kouzelnou hůlkou. „Teď pryč s tebou do prasečího chlívku. Připoj se ke svým přátelům.“

Odysseus povstal a vytasil meč. Kirké vykřikla a padla na kolena, prosíc o život. „Milost,“ žadonila. „Kdo jen jsi? Požil jsi můj jed, a přece na tebe nepůsobil. Byla bych tě proměnila ve vepře, ale jsi pořád ještě člověkem.“

Kirké se dívala Odysseovi do očí, pomalu poznávajíc člověka, který přemohl její síly. „Před časem mi řekl Hermés, že jednou tudy bude projíždět muž na cestě z Tróje domů. Ty jsi Odysseus, jehož důvtip znají bozi stejně jako lidé.“

Odysseův meč stále hrozil. „Jsem Odysseus, král Ithaky. Musíš mi slíbit, že proti mně nikdy nepoužiješ své kouzlo.“

„Slibuji,“ řekla Kirké. „A udělám ještě víc. Pomohu ti na tvé cestě domů.“

Odysseus odložil meč a Kirké připravila pro svého hosta skutečnou tabuli. Odysseus

však nechtěl nic jíst. „Nedůvěřuješ mi?“ zeptala se Kirké. „Učinila jsem slib.“

„V tom to není,“ řekl Odysseus. „Jak ale mohu hodovat, když mí muži jsou v prasečím chlívku?“

Kirké vzala svou kouzelnou hůlku a šla do chlívku. Vyvedla vepře ven, a když běželi kolem ní, každého se dotkla. Z vepřů se znovu stali lidé. Když je Odysseus viděl vcházet do paláce, byl udiven, že vypadají mladší a vyšší než předtím. „Teď, Odyssee,“ řekla Kirké, „jdi a přines dobrou novinu ostatním svým mužům a přiveď je všechny sem.“

Odysseus přispěchal k lodi a uviděl, že ho očekávají smutné tváře. „Jak zemřeli naši druhové?“ zeptal se Eurylochos.

„Nezemřeli,“ řekl Odysseus. „Čekají na vás v paláci. Dnes večer budeme všichni šťastně hodovat.“

Vrátili se do paláce ke šťastnému znovushledání. Než se Odysseus a jeho muži připojili k hostině, vykoupali se a oblékli nové tuniky. Byla to první z mnoha hostin s Kirké, protože po všech přestálých potížích potřebovali Odysseus a jeho muži nabrat sil.

Dokonce ani po roce Odysseovi muži nechtěli zpátky na moře. Odysseus však věděl, že se musí znovu vydat na cestu domů. Řekl Kirké o svém rozhodnutí a ona jemu samotnému řekla: „Už je opravdu čas, abyste pokračovali v cestě, a nyní jste dost silní, abyste snesli zprávu, kterou pro vás mám. Musíte projít samotným Hádem.“

Odysseus v hrůze couvl. „Hádés!“ zvolal, „místo, kde věčně žijí duchové mrtvých. Tam mohou vstoupit jedině mrtví.“

„Nikoliv,“ řekla Kirké, „existuje jedna cesta a ty jí musíš jít. Očekává tě duch slepého řeckého věštce Teiresia. Ve své cestě domů nemůžeš pokračovat, dokud s ním v Hádu nepromluvíš.“

Odysseus se zhrozil myšlenky, co ho může čekat. Jak se tam dostane? Jak mu Teiresias Může pomoci? Bude dost statečný, aby podnikl tuto nejstrašnější z cest?

Kirké pokračovala. „Vítr tě zanese k cíli. Napni plachty a nech bohy, ať tě vedou. Dostaneš se do země Háda a Persefony, krále a královny podsvětí. Jakmile tam budeš, projdi Persefoniným lesem mrtvých stromů a přijdeš ke skále. Tam se dvě řeky, řeka Ohně a řeka Naříkajících hlasů, stékají s řekou Běd.“

Kirké řekla Odysseovi, že na soutoku řek musí vyhloubit jámu a naplnit ji krví berana a černé ovce. „Pak uvidíš, jak se kolem tebe zjevují duchové,“ řekla, „ale neboj se. Přitahuje je ta krev. Když se jí napijí, mohou mluvit s živými. Ale dřív než s kýmkoli jiným musíš promluvit s Teiresiem.“

Příštího dne Odysseus rozkázal svým mužům spustit loď, ale než vypluli, přihodilo se další neštěstí. Elpénór, nejmladší člen posádky, vypadl z okna Kirčina paláce a zabil se. Když o tom Odysseus uslyšel, zaplakal. „Nebyl to nejstatečnější voják,“ plakal Odysseus, „ani nejmoudřejší muž, ale věrně na mé lodi vesloval celou cestu z Tróje.“

Nebyl bohužel čas řádně truchlit nad jeho smrtí. „Musíme už jet,“ řekl Odysseus svým mužům. „Vím, že se těšíte na cestu domů, ale máme podstoupit ještě jednu zkoušku. Bohové řekli Kirké, že musíme jet do samého Hádu.“ Odysseus viděl, že tváře jeho mužů zpopelavěly strachem. Věděli, že jednoho dne budou muset Hádés navštívit, ne však, když budou ještě naživu.

Po vyslechnutí legendy nastupují k úseku jako první Lišáci. Odysseovi muži musí nejprve nalézt devět kouzelných bylin, aby na ně nepůsobilo kouzlo kouzelnice Kirké a následně pátrají po devíti Řecích, proměněných ve vepře, které musí kouzelnou hůlkou (pálka na pasáka) dopravit na určené místo.

Kouzelné byliny: kopytník evropský, smetanka lékařská, kakost smrdutý, hluchavka nachová, kapraď samec, kostival lékařský, černohlávek obecný, třezalka tečkovaná a čistec lesní.

Po nalezení těchto bylin, kde Lišákům dělá problém použít v atlasech "rejstřík" a listují celou knihou. Následně se nosí vše, co roste kolem tábora... Po předložení devíti bylin mohou hrdinové teprve pátrat po vepřích. Lišáci nakonec úkol dokončují v čase 40:47.

Vydrám jsou úspěšnější, ale černohlávek jim dělá problémy! Dosahují času 33:28. Rysi v napínavém souboji poráží časem 32:07 i Vydry.

Nutno podotknout, že někteří vepři po zásahů kouzelnou hůlkou přestali chrochtat. Ale jak podotkl Buben, zvuk je dost podobný kachničce do vody. O prasátka byl po skončení úseku velký zájem, a proto jsou vrhána všemi směry. Kdo si ulovil, má!

6. úsek - Duchové Hádu

Odysseus a jeho zděšená posádka se připravovali opustit ostrov, když Kirké přišla na loď s beranem a černou ovcí, které bude Odysseus potřebovat k oběti v Hádu. Muži věděli, že to není obyčejná cesta a příchod zvířat jen zvětšil jejich strach.

Když veslaři začali veslovat, Odysseus se chopil kormidla. Zvedl se příznivý vítr a Odysseus roztáhl plachtu. Brzy zjistil, že ho kormidlo už neposlouchá. Loď se řítila kupředu, hnána nějakou neviditelnou silou. Čas ztratil svůj význam a muži nevěděli, zdali jsou na moři den, týden nebo měsíc. Slunce začalo blednout, mlhy zahalily loď a nakonec chladná černá mlha spolkla poslední bledé náznaky světa, který znali.

Muži u vesel se zachvěli, jak loď klouzala vpřed k přístavišti, o něž nikdo z nich nestál. Loď byla nesena temnotou, cestou, jíž žádný živý člověk předtím neprošel. Nakonec se tiše dotkla dna a s klouznutím se zastavila. Nebylo slyšet žádný zvuk.

Odysseus vzal berana a černou ovci a řekl svým mužům, aby byli stateční a počkali na něho. Zapálil pochodeň a vedl zvířata do temnoty. Nalezl Persefonin les mrtvých stromů a cestu, která jím vedla. Šel po ní, až v dálce uslyšel zvuk nezemských výkřiků. Potom uviděl plameny osvěcující velkou skálu, kde se stékaly dvě řeky. Věděl, že to je místo, o kterém mu vyprávěla Kirké.

Vyhloubil rychle svým mečem jámu a obětoval berana a černou ovci. Jejich krev zalila jámu. Tu se zčistajasna vynořily postavy duchů a míhaly se kolem něho. Byly jich stovky; mladí a staří, manželé a manželky, děti a nemluvňata a dokonce staří vojáci se strašnými otevřenými ranami.

Duchové vířili kolem jámy s krví, ale Odysseus je podle Kirčiných příkazů držel vpovzdálí svým mečem. Jedna postava se však před ním vždy po čase objevila znovu. Ke své hrůze Odysseus poznal Elpénora, svého mladého námořníka, který zemřel, když vypadl z okna Kirčina paláce.

Smutně promluvil: „Můj pane, nepotřebuji pít z jámy, než promluvím. Můj záhrobní život ještě nezačal, protože tys zanechal mé tělo na Kirčině ostrově bez pohřbu. Snažně tě prosím, až se tam vrátíš, spal mé tělo s náležitým obřadem. Až pohřbíš mé ostatky, vezmi veslo, s nímž jsem tě šťasten vezl z Tróje, a polož je na můj hrob.“

Odysseus byl velmi pohnut, plakal a slíbil všechno, oč Elpénór žádal. Potom mladý námořník zmizel v houstnoucí spoustě duchů mrtvých. Téměř ihned se vedle Odyssea objevil Teiresiás, poklekl a napil se krve z jámy.

Odysseus se zachvěl, jak se k němu Teiresiás otočil, dva zející důlky tam, kde dřív míval oči. „Odyssee,“ začal, „jen statečný muž sestoupí do Hádu, když je ještě živ. Snad bohové ctí tvou odvahu, protože rozhodli, abych ti vyjevil některé ze zkoušek, které tě čekají na tvé cestě domů.

Nejprve ti musím říci, že pokud vůbec domů dorazíš, zjistíš, že tvůj palác ovládli nenasytní a ctižádostiví šlechtici z celého Řecka. Chtějí ukrást tvé království a tvou ženu Pénelopu. Tito nápadníci jí říkají, že jsi mrtev a ona že si musí jednoho z nich vybrat za manžela.“

V Odysseovi vzkypěla krev. Sevřel svůj meč, jako by chtěl zabít každého z nápadníků a je všechny dohromady.

„Jenom bohové vědí, zdali znovu uvidíš svůj domov,“ pokračoval Teiresiás. „Nebude to snadná cesta, neboť Poseidón, bůh moře, se ti stále chce pomstít, protože jsi mu oslepil syna, Kyklopa Polyféma.

Dej pozor na Hyperíona, boha slunce. Tvá loď bude míjet ostrov, kde Hyperíón chová svůj posvátný dobytek. Neubližuj mu. Kdybys jen jedno zvíře zabil, čekej z nebe strašný trest.“

Ještě něco Teiresiovi zbývalo vyjevit z budoucnosti. „Odyssee,“ řekl, „zemřeš klidnou smrtí na moři. Ale to už budeš velmi starý muž, šťastný do konce svých dní.“ S těmito slovy Teiresiás odplynul stranou a k Odysseovi se blížila další postava.

„Co! Kdo je tohle?“ vzkřikl Odysseus nevěřícně, když se objevila jeho vlastní matka Antikleia. Když před mnoha lety opouštěl Ithaku, byla ještě naživu.

Upila krve z jámy a promluvila: „Drahý Odyssee, proč jsi přišel na toto místo mrtvých?

Kde jsi byl, cos opustil Tróju? Vkročil jsi už na půdu své milované Ithaky?“

Odysseus matce vyprávěl o všech svých útrapách, ale i on jí kladl spoustu otázek. „Nejdražší matko, proč jsi zde? Vdala se Pénelopé znovu? Byl mi můj trůn ukraden? Co

se stalo s mým synem Télemachem a otcem Láertem?“

„Pénelopé ti zůstane vždycky věrná, navzdory nápadníkům,“ řekla mu. „Ale jé nejsmutnější žena na Ithace, plačíc očekává tvůj návrat. Télemachos roste, je, však je příliš mladý, aby byl pánem ve svém domě, a svému otci Láertovi jsi tolik chyběl, že opustit palác a nyní hledá útěchu při práci ve venkovském sadě, kde sis ty jako dítě hrál. Můj příběh je stejný. Nemohla jsem žít bez svého drahého syna, Odyssee. Puklo mi srdce.“

Antikleia spatřila v očích svého syna slzy. „Neplač, drahý Odyssee,“ řekla. „Odejdi odtud. Spěchej domů. Pénelopé a Télemachos potřebují tvou pomoc.“

Dále už Odysseus nemohl. Vztáhl ruce, aby svou matku objal, ale nic tam nebylo. Měla, lidský vzhled, ve všem ostatním však byla duch. Odysseovy ruce neměly co uchopit. Odplynula a nahrnuli se k němu další duchové a všichni chtěli promluvit.

Odysseus mezi nimi uviděl některé své druhy od Tróje. První přistoupil Agamemnón, velitel řeckých vojsk. „Proč jsi zde?“ zeptal se Odysseus. „Jistě jsi opustil Tróju zároveň se mnou.“

„Snad si myslíš, že jsem ztroskotal,“ řekl Agamemnón, „já jsem však se svými muži dorazil bezpečně domů. Očekával mne tam strašný osud. Zatímco jsem byl ve válce, má žena Klytaiméstra měla milence. Ustrojili nám hostinu na uvítanou. Jakmile začala, vtrhl dovnitř lidé jejího milence a všechny nás na místě pobili.“ Agamemnón varoval Odyssea, aby se měl před ženami na pozoru. „Tvá krásná Pénelopé tě vroucně miluje, ale raději

ses měl vrátit domů potají. Nejprve musíš zvědět, v jakém stavu vše je. Pak se může vyhnout mému strašnému osudu.“

Další promluvil Achilleus, bojovník, jehož skolil šíp, který vypustil Paris. „Statečný Odyssee,“ řekl, „ty jediný se odvažuješ přijít sem živ. Co bych za to dal, moci tak být znovu mezi živými. K čemu je bojovník v království mrtvých?“

Další přišel Aiás. Jeho přízračné oči se žárlivě upíraly na Odyssea. Ten veliký válečník si sám vzal život u Tróje, když byl místo něho vybrán Odysseus, aby zdědil zbroj Achillea.

„Vznešený Aiante,“ řekl Odysseus, „byl jsi tak statečný, a přece ses cítil ukřivděn, když velitelé vojska dali Achilleovu zbroj mně, a ne tobě. Byli to bozi, kdo tak rozhodl. Pojď, zapomeň na naši hádku a promluv se mnou.“

Aiás nemohl odpustit ani ve smrti a jeho duch odplul.

Odysseus se zachmuřil, když spatřil Tantala a Sísyfa, kteří měli navěky trpět. Tantalos, který zaživa urazil Dia, se třásl v nádrži vody, která se vinila právě pod jeho bradou. Ať se jakkoliv snažil, nikdy se mu nepodařilo napít.

Žalostný Sisyfos tlačil do svahu balvan. Pokaždé, když dosáhl vrcholu, balvan mu vyklouzl z rukou a koulel se znovu dolů. Sísyfos namáhavě sešplhal za ním začít svou práci znova; když však dosáhl vrcholu, kámen se vždycky svalil zpět. Sísyfos bude navěky trýzněn, snaže se dosáhnout nemožné.

Odysseus sledoval ty odporné tresty, a potom se k němu znovu hrnula spousta duchů nešťastně úpící a naříkající. Odysseus se začal třást, zasažen nepopsatelným strachem. Prchal a v uších mu zněly výkřiky duchů.

Běžel zpět mrtvým lesem a velmi se mu ulevilo, když uviděl své muže, zbědované a vystrašené, jak na něho stále čekají u lodi. Rychle veslovali temnotou pryč a vztyčili plachtu, aby zachytili příznivý vítr, který se právě zvedl. Jak dlouho pluli, nikdo z nich nevěděl. Nakonec začal vpředu pronikat temnotu slabý paprsek a brzy se loď zase vynořila na oceáně zalitém sluncem. Pluli zpět na ostrov kouzelnice Kirké.

Když dojeli na ostrov, Odysseus dodržel slib. Přinesl Elpénorovo tělo a položil ho na hranici. Pohřební plameny stoupaly vysoko k nebi. Odysseus, smutně vzpomínaje, jak ho věrný veslař Elpénór vezl z Tróje, označil hrob veslem mladého muže.

Kirké pozvedla všem náladu slavnou hostinou. „Navštívil jsi mrtvé a vrátil ses živý,“ řekla Odysseovi. „Teď tví muži musí načas zapomenout na své strasti a těšit se z mého pohostinství. To jim dodá sílu pro to, co je ještě čeká, protože čas se krátí. Musíte odjet zítra za svítání.“

O půl desáté, už po vyslechnutí legendy, odchází Rysové již za silného šera, po silnici podél Moravského pole nahoru k Hornímu propustku na "Zlatou korunu". Jde s nimi i zvědavý Mona. Na jeho dotaz ohledně tužky a složky A4 s papírem, pádí Mýval zpět do tábora. Osi se díví. "On zapomněl tužku a složky? Vždyť to byl jeho jediný úkol!!" Rysové si po cestě zpívají Tři citrónky. Téměř už za tmy dochází na točnu na Horním propuistku. Zde je zastavuje Antek a vysvětluje pravidla tohoto úseku. "Vydáte se lesní cestou za svitu svítící tyčinky do podsvětí k tajené řece Styx, kde se vám zjeví duchové zemřelých. Zde obětujete černého berana a černou ovci. Dáte napít krve věštci Theiresiovi. Ten nastíní váš další osud!"

Prvně se po stezce vydává Mýval. Po cestě je obtěžován duchy zemřelých. Jakmile Mýval u řeky Styx nalije krve do jamky (RC cola do hrníčku) zjeví se mu duch slepého věštce Theiresia (Čedar). Když ochutná obětní krve, ze zěmě se ozve věštcovo proroctví (režíruje Kassa, schovaný za blízkým stromem): "Brzy přistanete u ostrova Trinakie. Na svěžích  loukách ostrova se popásají tučná stáda ovcí a krav. Ta stáda patří bohu slunce Héliovi. Nedotýkejte se jeho zvířat! Kdybyste některé z nich zabili, prorokuji tvé lodi a tvým druhům zkázu. Sám a na cizí lodi bys dosáhl vlasti, ani tam tě nebude čekat nic dobrého!"

Mýval pádí zpět a vyráží Bulhar. A to tak svižně, že míjí svítící zemi a má v úmyslu překročit řeku Styx. Mona jej naštěstí zastavuje a žene ho zpět. Bulhar poslouchá proroctví a pádí zpět. A další a další hrdina kráčí k věštci. Rysové vysílají své bojovníky několikrát. Kompletují zprávu a předávají proroctví Antkovi. Vydry už čekají. Antek znovu vysvětluje pravidla a Rysové za svitu tyčinek odchází do tábora.

Startuje Maty, Vega se směje, Kryštof doslova vypískne, když na něj sáhne duch (Gorka) ze tmy houští. Na mostku starší sestavují zprávu, mladší hoši provádí opičky se světýlky. Nerezovi, točícímu tyčinkou na provázku, vylétává žluté světlo a zůstává viset v třímetrové výšce!

Lišáci, kteří jsou nejprve pozdrženi v táboře, přichází až značně dlouho po večerce. Jejich počínání se, nezúčastněnému pozorovateli Monovi, zdá značně rozpačité. Při sedmém běžci ještě neznají název ostrova! Lišáci doráží do tábora půl hodiny před půlnocí. Je zataženo, hvězdy, tak jasně svítící na začátku dnešního úseku, se kamsi skryly. Družina míří do stanů. Kassa, Antek a Gorka do sauny. Dnes jen dvě kola...!

7. úsek - Sirény, Skylla a Charybda

Příštího dne vzala Kirké Odyssea stranou, aby jeho muži neslyšeli, co mu musela říci. „Teiresiás ti vyjevil mnohé věci, musím tě však zpravit o dalších nebezpečích, která na vás čekají. Uposlechni mne a ty i většina tvých mužů se zachráníte.

Nejprve musíš proplout kolem Sirén, krásných, ale nebezpečných nymf. Jejich ostrov je poset kostmi námořníků, které přivábily k sobě, do náruče smrti. Sirény vyhlížejí každou loď, která jede kolem, a pak zpívají svou sladkou píseň. Každý, kdo ji slyší, ztratí hlavu a nechá se vlákat na pevninu.“

„Jak mohu Sirénám uniknout?“ zeptal se Odysseus.

Kirké mu řekla, aby ucpal svým mužům uši voskem, takže nebudou nic slyšet. Uvědomila si však, že zvídavý Odysseus bude asi riskovat všechno, jen aby slyšel hlas Sirén. Proto mu dala další radu.

„Když už tedy musíš Sirény slyšet, nech se svými muži přivázat ke stožáru těmi nejsilnějšími provazy, jaké máš. Až už nebudeš moci pokušení odolat a budeš křičet, aby tě uvolnili, musí tě přivázat o to pevněji.“

„Až budu mít Sirény za sebou, co potom?“ zeptal se Odysseus.

„Čeká tě nejtěžší ze všech tvých zkoušek, ale budeš mít na vybranou. Můžeš se dát směrem, který tě dovede k Bludným skalám. Iásón s lodí Argou byl jediný, komu se podařilo těmito skalami bezpečně proplout, a to jen proto, že ho milovala Diova žena Héra. Je to místo, kde mořská bohyně Amfitríté jezdí na vlnách a někdy skály skrývá, někdy zas odhaluje. Zdá se, jako by byly věčně v pohybu.“

Kirké Odysseovi navrhla, aby se dal jinou cestou, aby proplul mezi dvěma ostrovy úzkým průlivem, na obou stranách lemovaným strmými útesy. „Nejprve se podívej k nejvyššímu útesu,“ řekla, „a vysoko nahoře, tam, kam nedosáhne tvůj nejlepší šíp, je jeskyně. Tam sídlí ohavná mořská nestvůra Skylla. Zpočátku ji neuvidíš, ale uslyšíš její ďábelské štěkání a vytí. Ale není to pes. Má šest odporných hlav na šesti dlouhých krcích a šest tlam s třemi řadami ostrých zubů. Skylla pojídá ryby nebo lidi a žádná z lodí kolem ní neproplula, aniž jí poskytla lidské sousto.“

Kirké Odysseovi vysvětlila, že na druhém útesu uvidí na skále růst fíkovník, jehož větve téměř dosahují mořské hladiny. „Tam dole je děsivý mořský vír Charybdis,“ řekla. „Třikrát denně do sebe vsává okolní vodu, polyká ji se vším, co v ní plave. Třikrát denně vychrlí všechno, co pohltila.“

Odysseus upadl do zoufalství. „Není tedy možné, abychom propluli v bezpečí?“

„Ne,“ řekla Kirké. „Ale pokud budeš držet loď blízko vysokého útesu, můžeš se Charybdě vyhnout. Pokud poženeš loď dost rychle, bude mít Skylla čas popadnout jen šest tvých mužů. To je cena, kterou musíš zaplatit.“

Odysseus nechtěl nikdy uznat svou porážku. „Ale když navléknu zbroj a připravím meč a kopí, jistě pak zachráním alespoň některé z oněch šesti. Cožpak bych nemohl Skylle useknout pár jejích hlav, až kolem ní poplujeme?“

Kirké se usmála. „Bohové vědí, že ty jsi ten nejmoudřejší a nejlstivější z lidí, ale není způsobu, kterým se smrtelník může ochránit před Skyllou. Teď už musíte jít.“

Kirké se s Odysseem přátelsky rozloučila a pak se rozhlédla po všech jeho mužích, srdce plné nepokoje. Jestliže se splní všechno, co Odysseovi řekla, pak některým z nich zbývá už jen málo života.

Vyrazili na moře a za několik dní Odysseus spatřil ostrov Sirén. „Druhové moji,“ řekl, „Kirké mne varovala před strázní, která nás čeká.“

Pak jim vysvětlil nebezpečí, které jim od Sirén hrozí.

„Jestliže kdokoli z vás uslyší píseň Sirén, jsme všichni ztraceni. Dám vám vosk, kterým si ucpete uši, a pak mne připoutejte ke stožáru. Jestliže uvidíte, že se pokouším osvobodit, svažte mne tím pevněji.“

Muži si zacpali uši a Odysseus byl přivázán ke stěžni, a tu dopluli k ostrovu. Sirény uviděly, že se blíží loď, a začaly zpívat.

Pojď, Odyssee, naslouchej naší písni,

se svou lodí připluj sem k nám.

Bolest ti nehrozí žádná.

Známe tvou trójskou statečnost

i budoucnost, která tě čeká

Kouzlo té písně začalo záhy působit. Odysseus byl hlasy Sirén očarován. V tu chvíli nechtěl nic jiného než zastavit loď a strávit zbytek života naslouchaje jejich písni. Posuňky dával svým mužům najevo, aby jej odvázali, ale ti si pamatovali, co jim řekl. Dva z mužů mu utáhli provazy ještě pevněji.

Tak propluli bezpečně. Teprve až hlasy Sirén zanikly v dálce, ohlédli se a uviděli kostry mnohých námořníků, kteří byli zlákáni na ony nebezpečné skály. Břeh byl poset kostrami lodí i mužů.

Odysseovi se velmi ulehčilo, že jeho druhové přestáli první nebezpečí. Ale sotvaže ho odvázali, uviděl v dálce hrozit obrysy dvou dalších ostrovů. Když připluli blíž, shledal, že loď bude muset proplout mezi nimi, úžinou lemovanou vysokými útesy.

Spatřil fíkovník, rostoucí na tom nižším z nich, a pod útesem vířící vody Charybdy. Druhou stranu úžiny chránil vyšší útes a pod jeho vrcholem byl vchod do jeskyně.

„Tudy se nikdy nedostaneme,“ křičel Eurylochos. „Ten vír nás všecky pohltí.“

Odysseus se svým mužům neodvážil říci o víru Charybdě, ani o šestihlavé stvůře Skylle, která, jak věděl, žila v té jeskyni. „Čeho se bojíte?“ vzkřikl. „Prošli jste už horší cesty. Zapřete vesla hluboko a projedeme tím co nevidět.“

Odysseus si stále myslel, že se mu podaří některé muže zachránit, a oblékl zbroj a tasil meč. Vyšplhal na kryt na přídi a udílel kormidelníkovi rozkazy. „Kormidluj dál od víru. Drž se u protějšího útesu.“

Loď byla neúprosně hnána do úžiny. Odysseus zvedl vysoko meč a povzbuzoval své muže. „Kupředu! Opřete se do vesel!“

Veslovali, jako by jim byli v patách duchové Hádu. Loď se hnala kupředu, letěla do stínů strmících útesů. Odysseus viděl, že jsou daleko z dosahu Charybdy, ale právě, když se z něj dostali, Charybdis začala chrlit svůj zlověstný dech. Vodní tříšť skropila loď a zalila protější útes. Hrozná Skylla se probudila a zavyla.

Šest strašlivých hlav se vynořilo z jeskyně právě v okamžiku, kdy se Odysseova loď hnala pod ní. Vrčíc jako smečka psů s vyceněnými zuby, nestvůra zaútočila. Odysseus nezmohl nic, když ostré zuby chňaply po své kořisti. Šest mužů bylo lapeno, vyzdviženo vysoko na skálu a pohlceno.

Odysseus s hroznou bolestí v srdci slyšel jejich poslední výkřiky. Naštěstí rychlost lodi způsobila, že zbytek mužů, unikl z dosahu Skylliných spárů.

Úsek se odehrává na Dolním propustku. Po poslechu legendy se Vydry odebírají na Dolní propustek. Zde je z konopného lana vytvořen mocný vír Charybdy - spirála, v jejímž středu je pasákový míček. Míček (loď) je nutno vymanévrovat pomocí stožáru - tři lasa dole, tři lasa uvázaná nahoře. Uvázaný stožár (kuláč) musí být ve svislé poloze. Tři řekové, ovládající horní lasa, mají za úkol udržet stabilitu stožáru. Tři hrdinové pak dolními lasy udržují výšku a určují směr jeho pohybu. Družina přitom nesmí vstoupit do strašlivého víru!

Vydry nejprve působí značně rozpačitě, ale úseku se nakonec zhostí překvapivě dobře, akorát míček jim dvakrát přeskočí přes konopné lano, což způsobuje penalizaci dvakrát půl minuty. Čas Vyder i s penalizací je 3:47.

Lišáky si tipujeme na poslední místo. Ó, jak jsme se mýlili! Krokyho družina si sice počíná nezvykle zbrkle, ale Lišáci jsou děsně rychlí, přestože se jim rozvazuje jeden z uzlů a stožár padá k zemi. Jen tak tak z toho nebyla "pohlavní nemoc"! Chvíli řeší autora úvazu, avšak už s přehledem pokračují dál! Lišáci dokázali vymanévrovat z děsivého víru Charybdy v čase 2:13.

Z kuchyně jsou povoláni Rysové, kteří měli původně nastoupit na úsek až po předání kuchyňské. Na jejich místo nastupují Rackové. Výkon Rysů odpovídal původním představám Racků o výkonu Lišáků. Tragédie. Průběh jejich snažení jednoznačně odráží výsledný čas 5:50.

Do konečného pořadí úseku ještě mohla promluvit doplňková soutěž, na kterou měly družiny, v průběhu dalšího programu, celé odpoledne a podvečer. Totiž složit píseň Sirén o Odysseově putování. Lišáci s Vydrami překvapili svými propracovanými písněmi, doprovázenými kytaristy - u Lišáků Kovym, u Vyder Pedrem! Bravo!! Výsledek snažení Rysů jen podtrhl jejich výkon v samotném úseku. Doplňkový úkol nakonec do výsledného pořadí úseku nezasáhl...

8. úsek - Sluneční ostrov

Bůh slunce Apolón seděl na obzoru a shlížel na své posvátné krávy, když uviděl, jak se Odysseova loď blíží k jeho ostrovu.

Odysseus uviděl ostrov rýsovat se proti zapadajícímu slunci a pamatoval si velmi dobře Teiresiovo varování v Hádu: „Zabij jen jedinou z Apolónových krav a čekej z nebe strašný trest.“ Odysseus o tom varování řekl svým mužům a přikázal jim veslovat, dokud nedorazí až k dalšímu ostrovu. „Jsme však vyčerpáni,“ stěžoval si Eurylochos. „Už se stmívá. Musíme se na noc vylodit na břeh.“

Smutní a unavení muži souhlasně mručeli. „Kromě toho,“ řekl jeden, „proč bychom měli zabíjet nějakou z krav. Kirké nám dala na cestu spoustu jídla.“

Odysseus se dal obměkčit a zamířil loď k ostrovu. Když spustili kotvu a vystoupili na břeh, zvedl se vánek. Brzy zahořel oheň a bylo připraveno jídlo. Jedli mlčky, smutně vzpomínali na druhy, které toho dne ztratili. Padla tma a oni jeden po druhém usnuli.

Nazítří se vánek změnil ve vichřici. „Za tohoto větru se nemůžeme vydat na moře.“ řekl Odysseus. „Počkáme, až přestane.“

Vítr se netišil. Vál silněji a silněji a nic nenasvědčovalo tomu, že by ustal. Potom foukal celé dny bez ustání. Několik prvních dní se nikdo nestrachoval, pak však došla potrava. Zkoušeli lovit ryby v moři, nikdo však nechytil ani červa. Nastražili pasti na ptáky a ostatní stvoření, ale našli je prázdné. Odysseus a jeho muži začali hladovět.

Jednou odpoledne se Odysseus vydal najít klidné místo, aby se pomodlil k Diovi a poprosil ho, aby poslal vítr pryč. Zeus však neměl náladu naslouchat svým prosební­kům. Chtěl jen vidět, jak hloupí jsou Odysseovi mužové. Slunce vystoupilo vysoko a Odysseus začal dřímat. Zeus mu seslal spánek.

Když se nablízku začalo pást několik Apolónových posvátných krav, mužům kručely žaludky hladem. Eurylochos viděl příležitost. „Pokud nejprve učiníme oběť bohům,“ řekl, „Apolón nebude jistě váhat darovat hladovějícím mužům jednu ze svých krav. A i kdyby nechtěl, bude lepší čelit jeho trestu než zemřít hlady.“

Eurylochovým svůdným slovům nemohli hladovějící muži odolat. Popadli své oštěpy a jednu krávu zabili. Maso odřezali a začali na rožni opékat velké kusy. Apolón dal rychle průchod svému hněvu. Opékané maso zabučelo, jako by kráva byla naživu. Muži zkameněli. Odysseus se vzbudil a ucítili vůni opékaného masa. „Hlupáci!“ vykřikl.

Až tehdy mluvil Apolón k Diovi. „Odysseovi muži musejí být potrestáni. Zabili jednu z mých krav. Každé ráno vycházím na oblohu a shlížím dolů, zdali jsou v pořádku, a každý večer zrovna tak. Teď, přímo před mýma očima, se Odysseovi muži odvážili zabít jedno z mých milovaných zvířat.“

Příštího jitra vítr konečně ustal a Odysseus se vydal zpět na moře. Zeus pozoroval a čekal. Udeřil, až když byl Odysseus na širém moři a daleko od pevniny. Shromáždil bouřkové mraky a větry a foukl je proti Odysseově osamělé lodi.

Bouře zasáhla loď zuřivou silou. Téměř okamžitě se přervaly provazy, které držely stožár. Ten se zřítil na palubu a rozbil lebku muži u kormidla. Potom Zeus, skrývající se v temnotě nad nimi, seslal dolů blesk. Ten zasadil lodi takovou ránu, že všichni až na Odyssea byli vrženi do moře. Odysseus bezmocně pozoroval, jak všechny jeho druhy pohlcuje moře.

Uvědomil si, že loď se mu pod nohama láme, a vrhl se ke stěžni, který právě odplouval. Větry duly celou noc a Odysseus se modlil, aby mu bohové dali dost síly, která by ho na stěžni udržela. Neměl ani tušení, kterým směrem je unášen, ale když paprsky rozbřesku osvětlily rozbouřené moře, viděl, že je hnán zpět ku strašlivé Skylle a Charybdě.

Stín vrhaný útesy se nad ním znovu uzavřel. Čekal, že Skylliny obludné hlavy znovu zaútočí. Téměř cítil, jak mu její ostré zuby pronikají do těla. A pak uviděl, že ho proud odnáší od Skyllina útesu dál. Místo toho ho tedy měl za chvíli pohltit vír Charybdis.

Odysseus téměř slyšel Poseidónův smích, když jej Charybdis stahovala k sobě. Cha­rybdis už svírala jeho stěžeň, když Odysseus uviděl svou poslední naději. Jako lev se odrazil od stěžně, který už byl stahován do hlubin, a zoufale se natáhl po fíkovníku rostoucím z útesu. Zachytil se rukama jedné jeho větve právě v okamžiku, když Char­ybdis pohltila stěžeň.

Chytrý Odysseus byl teď pánem svého štěstí, pevně se držel větve. Zdálo se, že to trvá celou věčnost, ale Charybdis nakonec už nemohla zadržovat svůj zlověstný dech. Vyvrhla vše, co do sebe předtím vtáhla. Stěžeň vyletěl. Odysseus uvolnil sevření, spustil se rozkročmo na stěžeň a byl nesen z dosahu Charybdiných spárů. Dokonce i někteří bohové se usmívali nad takovou neohrožeností.

Odysseovo utrpení však neskončilo. Strávil devět dní usazen na stěžni a každou minu­tou slábl. Síla jej opouštěla, ale nakonec se vítr obrátil a Odysseus byl šťastně unášen k ostrovu Ógygii, domovu krásné nymfy Kalypsó.

Rozzlobený Zeus udeřil bleskem do Odysseovy lodi a ten se držel stěžně zuby nehty a snažil se dostat do bezpečí. Shromažďujeme se u "Mičukula". Pedro od Vyder šplhá nahoru a snaží se držet stožáru zuby nehty. Táborníci dvou zbývajících družin pádí do potoka s malými ešusy a chrstají vodu na Pedra. Jak dlouho vydrží Odysseus na klouzajícím stěžni? Není žádoucí chrstat vodu na diváky, třeba ji lít na trubku a na Pedra! A Pedro klouže a po chvíli sjíždí po klouzající trubce jako blesk po hromosvodu. Dopadá na zem a časomíra se zastavuje na čase 2 minuty 43 vteřin.

Rysové přistavují žebřík a Júňo pečlivě otírá trubku do sucha.

Nastupují Lišáci. Na "stěžeň" se souká Kayak. Lišáci usedají do trávy a ostatní pádí s ešusy do potoka pro vodu. Teď už ví, jak mají vodu stříkat. Na Kayaka a pod něj. Z Kayaka crčí voda, drží se zuby nehty. Už, už a jako zralá hruška sjíždí k patě stožáru v čase 2:21. Kayak dopadá levou nohou na kotevní vrut s centrovacími šrouby tak nešťastně, že si roztrhl místo pod palcem. V tranzu to ani nezaznamenal, až teprve po chvíli, kdy vidí krev. "Pal k jídelně, podíváme se na to!" vyzývá ho zdravotník. Vystříkat peroxidem, ja ja jaj, zasypat traumacelem, flastr a tejp. A zákaz koupání... Pata stožáru je obalena erárním ručníkem...

Úprava a vysušení stožáru. Vše je nachystáno pro třetího Odyssea.

Na stěžeň šplhá za Rysy Mýval a "zakusuje se", za mohutného povzbuzování své družiny na špici. A už táborníci lijí vodu. Proudy vody na Mývala prší, ale ten drží! Kolikráte se již zdálo, že mu už dochází síly? Už, už je Mýval na zemi. Stopky se zastavují na čase 3:22. První místo! Rysové propukají v mohutný oslavný povyk!

9. úsek - Nymfa Kalypsó

Kalypsó, jejíž dlouhé lesklé vlasy spadaly jako vodopád z polštáře ze sovího peří, se probudila ve své kouzelné jeskyni na ostrově Ogýgii. Její ložnice byla prosycena vůní jalovce a cedrů, které rostly před vchodem. Švitořiví ptáci všech druhů se třepotavě míhali po vysoké střeše nad její hlavou a sytili se plody šťavnaté vinné révy, která rostla u vchodu.

Venku nad poli divoce rostoucích rostlin bzučely vážky, včely a mnohý jiný hmyz, živící se nejchutnějším pylem. Vchod do jeskyně klidně obtékal potok čerstvé pramenité vody.

To byl Kalypsiin divoký ráj, ostrov stejně nádherný jako tato nymfa sama. Oblékla se, vzala si stříbrnou tuniku staženou uprostřed zlatým pásem, pak si učesala vlasy a spletla je do vrkočů.

Služebnice jí přinesly ambrózii a nektar, to byly pokrm a nápoj všech nesmrtelných bohů. Kalypsó nebyla tak důležitá jako bohové, kteří sídlili na hoře Olympu, měla však některé z jejich schopností. Ale přese všechno žila osaměle. Málokdy ji navštívil některý z bohů nebo smrtelníků.

Možná to bylo proto, že byla tak zlomyslná a vypočítavá. Jejím otcem byl Atlás, bůh, který drží obrovské sloupy oddělující nebe od země. Byl zlomyslný a stejně tak jeho dcera Kalypsó.

Toho rána pracovala u svého stavu, tkala překrásné sukno a pak si vyšla ven. Šla k mořskému břehu, kde často sedávala a pozorovala delfíny při jejich hrách. V místě, kde příliv zanechal své stopy, si povšimla jakési hromady hadrů a přistoupila blíž, aby zjistila, co jsou zač. „To nejsou hadry!“ vykřikla. „Je to oběť ze ztroskotané lodi. Nejspíše se utopila.“

Odysseus, vous slepený mořskou solí a tělo poseté ranami, se v tu chvíli pohnul. Byl naživu, ale jen tak tak. Potácel se mezi životem a smrtí, nevěda o krásné Kalypsó vedle sebe.

Kalypsó spěchala přinést vodu. Vrátila se se zlatým pohárem plným jiskřivé pramenité vody. Položila si Odysseovu hlavu do klína, smočila v poháru prst a svlažila Odysseovi rty. Odysseus otevřel oči.

„Kde to jsem?” zašeptal. „Nesnaž se mluvit,“ odpověděla Kalypsó měkce. „Šetři síly.“ Pohlédla do Odysseových mořem unavených očí a srdce se jí radostně zachvělo. „Jak ušlechtilé oči,“ pomyslela si. „To není obyčejný námořník „

Dva dny zůstala Kalypsó u Odyssea na pláži, ve dne ho krmila lahůdkami z ostrova, v noci ho chránila před chladem svým pláštěm. Když Odysseus načerpal dost sil, aby mohl vstát, pomohla mu dojít do své jeskyně.

Odysseus ze sebe smyl sůl a písek a Kalypsó mu dala novou tuniku a sandály. Všimla si dobře, že Odysseus je krásný jako bůh. Ve dnech, které následovaly, nebylo nic, co by pro Odyssea neudělala. Starala se o něj jako jeho žena.

Později pak Odysseus vypověděl Kalypsó svůj příběh. Nezpozoroval, jak se její výraz mění, když vyprávěl o svém rozhodnutí vrátit se domů k své ženě a synovi. Kalypsó nechtěla o těchto věcech ani slyšet, protože se do Odyssea zamilovala.

„Nemohu tě ještě poslat domů,“ řekla, „protože na mém ostrově nejsou žádné lodi. Snad tudy někdy popluje nějaký námořník.

Odysseus trávil své dny nešťasten a zarmoucen, neuvědomuje si zprvu, že se ho Kalypsó snaží přesvědčit, aby zbytek svého života strávil s ní na ostrově. Využívala k tornu všechen svůj um a všechno své kouzlo.

Odysseovi bylo těžké odolat Kalypsiným půvabům. Byla daleko krásnější než kterákoli smrtelná žena. Odysseus věděl, že ani jeho žena Pénelopé se nemůže nymfě rovnat svým vzhledem. A přece jak dny přecházely v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky, jeho srdce zůstávalo věrné Pénelopě. Trávil své dny sedě na mořském břehu, dívaje se na moře a vyhlížeje na obzoru loď.

Jednou k večeru k němu přišla Kalypsó. „Odyssee, proč se máš tak soužit, když ti já mohu poskytnout takové štěstí?“

„Mohu být zase šťastný, až budu doma u své ženy a své rodiny,“ odpověděl Odysseus.

„Ale Pénelopé ti nemůže dát nesmrtelnost,“ řekla Kalypsó tak svůdně. „Pojez mé ambrózie a budeš moci žít jako bůh. Dej mi svou ruku a jako svatební dar dostaneš věčné mládí.“

Odysseovo rozhodnutí nemohlo nic změnit. „Strávím raději zbytek života, který mám ještě před sebou, se svou milovanou Pénelopou.“

V Kalypsině moci bylo Odyssea vysvobodit. Musela by jen požádat bohy o pomoc. Nesnesla však pomyšlení, že by měla Odyssea nechat odejít. Odysseus byl teď jejím vězněm.

Uplynulo sedm let a Odysseus stále sedal na břehu a smutně pozoroval moře. Jednoho dne měl očí tak zality slzami, že ani neuviděl Prótea, mořského starce.

Próteus, služebník Poseidónův, trávil svůj čas péčí o tuleně a delfíny svého pána. Často míjel Kalypsin ostrov a právě toho dne uviděl Odyssea, jak sedí na břehu.

„Ubožák,“ pomyslel si Próteus. „Jen bohové teď mohou tornu nešťastnému poutníkovi pomoci.“

... ... ...

Na přímluvu bohyně Athény Zeus přivolal svého syna Herma. „Odlet' rychlostí větru na ostrov Ógygii a vyřiď Kalypsó, že musí Odyssea propustit. Odysseus musí hned odejít."

Zeus Hermovi řekl, co bohové chystají. „Odysseus si musí postavit vor a vydat se na něm k čarodějnému ostrovu Fajáků. Nebude to snadná cesta, ale Odysseus bezpečně dopluje. Fajákové o něj budou pečovat jako o boha a pošlou ho zpět na Ithaku s většími poklady, než s jakými opouštěl Tróju.

Hermés, posel bohů, se vydal na cestu nesen větry, jeho okřídlené opánky a přilba zamířily ke Kalypsinu ostrovu. Nalezl ji, jak sedí ve velké jeskyni u ohně a smutně zpívá.

Kalypsó byla příbuzná bohů a okamžitě Herma poznala. „Nenavštěvuješ můj ostrov často," řekla. „Dnes máš jistě nějaký zvláštní důvod. Udělám vše, co je v mé moci, abych ti pomohla."

„Mám pro tebe zprávu od samotného Dia. Rozhodl, že musíš propustit Odyssea."

„Herme, jak mohou být bohové tak krutí?” vykřikla Kalypsó. „Odysseus je muž, jehož miluji. Vím, že odmítl všechny mé dary, i nesmrtelnost a věčné mládí. Možná však, že se mne Odysseus naučí milovat, když mi bohové dají trochu více času."

„Je tu už sedm let," řekl Hermés.

„Nebyla jsem to já, kdo Odyssea zachránil, když jeho loď zasáhl úder Diova blesku? Když ho moře vyvrhlo na břeh více mrtvého než živého, já jsem o něj tak vroucně pečovala. A teď po mně bohové chtějí, abych ho nechala odejít."

„Zeus promluvil," řekl Hermés. „A ty víš, co může učinit, je-li rozhněván."

Chytrá Kalypsó se stále nechtěla vzdát. „Samozřejmě že udělám všechno, co je v mých silách, abych Dia uposlechla," řekla nevinně. „Ale tady na ostrově není žádná loď."

Hermés se Kalypsině protřelosti zasmál. „Je tu dostatek dřeva," řekl. „Odysseus má ostavit vor a Zeus slíbil, že se Odysseus nakonec dostane na ostrov Fajáků, třebaže to bude obtížná cesta. A teď už nehledej žádné další výmluvy. Pospěš k Odysseovi a řekni mu, co má udělat."

Hermés odletěl a Kalypsó šla hledat Odyssea. Věděla přesně, kde bude. Bylo to totiž místo, na němž ho zahlédl Próteus, mořský stařec. Odysseus seděl sám na skále a díval se smutně na moře.

Odysseus viděl Kalypsó přicházet. „Co chceš?" zeptal se. „Nesnaž se mne znovu zlákat nesmrtelností nebo věčným mládím. Po všech těch letech přece víš, že toužím po jediném."

„A to ti právě chci dát,” odpověděla Kalypsó. „Nastal čas, aby ses vrátil domů. Bohové tak rozhodli. Nebudu ti bránit. Nejprve musíš porazit několik stromů a postavit vor. Nástroje k této práci ti dám. Až skončíš, dostaneš na cestu jídlo a pití a do plachet příznivý vítr."

Odysseus jí prostě nevěřil. „To je jistě nějaká lest. Posíláš mne na moře, abych na něm v osamění zahynul. Neuříznu jedinou větev, dokud mne nepřesvědčíš, že mluvíš pravdu."

Kalypsó se Odysseovu podezřívání zasmála. „Možná máš pravdu, když mi nedůvěřuješ. Proč bych ti měla říkat, abys šel, když tě chci mít zde. Potřebuješ-li se nechat přesvědčit, budu přísahat před samými bohy."

Teprve když Kalypsó svá slova odpřisáhla, Odysseus uvěřil. „Jedu domů!" křičel celý rozradostněn.

Toho dne Odysseus porazil dvacet stromů dvoubřitou bronzovou sekerou, kterou mu dala Kalypsó. Z deseti nasekal statné klády. Osm stromů pak posekal na polena, která položil křížem přes klády jako palubu. Do nich pak vyvrtal díry a pevně je spojil dřevě­nými hřeby. Z dalšího stromu vysekal velké kormidelní veslo a z posledního udělal vysoký stěžeň.

Z vrbových výhonků spletl silné provazy a Kalypsó přinesla látku na plachtu. Trvalo mu čtyři dny, než vor dokončil, a pak jej odtáhl ke břehu.

„Velmi mne rmoutí, že tě vidím odcházet," řekla Kalypsó, když přinesla jídlo a víno na cestu. „Copak bych nemohla učinit nic, co by tě přimělo se mnou zůstat? Cožpak nejsem krásnější než tvoje žena? Kdybys chtěl zůstat, Zeus by jistě svolil."

„Jsi vskutku hezčí než Pénelopé," řekl Odysseus, „a budeš žít navěky. Ale já doufám, že mi bohové dovolí zestárnout s mou Pénelopou. Jiný osud nehledám."

Odysseus věděl, že to byla Kalypsó, kdo mu zachránil život, a rozloučil se s ní vřele. Pak spustil vor na moře a vztyčil plachtu. „Nechť tě provází příznivý vítr," volala Kalypsó ze břehu. Okamžitě se zvedla silná bríza a brzy byl kouzelný Kalypsin ostrov pouhou vzpomínkou. Odysseus byl na moři opět sám.

Odysseus byl na moři sedmnáct dní a ráno osmnáctého dne uviděl v mlhavé dálce pevninu. Zamížil přímo k ní. Byl tak rozrušen tím, že se opět blíží k zemi, že si nepov­šiml, že se na nebi nad ním něco děje. Poseidón na své cestě z konce světa našel svého velkého nepřítele.

Poseidón pozvedl v hněvu svůj trojzubec a vybičoval mraky k šílenství. Odysseus pohlédl k temnému nebi a uslyšel hukot větrů nesoucí se z oblohy.

Moře vřelo a kypělo. Obrovské zpěněné vlny se řítily proti větru. Odysseus poznal_> k čemu se schyluje, a sevřel kormidlo. „Kéž bych byl u Tróje zemřel!“ naříkal. „Alespoň by mne pak doma uctívali. Takto mne teď pohltí moře a nikdo už o mně neuslyší.“

První řada mocných, vysokých vln se pod Odysseem vzedmula a vyzdvihla jej i s vorem tak vysoko, že se až zdálo, jako by se dotýkal kupících se mraků. Další řada vln udeřila z boku. Sevření Odysseových rukou se uvolnilo a on byl vyvržen do vzduchu. Zdálo se mu, že to trvá celou věčnost, a pak se zřítil do moře.

Odysseus plaval směrem k pevnině, kterou viděl, než se rozpoutala bouře. Po dva dny a dvě noci se k ní probojovával. Po zničující námaze byl Odysseus již unášen podél pobřeží, až se dostal k ústí nějaké řeky. Příliv ho jemně postrkoval dopředu a brzy ucítil pod nohama řečiště. Vyvrávoral z vody ven a na píseč­ném břehu se zhroutil. Z posledních sil vyklopýtal na břeh a svalil se do nízkého křovinatého porostu. Přikryl se listím a vyčerpán upadl do hlubokého spánku.

Po poslechu legendy nastává kreativní úsek. Družiny fasují archy papírů, fixy, pastelky a pravítko - šablonu s kružnicemi. Za úkol mají vymyslet deskovou hru na motivy legendy letošní dlouhodobé hry - Odysseovo putování, neboť i Odysseus míval na ostrově nymfy Kalypsó dlouhé chvíle, které si krátil vymýšlením a hraním her! Druhým úkolem pro družinu bylo vyrobit třiceti až padesáticentimetrový model voru, na kterém Odysseus opustil ostrov Ogýgii. A začaly se dít věci...

...které ovšem nevedly ke kdovíjak uspokojujícímu výsledku při večerní prezentaci výrobků. Snad i toto bylo jedním z důvodů, proč nemáme z tohoto úseku ani jeden snímek!

10. úsek - Fajácké hry

Když Odysseus spal hlubokým tvrdým spánkem, schován pod pláštěm z listí, dorazila Athéna do kouzelného města Fajáků a snesla se do paláce krále Alkinoa. Vklouzla do ložnice jeho krásné mladé dcery Nausiky. Athéna se jí zjevila se snu a promluvila k ní hlasem princezniny blízké přítelkyně. „Jsi nejlínější přítelkyně, jakou jsem kdy měla. Každým dnem se teď vdáš, a podívej se na své šaty! Neprala jsi je celou věčnost. Zítra musíš sejít k řece a vyprat si je.“

Po procitnutí si Nausikaá svůj sen pamatovala. Spěchala k otci a oznámila mu, že chce s přítelkyní strávit den u řeky. Byl připraven vůz a mezci a princeznina matka se postarala, aby si vzaly s sebou hojnost jídla. Naložily šaty na vůz a vyrazily. Nausikaá a její přítelkyně na voze a za nimi pěšky hezké služebné.

Byl krásný den. Na nebi nebylo mráčku a od moře vál teplý vánek. Vzduch byl prosycen sladkou vůní stromů a keřů. Řeka se tiše vinila směrem k moři. Služebné vypraly šaty a rozložily je uschnout na břeh řeky. „Je tak teplo,“ řekla Nausikaá. „Vykoupeme se.“

Nausikaá a její družky se svlékly a skočily do řeky. Voda byla chladná a osvěžující. Když se vykoupaly, oblékly se a lehly si; čekaly, až se šaty usuší.

Mladá Nausikaá byla první, kterou přestalo bavit jen ležet a nic nedělat.

„Zahrajme si s míčem,“ zvolala. Brzy se na břehu ozýval dívčí smích, už si hrály. Ale vždy ostražitá Athéna měla udělat ještě jedno. Stále ještě v přestrojení za princezninu přítelkyni hodila míč po jedné ze služebných a zařídila, aby se minul cílem. Míč skončil v řece a odplouval směrem k moři. Dívky pískaly smíchy.

Hluk byl dost silný, aby se Odysseus probudil. Rozhlédl se a přemýšlel, kde je. „Jaképak asi hrůzy mi bohové zase uchystali?“ uvažoval.

Odysseus vyhlédl zpoza křoví, a když uviděl skotačící dívky, poznal, že mu žádné nebezpečí nehrozí. Vstal, ale jeho rozbolavělé tělo se bránilo každému pohybu; ulomil listnatou větev a zakryl jí svou nahotu. Pak směle vyšel z křoví a pustil se dolů k břehu řeky.

Služebné vyjekly, když viděly blížit se podivnou postavu. Odysseovo tělo, zle zřízené bouří, bylo od hlavy až k patě pokryto mořskou solí, vlasy měl plné písku a rozcuchané. Jeho široká ramena byla pokryta ranami a zhmožděninami Všechny dívky kromě Nausiky utekly pryč a dívali se zpovzdálí. Nausikaá se ani nepohnula, když Odysseus přišel blíž, a pak se zastavil.

Upřeně se díval na neobyčejnou dívčinu krásu. „Jsi-li bohyně,“ řekl, „pomoz mi, prosím. Ztroskotal jsem. Řekni mi, zdali jsem mezi lidem přátelským, nebo zdali musím snášet další zkoušky z rukou bohů.“

Nausikaá uslyšela hlas tak jemný i silný a byla si jista, že pod tou solí a odřeninami je muž vznešeného rodu. „Jsi v mé zemi srdečně vítán,“ řekla. „Nejsem bohyně, ale tebe sem jistě poslal někdo z bohů. Toto je země Fajáků a já jsem Nausikaá, dcera krále Alkinoa.“

Nausikaá zavedla Odyssea k řece, aby si vyčistil rány. Služebné stydlivě zavřely oči, když si Odysseus smýval z těla sůl a písek. Teplá voda utišila jeho bolesti a potom si vetřel olivový olej do ztuhlých údů. Nausikaá mu pak dala na sebe krásnou purpurovou tuniku.

Všechny dívky si povšimly, jak řeka cizince změnila. Nausikaá nikdy předtím neviděla tak statného a hrdého muže. „Kéž by byl Faják,“ myslela si, „byl by z něho skvělý manžel.“

Daly Odysseovi jídlo a pití. Nejedl celé dny a byl si jist, že tato potrava chutnala lépe než cokoliv, co by mu mohla připravit Kalypsó. Slunce se schylovalo k západu a Nausikaá řekla, že už je čas jít.

Vzala Odyssea stranou a vysvětlila mu, že bude muset jít se služebnicemi za vozem. „Budu se brzy vdávat,“ řekla, „a kdyby mne někdo z mých krajanů viděl s tak pohledným mužem, mohl by začít klevetit.“

Když dorazili k městu, Nausikaá se pořád bála, že ji některý z Fajáků s cizincem uvidí. A tak Odysseovi řekla, aby počkal vzadu, dokud budou ony na cestě do paláce. „Přijď později,“ řekla, „a v paláci jdi přímo k mé matce a požádej ji o pomoc.“

Nausikaá odešla a Odysseus se krátce pomodlil k Athéně. „Dopřej mi konečně mír, Athéno,“ řekl, „prosím, aby končiny, do kterých mne bohové dnes přivedli, byly přátelské.“

Vedle Odyssea se objevila Athéna, přestrojena za jednu ze služebných dívek, a Odyssea varovala. „Zdejší lidé jsou k cizincům podezřívaví. Dobře se skrývej, dokud se nedostaneš do paláce.“ Pak přivolala mlhu, aby ho na cestě zakryla svým pláštěm.

Odysseus, schován v mlze, dorazil k paláci a nikým nespatřen vešel dovnitř. Žasl nad jeho okázalostí a nádherou. Stěny byly pokryty bronzem a dveře byly ze zlata. Střechu neslo stříbrné sloupoví a chodby byly osvětleny zlatými sochami atletů s planoucími pochodněmi.

Vstoupil do velké síně, kde se právě konala hostina, a přistoupil ke královně. Ta byla jeho náhlým zjevením velmi překvapena. „Má paní,“ řekl Odysseus, kleče před královnou. „Přicházím v míru a odevzdávám se tvému milosrdenství. Prosím bohy, aby ti přinesli veškeré štěstí, a na oplátku tě snažně prosím, abys učinila konec mému osudu ubohého poutníka. Pošli mne domů k mé ženě a rodině.“

Král Alkinoos povstal, vzal Odyssea za rámě a nabídl mu místo vedle sebe. „Přineste našemu hostu jídlo a pití,“ poručil. „Kdo ví, tento cizinec může být přestrojený bůh. Vypadá tak.“

Když Odysseus dojedl, král Alkinoos ho požádal, aby Vyprávěl svůj příběh. „Nejsem bůh,“ začal Odysseus, „ale mnoho jsem z dopuštění bohů vytrpěl. Ani teď však proti tomu nic nenamítám. Smrtelníci musí strpět vše, co bohové rozhodnou, a já bych byl šťasten, kdyby můj život ukončili, jen kdyby mi dopřáli spatřit mou rodinu, byť jen na pár chvil.“

Král Alkinoos a jeho hosté byli pohnuti tím, co jim cizinec řekl. Ale královna byla podezřívavá. Viděla Odysseovu purpurovou tuniku a poznala, že je to jedna z těch, které pomáhala šít. „Pověz nám, kdo jsi,“ řekla, „a kde jsi přišel k té tunice.“

Lstivý Odysseus si uvědomil, že královna poznala tuniku, již mu půjčila Nausikaá. „Trvalo by příliš dlouho, než bych vypověděl všechno, co se mi přihodilo,“ pravil. „Řeknu ti, že posledních sedm let jsem byl proti své vůli držen na Ógygii, ostrově nymfy Kalypsó. Nabídla mi nesmrtelnost a věčné mládí za slib, že u ní zůstanu. Ale láska k mé rodině mi bránila poddat se jejím svodům. Pak jí bohové přikázali, aby mne propustila. Pomohla mi postavit na cestu vor.“

Odysseus vyprávěl o velké bouři a o tom, jak byl vyvržen na břeh v zemi Fajáků. „Ráno jsem viděl tvou dceru, jak schází k řece. Požádal jsem ji o pomoc a ona mi dala tento plášť.“

Král Alkinoos jej přerušil. „Pak má dcera nejednala správně. Tys ji požádal o pomoc, proč tě tedy sama nepřivedla do paláce? Měla tak cizinci prokázat víc pohostinnosti.“

Odysseus namítal, že udělala všechno, aby mu pomohla. „To jen nechtěla zavdat zdejším mužům záminku, aby o ní špatně smýšleli. Kdyby ji bývali spatřili s cizincem, mohli by klevetit.“

Král Alkinoos se usmál. „Ať jsi kdokoliv, ukázal jsi, žes moudrý muž. Ochotně bych svolil k tvému sňatku s mou dcerou, kdyby sis to přál. Toužíš-li však po návratu domů, nikdo tě zde nebude zdržovat proti tvé vůli. Na světě nejsou lepší námořníci než my, Fajákové. Ať chceš jet kamkoliv, i kdyby to mělo být na samý konec světa, naši námořníci a naše zázračné lodě tě tam dopraví.“

Král Alkinoos dodržel slovo. Příštího dne svolal padesát dva ze svých nejsilnějších veslařů a nařídil, aby byla na Odysseovu počest spuštěna na vodu nová loď. Veslaři ji připravili na cestu. Když bylo všechno hotovo, král Alkinoos pozval Odyssea, veslaře a všechny své šlechtice do paláce k celodennímu hodování a sportovním hrám.

Když Odysseus přišel, viděl, že není jediným zvláštním hostem. U stolu už seděl bělovlasý stařec s lyrou pověšenou na rameni. Odysseus se s ním nikdy předtím neset-kal, přece ho však znal podle jména. Byl to Démodokos, nejslavnější z pěvců. Nikdo neznal víc příběhů a pověstí než Démodokos. Nikdo nezpíval sladčeji. Seděl sám, upíjel vína z konvice, kterou před něho postavila vlídná služebná.

Král Alkinoos uspořádal hostinu, na kterou se nezapomíná. Bylo poraženo dvanáct ovcí, osm kanců a dva velcí volové. Maso se opékalo nad ohněm na velkých rožních a teď už bylo všechno připraveno, včetně velkých džbánů vína.

Hostina byla v plném proudu, když se Démodokos chopil lyry a začal hrát. Byla to píseň o Tróji. Vyprávěla o Řecích, jak se vydali na cestu, aby přivedli zpět Helenu, a jak největšími válečnými hrdiny byli Odysseus, Agamemnón a Achilleus. Odysseovi stouply do očí slzy.

Snažil se je skrýt, ale král Alkinoos zpozoroval, že ho ta píseň nějak dojala. „Přestaňme na chvíli hodovat," řekl. „Ukažme našemu hostu, jak vynikáme ve sportu."

Všichni opustili síň a vyšli na travnaté nádvoří, kde pak všichni šlechtici začali předvádět svou dovednost. Odysseus sledoval, jak boxovali, zápasili, házeli diskem a oštěpem a závodili v běhu. Fajákové byli skvělí atleti, a třebaže se Odysseus k hrám nechtěl připojit, věděl, že by je mohl všechny přemoci.

K Odysseovi přišli Láodamás, syn krále Alkinoa, a jeho přítel Euryalos.

„Jistě také sportuješ," řekl Láodamás. „Hleď, jak máš široká ramena. Jistě se vyrovnáš

bohům. Prosím tě, pane, připoj se k nám. Volba druhu sportu je na tobě."

Odysseus byl díky událostem několika posledních dní stále unaven. Poslední, po čem

toužil, bylo účastnit se her.

„Je mi líto, Láodáme," odpověděl. „Moje srdce touží po domově, ne po sportu." Láodamás byl Odysseovým odmítnutím popuzen. „Chápu," řekl. „Měl jsem poznat, že nejsi sportovec; možná jsi kupec, který myslí jen na své peníze."

Odysseova tvář potemněla bouřlivým hněvem. „Tak ty bys mne chtěl urazit, že? Takto se s cizincem nejedná!" Odysseus byl tak rozhněvám, že jak Láodamás, tak Euryalos se skrčili pod pohledem pyšného bojovníka. Ale Odysseus s nimi ještě neskončil. „Poněvadž jste mne však vyzvali, ukážu vám, zač stojím. Ukážu vám, proč se Trójané v mé přítomnosti chvěli hrůzou. Podejte mi disk." Odysseus si vybral největší disk, jaký našel, daleko těžší než ten, který používali Fajákové. Položil jej na dlaň pravé ruky, máchl paží co nejdál dozadu a tělo svinul jako lev, když se chystá zaútočit. Paže vystřelila vpřed, vypouštějíc disk.

Fajákové přihlíželi plni údivu, když jim disk přelétl přes hlavy a skončil daleko za značkou, které dosáhl kdokoli z Fajáků. Athéna, v přestrojení za jednoho z nich, vykročila dopředu a hod pochválila. „Není jediného Fajáka, který by tak daleko byť i dostřelil šípem," volala.

Odysseus se obrátil k svým hostitelům. „Dobrá! Chce li mne někdo vyzvat k zápasu, boxu nebo běhu, jsem připraven. Vyzvěte mne úklonou, chcete-li. U Tróje byl jen Filoktétés lepší než já. A co oštěp? V Hádu je teď mnoho Trójanů, kteří by mohli dosvědčit mou obratnost s kopím."

Láodamás a Euryalos zmlkli; král Alkinoos promluvil. „Cizinče, vezmeme tě za slovo. Můj syn tě urazil a prosí za odpuštění. Vraťme se teď k hostině."

Fajákům bylo líto, že byl Odysseus pohaněn, a dali mu jako odškodnění dary. Euryalos přinesl Odysseovi skvělý bronzový meč. Král mu dal zlatý pohár a královna jej obdarovala truhlou plnou zlata a stříbra. Každý mu něco přinesl. Odysseus nikdy neviděl takové bohatství. Ztratil všechno, když ztroskotaly jeho lodě, nyní byl však bohatší než kdokoli předtím.

Tak slavnost pokračovala. Když se blížil večer, mladá Nausikaá vyšla tajně ze svého pokoje a našla příležitost promluvit s Odysseem, když se nikdo nedíval. „Nezapomeň na mne, až odjedeš," řekla. „Já na tebe nikdy nezapomenu."

Odysseus si všiml výrazu jejích očí a uvědomil si, že se do něj Nausikaá zamilovala.

„Milá Nausikao," řekl Odysseus vlídně. „Jak bych na tebe kdy mohl zapomenout? Když jsem tě poprvé viděl u řeky, tvá krása mi učarovala. I když budu opět doma, budu mít ve svém srdce pro tebe vždycky místo." Odysseus viděl, jak se jí do očí derou slzy. „Neplač už," řekl. „Brzy si najdeš skvělého manžela."

Nausikaá vyklouzla pryč, když Odysseus přistoupil k Démodokovi a zeptal se ho, jestli nezná nějaké písně o trójském koni. Pěvec spustil. Zpíval o tom, jak Řekové odpluli od Tróje a zanechali za sebou dřevěného koně, jak byl kůň vtažen do města a jak Odysseus a Meneláos vyrazili zachránit Helenu.

Odysseus byl opět pohnut k slzám a král Alkinoos k němu promluvil.

„Cizinče, jsi zde mezi přáteli. Kdybychom znali tvé jméno, možná bychom pochopili, proč pláčeš, když náš drahý pěvec Démodokos zpívá o Tróji."

Odysseus poznal, že nastal čas, aby pověděl svůj příběh. „Dédomokos zpívá o mně, já jsem Odysseus, král Ithaky."

Ve velké síni nastalo ticho, když Odysseus vyprávěl o všem, co se mu přihodilo u Tróje a na další cestě. Žasli nad příběhy o Kikonech, Kyklopovi a Kirké. Jásali nad Odysseovou statečností, když slyšeli o Sirénách, Skylle a Charybdě. Plakali s ním, když vyprávěl o smrti svých druhů a zániku lodí.

Když Odysseus dovyprávěl svůj příběh, bylo už pozdě. Za všechny promluvil král Alkinoos.

„Vznešený Odyssee, od odjezdu z Tróje jsi prokázal lstivost, sílu, vytrvalost a statečnost. Zaslouží-li si některý z řeckých hrdinů, aby se mohl vrátit domů, pak jsi to ty. A já toto své slovo teď uskutečním. Pojď, doprovodíme tě k lodi a rozloučíme se s tebou."

Služebníci krále Alkinoa naplnili loď všemi poklady, které Odysseus dostal, a padesát dva veslařů zaujalo svá místa u vesel. V podpalubí bylo pro Odyssea uchystáno pohodlné lože se silnými přikrývkami. „Bohové ať jsou s vámi," řekl Odysseus, když loď vyrazila.

„Máš před sebou kouzelnou cestu," řekl král Alkinoos. „Tvá poutnická léta v čarovných zemích jsou u konce. Až se probudíš, budeš doma. Sbohem, vznešený Odyssee."

Sotvaže Odysseus ulehl na lůžko, upadl do hlubokého spánku. Neviděl, když jeho loď nabrala svůj očarovaný směr přes moře. Kdoví, kolikrát svítalo a kolikrát slunce vyšlo a zapadlo, než se cesta šťastně skončila. Ale slunce se znovu schylovalo k západu, když loď vplula mezi dva mysy a zakotvila v písčité zátoce na západním pobřeží Ithaky.

Loď se znenadání vynořila z mořských mlh, jako by se vracela z jiného světa – z čarovných míst, kde Odysseus strávil tolik prošlých let. Žádný smrtelník neviděl loď připlouvat, ale přízrační ptáci, hřadující na blízké Havraní skále, hlasitě krákali, a poz­dravovali tak vracejícího se pána.

Fajákové dopravili Odyssea na nejposvátnější místo Ithaky. Za pláží byla jeskyně Vodních duchů a za ní posvátný háj olivovníků. Fajákové zvedli Odyssea, který stále spal, a jemně ho položili na pláž; pak vynesli jeho poklady a opatrně je uložili k olivovní­kům. Potom se vrátili na loď a odplouvali pryč, tratíce se do mlhy.

Vysoko v oblacích viděl ujíždějící loď Poseidón a okamžitě si šel stěžovat k Diovi. „Fajákové ze mne udělali hlupáka," řekl. „Smrtelníci si budou myslet, že jsem ztratil veškerou svou moc, jestliže se dovědí, že Fajákové přivezli Odyssea domů proti mé vůli."

Zeus odpověděl: „Nikdo se neodváží pochybovat o tvé moci. Co se stalo, bylo mým přičiněním. Ty ses Odysseovi pomstil a já jsem rozhodl, že mu bude dovoleno vrátit se domů. Chceš-li Fajáky za jejich pomoc Odysseovi potrestat, zavřu oči nade vším, co učiníš."

Poseidón odletěl k ostrovu Fajáků a čekal, až se vrátí jejich loď. Když se loď přiblížila na dohled k ostrovu, máchl Poseidón svým velkým trojzubcem nad jejím stěžněm a proměnil loď s celou její posádkou ve skálu. Lidé na břehu nemohli uvěřit svým očím.

Poseidón, bůh moří a pán zemětřesení, jim zanechal ještě jednu připomínku své moci. Zatřásl zemí hrozným zemětřesením a z moře vyvstal věnec hor a obklopil ostrov ze všech stran. Žádný zbloudilý poutník už nebude moci přistát na ostrově Fajáků.

V desátém úseku se všichni táborníci zúčastňují Fajáckých her. Jsou připravena kolbiště pro disciplíny skok vysoký, hod diskem a běh na 400 metrů.

Skoku vysokému velí Gorka s Čedarem, kteří celý polední klid vyráběli stojany na laťku, kterou nakonec nahradil provázek, a to prý z důvodu bezpečnosti. Toto kolbiště bylo připraveno za táborovým kruhem u Ginga. Každý táborník si mohl skočit kolikrát chtěl, přitom se počítal průměrný výkon ze všech dosažených maximálních výšek. Nejlepší výkon předvedl Sevak, který dokázal překonat 1,15 m. V družinách byli nejlepší Lišáci před Rysy a Vydrami.

Na hod diskem byl vyhrazený prostor na hřišti. Pro jistotu zavíráme okenice na Tvrzi. Co kdyby... Tato disciplína, jako jediná, je rozdělena věkově. Borci do třinácti let háží diskem kilovým, starší se musí popasovat s diskem o půl kila těžším. Odhodová klec byla nahrazena fotbalovými brankami. A již postupně nastupují diskobolové ke svým tréninkovým a poté i "ostrým" pokusům. V mladší kategorii dokázal diskem hodit nejdál Scott, jehož nejdelší pokus měřil 15,15 m. Ve starší kategorii dosáhl nejdelšího hodu 16,70 m Kayak. V průměru disciplíny byli nejlepší Rysové před Lišáky a Vydrami.

Třetí disciplínou byl běh na 400 m. "Čtvrtka" (neboť jde o běh na jednu čtvrtinu anglické míle) se pokládá za nejtěžší sprinterskou trať. Při této délce trati musí běžec s rozmyslem najít rovnováhu mezi sprintem a zároveň vytrvalostí. U nás o to víc, protože prvních 200 m se běží od lávky mírně z kopce směrem k Dolnímu propustku a druhých 200 m poté zpět do mírného kopce! Závod se koná pod taktovkou Júňa. Nejrychlejším běžcem ze všech byl Osi, který tuto trať zvládl zaběhnout v čase 1:09. V průměru za družiny pak bylo vypočítáno pořadí Rysi, Vydry, Lišáci.

11. úsek
 

12. úsek