Naprosto pohodový podnik, naprosto „libové“ cyklobraní, naprosto vstřícné počasí – dokonalá idyla. Pouhé tři hodiny braní se na kolech, pouhé tři hodiny s kamarády z oddílu. Scházíme se před devátou u „Kauflandu“ na Hranicích, a když už tušíme, že nikdo další nepřijede, protože jsou unaveni, nemocní, do Chorvatska jedou, a hornický den se v parku připravuje, či jinak zaneprázdnění jsou, jdeme do sedel a valíme si to nahoru k rehabilitačnímu ústavu Lázní Darkov. Ale jen tak napůl plynu, pomaloučku – na loučku lázeňského parku.
Všichni na zem, přilby odložit, batohy sundat. Mezi stromy jehličnatými se procházíme, a Mona ukazuje jaký je který a který je jaký. A nevystačili si výtečníci, co všude viděli smrky, protože ani jeden z nich smrkem nebyl. Borovice lesní – sosna, douglaska tisolistá, jedlovec kanadský a tis červený. A borovice vejmutovka. A modřín opadavý. Dokonalý ráj pro dendrology. Na tak malém území tolik exemplářů.

Ale moc se nezdržujeme. Jdeme do sedel a kolem restaurace „U Tesarčíka“ si to zvolna šlapeme tak mírně dolů, podél lesa a křížku, do Petrovic. V ranním oparu lze zahlédnout vodárenskou věž. Dojíždíme na „Tyčonku“. (Kdysi jsme na Tyčonce, když jsme poblíž měli klubovnu, odehráli bezpočet her a soutěží!). Zde si ukazujeme poslední jehličnatý strom – a to je jinan dvoulaločný. Část bikerů si myslí, že je tak trochu houpu, ale já je nehoupu. Gingo (Ginkgo biloba) patří opravdu mezi jehličnany. Jeho listy tvoří vlastně vějíř srostlých jehlic. Pro nás má gingo jiný význam. Nejenom, že se jedná o posvátný strom, ale v románech o Rychlých šípech, jejichž děj se točí kolem „ježka v kleci“, hraje dost významnou roli.

Páskujeme se do rojů, a spouštíme se přes železniční přejezd směrem k přechodu do Polska. Posledním rojem má být Koumes, Páťa a Sysel. Ale Sysel se jakýmsi vnitřním vnuknutím přiřadil k roji Mony, a tím si zachránil „život“. Neboť poslední roj s pantátou Koumesem a Páťou se ztratil. Stojíme u dřevěného kostela v Marklovicích „Nanenbevstoupení Páně“ a poslední roj nikde. Rybařík skáče do pedálů svého „ducha“, řka že je najde, ale po několika minutách se zjevují výše zmíněné „nádhery“, a my zjišťujeme, že se ztratil Rybařík. Ale Rybařík se neztratil, „onedlouho“ je zde, a my můžeme pokračovat, se vší pietou, v průzkumu venkovského hřbitova. Zvolna kráčíme mezi hroby a podvědomé hledáme nejstarší letopočet. A potom k trámoví dřevěného kostela čicháme, vůni letitého dřeva stromů nasáváme a skleněné vitráže v oknech chrámové lodi obdivujeme. Zvolna se vracíme ke svým bicyklům, hřbitovní branku zavíráme a vyrážíme vzhůru po cyklistické stezce do Polska.

Šlapeme si kolem polské základní školy po lesní asfaltové cestě do mírného kopce, po ulici „Lipowa“ ale ta mírnost se pomalu mění ve strmost. Rybařík, dupoucí vedle mne do pedálů se mi neopomene zmínit, že kdybychom jeli opačně, tak bychom si to tady pěkně šustili dolů. Tak to mne nenapadlo a musím mu dát za pravdu. Po obou stranách roste polský les, tak trochu jiný než náš. Vjíždíme na louky a mezi pole. Všude kukuřice před sklizní, pokud není už pole podmítnuto. Vzdálené hájky a zemědělské usedlosti, jak se u nás dříve říkalo – statky. Upozorňuji bikery, ať porovnají polskou architekturu rodinných domků s tou naší. Je tam rozdíl, a čím novější stavba, tím markantnější rozdíl. Výborně mi sekunduje Rybařík, a to takovým způsobem, že při výjezdu na „Maryjowiec“ se smíchy nemohu udržet v sedle. Především nás udivuje konstrukce sloupů elektrického vedení. Taky se snímek jednoho trojnohého exempláře dostal do „nulté“ fotečky dnešního podniku.

Je nádherný den, z polí sem fouká vítr zemitou vůni, listí stromů je na rozpacích, zda spadnout, či ještě nikoliv, po nebi se táhnou „záclony“ vysokých oblaků. Zjevuje se morbidní panorama města „Jastrzębie – Zdrój“ (Jestřábí pramen). Na poli rodina polského rolníka, jdoucí za bafajícím traktůrkem s vlekem, sbírá brambory a u kus dál se pálí bramborová nať. Má takovou zvláštní vůni. Nasaješ ji a přeneseš se do časů dětství, alespoň já, a možná Rybařík. A co cítite, hoši, vy?

Po odbočení na cestu s (pro nás tak legračním názvem*), „Źwirki i Wigury“, kdy se už asfaltka se stromořadím ovocných stromů sklání k hranici, hlásí Švejk, že mu nějak ujíždí bicykl. Defekt. Nic se neděje, bikeři odkládají stroje do struhy a lezou na meze, vybalují gáblíček a ládují se. A Švejk, za asistence odborníků, mění duši. Podařilo se.

A spouštíme se přes hraniční kameny na naší stranu. A svištíme si to dolů „Na konec světa“, ale koliba je zavřená, tyčinky a kofolu si nekoupíme, ještě se dopolední chlad plazí po trávníku a na dětském kolotoči se třpytí kapky rosy. Tak nelelkujeme a kolem rybníků – nahoru (v jednom z těch rybníků se oddíl koupala na Zahajovačce po táboře „Modrých kamenů - 1992“, a v kterési zimě jsme zde s Antkem a Větroněm zkoušeli jízdu po „zamrzlé louži“), nás vede Rybařík, (teď zírám do mapy a zjišťuji, že ty rybníky nemají žádná jména!). Proplétáme se lesem a Rybařík mi slibuje překvapení. Vyjedeme na místě, kde bych to nečekal. A tak se taky stalo. Jsme u „perníkové chaloupky“ před Petrovickou kotlinou. Suneme se na „výdrholec“. Je zde nádherný výhled na Slezské i Těšínské Beskydy. Naprostá idyla.

Ta se však změnila, když jsme se spustili přes Půstky a prosvištěli si to tunelem pod tratí do Polska. Zjišťujeme, že nám chybí Vendy. (Rybařík a Mates se utrhli už nahoře u kotliny). Promptně se vydává Koumes zpátky, příkopy a můstky prohlíží, a až téměř ke kotlině se dostává. Vendy nikde. Čekáme a Vendy stále nikde. Jsme na rozpacích. Velím tedy rozjezd. Hrozen několika cyklistů se rozjíždí k domovu, a já jsem stále na rozpacích. Nakonec rezignuji. Vendy je domorodec, ví kde je – no, neměl jsem klidné spaní. Ale vše nakonec skončilo dobře. Vendy žije, jenom si mylně vysvětlil odjezd Matesa a Rybaříka, jako že je konec podniku a tak se vydal jinam, než jsme jeli my. Ale to se už nesmí nikdy opakovat!!

                                                                                                                                                                     MOna     

* pro nás možná legrační jména, ale pro Poláky určitě ne! Jedná se o národní hrdiny, špičkové předválečné vojenské piloty (Francizsek Źwirko a Stanislaw Wigura), kteří byli vyslání na letecký den do ČSR a dne 11. 9. 1932 havarovali, za velmi špatného počasí, na letounu RWD-6 (SP-AHL), a zahynuli na území našeho Těrlicka. Jejich památník oddíl už několikrát navštívil.