Ve vlasech opět jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály tak, jako před třemi roky. A v botách písek – a v batohu zapomenuté jablko. Ale v duši opět čisto – všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal?A kdo cpe ty borové šišky do skalních voštin?

Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem „Velkého Medvědího campu“, kde Maty našel uzavřené skleničky od jogutrtů? V jednom pepř, v jiném paprika, sůl, cukr a dokonce i káva?

Synci, pro mě neskutečný podnik. Když pominu martýrium při hledání pravé boty s kufrem a rozhodování na kterém kole vyrazím, naprostá paráda. Z Racku jsou na srazu Maco, Harry a biker Fili. Účast velmi slušná. Asi největší za poslední roky. Po nezbytných informacích u „našeho“ kamene v lesoparku – to jako kam pojedeme, a že si máme dávat pozor na cyklostezce, a hlavně pozor na značku „dej přednost v jízdě“, spouštíme se k Olze, po staré panelce až do lázní, přes Darkovský most na cyklostezku a pak již nic nebrání našemu putování lužními lesy v rozpuku jara.

Kolem cesty jsou koberce pampelišek – takových malých žlutých sluníček, ze stromů visí chomáče jehněd. V Olze je málo vody, přepady z „larsenek“ nejsou zatopené po celé šířce splavů. Ale řeka voní rybinou. Teplota vzduchu 24,7°C, nebe v záclony oděné – vysoké řasosloh. Jarní větřík věje. Po půl hodině brzdíme u přístřešku v Loukách a padáme do trávy.   

Pokud bych napsal, že je tomu už 54 let, co se tlupa dospívajících chlapců, volně pobíhajících po lese – protože „chtějí zažít nějaké opravdové dobrodružství“, náhodně potkala v jednom starém, opuštěném lomu nad jablunkovským průsmykem, a pod vedením mladého chlapíka (myslím tím Grifina), se rozhodla založit tábornický oddíl chlapců, jen částečně by to byla pravda. V tomto času měl Antek už sedm dní života za sebou, já na světě ještě nebyl, protože jsem si hověl v bříšku u maminky. No vidíš!

A teď tu stojíme v hale karvinského nádraží. Je to na den přesně – 28. dubna, Antek má 54 roků, já mám ještě čas. Modrých racků je šest, oddíl zde má jedenáct Trojkařů, sedm chybí. A jsme rozhodnuti vydat se do míst, kde to před 54. lety začalo. Ta tisícovka chlapců, co oddílem prošla, těch 54×10×4 oddílových schůzek – a ještě více těch družinových, stovky výprav a expedic, pět desítek letních táborů a několik těch zimních (20, 30?). Jo, a ještě s námi půjde pes.

Sedm hodin ráno a teploměr ukazuje nulu. Hmm, co na sebe? Raději více vrstev, které se budou postupně stěhovat do batohu! Ve stanovený čas srazu se ke klubovně dostavilo torzo oddílu v počtu devíti hochů. Od Rysů jsou tu Čedar, Matyáš a Hepík. Lišáky zastupují jen Gorka s Krokym. Nejvíce je tu Vyder, ale zato jsou to všechna trojčata – Maty, Bery, Pedro a Simon. Z celého oddílu se z „šarží“ dostavili jen Gorka a Čedar!! Inu tak… Perkele… Safryš, dám si deset…

„Regína“ nabrala už z hlavního nádraží sedmiminutovou „sekyru“. Dostáváme se, spolu dalšími čtyřmi desítkami osob, do již tak slušně zaplněné soupravy. První část cesty je, jak to říci, no zajímavá. Přesedáme v Senici na Hané. První zastávka, Náměšť na Hané, nás nechává klidnými. Na druhé, v Drahanovicích, vystupují Čedar spolu s Matyášem, Hepíkem a Simonem. Skupina je vybavena mapou a instrukcemi. Sejdeme se na Kosíři, tak páček shledáček!

Žádné aprílové počasí, žádný sníh žádný déšť, pěkně je. Ačkoliv by se dnešní podnik zasloužil již prve zmíněnou slotu. Kromě Vendyho a nováčka Lukina jsme zde všichni. Racky posílil Saly. Hned dostal do ruky zaváté stopy, aby je po tělocvičně rozvál. Dnes je na pořadu poslední tělocvična Zimní Třináctky. Musíme uzavřít turnaje. Doplnit tabulku stop výpravy Johna Franklina. A hlavně bychom měli odehrát březnové DOD – zápasnické třídy, protože posledně byl nedostatek zápasníků.

Už se valíme do tělocvičny, už družiny sbírají barevné lístečky. Opět mela pod kruhy. Tohle vždy byla jedna z nejvíce rozčilujících atrakcí zavátých stop, nemaje na mysli podniky odehrávající se na zimních táborech, či jinde mimo tělocvičnu. Tu druhou atrakci, tu jsme si už dávno odpustili, neboť se neslučuje se školním řádem jakékoliv školy. Ani ji zde nebudu vypisovat. Ale maně si vzpomínám, že by jste ji určitě našli někde v archivních zápisech.

V kalendáriu jsem uvedl ve výstroji kraťasy a v závorce kalhoty, oddílovou mikinu a v závorce s otazníkem bundu. Avšak dilema dnešního rána je lehce teplotně posunuté. Vzít si bundu nebo zimní bundu? To je to, oč tu běží! Ludva neponechal nic náhodě a pod kalhoty si vzal i „jégrovo teplé“ spodní prádlo. To si poté již mezi Olomoucí a Mohelnicí ve vlaku svléká. Čtyři zastavení, Šumperk hlavní nádraží, vysedáme. Po chvíli již dávám nástup před vilou Aloise Scholze, nyní budovou vlastivědného muzea v sadech 1. máje. Chybí Xury, jež je s rodiči na chatě, Sigi s Hepíkem jsou na turnajích, Mink je u babičky a Sky má cosi s nohou. Tito hoši alespoň svou neúčast nahlásili. Matyáš a Bubla však nikoliv. K chudákovi osamocenému Rysovi Čedarovi jsou od Vyder převeleni Bery a Rafan. Družiny dostávají slepou mapu historického centra Šumperka, „brány Jeseníků“, ve které je zaznačeno několik ulic, jejichž název mají hoši u kolemjdoucích lidiček vyzjistit a kýžené heslo z jejich názvů odhalit.

„Ráno“ nás překvapilo mrazivým počasím. Ve tři čtvrtě na devět byly tři stupně pod nulou. Kay zpytuje svědomí, že si zapomněl čepici. Všichni ostatní ji mají nasazenou. Paní Geschwinderová nás naštěstí nenechala dlouho čekat a tak můžeme vklouznout do šatny a převléknout se. Zaváté stopy jsou Kayem a Olpranem „zaváty“ po všech různých skrýších tělocvičny a již můžeme začít!

Z aktivních hochů chybí pouze Twist, který se včera omlouval, a Bubla, který se neomluvil. Na nástupu chlapce zpravuji o tom, že nás čeká několik úpolových soutěží a apeluji na zásady čestného boje, jakožto i na hrdinnou akceptaci případných „bolístek“.

Tak, na páteční oddílovce bylo deset Trojkařů a prognóza počtu členů na dnešní výpravu se vyplnila. Zúčastnilo se pouhopouhých sedm členů! Ale navíc se na stanovišti D přednádražního prostoru objevil Ludva s Asukou. Ne, nepřišel žádný nováček. Asuka je Ludvův pes. Krásný pes rasy Shiba Inu. Posílám Xuryho se podívat do haly vlakového nádraží, abychom měli jistotu, zda nějaký popleta nečeká tam. Nečeká. A my tedy minutu po desáté (ó, jak velkorysý čas srazu!) vyrážíme linkou č. 11 přes Svatý Kopeček do Radíkova.

Kolem radíkovské přehrady, která je sice zamrzlá, ale mráz, pravděpodobně v kombinaci s větrem, vytvořil na hladině ledové vlny, postupujeme směrem ke zdejšímu fortu. Tento fort (pevnůstka) byl vybudován v druhé polovině devatenáctého století jako součást mohutného opevnění města Olomouce - „Císařsko královské Olomoucké pevnosti“.

Víte, zůstávám na rozpacích když přemýšlím o nejsilnějším zážitku z „marše“. Byl to noční pochod zasněženými lesními svahy, holinami a vršky – s třepotající se čs. vlajkou na vrcholu „Polední“ u pomníku generál Šnejdárka? Sníh, tma a mlha. A myriády světel dole v údolí. A zmrzlou sněhovou krustou obalené větve smrků a jedlí. Jako Jupiter na severním horizontu svítí světélko na bájné Čantoryji. A tajemná Loučka, samoty na Filipce, ani pes nezaštěkl, ani kůň neodfrkne a ty sestupuješ do mrazivého údolí Hluchové. Rozsvícené světlo hájenky na ostrožně říčky Hluchové je naprostým balzámem pro duši i tělo.

Nebo to jsou ta ranní vstávání, kdy celé osazenstvo hájenky spí, venku se rozednívá, z kamen a krbu vymetáváš zbytky horkého popela, na sporáku se ohřívá čaj a voda na kafe – konvice už píská, se vaří? A co ty ranní rozcvičky?

V pátek po oddílovce, cestou domů, přemítám o výpravě. Na zemi leží nepěkná břečka z natálého sněhu a norové hlásí v Dětřichově na zítřejší devátou hodinu husté sněžení a mínus tři stupně Celsia. Vyjde jim to?

U nás v nížině to ani ráno nijak zvlášť valně nevypadá. Sic napadl jakýs poprašek, ale... V nádražní hale se sešlo třináct Trojkařů, ovšem boby s sebou mají jen Maty s Krokym a poté již jen Mink. Několik dalších hochů má lopaty (dokonce zapnuté v batohu, takže nejsou vidět) a zbytek se diví, že nevěděli nic o tom, že by se boby brát měly. Ale, ale, chlapci, vždyť to bylo uvedeno v kalendáriu. A co je psané, to je dané. Kruciš, to jsem sem raději neměl psát, neboť jsem si tím pěkně naběhl. Ale o tom až později...