Tak tak jsme to podzimní rodeo stihli, a když se podíváte na přiložené snímky, kde místo sněhu je svěže zelený travník s koberci zlatého listí a slabé zimní slunce kreslí na kůře kmenů staletých stromů pitoreskní stíny, ani vám na mysl nepřijde, že se odehrávalo v polovině prosince. Snad byla na vině lapálie kolem klubovny, o kterou jsme přišli posledního října, snad byla na vině má vytíženost v práci. Každopádně jsme se na RODEO nijak nepřipravovali a první (nebo poslední?) volný termín jsme naplnili soutěžemi mezi družinami.
RODEO začalo už v pátek, v nové klubovně, kam Antek „tajně“ převezl další stoly a lavice a připravil zasedačku na smysluplný podnik. Přišel se na nás podívat Bobr. Na hřišti jsme RODEO tradičně zahájili soubojem jezdců, kde překvapivě vyletěli Rysové. Už se počalo stmívat, když jsme sáhli k druhému závodu. Kovbojské přetahy tentokrát vyhráli čtyři Rysové, a nejpočetnější družina Lišáku skončila na posledním místě.

Včera chodil Mikuláš a čerti a Antek říkal, že nemusíme chodit tak brzo do tělocvičny. Bo ani školník tak brzo nechodí. Tak tu stojíme přesně okolo deváté a je škaredě. Mona říká, že to je dobře, když je venku škaredě a my jdeme do tělocvičny, bo kdyby bylo venku pěkně a my jsme šli do tělocvičny, tak by to nebylo dobře.
Nikdo z Modrých racku nepřišel, jak si Mona přál v doplňkách, tak musí Mona sám v tělocvičně rozhazovat zaváté stopy. Antek nás obírá o peníze co se platí za tělocvičnu. Švejk nás houfuje před šatnou, abychom mohli vyběhnout za zavátými stopami. A už to píská, už se běží, už to frčí. Vbíháme do tělocvičny.
Podařilo se mi ukořistit celkem šest zavátých stop, ale mohl jsem jich mít více, ale členi jiných družin mi je sebrali před nosem. Rádce mi moje stopy vzal, aby to s podrádcem sečetli a na zahajovacím nástupu nahlásili Monovi. Výsledky zavátých stop: R – 31, L – 36, V – 27.

Ráno jsem byl vysloveně příjemně zaskočen Antkovou přítomností v hale nádraží, který už od chlapců vybíral peníze na vlak. S účastí v družinách je to už horší. Tam už tak příjemně zaskočen nejsem. Z devatenácti činných Trojkařů jede sedm, pár jednotlivců se omluvilo a jiní, jak se za týden dozvíme, buď zaspali, nebo se jim prostě nechtělo!!
Na poslední chvíli doráží Koumes a nádraží se utišuje. Koumes má totiž kraťasy a venku je jemně pod nulou. No nic, my už jsme si na to zvykli, teď si na to musí zvyknout ostatní. Koumes se cpe k pokladně a kupuje si sólo bilet. Vyšlo ho to dráž než nás. Dobře mu tak. Možná si zapamatuje, že na sraz se má chodit včas!
Cpeme se do slona „Terezka“ a v zavazadlovém prostoru prvního vagónu dokončujeme závod se stopkami (musíš se trefit a zastavit stopky přesně v čase 1:00 vteřiny). Antek vytahuje dva hlavolamy. Oddíl je nadšen.

Takhle přesně to nebylo. Kdo čte diskusi na našich stránkách, všechny informace byly postupně zveřejňovány.

O tom, že o klubovnu přijdeme jsme věděli asi dva roky. Ten závěr byl ale přesný. Nejprve bylo „možná pár měsíců“, nakonec to bylo do týdne. V naší, dnes už bývalé klubovně, se usadilo vedení stavební firmy. Budou ji taky používat jako svačinárnu a šatnu. Pro nás už samozřejmě nepodstatná informace. Na závěr stavby bude klubovna zbourána.
 

Ne, nelekejte se nadpisu. V pátek 14. listopadu 2014 jsme měli oddílovku opět venku pod širým nebem. Sraz u našeho kamene, a pak jsme se v sychravém počasí, provoněném tlejícím listím a kouřem, vydali k naši staré – druhé klubovně na Školské ulici. A od vchodu č. 473 jsme vyrazili do Stínadel. Kolem nemocnice na Vydmuchově, restaurace Orava až k hranici Stínadel. U tržnice popisuji hru „pašeráci“ a pokračuji jinou oddílovou hrou „mafií“.
Míjíme staré stromy – kdysi zde bývala benzinová pumpa, kde byli na konci války oběšeni němečtí vojenští zběhové, teprvé šestnáctiletí kluci, co nedokázali vzdorovat Rudé armádě, valící se z Petrovic na Fryštát. I historka z jiné „mafie, kde se tajná schůze konala ve vypuštěném bazénku parku Julia Fučíka ­– tak mistrně popsané v Grifinově knize, je přetřesena. A dolů, k první oddílové klubovně ­– vilce, v níž je dnes restaurace „Zlaté časy“. A kolem zimáku „přes koleje bývalé elektrické dráhy“ pod Červené schody.

Nebudu přeci psát o tom, jak jednoduše byl tento podnik vyhlášen. To Antek s Kassou se dohodli, jako že se fakticky uzavře tábor, a zapomenuté věci, třeba po lese a za Tvrzí – různě pohozené (nic nebylo nalezeno!), a neprotřepané zážitky (hodně bylo nalezeno) – se pohledají, a na povrch nechají vytanout, aby se všechny věcičky uložily na patřičné místo. Do dřevníku, do kroniky, do srdcí. Do našich srdcí. Třeba to, jak se „chodilo na Moravu“!!
A zazimuje se TVRZ, byť ještě čas Paní Zimy nenastal. A taky se vyzkouší kytara, kterou mi na poslední narozeniny Modří racci v Jeseníkách nadělili. Tak o tom psát nebudu.
Nebo jak Maroš sliboval vzít s sebou slaninu, a následně dorazili s Patkou a s ovarovými koleny, z jejichž zbytků měl největší radost Sir, po louce je roznášel a rozličná „souhvězdí“ z nich sestavoval, tak o tom psát taky nebudu! A nebudu psát ani o tom, jak jsme jeli s Kulajdou, a s Kulíškem, a Sirem, a v Eliassu v Ostravě jsem si koupil nové boty. Tak o tom psát vůbec nebudu!

Opět jedna z výprav dle italského scénáře, kdy vedoucí do poslední chvíle neví, zda se jí zúčastní, či nikoliv. (A Antek s vámi sám nikam nepojede!!) Přestože byl tento podnik avizován několik týdnů dopředu, po jeho ostrém nahlášení mnohé Trojkaře, kteří si nedokázali z obsahu rodinné lednice sestavit „nesený proviant“, doslova vyděsil, a nebojím se uvést – i zaskočil. Tomu odpovídá i naše účast, když se v sobotní ráno rozhlížím po hale karvinského nádraží a zřím pouze několik neustrojených figur, ke mně běžících a ruku mi podávajících. Upozorňuji Antka, že odjíždíme už v 7.42 hodin, a to ještě „EC 152 Jan Perner“ (má mé registrační číslo!), aby už vyrazil koupit jízdenku. (Na doplnění musím dodat, že pojedeme i nezvyklou trasou, přes Svinov a Vítkovice – takto jsem do Ostravice nikdy nejel! A aby toho nebylo málo, na trase Frýdlant – Ostravice je ještě ke všemu výluka, což Antka doslova uzemnilo a navrhuje, abychom změnili plán a jeli – třeba na Skalku. Zamítnuto. Jednou se řeklo, že se pojede na Ivanu, tak pojedeme na Ivanu.)

Frčíme si to motorákem ze Studénky.  Pryč tam jsou ty davy, které se hrnuly z nádraží do přistavených autobusů směřujících na mošnovské letiště. (Jsou „Dny NATO“). Jsme zde oba oddíly, v poloprázdném vagóně. Za okny se míhá krajina babího léta s pichlavým sluncem. Obloha je zatažená šedým flórem a sluneční kotouč prosvítá skrz jednolitou vrstvu. Pokosená pole, jen vítr fouká přes strniště, stromořadím lemované asfaltové okrsky, obtěžkáné zrajícím ovocem, vesničky a opět hájky a lesíky s volně žloutnoucími stromy. Podzim se plíží do lašského podhůří Beskyd.
Jedeme do Kopřivnice za „Drobečkem“, tak jak jsme se domluvili při posledním táborovém ohni na Voltově táboře. Ruku jsme si na to dali.
A teď tu sedím v kodrcavém motoráků, za okny ubíhá krajina babího léta a já přemítám, proč jen jsem si myslel, že nás bude víc? Proč jen šest Trojkařů z Karviné? Hochů z Olomouce je devět!! Zkrátka, z naší naší strany žádná sláva.

Takové malé, komorní, uslimpané, mlhou a deštěm nasáté, a dřevným kouřem – a začínající vůní tlejícího listí provoněné, tak takové bylo první letošní cyklobraní. Krůpěje na trolejových drátech železnice v Zebrzydowicach Dólnych, na jablkách na ulici „Owocowa“, plně se nadýmajících a na nás kývajících, kdy ruce polských ovocnářů je trhaly a do bedýnek je ukládaly, miriády odrážejících se dešťových kapek na hladině Pískovny a mlha vystupující z lesního houští Černého lesa nebo z pole s kukuřicí. Takové bylo první letošní cyklobraní.
V blátě otisknutá kopýtka a křik sojky, a kdesi za hradbou stromů a keřů, znásobených mlhou, se ozývá zvuk cirkulárky. Jinak je neskutečné ticho. Z bílé tmy se nejasně vynořují zemědělské usedlosti i nové vilky za hranicí, zkrápěné paseky, dechem sena vonící stodoly, pozoruhodné zahrady, a zase neprostupné oddíly lesních úseků, kam nesmí, což u nás je věcí naprosto nepředstavitelnou, od dubna do října vstoupit člověk. Tak takové bylo první letošní cyklobraní.

Když zavřu oči, vzdálený svět se vrátí. Z ticha vystoupí tisíce neznámých hlasů, kterými se rozhovoří tropický prales; na tváři ucítím žhavý dech větru podobný otevřené peci, kterými jsme šli k jedné studni na Sahaře a napájeli tam stádo velbloudů; přivírám oči před oslnivým sluncem, lapám po dechu a sbírám všechen zbytek vůle k dalšímu kroku v jiskřivém mrazu v 5 000 metrech na Kilimandžáru – a k vrcholu je ještě ta daleko;
Běžím poledním bušem Konga bez stínu a černý opilý voják mě mlátí pažbou do zad; brodím se po kolena v blátě někde pod rovníkem mezi Tanzanií a Zambií, v hustých provazcích nerozeznávám rozdíl mezi vlhkostí deště a mého vlastního potu, a náhle křičím na Jirku: „K čertu s tím vším!“ ...
 

                                                            Petr Bárta, „DOBRÝ DEN, AFRIKO! Expedice Lambaréné“