Naprosto pohodový podnik, naprosto „libové“ cyklobraní, naprosto vstřícné počasí – dokonalá idyla. Pouhé tři hodiny braní se na kolech, pouhé tři hodiny s kamarády z oddílu. Scházíme se před devátou u „Kauflandu“ na Hranicích, a když už tušíme, že nikdo další nepřijede, protože jsou unaveni, nemocní, do Chorvatska jedou, a hornický den se v parku připravuje, či jinak zaneprázdnění jsou, jdeme do sedel a valíme si to nahoru k rehabilitačnímu ústavu Lázní Darkov. Ale jen tak napůl plynu, pomaloučku – na loučku lázeňského parku.
Všichni na zem, přilby odložit, batohy sundat. Mezi stromy jehličnatými se procházíme, a Mona ukazuje jaký je který a který je jaký. A nevystačili si výtečníci, co všude viděli smrky, protože ani jeden z nich smrkem nebyl. Borovice lesní – sosna, douglaska tisolistá, jedlovec kanadský a tis červený. A borovice vejmutovka. A modřín opadavý. Dokonalý ráj pro dendrology. Na tak malém území tolik exemplářů.

Tento podnik byl připravován na minulou sobotu, ale počasí tehdy rozhodlo jinak. Tak mi bylo navrženo, prý bude pěkně, abychom podnik zopakovali o týden později. V doplňcích jsem tuto možnost naznačil, ale ozval se pouze Júňo. Na oddílovce zvedli ruce ještě Mates a Sysel – a snad, tak trochu nerozhodně, dívaje se přitom na své soukmenovce, Švejk – ale ostatní na mě rozpačitě zírali. Nu což! Podnik už není bodovaný!
Ráno si pro mě před osmou hodinou přijel Mates. Spolu, zadem kolem bývalé panelárny, kde svého času pracovali vězni, valíme na „Stalingrad“. Je osm hodin, stojíme na červené, a před PRIOREM se kočkují Sysel a Júňo. Pro vedoucího cyklobraní – naprostá „sebevražda“! Bez Racků, bez starších Trojkařů, zkrátka bez nikoho. Leč, skutečnost, jak se později ukáže, bude zcela odlišná od prvotních pocitů, a to bylo to, co toto cyklobraní pozvedlo na jedno z těch mých nejlepších, co jsem zatím „zažil“. Ale nepředbíhejme.

Stalo se mi to poprvé, abych dorazil na sraz a všichni zde už byli. Nic nám tedy nebrání, abychom vyrazili z parkoviště od „kaflandu“ nahoru k restauraci „U Tesarčíka“. Valíme si to po cyklostezce až k hasičské zbrojnici. Zde se rozdělujeme a Rackové, vždy s jednou družinou, míří do lesa až k bývalým kasárnám. Ano, už se zde staví. Ale není to tak neprůjezdné, jak se hovořilo na oddílovce. Suneme se kolem studánky dolů z kopce a od perníkové chaloupky stoupáme na horní paseky. Pohybují se zde i jiní bikeři, i pěšáci s trekovými holemi. Vzduch je nádherně sytý, po noční bouřce prosycená smůlou a kořeněnou vůní trávy. Dorážíme k hraničním patníkům. Hledám místo, kde bychom uskutečnili střelbu ze vzduchovky. Snad na pasece až u hranice, která se svažuje do údolíčka by se dalo střílet do protisvahu, aby broky nelétaly do Polska. Rozbíjíme tábor nad trialovou pasáží. Zatímco družiny pod vedením Rybaříka, Filiho a Sochora si prochází trasu závodu a provádí drobné úpravy, vracíme se s Kulajdou a Kulíškem zpátky na paseku u hranice.

Lorem ipsum tady na stránkách trčelo už téměř dva měsíce a mně se zážitky pomalu, ale jistě, vypařily z paměti. Nicméně pokusím se o věrohodné vyprávění, založené z větší části (pokud možno) na faktech.

Pátek

V pátek odpoledne se scházíme na předrodeovou oddílovku. Před samotným zahájením krátíme čekání na ostatní pár koly oblíbené kopané vybíjené. Posléze zahajujeme nástupem. Sestava na rodeo zatím vypadá slibně: téměř deset lidí, rovnoměrně rozdělených do družin. Hned po nástupu hrajeme několik zápasů do dlouhodobého turnaje v Pipino pípni. Tabulka už je téměř plná! Jednotlivé duely dozoruje Bubák, který si na chvilku odskočil od Františka. Výsledky doplňujeme do tabulky, Bubák mizí a my se vrháme na nácvik semaforu, aby naostro při rodeu neskončil naprostým fiaskem. Cvičíme si vysílání, přijímání a podle karet z pexesa i samotné znaky. Pak si družiny navzájem připravují šifru k vyluštění a také ji luští. Vítězí Rysi. Na závěrečném nástupu Goblin hlásí, že s námi nepřespí, ale zítra na výpravu pojede. Rafan jede s rodinou kamsi do dža a tím je počet družiníků vyrovnán.

Ve vlasech jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály, a v botách písek – a v loapu zapomenuté jablko. Ale v duši čisto, všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal? Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem, kde Koumes našel cibuli?
A puklé žulové srdce v hromadě balvanů vedle cesty – vedoucí do bývalé sklářské hutě, kde jsme spali. Když se na to srdce postavíš, uvidíš Toulovcovu rozhlednu. Když se na to srdce postavíš, uslyšíš kamarády. Jsou zde, byť je nevidíš, jsou s tebou. Ty a oni jste prošli Maštale.