Tak, na páteční oddílovce bylo deset Trojkařů a prognóza počtu členů na dnešní výpravu se vyplnila. Zúčastnilo se pouhopouhých sedm členů! Ale navíc se na stanovišti D přednádražního prostoru objevil Ludva s Asukou. Ne, nepřišel žádný nováček. Asuka je Ludvův pes. Krásný pes rasy Shiba Inu. Posílám Xuryho se podívat do haly vlakového nádraží, abychom měli jistotu, zda nějaký popleta nečeká tam. Nečeká. A my tedy minutu po desáté (ó, jak velkorysý čas srazu!) vyrážíme linkou č. 11 přes Svatý Kopeček do Radíkova.

Kolem radíkovské přehrady, která je sice zamrzlá, ale mráz, pravděpodobně v kombinaci s větrem, vytvořil na hladině ledové vlny, postupujeme směrem ke zdejšímu fortu. Tento fort (pevnůstka) byl vybudován v druhé polovině devatenáctého století jako součást mohutného opevnění města Olomouce - „Císařsko královské Olomoucké pevnosti“.

Víte, zůstávám na rozpacích když přemýšlím o nejsilnějším zážitku z „marše“. Byl to noční pochod zasněženými lesními svahy, holinami a vršky – s třepotající se čs. vlajkou na vrcholu „Polední“ u pomníku generál Šnejdárka? Sníh, tma a mlha. A myriády světel dole v údolí. A zmrzlou sněhovou krustou obalené větve smrků a jedlí. Jako Jupiter na severním horizontu svítí světélko na bájné Čantoryji. A tajemná Loučka, samoty na Filipce, ani pes nezaštěkl, ani kůň neodfrkne a ty sestupuješ do mrazivého údolí Hluchové. Rozsvícené světlo hájenky na ostrožně říčky Hluchové je naprostým balzámem pro duši i tělo.

Nebo to jsou ta ranní vstávání, kdy celé osazenstvo hájenky spí, venku se rozednívá, z kamen a krbu vymetáváš zbytky horkého popela, na sporáku se ohřívá čaj a voda na kafe – konvice už píská, se vaří? A co ty ranní rozcvičky?