Jak začít, jak to jen vše popsat, jak dostat na papír všechny myšlenky a pocity, kterých bylo tentokrát víc, než bych čekal. Mohl bych možná napsat, byl to neuvěřitelný zážitek, jedna z nejkrásnějších výprav mého života, i když tohle škatulkování nemám rád. Přeci jen jsem těch krásných zážitků měl víc a už bych je na prstech svých rukou nedokázal spočítat. Vždyť i na Velkém Rozsutci jsem byl letos podruhé a oba výstupy pro mne znamenaly hodně.

V březnu tohoto roku jsem podnikl výstup při -16°C s Tonckem. Scenérie, jaké jsem v životě neviděl. Ráno na začátku Jánošíkových dier potkáváme dva Slováky s čelovkama na hlavách. Na můj dotaz, zda se to nedá projít, odpovídají, že se vrací z Rozsutce. Šli se podívat na východ slunce. A tady vznikla ona myšlenka, touha, jednou to také zkusit. Jen najít ten správný termín a pár ochotných lidí, kteří by šli se mnou. 

Kdybych vám měl napsat, jak jsme ráno se Sirem pelášili na nádraží, a s deštníkem v ruce (složeným), protože žádný autobus na náš vlak nám z domu nejel – a před tím veselo mžilo, nechtějte slyšet mé lamentace! Ale tak nějak, podvědomě, jsme cítili, (já, i Sir), že bude líp! A, světe div se, ono bylo!! Tak to je naprostá paráda. A tak to má být!! Akorát jsem měl pocit, že všechny síly, co jsem měl na dnešní výpravu nasbírány, jsem už vyčerpal!! Uff!!

Na karvinském nádraží probíhají stále těžké „stavební manévry“. Valíme si to venkovním východem zpět na první nástupiště a přes koleje, pod dozorem muže v zelené reflexní vestě, až na třetí, již zmodernizovaný, perón. Naše „Hanička“ tu už stojí. A čeká, až se nalodíme, a spolu s námi i několik desítek houbařů – opozdilců. Obloha je temně ocelová, voda může spadnout každou chvíli. Ale nám, co se chtějí dnešní výpravy zúčastnit, a to z jakýchkoliv příčin, to nevadí. A tak to má být! Anebo tak!!