Ve vlasech opět jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály tak, jako před třemi roky. A v botách písek – a v batohu zapomenuté jablko. Ale v duši opět čisto – všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal?A kdo cpe ty borové šišky do skalních voštin?

Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem „Velkého Medvědího campu“, kde Maty našel uzavřené skleničky od jogutrtů? V jednom pepř, v jiném paprika, sůl, cukr a dokonce i káva?