Nestydím se za to, že se mi slzy do očí tlačí, když vzpomenu na chvíli, kdy do „Údolí Věčného mládí“ – na Věžnickou TVRZ, dorazili naší dva oslavenci – Sašenka a Grifin. Čekala na ně spousta chlapců, chlapů a dědků. Nejmladší snad šestnáctiletý, nejstarší si odškrtnul jednasedmdesátý křížek. Několik desítek – co desítek? – více než šedesátka gratulantů (a méně než málo hostů a dětiček), se těší na příjezd dvou neobyčejných lidí. Manželů, co věnovali značnou část svého života nám, úplně cizím chlapcům – a těch „úplně cizích chlapců“ je více než půldruhá tisícovka.
Nejsou zde všichni! Někteří nemohou – z jakékoliv příčiny – zdravotní neduhy, pracovní zaneprázdnění, velmi důležité rodinné podniky. Jiní nevědí – nikým nebyli zpraveni, malá část z principu (co si budeme namlouvat), nechce vědět. A zbývá poslední „družina“ – její členové už nejsou mezi námi! Ti zasednou k slavnostně zapálenému táborovému ohni tam někde „nahoře“. A snad zazní i „Jižní kříž“.
V těchto dnech stojí za to opět si připomenout...
MOnaTo tak vždycky bývá. (Překvapilo by mě, kdyby...
MOnaNěkteré návrhy byly dosti zvláštní!
Kassa105 let od schválení naší vlajky. Podívejte se jak...
MOna...
@ntek