Počasí nám přeje. Je chladno, je zamračeno, citelně chladno, jen pár stupňů nad nulou. Dokonce se z nebe k zemi občas snáší sněhové vločky, ale ještě dříve než dopadnou na zem, mění se ve vodu. Každá jarní výprava by byla provoněna dramatickým scénářem – ­přežít. Pravda, zní to trochu nadneseně, ale nechceš se v kraťasech plazit urousanou trávou, kdy ti od úst stoupá pára a prsty na rukou mrznou. Proto jdeme do tělocvičny.

Jedná se o poslední tělocvičnu Zimní 13. Je sice už jaro, ale co ty sněhové vločky? Dnes musíme odehrát „opičí dráhu“. Specifický závod turnajů. To se vytáhne z nářaďoven všechno možné i nemožné nářadí. (Mnohé je už dávno vyřazeno – demontováno, třeba bradla, gymnastický stůl, velké žebříky, kde jsi se ruko mohl na nejvyšším stupínku dotknout stropu tělocvičny a se zavázanýma očima skočit do žíněnek. Protože jedna šprušle, jeden stupínek žebříku, jeden bod.

„Pracovně-plánovací, pohodové setkání Modrých racků na Tvrzi“. Tak zněl původní uvozovací nadpis Antkem organizované výpravy Modrých racků na Věžnickou TVRZ. Ale nebyl bych to já, aby jsem ty dva a půl dne „trojkařské pohody“ neoznačil jinak, tak trochu dramatickým – dle mého názoru však plně – i s přidanými snímky, vystihujícím názvem – „Operace tatýnek“ (původně „tatínek“). Hned vysvětlím!

Před několika lety, kdy jsme přestali tábořit na obvyklém místě u Věžnické TVRZE, jsem psal v jakémsi článku na těchto stránkách, že na vině je „král smrků“ (i když až zase taková pravda to tehdy nebyla!*) Jaké bylo mé překvapení, když mi do pošty o několik dní později přišel dotaz – od úplně cizího člověka, kde že ten „král smrků“ stojí. A zároveň mi pisatel vysvětlil, že už roky se zajímá o jehličnaté stromy – solitérní jedince a má vlastní mapu jejich výskytu. Upozornil mě, mimo jiné, na obrovské smrky, co rostou (rostly) pod Hamerkami. 

Když se v anketě hlasovala, kam podnikneme první jarní výpravu, vítězily Mariánské louky v Hradci nad Moravicí. Na oddílovce jsou mnozí synci překvapeni, že se vůbec někde hlasovalo. Netřeba se však vztekat a hartusit. Provádíme tedy hlasování na závěrečném nástupu a nemůžeme se dobrat výsledku. Nezbývá než určit velitelským hlasem jako cílem výpravu „Soví vrch“ na Godule. Abych uchlácholil tábor proti hlasujících, slibuji opékání uzenek, zbytky sněhu pod skalními převisy a návštěvu jednoho velikého lomu, kde ještě nikdo z vás (ani veterán Tříska), nebyl.

Je chladné syrové ráno. Poslední cáry mlhy jsou už dávno roztrhány jarním sluníčkem. Je nás patnáct, takové malé příjemné překvapení, (když jsme si včera na oddílovce vyslechli kdo všechno a proč nejede). Za sebou už máme „hada“ – 21. úsek radistické olympiády odehraný ve vlaku, před sebou mýtický vrchol Godula.

Poslední tělocvična třicátého sedmého ročníku oddílové činnosti je za námi. Dlouho to vypadalo zase na fiasko. Ještě před vypuštěním již seřazeného manšaftu na Zaváté stopy, bylo v zástupu pouhých osm borců. Naštěstí poté ještě dorazili opozdilci Mink, Tobi a se zlomeným palcem levé ruky i Sigi.

Startujeme. Poslední zaváté stopy jsou nalezeny, poslední kombinace odevzdány. Soutěž celkově opanovali sběrači Lišáků, o druhém místu pro Vydry muselo rozhodnout vyšší skóre (součet) ve znameních. Tři kola Jiráska přinesla známečky Gorkovi, Minkovi, Pedrovi, Sigimu a dvě Skyovi. Dnes musíme ukončit, díky katastrofální účasti (zejména v únoru), notně zanedbanou Zimní sedmičku. A jdeme na to.

V pátek dopoledne vzkázal Antek, že tělocvična je zajištěna, což mne tak trochu rozhodilo, protože jsem s ní už nepočítal a zařídil si jiný program. Na oddílovce předestírám základní propozice s tím, že nemá kdo odvést výzbroj a výstroj. Kdyby se nějaký tatík uvolil a synek dal mě vyrozuměl, dobré by to bylo. Ráno v sobotu si cpu do kletru pouze čtyři míče. Nikdo mi nedal vědět. Ale zrovna volá Rybařík, že by? Ano, odveze nám všechny věcičky, jen ať si to pěkně nachystám. Peláším do garáže a činím tak.

Scházíme se před vchodem do spojovací chodby. Mates s Rybaříkem jsou už zde, kabely a sabatory přeneseny hrstkou prvních Trojkařů. Je citelná a vlezlá zima, po sněhu ani památky, ale tachometr na kole ukazuje -4,1 °C. A už se valí další družiníci. Mezi posledním doráží nějaký pan eskymák. Ale není to pojídač syrových ryb, ale Dodo. Pan školník nám otevírá dveře. Vpadáváme do vyhřátých šaten. To je jiný kafe!   

V rozhlase říkali, jestli jsem tedy dobře slyšel, že o víkendu se má oteplit, a ty skoro arktické mrazy mají polevit. No nevím, jestli jsem správně rozuměl, ale teď když naše karavana stoupá svahem nad hájenkou, kde ještě nedávno stával mohutný vzrostlý les, žene ledový vítr sněhový prach a tisíce mrazivých bodlinek se ti zapichují do tváře. Ale synkům to nevadí. Se zarputilostí sobě vlastní stoupají stále výše sněhovou plání. Za zády máme údolí Jablunkovského průsmyku, smrtící výstup pod „Zuzanou“. A až vpadneme do lesa, i ten ledový vítr přestane dotírat.

Pod samotou „Podlesí“ sedíme pod holým klenem a popíjíme horký čaj. Pár fiškusů tajně dáví rohlík a myslí si, že je nikdo nevidí. Vítek pádí kamsi dolů hlubokým sněhem po louce. Že by ho tlačila střeva? Ale ne. Ujel mu po svahu talíř a zmizel kdesi v mlází. A už radostně stoupá k nám a posunky dává najevo své vítězství. Talíř je nalezen, Vítek je zachráněn.

Je 2. ledna 2019. Protože já i žena máme volno, rozhodujeme se pro výpravu do Beskyd. Trasu jsme měli naplánovanou z Milíkova na Kozubovou. Z modré značky na žlutou. Na Kozubové oběd a po zelené a modré zpět. Předpověď počasí hlásí silné ochlazení a vítr 90 km/h. Snad to nebude takové dramatické. Jak moc jsem se spletl...
Kousek nad Milíkovem potkáváme skupinku mladých se psem. Dále nás předjede jedno auto, které má v jedné zatáčce trochu problém, ale řidič je zkušený borec. Přicházíme na jednu odpočívku, kde se schováváme před větrem a dáváme si trochu čaje. Z přístřešku pozorujeme, jak se pomalinku, spíše rychle mění počasí. Venku se začíná tvořit bílá tma. No nic musíme dál. V neprošlápnutém sněhu se chvílemi boříme až po kolena. V jednom místě se ztrácíme, pomohla navigace. Nikde není ani živáčka. Kdo by taky šel v takové slotě na hory.

Vánoční nadílka, DOD - střelba, DOD - ping-pong; úkolů pro jednodenní šestihodinovou tělocvičnu víc než dost. 
Předem domlouvám ping-pongové stoly, tedy spíš domlouvám, nedomlouvám. Půjčujeme si je skoro bez dovolení. Snad jsme tím nikomu neublížili. Mohu tímto majitelům jen poděkovat a zároveň doufat, že to číst nebudou.
Předem domlouvám vzduchovku od Kassy. Testujeme ji na setkání starších na Tvrzi. Tahle španělka, je spíš malorážka než vzduchovka. Razance střel je proti Slávii brutální.
Předem domlouvám Toncka pro střelbu. Má zbrojní průkaz, je u armády, určitě to zvládne lépe než já.
Pomoc mi slíbil také Dalmi a Kamo.

Posledním podnikem oddílu v roce 2018 je spojená vánoční oddílovka s finálovým turnajem ping-pongu. Již v týdnu v odpoledních hodinách se uskutečnily družinové turnaje, ze kterých postoupili vždy tři nejlepší. V úterý se o postup do sobotního finále utkali Lišáci. Z jejich družiny postoupili Sigi, Gorka a Kayak. Ve středu, pod bdělým dozorem Kaye, proběhl družinový turnaj Vyder. Z něj se kvalifikovali Sky, Pedro a Maty. Čtvrteční odpoledne bylo vyhrazeno pro Rysy. Jejich turnaj odšéfoval rádce Čedar.  Do finále se dostali Čedar, Mink a Hepík.