Jelikož v březnovém termínu „naší tělocvičny“ již byly práce spojené se zateplením pavilonu školy v plném proudu a tělocvična tak nebyla přístupná, zvolili jsme na sobotní dopoledne náhradní program. Vypravili jsme se do Vlastivědného muzea, kde je instalována putovní výstava libereckého IQ Parku s názvem „Poznej se“.

Nadík hned u dveří hlásí, že Monty s Rikim se omlouvají, nepřijdou. Zmínění výtečníci dorazili vzápětí. Bůhví, co měli původně v plánu. Goblin má podle jedné verze zápas v karate, podle druhé hraje někde na saxík. Každopádně nedorazí.

Po zahájení čekáme ještě chvíli, jestli nedorazí Goblin. Čekání si krátíme studiem konečné tabulky Matematika a Pexesa.Nakonec začínáme Morseovku bez Goblina. Dneska je na pořadu zapeklitá amharština.

Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909

Den první – čtvrtek, 2. únor

Začátek dne je v 15:45, což je sraz. Z členů jako první přišel Nadík, po něm Goblin (já) a Peťa (já) (pozn.: zápis prvního dne psali Rysové, proto „já“ a „já“). Borci Riky a Monty nepřišli. Chtěli jsme Montymu zavolat z Nadíkova telefonu Nokia – starší model, ale dobrý design. Byl od jeho bráchy Vojťase a on tam Montyho číslo nemá. Jo a paní (velmi, velmi opilá) požádala celkem zdvořile o zapálení cigarety. Nemohli jsme.

Venku zuří blizzard - sněhová bouře. Jak Maco později poznamená - Bílá tma. Jsou tři hodiny po půlnoci. Pracuji v kanceláři, mám noční směnu a dokončuji přípravu na dnešní výpravu. Na výpravu do míst jak jsem sliboval, kudy prchali desítky příslušníků zahraničního odboje v touze bojovat proti hilterovskému Německu. 17-ti letý Jirka Staněk - náš literární hrdina, i skuteční Josef František, Matěj Pavlovič, Josef Balejka, Oldřich Kosař - znáte z legendy; npor. František Fajtl nebo pplk. Svoboda, pozdější armádní generál a prezident Československé republiky. (Jeho podpis máme v oddílové kronice). Na Bílý Kříž. Éterické pomezní místo Zadních hor, hranice mezi Slovenskem, Moravou a Slezkem. Pro nás, karviňáky, složitě dostupná krajina. Po zrušení dráhy do Bílé je na železnici na všechny směry, bratru 20 - 25 km, daleko. Chůze po tradičních turistických chodnících - jak dnes očekávám, by byla pro tušenou záplavu sněhu - nemyslitelná. Zbývá tedy autobus. A venku se stále snáší mračna sněhových vloček. Zavírám zápisník. Odcházím na kontrolu svých podřízených.

Ráno je pošmourno, sice neprší, ale sněhu taky nevidět. A ani školníka. Stojíme před vestibulem školy U Lesa. Jsme zde téměř všichni. Chybí pouze Lvíče a Sochor - neomluveni! Z Modrých racků dorazil jen Fili, Antka a sebe nepočítám. Před devátou na nás píská školník. Vstup do spojovací chodby je otevřen. Valíme se dovnitř a převlékáme se. Fili mezitím "zafújal" na sedmdesát zavátých stop. Dalších třicet jsem přidal já. Školník nemůže najít klíče od nářaďoven, ale podařilo se. Antek dává signál k pátrání po Johnu Franklinovi. Řítíme se do chladné tělocvičny.  
Tradičně se největší přenice o zaváté stopy odehrává pod kruhy a následně v prostoru šplhadel. Zde se soukají nahoru Evans a Roman. Dříve než však dosáhnou kýžené traverze s lístky zavátých stop, se ty snesou jakou motýlí křídla nad parkety, kde jsou postupně uchváceny družiníky.

V sobotu ráno je zataženo, ale neprší. Ve vzduchu je cítit sníh. Před nástupem v 9.00 hodin valím do konzumu vyměnit dvě 10 kg PB láhve. A hned zatápíme. Po chvíli se klubovnou line teplo. Stále čekáme, že ještě někdo dorazí. Rysové jsou totiž pouze dva – bratři Urbančíci. To, že Koumes je nemocný, víme už od včerejší oddílovky. Ale kde jsou Peggy, Dragon a Tomáš? Lišákům chybí nemocní Tříska a Jack. Honza je už od včerejška v Praze. Nepřijel ani Dodo od Vyder. Chytil nemoc od bratra. A nedorazil nikdo ani z Modrých racků! Rozdáváme si propozice k Vánoční nadílce.
Zahajujeme morseovkou. Luštíme úsek do radistické olympiády. O první místo se poprali bratři Śniežkové. Jak jinak? Stavíme věžičky z dřevěných kostek kubusu. Lišákům a Vydrám padají jejich stavby několik desítek vteřin před koncem. Vydrám se podařilo Rysy, jimž věžička nespadla, překonat, Lišákům ne.

Celý den se honí po obloze černé mraky. Vítr mocně duje v korunách stromů. Na stadión musíme na okolo. Branky jsou zavřeny. Zahajujeme podzimní 86. RODEO. Na počátku trochu historie a potom padáme z klubovny k prvním rodeovým závodům. Vracím se zpátky pro foťák, ale Dragon mi vesele zvěstuje, že už klubovnu zavřel. V tu ráno by se ve mne krve nedořezal. Nikdo z nás, co jsme venku, nemá od klubovny klíče. Všem zůstaly zabouchnuty v klubovně. Co budeme dělat? Čekám, že přijede Vitas. Spojíme se s Antkem, má odpolední směnu, a ten nám snad své klíče půjčí.

Po zorganizování a uskutečnění několika společných podniků Karvinské a Olomoucké TROJKY padl návrh na uspořádání společného tábora v Lužických horách – konkrétně v Rynolticích, kde bychom měli základnu v místní škole.

Hoši z Karvinské TROJKY již s podobným typem tábora měli zkušenosti, ovšem pro nás to byla zkušenost dočista nová. S odstupem času můžu s klidným srdcem říct, že akceptování návrhu na tento společný tábor bylo rozhodnutím správným.